Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vše je jinak! - 3 - Vlny vody

18.12.2010 (13:00) • Chobotnicka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1663×

3 – Vlny vody

Fajn, tak jsem skončila na zadku přímo pře Jasperem a ještě k tomu ubrečená jako malá holka. Sakra, co jsem komu udělala? Doprovod na hodinu dějin byl milý a jenom díky tomu, že jsme ji měli společnou, šel se mnou, proč by to jinak dělal?

Ve třídě jsem si opět sedla do lavice v zadní části třídy, na opačném konci než seděl Jasper. Celou hodinu jsem cítila na sobě něčí pohled, ale nepokoušela jsem se zjistit, kdo to je. Naštěstí pro mě tohle byla poslední hodina.

Sklidila jsem si rychlostí blesku věci z lavice a vydala se před školu. Ale jako na potvoru pršelo a nejenom tak lehce, ono doslova lilo. No nic, nedá se nic dělat, musím domu v dešti.

V tuhle chvíli jsem si vyčítala, že nemám vlastní auto, ale do teď jsem ho nepotřebovala, protože jsme jezdily s Joe jedním a spolu.

Joe… au… to jméno bolí. Je to jako by vám někdo vrazil nůž do zad. Ne ono to není jako, to Joe mi ho tam vrazila. No uvidíme, jak to bude v bytě, až se vrátí.

Hodila jsem batoh na záda, natáhla kapucu přes hlavu a vydala na pospas prudkému dešti. Sotva jsem vyšla do deště, byla jsem hned mokrá jako myš. Radši jsem neřešila svoje promoknutí a vydala se smířeně domů.

Jak jsem si to kráčela podél silnice, míjela mě auta a já se vyhýbala loužím. Zrovna jsem obcházela jednu z největších, když se z ničeho nic přiřítilo černé auto a nabralo plnou rychlostí tu louži. Jako ve zpomaleném filmu jsem viděla vlnu vody, která se s naprostou přesností valila na mě.

Naprosto přesně a bez omylu ta vlna vody přistála na mně.

„Pfff…“ vyprskla jsem vodu, která mi ulpěla na puse. No bezva a teďka můžu jít dál. Vlasy se mi lepily k obličeji, v botách mi nepříjemně čvachtalo a z oblečení mi tekly čůrky vody. Vypadám jako vodník!

Najednou okolo profrčelo další auto neuvěřitelnou rychlostí a mě stihla druhá vlna, během vteřiny se ale ozvalo skřípění brzd a auto zařadilo zpátečku. Jenomže než stačilo odcouvat, až ke mně prohnalo se osudnou louží další auto a já pořád stála jako solný sloup na jednom místě, takže do třetice všeho dobrého. Já mam ale dneska den.

Auto docouvalo ke mně a okénko u spolujezdce se stáhlo.

„Promiň, já tě neviděl, nechceš za to odvézt domu?“ ptal se s kamenným výrazem Jasper.

„Tohle?“ Ukázala jsem na svůj zjev. „Za to nemůžeš, o to se postaral už nějaké pako před tebou,“ oznámila jsem mu nabroušeně.

„A můžu tě alespoň hodit domů, ať nenastydneš a ať ze sebe sudnáš co nejdřív to bahno.“ Tentokrát už v jeho hlase byl náznak úsměvu, jenom jsem na něj zůstala zírat. On to myslí vážně?

„Nejde to, už jsi to řekl, jsem od bahna, akorát bych ti zašpinila auto,“ snažila jsem se z toho nějak vykroutit.

„Mě to nevadí, bahno je zdravý a pak od čeho existuje ruční mytí aut?“

„Ne, fakt to nejde.“

„Tak já pod tebe něco dám, někde tu mám deku.“ Začal se naklánět dozadu na sedadlo a nakonec vylezl z auta a šel prohledat kufr. S vítězným úsměvem ji našel a hned umístil na sedadlo spolujezdce. Naštěstí už přestalo pršet a tak nehrozilo, že by zmokl.

„Prosím, váš kočár připraven, madam,“ pronesl s vítězným úsměvem, z kterého jsem šla málem do kolen.

„Myslíš to vážně?“ drkotala jsem zuby, protože i když přestalo pršet, sluníčko bylo v nedohlednu a začal foukat vítr.

„Myslím to smrtelně vážně a ať už tam jsi, klepeš se celá zimou,“ konstatoval holý fakt.

„Dobře, vzdávám se,“ pronesla jsem prohraně a nasedla do auta. Zavřel za mnou dveře, oběhl auto, nasedl a startoval. Během jízdy bylo v autě nepříjemné ticho, nepočítám moje drkotání zubů.

„Zapnu topení,“ proťal jeho hlas to hrobové ticho, až jsem sebou cukla.

„Jasně.“ Podívala jsem se po něm a shledala se s podmračeným pohledem.

„Celá se třeseš, budeš ráda, když to odneseš jenom s rýmou. To chodíš do školy a za školy vždycky pěšky?“ vyptával se.

„Ne, doteďka jsem jezdila se spolubydlící, ale ta si jaksi našla jinou kámošku,“ řekla jsem zničeně a radši sledovala svoje promrzlé prsty. Na nic už se neptal a dál sledoval silnici.

„Jsme na místě,“ ozvalo se po chvíli.

„Jak jsi věděl kam jet?“ zeptala jsem se nevěřícně, protože až teď jsem si uvědomila, že jsem mu adresu neřekla.

„Ve škole se nic neutají,“ řekl jakoby nic.

„Aha, tak dík za svezení,“ poděkovala jsem mu, podívala jsem se na něj a setkala se s jeho pohledem, který mě vtáhnul do sebe, a já se nemohla odtrhnout. Začal se pomalu přibližovat a já jenom vykulila oči ještě víc, ale co měl v plánu udělat dál, jsem se nedozvěděla, protože za námi zatroubilo auto a já se s vypísknutím děsně lekla.

Podívala jsem se po narušiteli a zjistila, že je to soused, kterému stojíme před garáží. Jenom jsem se usmála a rychle vyskočila z auta.

„Ještě jednou děkuju!“ zakřičela jsem na Jaspera sedícího v autě a dívajíce se za mnou.

Vyhrabala jsem v batohu klíče od domu, a když jsem zapadla do vchodu, tak jsem teprve uslyšela odjíždět jeho auto. On čekal, až budu v bezpečí baráku? Já ho nechápu.

Vylezla jsem schody do třetího patra, protože výtahy bytostně nesnáším a odemkla dveře, ani mě nepřekvapilo, že doma ještě nikdo není. Před domem se nezahlédla auto Joe, což znamenalo, že ještě pořád trajdá po obchodech a Jessicou.

Nejprve jsem vyndala všechny věci z batohu a nechala je v předsíni na zemi, že až se vykoupu tak je uklidím a vyšla i s batohem do koupelny.

Nejprve jsem mokrým hadrem omyla batoh, který jsem hodila přes vanu a začala svlékat sebe. Naštěstí jsem dneska na sobě měla jenom tmavé oblečení, tak jsem to rovnou hodila do pračky a zapla. Nakonec jsem i já vlezla do sprchy a pokusila se ze sebe smít ten šílený humus z louže. Voda pode mnou se začala kalit a z vlasů mi vytékala voda podobná kakau. Fakt chuťovka.

Vodu jsem si nařídila ještě teplejší a jenom relaxovala. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, ale vyrušilo mě bouchnutí dveří a jedno zaklení. Asi se Joe přerazila o ty věci, co jsem nechala v chodbě. Nic jsem neřešila a v klidu si začala mýt vlasy, naštěstí ani Joe to neřešila a žádné nadávky nebo výčitky se přes dveře neozvaly.

Po důkladném umytí svých vlasů a následně i těla, jsem vylezla ze sprchy, omotala osušku kolem těla a vyšla ven z koupelny. Na chodbě ležely pořád moje věci, rychle jsem je posbírala a vydala se k sobě do pokoje. Prošla jsem kolem kuchyně, ve které podle šramotu byla Joe.

„Ahoj, už jsem tu,“ ozvalo se z kuchyně.

„Všimla jsem si,“ odsekla jsem.

„Co se ti stalo, že byly ty věci v chodbě?“ ptala se tentokrát stojící ve dveřích.

„Dostala jsem menšího plaváka a ještě třikrát z hnusný, zablácený louže, to se stalo.“ Snažila jsem se mluvit v klidu.

„Ty jsi šla domů pěšky?“ divila se Joe.

„Představ si, že šla, protože moje kámoška mě zapomněla ve škole a jela s jinou holkou na nákupy.“

„Tak promiň, že jsem se chtěla s někým skamarádit,“ štekla po mně Joe.

„Bezva, tak až příště budeš chtít se s někým skamarádit, tak mi to oznam a já si zařídím odvoz!“ křičela jsem na ni.

„Fajn!“ odsekla.

„Fajn!“ odsekla jsem ji a odešla k sobě do pokoje, samozřejmě jsem nezapomněla pořádně prásknout dveřmi. No, řekla bych že tohle je konec jednoho přátelství a od teď budu jenom přežívat.

Ze skříně jsem vyhrabala nějaké domácí věci a převlékla se do nich, vlasy jsem vysušila a ručník jsem pověsila na svém balkónku, který je součástí pokoje. Šla jsem zpět do koupelny, popadla batoh, věci ještě vyprané nebyly, tak je hold pověsím až potom a šla ho také pověsit, nakonec jsem se vrátila do koupelny a vysušila si trochu vlasy fénem.

Cestou zpět do pokoje jsem se stavila v kuchyni, která k mé radosti byla prázdná, vzala si jogurt s rohlíkem a zapadla zase k sobě. Dneska už jí fakt vidět nepotřebuju. Pustila jsem si notebook a na něm strávila zbytek odpoledne. Nejdřív jenom brouzdáním po netu, ale nakonec došlo i na úkoly ze školy. Vyčerpaná jsem se svalila v půl jedenácté do postele.

Večer jsem sice padla vyčerpáním, ale ráno stálo teprve za to. Nejen že jsem nemohla dýchat, ale já nemohla ani mluvit, hlava mě bolela jak střep a v krku jsem měla knedlík. No poteš.

„Alex, hodláš ještě dneska vstát?“ ozvalo se za dveřmi. S námahou jsem se vyškrábala z postele a otevřela zamčené dveře.

„No ty máš ránu,“ zděsila se Joe.

„Dík,“ zachrčela jsem.

„Jdi zpět do postele, přinesu ti čaj, aspirin a něco najdu na ovázání krku. Ve škole tě omluvím.“ Co se to stalo? Ona se mnou mluví jako by se nic nestalo?

„Tu máš, zapij to.“ Ocitl se mi před očima prášek a sklenice vody. Ještě dvakrát se objevila u mě v pokoji a to, když mi nesla čaj a šátek na krk. Pak už jsem jenom v polospánku slyšela bouchnutí dveří.

Ze slastného a osvobozujícího spánku mě ale vyrušilo šílené zvonění, podívala jsem se na budík a zjistila, že je to sotva hodina od doby co Joe odjela. Se vší námahou jsem se zvedla, otevřela balkónové dveře, došla k zábradlí a podívala se na rušitele.

„Sakryš, ty teda vypadáš,“ ozvalo se zespoda.

„Co tu chceš?“ snažila jsem se ho zeptat, ale na tu dálku neměl možnost mě slyšet.

„Vůbec tě neslyším, hoď mi klíče, jdu nahoru,“ řekl rozhodně Jasper. Vrátila jsem se do pokoje a vzala ze stolu klíče od baráku a hodila mu je. Neměla jsem sílu jít otevřít vchodové dveře a svalila se zpět do postele. Spánek přicházel opravdu rychle, ale šramocení v zámku mě nenechalo mu podlehnout.

Jenom z pod přizavřených víček jsem sledovala známou postavu jak jde k posteli, sedá si na ni a pak jsem ucítila ledovou ruku na svém čele.

„Máš hrozně vysokou teplotu,“ konstatoval holý fakt.

„Asi jo,“ zanaříkala jsem.

„Kde máš lékárničku?“

„V koupelně za zrcadlem,“ vysvětlila jsem mu sípavě. Jeho postava zmizela a po chvilce se opět objevil.

„Tumáš, to máš na sražení té horečky a až ti bude líp, vezmu tě do nemocnice.“ Podával mi prášek a sklenici vody.

„Klidně,“ odpověděla jsem a dál už mě pohltila tma.

Probudilo mě divné chladno kolen nohou, rukou a na čele, které mizelo a zase se vracelo.

„Joe, pomoz mi to vyměnit, musíme tu teplotu srazit,“ uděloval pokyny Jasper.

„Jsem vzhůru,“ zanaříkala jsem.

„No sláva, víš jak dlouho se tě snažíme probrat? Jenom mi tady blouzníš v horečkách. No nic, Joe pomoz mi s ní, musím ji dostat do nemocnice nebo ne, počkej, zavolám tátovi, to bude lepší a ty koukej být vzhůru,“ rozkazoval na všechny strany a Joe jenom poslouchala.

„Carlisle, potřebuju, abys přijel. Ne nelepší se to, až teprve teďka se probrala a nevypadá, že bude dlouho při vědomí. Dobře. Budu tě čekat,“ mluvil do telefonu, který ještě podal Joe, aby řekla adresu.

„Alex, nesmíš usnout, potřebuju abys Carlisleovi řekla co všechno ti je, rozumíš?“ mluvil ke mně pomalu jako bych byla nějaké malé dítě.

„Já ti rozumím, ale horší to bude s provedením,“ šeptala jsem.

„Já vím, ale snaž se, prosím.“ Seděl u mě na posteli, ruku mi držel v jeho dlani a druhou rukou mě hladil po tváři.

„Budu,“ odpověděla jsem mu a snažila se o úsměv.

„Tady je čaj.“ Přišla do pokoje Joe.

„Alex, teďka tě posadím a zkusíš se napít,“ informoval mě o svém kroku Jasper. Jenom jsem mu kývla na souhlas.

Zvedl mě a Joe automaticky vzala polštář a opřela ho o čelo postele. Jasper mě opatrně položil na polštář a zachumlal do peřiny. Hrnek s čajem mi přidržel u úst a pomalu ho nakláněl, bála jsem se, že bude moc vařící, ale byl akorát na pití a tak jsem s chutí spolkla několik doušků.

Bytem se rozezvučel zvonek a Joe ihned vylítla z pokoje. Během chvilky s někým přišla do mého pokoje.

„Alex, já jsem doktor Carlisle Cullen, můžeš mi říct, co všechno tě bolí?“ představil se mi doktor, na kterého jsem stejnak přes zaslzené oči neviděla.

„Hlava, krk, oči, celé tělo,“ šeptala jsem.

„Teďka si tě poslechnu, takže zhluboka dýchej,“ oznámil mi a na mém těle mě zastudil stetoskop. Poslušně jsem se chrčivě několikrát nadechla a vydechla.

„Měla čtyřicítku horečku, snažil jsem se to srazit zábaly, když nepomáhaly prášky, ale nijak moc to nepomohlo,“ sděloval Jasper svému otci.

„Vedl sis dobře, má náběh na zápal plic a k tomu pořádnou rýmu, tu horečku musíme co nejrychleji srazit, už mě skoro nevnímá,“ říkal jakoby z dálky.

„Já vás slyším,“ zašeptala jsem tichoučce.

„Je zase mimo.“ Slyšela jsem říct Jaspera z velké dálky a pak mě pohltila zase tma.

<< >>

Autor: Chobotnicka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vše je jinak! - 3 - Vlny vody: