Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 9.kapitola

07.04.2010 (12:45) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5394×

9. kapitola

„Takže...“ začal Aro pomalu, „bohužel nemáme, už žádný volný pokoj, což je opravdu pozoruhodné, jak se náš hrad naplnil, takovými talenty,“ mluvil pomalu, a když přišla řeč na talenty, okamžitě jsem si pomyslela, že by mohl vyhodit z hradu třeba Sulphícii.

„To znamená, že budeme mít společný pokoj?“ vykulil oči Jonathan.

„Přesně! To znamená, že budete mít společný pokoj,“ ujistil ho Aro. Na mojí tváři se začínal prohlubovat znepokojivý výraz. To snad nemyslí vážně! Já jsem žena, která má své potřeby!

„Nešlo by s tím něco udělat?“ vmísila jsem se do debaty já a vábivě zamrkala na Ara.

„Bohužel, nic jiného s tím v této chvíli nemohu udělat,“ nadhodil omluvný úsměv. Někdo vešel do pokoje.

„Aro, mohl bys prosím, je to nutné!" Ozval se naléhavý mužský hlas, tak jsem se otočila. Byl to ten blonďák.

„Ano, Caiusi, tady jsem vše dořešil, můžete jít," popohnal nás Aro, tak jsme tedy vyšli z pokoje, nebo spíš z knihovny. Stihla jsem ještě mrknout na toho, který se jmenoval Caius a on mi to oplatil pobaveným úsměvem. Zavřeli jsme za sebou dveře a rovnou se vydali zpátky do pokoje. Pro jistotu jsem Jonathana následovala, mohla bych se ještě ztratit! Jak takový velký hrad, může být plný?

Když jsme se vrátili do pokoje, významně se postavil přede mně.

„Vysvětlíme si pár pravidel, ano?“ zeptal se mě namyšleným hlasem, já jen přikývla.

„Máš pravdu, musíme se dohodnout, jinak tady jednou najdou jednoho z nás na kousky,“ odpověděla jsem mu příkře a Jonathan se usmál.

„Fajn, kočička má drápky, jen abys věděla, jsem na takové, jako jsi ty zvyklý a tak mě těmi řečmi nezastrašíš.“

„Jak myslíš, já tě zastrašit nechtěla, jenom bys měl vědět, na čem jsi, co se mě týče, zabírám si postel,“ řekla jsem a pohodlně si na ni sedla.

„Mě je postel celkem k ničemu, ale chci, abys tady nebyla každé odpoledne,“ uznal nakonec.

„A co mám podle tebe dělat?“ zvýšila jsem hlas, ale nějak to zase vyznělo, jako andělský zvoneček.

„To už je tvůj problém,“ pokrčil rameny, „a nebo můžeme udělat kompromis,“ začal jinou písničku.

„Jaký?“ nadzvedla jsem jedno obočí. On se usmál jako ďábel a přistoupil ke mně blíž, postavil se těsně přede mně a koukal na mě ze shora.

„Můžeš být odpoledne semnou,“ řekl sexy hlasem a vrhnul se na mě. Vůbec jsem to nečekala, ale asi jsem měla, říkal, že s ženami jako jsem já, umí zacházet, ale vůbec mě nenapadlo, že se učil zneškodňovat ženy takovýmto způsobem.

Povalil mě na postel a dlouze se věnoval mým ústům. Bylo to zase něco jiného v porovnání s Demetrim, Felixem, Alecem a Arem. Tenhle líbat opravdu uměl. Docela by mě zajímalo, kde to byl na té misi a co musel dělat.

„Budu to brát, jako znásilnění," smála jsem se, když mi rozerval tričko a podprsenku.

„Já bych to bral, jako výhodný obchod," řekl ledabyle a roztrhnul mi sukni. Potom pokračoval a to samé udělal s kalhotkami. Že by nymfoman? Možné to je! Vůbec se s ničím nepáral. Tvrdě a majetnicky mě líbal a rukama přejížděl po mém nyní už nahém těle. On sám však byl ještě oblečený a to se mi vůbec nelíbilo. Začala jsem tedy rozepínat knoflíčky jeho košile, ale u druhého jsem to vzdala a normálně košili roztrhla.

„Trochu nedočkavá ne? V čem teď budu chodit? Oblečení mi přivezou až zítra,“ řekl s úsměvem a pak ústa přesunul na má ňadra.

„Do zítřka to vydržíš i bez košile, přinejhorším můžeš zůstat celou dobu v posteli,“ navrhla jsem mu řešení jeho problému a Jonathan se na mě podíval s jiskřičkami v očích.

„To nezní vůbec špatně,“ mrknul na mě, „Zvlášť, když se mnou v té posteli budeš ty,“ dodal ještě nakonec a sám si nějakým zvláštním, rychlým způsobem sundal kalhoty a boxerky. Páni, ten má ale vybavení! Nestihla jsem nad tím už tolik uvažovat, protože do mě vniknul. Nikdo v tomhle hradě se se sexem nijak nepáral a v Jonathanově případě to také nebylo jinak. Všichni tu byli nadržení, a co se týče jejich žen, vůbec jsem se tomu nedivila, bože chraň, abych se nestala jednou taky taková fůrie jako je Jane nebo Sulphicie.

„Jonathane…“ zavzdychala jsem jeho jméno a jmenovaný se ve mně začal pohybovat, já mu vycházela vstříc svojí pánví a prohýbala se v zádech. Moje dost hlasité vzdechy tlumil svými hladovými polibky, které ve mně vzbuzovaly ještě větší touhu a přiměly mě být tou dominantní, která určuje tempo, tak jsem se na něho převalila. To se mu ale nelíbilo, tak se zase převalil on na mě, na to jsem se převalila zase já na něho, a i když jsme tímto způsobem dost bolestně spadli z postele na zem, nepřestával se ve mně pohybovat. Pořád jsme se převalovali a chtěli být ti dominantnější.

Ta hra se mi líbila a Jonathan dokonce několikrát zavrčel, když jsem ho dostala na lopatky a mě to ještě víc vzrušovalo.  Přejížděla jsem mu rukama po jeho hrudi a sem tam ho na ni políbila. Jonathan mě po chvíli opět převalil pod sebe a naposledy přirazil a já se znovu prohnula v zádech jako luk a vykřikla rozkoší.

To jsem ale neměla dělat, protože můj výkřik přivolal z vedlejšího pokoje Felixe, který vtrhl do pokoje a zůstal překvapeně stát v otevřených dveřích.

„Lulu, co...?“ Slova mu došla, když mě uviděl pod Jonathanovým ohromným tělem.

„Oh… Ahoj, Felixi,“ vzpamatoval se Jonathan a rychle na sebe přehodil plášť, tak aby zakrýval celé jeho tělo. Já si rychle oblékla župan a začala se červenat. Neměla jsem odvahu se dívat Felixovi do očí, tak jsem provrtávala pohledem podlahu. Náhle jsem však uslyšela ránu, podívala jsem se k oknu a uviděla ležícího Jonathana pod ním. Vyjeveně jsem se podívala na druhou stranu pokoje, kde stál zuřící Felix. Jonathan se rychle zvednul ze země a praštil Felixe, na to zase reagoval Felix a začali se prát.

Přemýšlela jsem, co udělat a věděla, že já bych ty rozzuřené býky neuklidnila, tak jsem se rozhodla vyhledat pomoc, což po chvíli nepřišlo v úvahu, vzhledem k tomu co mám na sobě. „Dost!" zakřičela jsem tím andělským tónem, ale nezabralo to. Pořád se jen prali a rozbíjeli, na co jen přišli a v tom, mě Jonathan udeřil.

Všechen ryk v pokoji se během té jedné vteřiny, kdy jsem padala na zem úplně, zastavil. Oba zamrzli v půli pohybu a já tvrdě dopadla na jednu rozbitou židličku, která se válela na zemi. Bokem mi projela ostrá bolest, až jsem zanaříkala. To zase bude modřina, pomyslela jsem si.

„Lulu!“ vykřikl zděšeně Felix a hned ke mně přiskočil a za jednu ruku mi pomáhal si stoupnout. Kdybych na něj nebyla naštvaná, asi bych se na něj i usmála, ale tak jsem mu svou ruku z jeho vytrhla a drápala se nahoru vlastní pomocí. Jonathan na mě pořád valil oči a já bych mu taky nejraději skočila po krku a zakroutila mu s ním.

„Au…“ unikl mi z úst další bolestný sten, když jsem si konečně stoupla. Nemohla jsem se ani pořádně narovnat a tak jsem byla ráda, že jsem jenom kousek od postele, na kterou jsem si sedla. Bolest vystřelovala celým mým bokem a to nebylo jediné, když mě Jonathan nedopatřením uhodil, udělal mi ještě něco s rukou. Snažila jsem se hmatem zjistit, co s ní je a ani jeden z těch dvou se neodvážili ani promluvit, natož něco udělat, oba jenom hleděli a čekali, co se bude dít dál.

„Lulu, moc se omlouvám, tohle jsem nechtěl,“ prolomil ticho až Jonathan.

„Nemluv!“ vyštěkla jsem a potom jsem se za pomoci sloupku na posteli postavila a šouravým krokem se plahočila do koupelny. Felix se chystal ke mě přiskočit, aby mi aspoň pomohl, ale mávnutí rukou a nepříčetným pohledem jsem ho zastavila. Zavřela jsem se v koupelně, došla až před zrcadlo a sundala si župan.

Bezva! Ne jenom, že jsem měla tělo samou modřinu, teď i krk a polovina mojí hlavy chytalo červenou barvu, jakoby se tam srazila krev. Nemohla jsem tou stranou ani pohnout, potom jsem se podívala na svojí ruku. Ta byla zřejmě vykloubená a vypadala úplně stejně jako můj pravý kotník. Znovu jsem zasyčela, když jsem to viděla.

Do koupelny vešel Felix a já se na něj přes zrcadlo naštvaně dívala. „Musel sis začít?“ vyštěkla jsem po něm a otočila se směrem k němu, došlo mi, že mé slovo bude mít větší váhu, když se obleču, tak jsem se bolestně natáhla pro další župan.

„Lulu, já… Promiň,“ povzdychl nakonec a sklopil poraženě hlavu k zemi. Protočila jsem oči v sloup odkulhala jsem do pokoje, aniž bych se na něj byť jen jednou podívala.

„Běž pryč,“ promluvila jsem naštvaně k Jonathanovi, který bezchybně stál na místě a koukal na to místo, kde jsem spadla.

„Lulu, já-.“

„Běž pryč!“ vykřikla jsem, aniž bych ho nechala domluvit. Poraženě sklopil hlavu a odešel z pokoje. S velkou obtíží jsem si lehla do postele na záda a doufala, že ta bolest pomine. Zahrabala jsem se do deky a zavřela oči. Uslyšela jsem klapnutí dveří, když Felix odcházel z pokoje. Z hrdla mi unikl vzlyk, tak jsem se ještě víc zavrtala do dek a pomalu usínala.

(...)

Rukou mi bolestivě zaškubalo, jak jsem si na ni nešikovně lehla. Bolest mi vystřelila až do ramene až jsem zalapala po dechu, jak byla intenzivní. S pomocí druhé ruky, jsem se namáhavě posadila na posteli a první, co jsem uviděla, byla Jonathanova zamračená tvář. Seděl na křesle na druhé straně pokoje a zamračeně mě pozoroval.

„Co tu chceš?“ zeptala jsem se nabroušeně, když jsem si vzpomněla, že za tu bolest v ruce vděčím jemu.

„Asi si trochu pozapomněla, že je to také můj pokoj,“ odpověděl mi stejně nabroušeně, potom se však postavil a přešel pomalu a rozvážně k posteli a sedl si na její okraj. „Jo a chtěl bych se ti omluvit, nechtěl jsem tě udeřit,“ řekl s velkým citem a pohladil mě po tváři. Jeho ruka byla opět hrozně chladná a tak jsem poznala, že celá hořím.

„Vím, že to nebyla tak úplně tvoje vina, ale to jste se museli začít hned prát?!“ zasyčela jsem a přemáhala tu bolest. Ruku jsem si přitiskla k hrudi a doufala, že co nejdřív přestane bolet. Na druhé ruce po té včerejší události zůstala jenom velká modřina a já si připadala jako oběť nějakého násilníka.

„Víš Felix a já… prostě máme spolu nějaké nevyřízené účty z minulosti a já… no nevěděl jsem, že patříš k němu, jinak bych ne…“

„Jinak bys co? Nevyspal se semnou?“ Tak tohle byl typický postoj chlapa, kdybych něco věděl dřív, nevyspal bych se s tebou. Ale kde přišel na to, že Felixovi patřím? Jsem samostatná žena, která se o sebe dokáže postarat sama.

„Ano, mělo mě to napadnout, když jsem slyšel, že je tu někdo nový a Felix ho dostal na starost. Nikdo nedostal na starost nějakého nováčka a tak mě to mělo asi napadnout, že ty a on…“

„My spolu nic nemáme, je sice pravda, že se o mě stará, ale netvoříme pár,“ zaprotestovala jsem. Je sice pravda, že spolu spíme, ale co? Spala jsem i s ním a taky mu nepatřím!

„Vážně? Tak v tom případě k tobě něco cítí, když to byla stejná scénka, jako před dvě stě padesáti lety,“ usmál se škodolibě pro sebe.

„Co se tehdy stalo?“ zbystřila jsem a byla zvědavá.

„Nic, jenom menší neshoda, to je vše,“ řekl ledabyle, ale pořád měl škodolibý výraz. Tohle nebude jen tak, zkusím se zeptat Felixe, třeba mi odpoví.

„Mohl bys prosím jít, chci být sama,“ odvrátila jsem od něho oči a doufala v kladnou odpověď. Jonathan se jen s povzdechem zvedl z postele a s posledním smutným pohledem se na mě podíval, úsměv však z jeho tváře nezmizel. Sledovala jsem ho, jak otevírá dveře a odchází s pokoje a pak jsem zaslechla ještě jedno nenávistné zavrčení a potom už bylo ticho. Bylo mi jasné, že na chodbě musel potkat Felixe.

Jonathanovým příjezdem se všechno začalo komplikovat a to bylo hrozně špatné, čekala jsem, kdy mi vtrhne do pokoje škodolibý Alec a bude se těšit z toho, jak jsem dopadla. Teď bych mu na to nemohla ani nic říct, připadala jsem si jako troska, byla jsem polámaná a zničená. Nevěděla jsem, co se v minulosti stalo mezi Jonathanem a Felixem, ale měla jsem neblahý pocit, že to nějak zásadně ovlivní náš vztah a to jsem nechtěla.

Zase někdo vešel do pokoje a v domnění, že jde o Felixe jsem zasyčela, ale když jsem se podívala, kdo přišel, tak to byl Aro.

„Oh, promiň, já myslela, že je to… Proč jsi tady?“ mluvila jsem rychle a dost potichu, protože mě mluvení bolelo.

„Dozvěděl jsem se, co se stalo,“ řekl klidným hlasem Aro a sedl si na okraj postele, lehce se usmál a jemně mě pohladil po ruce. „Bolí to moc?“ zeptal se, když viděl, jak jsem se napjala.

„Už to bolelo i míň,“ povzdechla jsem si.

„No, jelikož nemáme žádného lékaře, protože je upírům k ničemu, tak nastolíme naší starou medicínu a budeš ležet, dokud se neuzdravíš,“ vysvětloval mi plán mého uzdravování. No super, budu zavřená v tomhle pokoji, dokud se alespoň nepostavím na nohy. Panebože, za co?

Aro se chystal odejít, ale já ho zastavila. „Aro?“ Samozřejmě se na mě, jak na povel otočil. „Proč se Jonathan s Felixem tolik nenávidí?“ položila jsem otázku, která mi začala vrtat hlavou.

„To je starý a hodně dlouhý příběh,“ řekl s povzdechem a promnul si čelo.

„A řekneš mi ho?“ Doufala jsem, že svolí a aspoň trochu mi zpříjemní ten čas, který budu muset strávit v posteli, abych se uzdravila nebo dala aspoň co nejvíc do pořádku. Aro se trochu zachmuřil a tak jsem se rozhodla ho poprosit, „Prosím, chtěla bych to vědět. Slibuju, že to nikomu nepovím,“ uchýlila jsem se dokonce ke slibům.

„Tak dobře, ono to stejně ví aspoň polovina hradu, ale nemluví se o tom,“ řekl a znovu si sedl na mou postel, já jsem si sedla a sledovala ho. „Jak už jsem řekl, je to starý příběh, pro nás jako upíry vlastně ani ne, ale pro lidi je to hodně dlouho, rovných dvě stě padesát let. Felix tu už nějakou tu dobu byl a sloužil v mé gardě, když přišel Jonathan a….“

~ Shrnutí~

~ 10.kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 9.kapitola: