Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 7. kapitola

03.04.2010 (08:45) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6306×

7. kapitola

Probudila jsem se až pozdě v noci, zjistila jsem to díky oknu, za kterým byla tma. Demetri překvapivě ležel vedle mě.

„Jak dlouho jsem spala?" zeptala jsem se a protáhla se jako kočka.

„Asi devět hodin,“ usmál se Demetri a políbil mě na čelo, já jsem si ho však rukou stáhla ke rtům, ale když jsem se chtěla na něho převalit, tak jsem zaúpěla bolestí. „Co se děje?“ ptal se mě pohotově Demetri.

„Bolí mě šíleně rameno,“ odpověděla jsem a chytla se za něj. Nebolelo mě jenom rameno, bolela mě celá prává půlka těla. Demetri mě vybalil z dek, aby si mě prohlídnul.

„Omlouvám se,“ řekl rychle, když si mě prohlídnul a posmutněl.

„Ne, to je v pohodě,“ usmála jsem se a přitáhla si ho zpátky k sobě, abych ho mohla políbit, ale Demetri se odtáhl. Ach jo, zase ta jejich přehnaná citlivost. Ruka mě sice bolela, ale zažila jsem už mnohem větší bolest, než je tahle. S povzdechem jsem si sedla a přitáhla k sobě deku, přece se nebudu doprošovat, zase takovou nouzi o chlapy nemám.

„Omlouvám se, prostě mě jenom ničí to, že ti můžu ublížit,“ omluvil se mi Demetri a já jsem ho tedy políbila smířlivě na tvář a s dekou kolem těla jsem vstala a šla se podívat, jestli mi už Heidy doplnila nějaké to oblečení, jak říkal Aro. Otevřela jsem tedy jednu nádherně vyřezávanou starobylou skříň a zjistila, že doslova přetéká novým oblečením. Sáhla jsem tedy po nádherně měkoučkém svetříku a pohodlných džínech. Potom jsem si kolem ramen přehodila plášť, a když jsem se otočila na Demetriho už byl taky oblečený.

„Doprovodíš mě do kuchyně? Mám docela hlad a asi bych se cestou ztratila,“ zeptala jsem se ho a zamířila si to ke dveřím. Doufám, že to nedopadne jako posledně s Felixem, a nebudeme to dělat v kuchyni, už bych nesnesla, aby nás někdo jako je třeba Alec zpozoroval.

„Samozřejmě,“ usmál se na mě a šel hned za mnou. Teď si pamatuj cestu Lulu, ať příště už tě nikdo nemusí doprovázet. Takže rovně, doprava, doprava, doleva, rovně, doprava, doleva, rovně, doleva, doprava a jsme už v kuchyni, to je super! Jak že to bylo? Rovně, doleva, doprava, doleva, doleva? Sakra! „Tak na co máš chuť?“ zeptal se mě Demetri a tím mě vytrhnul ze zamyšlení.

„Co umíš uvařit?“ zeptala jsem se.

„Já? Nic… Ale ty mě to určitě naučíš.“ Mrknul na mě a já se trochu zadušeně zasmála. Vybíral potraviny z ledničky, a tak byl ke mně otočený zády, chtěla jsem jít k němu, ale uklouzla jsem na hadru a znovu stejně jako po probuzení jsem zaúpěla bolestí. „Proboha! Lulu, není ti nic?!“ strachoval se Demetri a už mě držel v náručí.

„Jsem v pohodě, jsem jenom nemehlo,“ odpověděla jsem a třela si naraženou ruku. Demetri mě raději posadil na jednu z linek a dál vybíral suroviny, které jsem mu diktovala. Podle jeho slov se nesmím už ani pohnout, nebo se mi zase něco stane, tak jsem jenom seděla a udílela rozkazy jako skutečná princezna a Demetri mi připravoval jídlo.

Demetri skutečně jenom jídlo připravoval, protože když se pustil do vaření s novým sporákem, který se tady nějakou náhodou vzal, všechno se mu spálilo, nebo mu to bouchlo. Místo papriky dával do jídla hrušku, místo citrónu dával jahody, no na to už jsem se nemohla dívat, sklouzla jsem z linky dolů na zem a rychle mu spěchala na pomoc, protože to jeho kuchařské umění bylo opravdu hrozné, ale nemám si na co stěžovat, předem mě přece upozornil na to, že vařit neumí.

„Ne!“ křičela jsem, když do omelety začal sypat mouku a to zalil alkoholem, takže z toho všeho nakonec vznikla velká bomba a mouka byla všude. Začala jsem se smát, Demetri byl ze začátku zaražený, ale potom se ke mně přidal. Smíchy mi dokonce začaly téct slzy a bolelo mě břicho. Demetri měl mouku ve vlasech a tak jsem se mu ji snažila setřepat. Potom jsme se dali do vaření společně, Demetri znovu nachystal všechno, co jsem chtěla a dala jsem se do přípravy omelet. Všechno jsem mu krok po kroku vysvětlovala a Demetri jenom přikyvoval. Snad to příště nezkazí.

„Smrdí to sice hrozně, ale když ti to chutná,“ podotkl, když jsem si to připravovala na talíř.

„Mě to voní a jíst to bude stejně jenom já, takže ti to ani vonět nemusí,“ řekla jsem a vyplázla na něj jazyk jako malá holka. Demetri mě chytil kolem pasu a s talířem plným omelet v mé ruce mě odnesl ke stolu, kde jsem se s chutí pustila do jídla.

A když jsem měla dojedeno, Demetri okamžitě vzal můj talíř a odložil ho do dřezu a hned zase stál u mě.

„Dáte si ještě něco, slečno?“ zeptal se jako číšník.

„Ano, vodu, prosím,“ usmála jsem se a ihned jsem taky sklenku vody měla na stole. „Jak vám jenom zaplatím, zapomněla jsem si peníze." Hrála jsem paniku. Demetri se jen usmál a políbil mě.

„Tohle mi postačí,“ odpověděl a znovu mě začal líbat a já mu polibky víc než ochotně oplácela, protože líbal jako bůh.

„Ehm, ehm.“ Zaslechla jsem něčí odkašlání a odtáhla se od Demetriho. Kuchyně se zdá nevhodná pro milostné hrátky, pro příště si to budu pamatovat.

„Madam,“ hlesl Demetri a už stál skoro v pozoru. Já jsem si pomalu stoupla a podívala se na příchozí. Byla to ta samá žena jako včera.

„Odejdi Demetri, my tady musíme se slečnou něco projednat,“ řekla a já jsem trochu čekala, že Demetri odmítne, ale ten se jenom poklonil a odešel! Čekala jsem, co z té ženy vyleze a dost jsem se jí bála.

„Nemám moc času, tak půjdu hned věci.“ Začala pěkně zostra. „Pokud se jenom přiblížíš k mému manželovi, tak tě…!“ Nedořekla to, jenom mi pohrozila rukou.

„Tak mě co?“ zeptala jsem se ledabyle, a ani jsem nemusela předstírat, jak mě ten rozhovor unavuje, stačilo by už jenom zívnout.

„Osobně se postarám o to, aby s tebou tady utírali podlahu.“ Vyhrožovala pořád.

„Anebo se bude vytírat s vámi,“ usmála jsem se ďábelsky. „Jak jsem pochopila, Aro je tady něco jako král, všechno musí být podle jeho vůle a pokud se tak nestane, stihne ostatní trest, což myslím platí i na manželku,“ řekla jsem s naprostým klidem a na ní bylo vidět, jak zuří. Nechápala jsem, jak může Aro žít s takovou semetrikou. No, a pokud mají všichni tady takové stíhačky jako je takhle královna, tak se nedivím, že hledají útěchu u mě.

„Tak ty mi tady budeš vyhrožovat?“ zeptala se užasle.

„Ne, já jenom shrnuji poznatky, kterých jsem docílila během zdejšího pobytu. Nemám zapotřebí vám vyhrožovat a pokud mě bude chtít Aro vidět, ví kde mě najde, takže já nemám zapotřebí ho vyhledávat a vy,“ ukázala jsem na ni prstem, „mi nemáte co zakazovat, nebo mi jenom nařizovat s kým se stýkat můžu nebo ne!“

„Fajn, nemá smysl se hádat s takovou špinavou děvkou z ulice, jako jsi ty,“ řekla klidně, i když uvnitř přímo vybouchla vzteky a odešla.

Nechápavě jsem se dívala za ní a hned na to, se objevil vedle mě Demetri.

„To je semetrika, co?“ začal se smát a já s ním.

„To máš pravdu, zrovna jsem tak nad tím uvažovala,“ smáli jsme se spolu dál. „No nic, je čas uklidit,“ prohlásila jsem, když jsem se aspoň trochu vzpamatovala a dala se do umývání zašpiněného nádobí a Demetri ho začal hned utírat a schovávat. Byli jsme jako sehraná dvojka, přesto se mi nelíbilo chování té ženské.

„Nemysli na ni, je jenom zapšklá. Ono ji to přejde,“ chlácholil mě Demetri když si všiml, jak se při umývání tvářím.

„Máš pravdu, nemá cenu nad ní přemýšlet. Víš, já vlastně ani nevím, jak se jmenuje,“ řekla jsem a podala mu umytou pánvičku.

„Sulphicie,“ řekl a já se málem začala znovu smát, naštěstí jsem to zastavila včas a jenom mi zacukaly koutky, to je ale příšerné jméno. „Aro si ji vzal před víc jak jedním a půl tisíciletím, tak se nediv, že jí tu vadíš. Jí vadí všichni, co získají královský plášť. Navíc ty jsi ho získala za jeden den, kdežto ona musela o Arovu přízeň bojovat,“ vysvětloval mi její podivné chování.

„Bojovat?“ Otočila jsem se na něho udiveně.

„No jasně. Když jsem přišel, byla upírem jenom několik málo let, k její přeměně došlo jenom náhodou, nikdo přesně neví, jak se to stalo, ale to je teď vedlejší. Nemá žádný dar, kvůli kterému by se začlenila do Arova okruhu oblíbenců a tak tvrdě dřela a byla nemilosrdná. Po několika letech si jí Aro všiml. Nevím, jestli se do ní tehdy zamiloval nebo to bylo jenom kvůli jejímu charisma, ale oženil se s ní a ona tak získala královský plášť.“

„To jí tolik na tom plášti záleží?“ ptala jsem se nechápavě. „Vždyť je to jenom černý plášť.“

„Já to taky nechápu, mě je jedno jaký má kdo plášť, pokud ho nemá černý jako ty, tak je stejný jako já,“ pokrčil rameny a uklidil poslední talíř.

„Takže já jsem tvůj nadřízený, jo?“ usmála jsem se ďábelsky, čapla ho za opasek a přitáhla si ho k sobě.

„Ano, šéfová,“ začal se smát Demetri. Objala jsem ho nohama kolem pasu a začala líbat, polibky mi ochotně oplácel, když v tom zase někdo vešel. Tentokrát si to neodkuckalo, ale rovnou začalo vrčet. Sakra! Já si to tady asi zarámuju, že tady se nic erotického nesmí provádět, protože nás vždycky někdo vyruší. Otočila jsem se za tím vrčením a uviděla mladou dívku, blond vlasy, malá, oči jako každý upír a nenávistný pohled.

„Demetri,“ zavrčela jeho jméno a Demetri se hned ode mě odtáhnul.

„Jane, co tady děláš?“ ptal se zaskočeně.

„Hledala jsem tě po celém hradě a ty se tady cucáš s tou děvkou!“ začala vrčet ještě víc, tak jsem se rozhodla na protest zavrčet taky, ale nějak jsem zapomněla na to, že vrčet neumím, tak ze mě vyšel kouzelný zvuk.

„To mělo být vrčení, abys to pochopila,“ vysvětlovala jsem, když se na mě podívala.

„Mně je jedno, co dělají takové coury, jako jsi ty, ale můj přítel nebude oblizovat jinou!“ křičela, vrčela a těkala očima z jednoho na druhého.

„Ale to není tak, jak to vypadalo,“ začal Demetri s tou ohranou písničkou.

„Chceš mi říct, že kromě toho, že mi nasazuješ parohy tak jsem ještě slepá a neviděla jsem, jak se po sobě plazíte?“ vyjela na něj zostra a já nestačila zírat, moc jsem se ve svém odhadu nespletla, když jsem si myslela, že všichni se oženily s děsnými semetrikami a stíhačkami. Tahle malá cácorka mě o tom dokonale přesvědčila.

„Neřvi po něm, tentokrát je v tom nevině,“ postavila jsem se před Demetriho a významně si přitáhla plášť.

„Myslíš, že když máš královský plášť, že se tě zaleknu?“ zeptala se mě namyšleně.

„Ne, Jane!“ vykřikl Demetri a válel se na zemi v šílených křečích.

„Demetri!“ vykřikla jsem pro změnu já a klekla jsem si k němu na zem. Podívala jsem se panicky na Jane, která ho probodávala pohledem, nějak mi v hlavě bliklo, že to způsobuje ona. „Prosím, nech toho, ať mu děláš cokoliv!“ křičela jsem po ní panicky. Ještě chvíli po mé prosbě se Demetri v bolestech válel po podlaze a potom se najednou uklidnil. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho starostlivě.

„Nic mi není,“ odpověděl mi a já mu pomohla stoupnout. „Myslím, že bys měla jít,“ pošeptal mi do ucha a já jsem se vyděsila, co se chystá udělat a u čeho bych já být neměla. „Nic se mě ani jí nestane, jenom bys měla jít,“ řekl, když jsem se mu chystala odporovat. S posledním nenávistným pohledem na tu stíhačku a starostlivým na Demetriho jsem tedy odešla z kuchyně, kde začínalo být opravdu dusno.

Jen co jsem vyšla, někdo tvrdě narazil do zdi. Lekla jsem se, ale Demetri mě popohnal rukou, ať utíkám, tak jsem ho poslechla. Když už jsem byla dostatečně daleko od kuchyně, zpomalila jsem. Podívala jsem se za sebe, jestli stíhačka nezačala stíhat mě, ale nakonec jsem nabourala do upírské hrudi.

„Omluvám se,“ usmála jsem se nevinně. Byl to muž, zvláštní blond vlasy, vysoký, samozřejmě rudé oči a zvláštní úsměv.

„Nic se nestalo,“ usmál se a šel stranou, aby mi uvolnil cestu a mile se usmál. První chlap, který to na mě nevybalil hned! Děkovně jsem se na něho usmála a pokračovala ve své cestě, cítila jsem na zádech jeho pohled, ale ignorovala jsem to. Už jsem si na ty jejich pohledy zvykla a ignorace bylo nejlepší řešení, protože bych se z té postele nedostala, navíc teď můžu doufat, že něco udělá s Demetrim a tou malou blonďatou potvorou.

„Tebe jsem zrovna hledal,“ řekl Alec a čapl mě za ruku. Byla jsem tak ponořena do vlastních myšlenek, že jsem při jeho slovech div nenadskočila.

„Ale copak, chceš si zase zahrát šachy?“ zeptala jsem se nevině, ale zároveň jsem z jeho chování byla velmi překvapená.

„Ne, kvůli šachům tě nehledám. Je mi jedno, jaký plášť máš, ale tak, jak ses posledně zachovala, se ke mně už chovat nebudeš!“ řekl přísným hlasem a zničehonic jsem cítila jeho rty na svých, ale tím to nekončilo.

Musím uznat, že chlapec se učí velmi rychle.

~ Shrnutí~

~ 8.kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 7. kapitola: