Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vraždící šelma - 3. kapitola

01.03.2013 (09:00) • Ace • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2726×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Když jsem dorazila do Seattlu, zamluvila jsem si pokoj v malém, zablešeném hotelu, abych nebyla v noci příliš na očích potulujících se lidí. Spát jsem nemusela pravidelně, ale chci být v dobré formě a pravidelný spánek je k tomu potřeba. Žádné jiné řešení nepřicházelo v úvahu. Můj jídelní lístek byl rozmanitý ve všech směrech. Lidské jídlo jsem jedla, protože některé druhy pokrmů jsou opravdu delikátní i pro můj vybíravý jazyk. Lidskou krev jsem pila, protože jsem se chtěla vyrovnat silným upírům, kteří si na nic nehrají a přijali svoji přirozenost. Zvířecí krev jsem pila, protože jsem si při lovu vždy vzpomněla na svého mrtvého otce, který mi chyběl. Máma mi nechyběla, protože jsem ji nikdy nepoznala, ale občas mé myšlenky při lovu zalétly i k ní, protože k otci se nepopiratelně pojí i slovo máma.

Když jsem sytá lidským jídlem odešla z hotelu, vydala jsem prohledat noční město přirozeným upířím tempem. Protože byly pozdní noční hodiny, ať jsem šla kamkoliv, potkávala jsem pouze lidskou spodinu, kterou vyšší společnost přehlížela s největším opovržením. Nájemní vrazi. Drogoví dealeři. Novodobá mafie (ve společnosti vyšší společnosti si říkali obchodníci). Šlapky. Závisláci. Usoudila jsem, že můj metabolismus strávil jídlo, a tak jsem si vyhlédla nějakou ubožačku, abych si mohla odškrtnout povinné vitamíny. Vždy jsem si vybrala správnou osobu k usmrcení. Ubohé ženy nebo muži vždy pocítili nejdříve strach, nenávist, ale vždy jako poslední přišlo smíření a vděčnost, radost z odchodu ze špatného světa očekávajíc něco lepšího. Něco podobného přicházelo u všech, ale projevy byly u každého jiné. Někdo plakal, někdo se usmíval, někdo křičel. Byli takoví. A každý byl zároveň jiný.

Vybrala jsem si správné místo a čas. Po nějaké době jsem přišla na stopu třech upírů. V předtuše nadcházejícího boje jsem postupně vypouštěla lidské jídlo, delikatesy jsem musela odložit na později. A začala jsem se opět krmit převážně lidskou a minimálně zvířecí krví.

Prožívala jsem obyčejný večer, nečinnost mě začínala nudit. Dlouho jsem nepotkala žádného upíra, ale své tři vytyčené cíle jsem z povzdáli sledovala a zatínala prsty, když jsem byla svědkem vražd žen a mužů, kteří možná byli matkou, otcem, bratrem, sestrou někoho druhého, kteří byli milovaní někým druhým. Byla jsem z toho tak mimo, že místo bezbolestné a rychlé smrti prožil nějaký muž ve středních letech závislý na drogách velmi bolestivou a dlouhou smrt. Navíc, splnilo se mi přání, potkala jsem nového upíra. Ne Laurenta, Viktorii nebo Jamese (adepti pro smrt), ale nového upíra, kterého jsem předtím nikdy neviděla. Setkání s upírem jsem bála kvůli všudypřítomné hrozbě od Volturiů, ale na druhou stranu jsem šílela, když jsem nemohla prohodit ani jedno slov s druhem, ke kterému mám nejblíže, i když si někdy nalhávám opak - upírem. A navíc, ne všichni upíři jsou přátelé královské rodiny, někteří ji nenávidí, takže jsem se rozhodla nevyhledávat upíří společnosti, ale ani se jí nebránit.

„Proč jsi to udělala?“ Právě jsem aranžovala mrtvolu, aby smrt muže nepřilákala zbytečně velkou pozornost, když mě cizí hlas vytrhl z práce. Své upíří smysly jsem měla vypnuté, neslyšela jsem ho přicházet. Když chci slyšet upíry přicházet ke mně nebo je stopovat, musím se soustředit, nevýhoda být poloupírem.

„Speciály důvody,“ odsekla jsem, ale uvolnila jsem se, když jsem uviděla mladíkovi oči. Medově hnědé. Když se někdo nekrmil na lidech, většinou nesouhlasil s politikou Volturiů. Věděla jsem to od té doby, co jsem odhodlala žít a přežít, právě tehdy jsem naučila všechny lidská a upíří pravidla, tradice, nepsané zákony, vyštrachala nejstarší legendy o upírech, když jsem o sobě - poloupírech - hledala nějaké další informace kromě informací, kterých jsem měla od otce. Došla jsem na to, že každý si hlídá svůj píseček.

„Kdo jsi?“ zeptal se upír s bronzovými vlasy. Jedno ruku měl nejistě nataženou mým směrem, jakoby si se mnou chtěl potřást rukou na seznámení, a druhou rukou něco přidržoval za svými zády.

„Podle toho, kdo se ptá,“ odvětila jsem. Věnovala jsem mu svou veškerou pozornost, zatímco jsem mrtvého muže upravila do ucházející polohy a drogy jsem položila vedle něj, aby byli na očích. Doufala jsem, určitě marně, že drogy nikdo neukradne do té doby, než přijede pomalá seattlská policie.

„Nechápu. Nedokážu…“ Cizinec druhou větu nedopověděl, nataženou ruku stáhl k sobě, ale svůj pohled mi nepřestával věnovat. Já jsem se byla jako u vytržení. Vyrušil mě při jídle. Měl hloupé otázky. Ale přesto jsem oddalovala myšlenku na odchod. Když jsem si uvědomila, že cítím na svém psychickém štítě nepatrný tlak, který se zvětšuje každou sekundu, kdy se na mě kluk stejně starý jako já upřeně dívá a vůbec nemrká. Můj štít začal bez mého vědomí pracovat. Útrpně jsem zavrčela, a pak si povzdechla. Během minuty mi došlo, co se vůbec stalo. Další dar. Úžasné! Byla jsem člověk, nemohla jsem to zvládnout bez nějakého vedlejšího efektu. V hlavě jsem uslyšela myšlenky snad celého Seattlu. Ucouvla jsem, až k nejbližší zdi a musela jsem vyvinout silnou vůli, abych se nechytla rukama za hlavu. Nesměla jsem dát upírovi příležitost k útoku. Stále jsem mu nemohla věřit. Vlastně nevěřím nikomu, věřím už jen sobě.

„Čtenář myšlenek. Jsi příliš zvědavý upír. Zvědavost přivedla spoustu upírů ke konečné smrti.“ Vymámila jsem ze sebe pár vět. Zkoušela jsem hlasy ve své hlavě, které mi nepatřily, vystrnadit ze své hlavy, která měla patřit jenom mně. Nepomáhalo téměř nic. Začala jsem se soustředit pouze na upíra. Trochu to pomohlo. Udivilo mě, jak je čtení myšlenek jednoduché, a kolik myšlenek se jednomu upírovi dokáže mihnout hlavou za jednu nanosekundu.

„Opravdu tě sestra zabije jenom kvůli šatům?“ usmála jsem se nad jednou jeho zatoulanou myšlenkou, která ke mně přišla téměř sama a jako jediná se mi ustálila v hlavě, jakoby to byla nějaká zásadní myšlenka pro toho upíra.

„Nezabije. Ale její reakce se k tomu velice reálně blíží. Na šatech nesmírně lpí. Mám za úkol své sestře dovézt objednané zvláštní šaty na míru od zvláštní osoby. Já jsem byl u auta, když jsem uslyšel…“ Zde se chlapec zarazil a nepokračoval. Nebyla jsem hloupá, došla mi pointa.

„Když jsem uslyšel poslední myšlenky umírajícího (Mimochodem, velice útrpné!), zvědavost mi nedala, abych se nerozběhl na místo činu. Možná sis chtěl pokecat se sobě rovným a vypadnout od lidí, nebo jsi mě chtěl zabít a zabránit ve vraždě, protože jsi lidumil.“ Dokončila jsem jeho větu a přidala svůj vlastní, skromný poznatek, který jsem si domyslela a zbytek jsem přečetla v jeho hlavě.

„Nejspíš něco z obou. Já jsem ti odpověděl na všechno, ale ty jsi mi neodpověděla ani na jedinou mou otázku. Zatím. Nemyslíš, že jsi na řadě? Co jsi zač? Jak se jmenuješ? Proč to děláš? A navíc, tvé oči…“ Útrpně jsem si povzdechla: „Není to trochu moc otázek?“

„Nemyslím,“ odvětil ledově. Uchechtala jsem se, když se ke mně dostali jeho jednotlivé myšlenky. Snažil se hrát na přísného a silného hocha, aby ze mě něco dostal, když hodný hoch nefungoval a nebyla jsem stále ochotná mu něco říct. Dělal to proto, že jsem ho zvláštní způsobem přitahovala, byl zmatený, zvědavost ho přímo sžírala. Neuměl mi číst myšlenky, cítil tlouct srdce, viděl mě pít krev. A teď se k tomu přidala moje a jeho schopnost číst myšlenky. Nejpodivnější bylo, že mě vůbec neznal, nevěděl moje jméno, nevěděl, co jsem zač, přesto se o mě bál a byl rozhodnutý mě nenechat odejít.  Budu mu muset říct trochu víc, než jsem byla ochotná před chvílí, nebo mě nenechá odejít a bude mě pronásledovat, to jsem nepotřebovala.

Autor: Ace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vraždící šelma - 3. kapitola: