Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vše je jinak! - 2 – Nová spolužačka

24.10.2010 (18:30) • Chobotnicka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2093×

2 – Nová spolužačka

Den jako každý jiný. Škola!

To místo plné lidí a emocí nenávidím. Sice jsem si za to století, co jsem vegetariánem, zvykl na krev, co proudí lidem v žilách a ve vypjatých situacích tak horlivě, že ji skoro vidím i protékat jejich žilami.

Rychle jsem zapudil myšlenky na proudící lidskou krev a radši se oblékl. Pomalu jsem sešel do haly, kde u televize seděl Demetri a sledoval nějaký fotbalový zápas.

„Co ty tady tak brzo?“ ptal se překvapeně.

„Nemůžu spát,“ řekl jsem ironicky. Demetri se začal smát.

„No já zase nemůžu být v pokoji, protože mám Edwarda s Rose z jedné strany a Emmetta s Alice z druhé,“ postěžoval si nejnovější přírůstek do naší upírské rodiny.

„Jak dlouho tu sedíš?“

„Pořád. Ještě jsem nahoru ani nedošel,“ řekl bez zájmu.

Demetri už vegetariánem byl, když se před deseti lety přidal k naší rodině. Tím jsme se stali dvěma nezadanými v rodině, kde jsou tři šťastné páry. Je to pro nás hotový horor.

„Slyšel jsi, že máme dvě nové spolužačky?“ přetrhl moje myšlenky Dem.

„Jo a jsem na ně docela zvědav,“ řekl jsem upřímně.

„Proč? Zase to budou jenom nějaké slepice,“ divil se Dem.

„Docela bych bral, kdyby alespoň jedna tou slepicí nebyla.“

„Myslíš na nemožné.“

„Možná. Ty bys nechtěl potkat někoho, kdo se ti dostane pod kůži a můžeš s ním strávit pěkné chvíle?“ ptal jsem se ho se zájmem.

„Jo to jo, ale člověka? Ty by ses nebál, že jí ublížíš?“

„Asi jo, ale když už jsem nenašel nikoho mezi upírkami, tak si myslím, že stojí za to se podívat i mezi smrtelníky.“

„Já tomu nechám volný průběh a teďka se jdu nahoru převléct, jinak mě Alice podpálí, protože mám na sobě pořád to samé co včera,“ řekl Dem a už si to mířil do pokoje.

Sotva Dem zmizel, na schodech se objevil Edward.

„Ahoj,“ pozdravil jsem.

„Dobré ráno,“ vrátil mi s hollywoodským úsměvem.

„Jak pro koho.“

„Hele, brácha, měl by sis konečně někoho najít,“ pronesl sotva dosedl vedle mě.

„To vím i bez tebe. Moc dobře víš, co se mi honí hlavou, tak nerej,“ odsekl jsem.

„Jo, to vím a tvůj plán se mi zamlouvá, ale hlavně si dej bacha,“ snažil se mě povzbudit Ed.

„Jo, já vím.“

„To jsem rád, nerad bych tě z něčeho tahal.“

„Jako kdybys někdy musel.“

„Nemusel, a proto taky chci, aby to tak zůstalo i nadále,“ zašklebil se.

„Zůstane,“ ubezpečil jsem ho.

Dál jsme nic neříkali a koukali na zápas, ze kterého nás po dvou hodinkách vyrušila Alice s Emmettem, že je čas jet do školy. Demovi se nechtělo a tak se rozhodl stávkovat, ale Alice ho vyšťourala z pokoje.

Dneska se jelo Rosaliiným Kabrioletem a Edwardovým Volvem. Tudíž Emm jel s Rose a Demetrim, já se přidal k Alice s Edwardem.

Před školou už klasicky stáli všichni a čekalo se na náš příjezd. Nechápu, že je to ještě po roce nepřešlo

„To nás nechápe víc,“ ozval se Edward.

Vystoupili jsme z aut a nevěnovali žádnou pozornost vzrušeným vzdechům od dívek a vzteklého vrčení, nadávání a klení od kluků. S Demetrim jsme měli stejnou hodinu a tak jsme rovnou zamířili na ni. Cestou k nám vítr zavál nové dvě vůně, ale jejich zdroj byl už pryč.

Během dopoledne jsem ještě několikrát na pachy novinek narazil, ale vždy byly už pryč.

Nastal čas oběda a já se připojil ke zbytku rodiny. Společně jsme vešli do jídelny, ve které už všichni byli a podle vůně i ty dvě nové. Nabral jsem si jídlo, které stejnak jíst nebudu a přemáhal se, abych si z toho šíleného smradu nezacpal nos.

Sedli jsme si k našemu obvyklému stolu. Vzal jsem do ruky vidličku a začal se nimrat v té šílenosti, co nazývají jídlo.

„To jsou Cullenovi, adoptované děti doktora Cullena,“ zaslechl jsem školní drbnu Jessicu. Takže ty holky musí sedět u její partičky.

Podíval jsem se po zbytku rodiny. Emmett zadržoval smích, Alice byla v klidu, což znamenalo, že nic v blízké budoucnosti nehrozí. Rose to vůbec nezajímalo a Edward jenom zakroutil hlavou, že nic nehrozí a usmíval se jejímu představování naší malé upíří rodinky. Jaképak to překvapení, že dva z Cullenů jsou nezadaní a ani nerandí?

„Jessicu napadlo, jestli náhodou nechodí Jasper s Demetrim,“ sdělil nám Edward myšlenkové pochody školní drbny. Jenom jsem se tomu zakřenil, ale Emm se málem složil smíchy.

Najednou jsem ucítil v zátylku divné mrazení, otočil jsem hlavu a střetl se se smaragdovýma očima, které měly v sobě fialové žilky. Je tohle možné? Kdo to je?

Otočil jsem se na Edwarda, abych se ho zeptal, kdo ta dívka je a zároveň upozornil Demetriho. Ale když jsem se pohledem vrátil zpět, ty oči byly sklopené na stůl a skryly se pod záplavou černých vlasů, které v sobě měly fialové melíry.

Než jsem stačil cokoliv dalšího říct bratrům, ozvalo se zvonění a oni odešli na další hodinu.

Týdny ve škole ubíhaly a já neznámou, která nakonec měla jméno Alexandra, potkával na hodinách dějin, ale nikdy se na mě ani nepodívala. Seděla v poslední lavici na druhé straně třídy. Nejdříve jí dělala společnost Joe, ale časem si odsedla k Jassice a Alex byla čím dál více sama.

To, že nakonec zůstala úplně sama vyvrcholilo dnes, po dvou měsících od jejich příchodu, kdy si Jessica s Joe domluvily nákupy, pak odešly a Alex tam nechaly bez povšimnutí sedět. Zaraženě za nimi koukala, nakonec odnesla nedotčené jídlo. Sotva se za ní zavřely dveře, uslyšel jsem vzlyky.

„Běž za ní!“ vyhrkla na mě Alice.

„Padej!“ zavrčel tentokrát Edward.

Nejrychlejší lidskou rychlostí jsem vystřelil z jídelny. Její pach byl po celé škole, ale nejsilnější vedl k záchodkům. Vzal jsem to zkratkou, ale sotva jsem doběhl před záchodky a chtěl zabočit, někdo do mě vrazil.

Vykolejeně jsem zíral na stvoření se smaragdovýma očima plných slz. Hřbetem ruky si otřela oči a zůstala zaraženě zírat na mě.

Uvědomil jsem si, že ze setrvačnosti jsem se k ní naklonil a naše obličeje se ocitly nebezpečně blízko a já cítil její zrychlený dech na svém obličeji. Voněla nádhernou fialkovou vůní.

„Promiň, jsem nezdvořák,“ řekl jsem a podával jí ruku, aby mohla vstát.

Nedůvěřivě si mě měřila, ale nakonec nabízenou pomoc přijala.

„Neviděla jsem tě, promiň,“ řekla nádhernou zvonkohrou.

„Ne, to ty promiň, měl jsem dávat větší pozor. Jasper,“ omluvil jsem se a zároveň utnul hádku, která by jistě následovala.

„Alexandra, ale jinak Alex,“ potřásla si se mnou rukou.

„Můžu tě doprovodit na další hodinu? Co máš?“

„Dějiny a nemusíš, zvládnu to sama,“ snažila se mě zbavit, ale já se jen tak nedám.

„Tak to máme stejnou cestu.“ Jenom pokrčila rameny a celou cestu už nepromluvila. Pokradnu jsem ji pozoroval a několikrát ji chytil při tom, jak se na mě dívá.

1.kapitola

3.kapitola

Autor: Chobotnicka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vše je jinak! - 2 – Nová spolužačka: