Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrah - 2. kapitola

06.03.2010 (18:45) • Lenisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1197×

Vrah

2. kapitola

Isabellin pohled

Gestapačka! Naše náhradní matka! To se dalo čekat. Už se fakt těším, co z ní zase vyleze! Ne… já to radši ani nechci zjišťovat. Jak já ji nenávidím!

S velmi naštvaným výrazem postávala mezi dveřmi a k dokonalosti jí myslím chyběl už jen váleček, s kterým by si poklepávala v rukou. Se ségrou si z tý gestapačky vždycky děláme srandu a říkáme, že jí někdo ve výrobně šlápnul na formičku. Nic bych nedala za to, kdyby to byla pravda.

„Jak si to jako představujete?!“ vřískala na nás. Chudák ségra se jí bála. Úplně se vedle mě pod tónem jejího hlasu přikrčila.

„Domů si přijdete, kdy chcete, přitom jsem ti říkala, že máš sestru přivést hned, jak ve škole skončíte! Na co jsem vám teda kupovala auto, když domů přijdete ve stejnou dobu jako předtím?! Jsem zvědavá, jak stihnete všechny svoje povinnosti a vy víte, že já vám je neodpustím!“ S tím se ta nána otočila a zalítla zpátky do baráku.

„To nic ségra já ti kdyžtak pomůžu, hlavně se přestaň klepat, přece tý tyrance neuděláš radost tím, že tě uvidí, jak se před ní klepeš jak lívanec na pánvičce!“ Popadla jsem ségru za ruku a s bojovným výrazem ve tváři jsem se vydala vstříc peklu. A to se počítám, ještě nevrátil otec. No jo bude veselo.

Po dvou hodinách jsem už měla všechny svoje domácí práce hotové, tak jsem se šla kouknout jak je na tom Piglog. Našla jsem ji až v koupelně v horním patře, když seděla opřená o vanu a vzlykala. Sedla jsem si šikovně k ní a začala ji kolíbat, aby se rychleji uklidnila. Pokoušela jsem se jí odhrnout vlasy z tváře, ale pokaždé když jsem se o to pokusila, shrnula si vlasy zase zpátky na předešlé místo.

„No ták! Ami! Nech mě ti ty vlasy odhrnout,“ zkusila jsem to ještě jednou a už jsem pochopila, proč nechtěla, abych se jí podívala do tváře. Pod jedním okem měla nafialovělý monokl a po druhé tváři jí od spánku stékal pramínek karmínové krve. Vztek se mnou začal lomcovat.

„Kdo ti to udělal?!“ skoro jsem to na ní zakřičela. Bylo mi jasné, kdo ale chtěla jsem to slyšet od ní.

„Tak kdo?!“ zeptala jsem se už o poznání klidnějším hlasem, když mi stále neodpovídala.

„Tom,“ hlesla akorát a dál mi vzlykala v náručí. Já to věděla! Ten bastard! Ta svině, že si říká náš otec?! Za to zaplatí! Už brzy. Mé sestřičce nebude nikdo ubližovat!

„Pojď, vstaň. Ošetřím ti tu ránu.“ Vyzvala jsem sestru k umyvadlu, když jsme se obě dostatečně uklidnily. Omyla jsem jí šetrně tu ránu na spánku, jak ji pravděpodobně fláknul hlavou o vanu. Monokl se ještě více vybarvil, teda pokud to předtím bylo ještě možné. Dovedla jsem ji do jejího pokoje a položila ji na postel s tím, aby se trošku prospala a večer, aby mě nehledala, že budu venku. I přes to, že jí bylo stoprocentně blbě, se pokoušela vytvořit na obličeji nesouhlasnou grimasu. Vyšel z toho ale takový podivný škleb. Krátce jsem se zasmála nad jejím obličejem a šla rychle dodělat i její povinnosti, aby ještě neměla další problémy u tý husy, která teď jistě sedí v po mně uklizeným obýváku, a sleduje podvečerní seriály, zatímco nás nechává dřít.

Za hodinku jsem to měla hotový, tak jsem se šla ještě před mým večerním výletem najíst. Nic jiného a poživatelného jsem kromě čínské polévky nenašla, tak jsem si dala vařit vodu a kousky nudlí nalámala do mističky. Akorát jsem stihla nalít vodu do mističky a přikrýt ji talířkem, když jsem za sebou uslyšela nějaké šramocení.

Tom, kdo taky jiný. Jediný dvě věci co umí, je vyhrožovat a zneužívat nás. Dělá automechanika, na kterého se absolutně nehodí. V práci akorát popíjí pivo, a když mu přivezou nějaké auto na kontrolu, zavolá mě, abych tam naklusala a udělala to sama. V autech se totálně nevyzná, není schopný ani rozeznat porsche od hummera! Na všechny mechanický věcičky jsem v tomhle ústavu já, nikdo jiný se v autech a motorkách hrabat nechce nebo neumí.

„Kde máš sestru?“ Pronesl ke mně arogantně. Musela jsem se pořádně držet, abych k němu nepřilítla a jednu mu nenapálila. Nevim, kdo vymyslel rčení Místo mozku z piva kostku, ale k němu se určitě hodí.

„Do toho ti nic není! Nech ji na pokoji!“ Zasyčela jsem jeho směrem a přidala k tomu ještě jeden extra vražedný pohled. Ten slizoun se akorát zasmál a s novým pivem v ruce odkráčel zpátky do obýváku k televizi. Nabroušená ještě od hovoru s tím blbcem jsem do sebe naházela už hotovou čínu, umyla nádobí a šla se přichystat do pokoje. Vzala jsem si na sebe černý, kožený korzet, tmavé upnutější, zvonové rifle a k tomu můj oblíbený černý kabát s hezkým límečkem posetým spoustou cvočků.

„Všechny povinnosti máme splněný, já se jdu projít, vrátím se okolo dvanáctý.“ Informovala jsem je ještě na malé zastávce v obýváku. Tom jenom bez zájmu zakýval hlavou a pohodil rukou na znamení, že mi rozuměl, ale ta čůza mi musela zkrátit čas jen do jedenácti. Vystřelila jsem z baráku a už si to štrádovala po ulicích osvětlených neony od okolních klubů a kasin.

U kalhot mě příjemně hrál můj nožík a přímo volal o použití.

„Jen počkej, brzo se dočkáš,“ pronesla jsem šeptem k němu a dál se procházela a hledala potencionální oběť. A potom mi padl do oka. Mladík, tak okolo pětadvaceti možná šestadvaceti let. Hnědé na krátko střižené vlasy, milý obličej a navíc až mi až moc připomínal Toma. Až na ten milý obličej samozřejmě. Z tohohle přímo sálala pohoda, z Toma nikoli.

Šikovně jsem se proplétala davem přímo na protější ulici k tomu mladíkovi. Spatřil mě. Prohlížel si mě od hlavy až k patě a div při tom neslintal. Jakoby náhodou jsem do něj jemně drkla ramenem a kráčela si dál. Nezklamal. Za chvíli jsem slyšela, jak na mě volá, abych počkala. Zastavila jsem se na místě, a co nejladněji jsem se plynulým pohybem otočila čelem k němu. Asi jsem ho okouzlila. Na místě se zastavil a se zájmem si mě prohlížel.

„Potřeboval jste něco?“ Zeptala jsem se ho slušně a mile.

„No… Eh…“ byl mimo. Ale milej. Kdybych ho nechtěla zabít, určitě bych si s ním někam vyšla. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli by si mi pro dnešní večer dělala společnici.“ Div jsem nevalila oči, protože pokud se mi to nezdálo, tak mě právě požádal o mou společnost jak nějakou děvku. Zřejmě si všimnul mého těžce skrývaného zděšení, protože si asi uvědomil, jak blbě to vyznělo, a ubezpečil mě, že o takovouto společnost nestojí.

„Dobrá tedy. Půjdeme se někam projít?“ řekla jsem mu svůdně a jedním očkem na něj mrkla. Zdá se, že pochopil, protože mě chytil za ruku a vedl mě k nejbližší postraní uličce. Ulehčil mi práci hlupák. Aspoň ho tam nemusím zavádět sama. Byli jsme teprve kousek za ústím uličky a už zastavoval, tak jsem ho chytla pevněji za ruku a vedla dál do uličky, aby nebyl slyšet jeho křik. Hodil po mě pár nechápavých pohledů a já mu je odůvodnila tím, že na to mám ráda soukromý. Byla to víceméně pravda. S bandou čumilů za zády jde zabíjení těžko.

Uznala jsem, že už jsme dost daleko na to, aby ho později někdo slyšel, a tak jsem ho opřela o zeď. Zřejmě potěšen tím, že si vybral nějakou dračici, se na mě usmál a začal mě hladově líbat. Uměl to teda parádně, to se musí nechat.

Vzala jsem jeho ruce, které se začaly nebezpečně přibližovat k mému opasku s nožem, a uvěznila jsem mu je jednou rukou nad hlavou. Ještě aby to zjistil dřív, než bych potřebovala. Ještě chvíli jsem si užívala to, jak jeho rty laskaly ty moje a pak jsem neslyšně vyndala nůž z pouzdra a zabodla jsem mu ho stehna. Jeho výkřik jsem utlumila v polibku. Z šoku z toho, co jsem mu dělala, se dostal celkem rychle, protože mě hrubě odstrčil a ruce si přemístil na krvácející ránu, která mu zůstala po mém ostrém příteli.

„Co to děláš?!“ Začal na mě ječet jak malá holka. To si říká chlap?! Pro ujasnění toho co dělám, jsem mu zamávala se zakrvavěným nožem. Chtěl zdrhnout! Já si tu s tebou nebudu hrát na honěnou! Než doskákal, po jedené noze k prvnímu rohu únikové cesty jsem mu zabodla nůž ještě do druhé nohy a on se s dalším pro mě líbezným výkřikem svezl na zem. Opřela jsem mu trup o zeď, u které se skácel na zem a obkročmo si na něj sedla. Jen unaveně, ale pořád s hrůzou v očích se na mě povíval. Bylo na něm vidět, že chce znovu promluvit, tak jsem mu akorát položila ukazováček přes rty a opatrně mu sundala košili. Chvilinku jsem se kochala pohledem na jeho vypracovanou hruď a potom jsem si musela sáhnout i na jeho paže. Měl krásně vypracované svaly. Přejela jsem mu ještě jednou po rukou a na jedné z nich udělala první zářez. Byl už unavený ze ztráty krve, takže jenom bolestně usyknul. Zřejmě jsem nedávala pozor a omylem mu přeťala stehenní tepnu. Pro příště budu muset vymyslet lepší způsob, jak oběti zabránit v úniku, než ho bodnout do stehen, jinak mi zase předčasně vykrvácí! Chystala jsem se udělat další zářez na jeho paži, když mě od něj něco náhle doslova odhodilo a přitisklo na protější stěnu, kde mě to chytilo pod krkem a vytáhlo výš, že jsem se stěží dotýkala země. Na chvíli se mi zatmělo před očima a po tom, co jsem se vzpamatovala a přebrala si, co se to vlastně stalo, jsem pohlédla na toho, kdo mi bránil v mém večerním povyražení.

3. Kapitola

Autor: Lenisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrah - 2. kapitola: