Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 8.kapitola

06.04.2010 (20:00) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5305×

8. kapitola

Tiskla jsem se k němu a cítila jeho jazyk ve své puse. Musím uznat, že je to velmi učenlivý žák, když za jednu hodinu pochopil k čemu je dobrá pusa, kromě mluvení. Pokud to půjde takhle i nadále, nebudu si moct stěžovat. Konečně se mi podařilo prolomit mezi námi bariéry.

„Tady ne,“ zašeptal a už mě strkal do jedněch bočních dveří. Lehce jsem se usmála, páni, ten jede. Povalil mě na postel a rukama přejížděl po mém těle. Rozvázal mi mašličku, kterou jsem měla přivázaný plášť kolem krku a já mu zamotala ruce do vlasů, abych si ho mohla přitáhnou ještě blíž k sobě a pořádně si vychutnat ten polibek. Začal mi shrnovat tričko, tak jsem se zapojila a začala mu ho shrnovat taky, ale najednou se odtáhnul. Zmateně jsem se podívala, když odcházel ke dveřím.

„Měla jsi pravdu, jsi děvka,“ řekl stejně jako já, a zavřel za sebou dveře. Zůstala jsem ležet na posteli a překvapeně jsem hleděla na ty zavřené dveře. Nemohla jsem se vzpamatovat z toho, co mi právě řekl. Tohle přece nemohl udělat! On si se mnou zahrává. Rukou jsem praštila do dek, nasupeně jsem se zvedla, stáhla si sukni dolů a znovu si uvázala plášť kolem krku. Tohle si vypije!

Vyšla jsem z pokoje a rozhlédla se po chodbě. Doleva, doprava, ale nikdo kolem nebyl. Začala jsem tedy hledat svůj pokoj a místo toho, jsem narazila na krásné, velké, vlastnoručně vyřezávané dveře. Neodolala jsem pokušení, a tak jsem vešla dovnitř.

„Omlouvám se,“ dostala jsem ze sebe, když přede mnou roztrhali jednoho upíra na pět částí. Trochu mě to vyděsilo a začala jsem být nervózní.

„Nic se neděje, Lulu,“ odpověděl mi jeden z upírů sedící na… na trůnu! Dvakrát jsem zamrkala a zjistila, že to mluvil Aro. Po jeho boku stála ta stará semetrika a hnusně se na mě dívala. Odvrátila jsem proto pohled a rozhlédla se po té velké, mramorem vykládané síni. Bylo tu hodně upírů a zraky všech se upřely na mě. Měla jsem pocit, jako by mě někdo hodil do jámy s hordou hladových lvů a hádejte, co jsem byla. No jasně, že potrava! Aspoň tak jsem si připadala, když mě propalovali těma červenýma očima.

„Odvedu jí,“ nabídl se ihned Felix, když jsem jenom bezmocně stála a červenala se.

„Počkat,“ zastavil ho jedním slovem Aro, „jak ses tady ocitla?“ zeptal se mě a stejně jako on, tak všichni čekali na mou odpověď.

„No… ehm… Dělá mi celkem problém se v tomto hradě zorientovat,“ usmála jsem se nevinně. Všichni muži v sále se chápavě smáli a samozřejmě na mě, ženy už tak vstřícné nebyly. Nasucho jsem polkla, když nikdo dlouho nic neříkal.

„Ach tak,“ řekl Aro a potom se nad něčím zamyslel, „asi by bylo na čase tě představit,“ řekl a pohybem ruky si mě zavolal k sobě. Ostražitě jsem se rozhlédla po všech přítomných a pohledem jsem se zastavila u toho blonďáka. Toho jsem přece už někde viděla, ale kde? Jo aha, na chodbě! Nejistě jsem se na něho usmála a on mi úsměv opětoval.  Nejistě jsem se vydala k Arovi, ale nedošla jsem, až k němu jenom se před něho postavila, sledovala jsem Sulphícii, která mě propalovala pohledem, ale já se na ní usmívala.

„Drazí zesnulí přátelé, představuji vám Sophie, neboli Lulu, nového královského skoro - upíra,“ představil mě Aro a usmíval se. Zvedla jsem ruku a trochu jim zamávala, byla jsem z toho hodně nervózní, není nad to být v místnosti jenom s jedním nebo dvěma chlapy, to si poradím levou zadní, ale tohle bylo něco jiného a já nevěděla, co dělat.

Všichni se ale mile usmívali a někteří dokonce i zamávali.

„Mohla bych se vrátit do pokoje?“ zeptala jsem se potichu Ara, tenhle sál mě opravdu deprimoval.

„Samozřejmě, že můžeš. Felixi?“ usmál se Aro a hned to přikázal Felixovi za úkol. Felix byl okamžitě přichystán se mnou vyrazit a na tváři měl úsměv evropského gigola. Úsměv jsem mu oplatila a znovu se zavěsila do jeho nastaveného rámě. Ještě jsem se přes rameno vítězně podívala na Sulphícii a spolu s Felixem po boku odkráčela z místnosti. Když se za námi zavřely dveře, slyšitelně jsem si oddechla, až se Felix ušklíbl.

„No co, víš jak to bylo deprimující, tolik chlapů?“ zeptala jsem se ho a jeho úsměv ztvrdl a já měla pocit, že se chystá vrátit do sálu a s každým si to osobně vyřídit. Raději jsem ho pevněji chytla za ruku a vydala se směrem, kterým jsem nepřišla, ale Felix mě hned otočil a táhl na druhou stranu.

„Takhle bys nikam nedošla, jenom by se ti mohlo něco stát.“

„Co tam je?“ zeptala jsem se a ukázala na chodbu za námi.

„To tě nemusí zajímat, stejně tam nikdy nepůjdeš,“ odbyl mě.

„Půjdu, pokud mi to neřekneš, jsem zvědavá.“ Trvala jsem si na tom, ať mi odpoví.

„Vězení trestaných upírů.“ Vzdal to Felix.

„Co je tam tak nebezpečného?“ nechápala jsem to.

„Lulu, mohli by ti ublížit, jsi krásná, žádný muž ti neodolá a navíc, máš královský plášť, čili plášť jejich nepřátel.“ Chytnul mě za ramena a začal semnou slabě třepat. „Slib mi, že tam nepůjdeš.“ Propaloval mě pohledem.

„Neboj,“ stoupla jsme si na špičky a políbila jeho vrásčité čelo. Jeho zachmuřený výraz v momentu zmizel a už se na mě znovu díval s jiskřičkami v očích a úsměvem na rtech. Byla to proměna, jako když princezna políbí ošklivého žabáka, jenom já jsem těžko mohla říct, že Felix je ošklivý, protože i přesto že se mračil, byl pěkný.

„Tak pojď, ukážu ti cestu do tvého pokoje,“ řekl smířlivě a už mě vedl po chodbě a já jsem se opět snažila zapamatovat cestu. Takže pořád rovně potom doprava, zase rovně na konci chodby do leva…

„To se tak soustředíš na tu cestu, nebo co ti zase přeletělo přes nos?“ zeptal se pobaveně a já jsem se ztratila. Tohle mi udělala naschvál.

„Jo, soustředila jsem se na cestu, aby se mnou příště nemusel nikdo chodit,“ odpověděla jsem uraženě a začala vzpomínat, jak to bylo.

„Tak promiň, ale kdykoliv stačí říct a já tě doprovodím.“ Nabídl se hned.

„To mi je jasné,“ řekla jsem a přitiskla jsem se víc k němu, byla mi celkem zima. Na kůži jsem měla husinu a začala jsem se třást.

„Je ti zima?“ okamžitě zareagoval Felix.

„A jaká. Navíc, na to že jsem spala devět hodin a jsem vzhůru teprve asi tři jsem šíleně unavená,“ postěžovala jsem si a tak trochu doufala, že pokoj je poblíž. Felix na to nic neřekl, ale vzal mě do náruče a spokojeně nesl. Nenamítala jsem nic, ale měla jsem trochu obavy. Teď už si cestu určitě nezapamatuju, no co nadělám, nechám se nést pěkným mužem rovnou do pokoje. Na to se nedá namítat, jenom se spokojeně usmívat. Felix začal zpomalovat, takže jsme se blížili k pokoji. Než jsem se stihla vzpamatovat, pokládal mě na postel a chystal se k odchodu, ale chytla jsem ho za ruku, aby si to ještě rozmyslel.

„Nechoď,“ zaprosila jsem a lehce si ho přitáhla k sobě.

„Aro by mě mohl potřebovat,“ zaprotestoval, ale když jsem na něho udělala ty své psí oči, tak nakonec dodal „ale jednou by mě mohl oželet a pomoct by mu mohl Demetri nebo někdo jiný,“ řekl a s úsměvem si lehl vedle mě. Uvelebila jsem se v jeho náruči, jak nejlépe to šlo a zase se ponořila do spánku. V jeho náruči se mi až podezřele dobře usínalo.

„Miluju tě,“ uslyšela jsem tichounký hlásek, který mě probudil, krátce na to, jsem dostala polibek do vlasů a jemné pokládání na měkké.

„Felixi?“ pošeptala jsem a sedla si. Felix byl už skoro u dveří.

„Ano?“ otočil se na mě s úsměvem.

„Jak jsi to myslel?“ zeptala jsem se. Tohle byla jediná věta, kterou jsem nikdy neslyšela, jediná věta kterou jsem kdy chtěla slyšet, ale nikdy mi to nebylo dopřáno. Místo toho, jenom pořád dokola všichni říkali, jak jsem dokonalá, krásná, úžasná a tak dále, ale tohle jsem nikdy neslyšela.

„Myslel co?“ zeptal se mě s úsměvem anděla.

„Nic, asi se mi něco zdálo,“ mávla jsem nad tím rukou, možná se mi to opravdu jenom zdálo. Sakra Lulu, chovej se profesionálně! Jak si můžeš myslet, že by se do tebe mohl zamilovat? Normálně! Odsekla jsem sama sobě, jsem přece normální ženská s normálními potřebami a tužbami a láska k nim samozřejmě patří a zvlášť, když je mi s Felixem tak dobře, tak by nemuselo zůstat jenom u rychlovek na kuchyňské lince. Se smutným úsměvem jsem se znovu zabořila do polštáře a poslední, co jsem slyšela, než jsem znovu upadla do říše snů, bylo zaklapnutí dveří.

Úplně probuzená jsem byla až o několik hodin později, kdy mi začalo to protivné slunce svítit přímo do očí. Nejprve jsem si přes hlavu přehodila polštář, ale potom jsem to vzdala a s povzdechem jsem se vyhrabala z postele a po dlouhé době jsem si to zamířila do koupelny, kterou jsem mimochodem ještě neviděla. Pustila jsem vodu a podívala se na svůj odraz v zrcadle.

„Ty tedy vypadáš,“ řekla jsem tomu odrazu a raději vlezla do sprchy. Konečně voda, konečně ty osvobozující kapky, které smyjí všechny vady.

Vylezla jsem ze sprchy, asi až po půl hodině, vzala jsem si bílou (!) osušku a vodu ze sebe vysušila a nakonec si zabalila vlasy do turbanu. Začala jsem si své tělo prohlížet v zrcadle.

„Pane jo!“ řekla jsem si pro sebe. Byla jsem samá modřina, ale nejhorší to bylo na pravém boku, po kterém vedla jedna fialová. Obličej byl v pořádku, bez poskvrnky, jednoduše dokonalý. Z mého pozorování vlastního těla mě vyrušil něčí příchod do koupelny.

„Promiň,“ omluvil se ihned nějaký cizí upír a zase z koupelny vyšel. Super, nenechají mě ani v klidu o samotě. Oblékla jsem si rychle župan a vydala se zpátky do pokoje s postelí.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se trochu povýšeně, protože jsem si všimla, že má světlý plášť. Dotyčný se na mě se strachem v očích podíval.

„Jonathan, a kdo jsi ty?“ oplatil mi mou otázku otázkou.

„Já jsem Lulu, ale to je vedlejší, co děláš v mém pokoji?“ pokračovala jsem ve výslechu.

„Tvém pokoji?“ jeho překvapená slova doplňoval i překvapený výraz, co se tady děje? „Promiň, ale tohle je můj pokoj,“ odpověděl mi, když se trochu vzpamatoval a já se pro jistotu rozhlédla po pokoji. Všechno sedělo, tohle je můj pokoj.

„To se pleteš, tohle je opravdu můj pokoj,“ pustila jsem se s ním do rozepře.

„Ne, to ty se pleteš, tohle je můj pokoj a ty tady nemáš co dělat jenom v ručníku pokud si tě sám k sobě do pokoje nepozvu,“ řekl a přejel po mém těle, zabaleném jenom v ručníku očima. Hm, tak tohle bude ještě zajímavé, jestli je tohle jeho pokoj, jak to, že mi ho Aro přidělil? Určitě by mi nedal už obsazený pokoj, to není možné.

„Když chvíli vydržíš, můžeme se jít zeptat Ara, čí je ten pokoj,“ navrhla jsem konečné řešení našeho problému.

„Jak myslíš, ale Aro ti jistě potvrdí, že tohle je můj pokoj,“ odpověděl mi vítězně a tak jsem si vzala hromádku oblečení a zamířila si to do koupelny, kde jsem se začala oblékat. Pak jsem si kolem ramen přehodila plášť a vyšla ven. Jonathan se na mě překvapeně díval. Čím to asi bude? Potom mě napadlo, že za to může můj plášť a na tváři se mi objevil úsměv.

„Můžeme?“ zeptala jsem se ho a ukázala na dveře. Jonathan jenom němě přikývl a tak jsme šli za Arem. Tedy Jonathan šel, já ho jenom následovala. Nevěděla jsem, do jaké části hradu jdeme a tak jsem se opět rozhodla sledovat cestu a protože se mnou Jonathan vůbec nemluvil, nebyl to moc velký problém.  Ty šílené chodby mě ale jednou připraví o rozum, pokud si to budu muset zapamatovat všechno. Potom budu chodit spát a budu si, jako básničku opakovat kudy se jde do kuchyně a kudy do sálu a kam nesmím. Byla jsem opět zabrána do sledování cesty, že jsem do Jonathana narazila, když z ničeho nic zastavil u jedněch dveří. Když jsem si je prohlédla, mohla jsem s jistotou říct, že vevnitř jsem ještě nebyla. Jonathan zaklepal na dveře a vyčkával.

„Dále,“ ozvalo se nakonec, a tak jsme vešli. Páni - to bylo to první, co mě napadlo. Byla to nádhera, tak velkolepé zdobení, tak velká knihovna.

„Copak se děje?“ zeptal se mile s milým úsměvem Aro.

„Máme menší problém s ubytováním,“ promluvil jako první Jonathan.

„Co je v nepořádku?“ položil rychle další otázku.

„Sám víte, pane, že jsem se právě vrátil z mise, která trvala dost dlouho, a když jsem se vrátil a vydal se do koupelny, stála tam před zrcadlem. Divil jsem se, proč je vůbec v mém pokoji a řekl jsem jí, že je to můj pokoj, ale ona se nedala odbýt a říkala pravý opak mých slov a nakonec navrhla, že bychom měli zajít za vámi, abyste ten spor vyřešil,“ vysvětloval Jonathan a začínala jsem mít na něj nepatrné nervy, poněvadž mě nepustil ke slovu.

„Omlouvám se Jonathane, to všechno bude moje chyba,“ odpověděl mu na to Aro a já jsem vyčkávala.

„Vaše vina, pane?“ zeptal se nechápavě. Asi nebude zrovna chytrý.

„Ta mise byla opravdu hodně dlouhá a nečekal jsem, že se tak narychlo vrátíš no a když se tu objevila Lulu, tak mě nenapadlo nic vhodnějšího, než jí dát pokoj vedle Felixova, aby ho měla kdykoliv po ruce, kdyby něco potřebovala,“ vysvětlil mu to Aro a Jonathan se na mě zvláštně podíval. Vítězně jsem se na něj usmála.

„To tedy znamená, že budu mít jiný pokoj?“ Rychle se chlapec dovtípil, asi to s ním nebude zase tak hrozné, jak jsem si prve myslela.

„Budeme to muset nějak vyřešit. Lulu ty si sedni, nebudeš přece stát,“ řekl Aro a tak jsem si sedla do jednoho z dvou pohodlných křesel naproti jeho stolu a čekala, až řekne Jonathanovi, že si má jít sbalil saky paky a vypadnout z mého pokoje.

„Takže…“ začal.

~ Shrnutí~

~ 9.kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 8.kapitola: