Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 6. kapitola

02.04.2010 (11:30) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6178×

6. kapitola

Procházela jsem chodbami hradu a snažila se trochu zorientovat. Připadala jsem si jako ve velkém bludišti, protože všechny chodby si byly až neskutečně podobné. Všude na stěnách byly obrazy a procházela jsem kolem snad stovky dveří. Bezradně jsem se zastavila uprostřed chodby, která se rozdělovala do dalších dvou a přemýšlela kterou se vydat, když se mi kolem pasu obmotala něčí ruka.

„Ten plášť ti neskutečně sluší,“ zašeptal mi ten dotyčný do ucha a já poznala Demetriho. No, tak toho jsem tu nečekala, ale snad mi poradí.

„Demetri, vylekal jsi mě,“ zašeptala jsem a otočila se čelem k němu. „Nevíš, kde má pokoj Alec?“ šla jsem rovnou k otázce.

„Hned tyhle dveře, ale my půjdeme jinam,“ poradil mi a přitisknul si mě víc k sobě.

„Později, musím něco zařídit,“ usmála jsem se omluvně a snažila se ho setřást.

„Ale no tak, máš na to celou věčnost,“ bránil mi ve stupu do Alecova pokoje.

„Já vím, ale tohle je moc naléhavá záležitost, a pokud bych ji nevyřídila hned, nemusela bych to už udělat nikdy,“ řekla jsem a snažila se vyklouznout z jeho pevného objetí.

„Co je tak neodkladného, že se mi nemůžeš chvilku věnovat a pospícháš za Alecem?“ zeptal se a trochu se zamračil.

„Ehm… když jsem byla v kuchyni, přišel tam a vedl zajímavé řeči tak jsem si s ním chtěla ještě promluvit,“ začala jsem okamžitě lhát.

„A o čem jste se bavili?“ Demetri byl hrozně dotěrný, nevěděla jsem, jak se ho mám zbavit a to jsem byla už jenom kousek před cílem své cesty.

„No, přece o jídle,“ usmála jsem se, protože to vyznělo dost logicky.

„Jasně o jídle, tak proč s ním potřebuješ mluvit teď? A obzvlášť o jídle.“ Nadzvednul jedno obočí a čekal na odpověď.

„Utekl dřív, než jsem to stihla dopovědět.“ Netušila jsem, co mu mám říct a tohle celkem smysl dávalo. „Ale neboj, brzo budu u tebe,“ usmála jsem se a políbila ho jemně na rty, ale Demetri polibek prodloužil, dokud jsem se neodtáhla a vřele se na něj neusmála.

„Tak to si nechám líbit,“ usmál se a já si oddechla. Konečně mě pustil a já šla do Alecového pokoje. Cítila jsem v zádech Demetriův pohled a tak jsem se na něj ještě jednou otočila a usmála se. Přece si tu nechci nikoho nahněvat a u chlapů nikdo nikdy neví, jak se zachovají. Potom jsem došla ke dveřím do Alecova pokoje a zaklepala.

„Dále!“ ozval se jeho mladý hlas a tak jsem otevřela dveře a nejprve nakoukla do jeho pokoje. Ležel na posteli a v ruce měl nějakou knížku. Vstoupila jsem tedy do pokoje a zavřela za sebou dveře. Alec v tu chvíli zvedl zrak od knížky a podíval se na mě. „Co tu chceš?“ zeptal se skoro podrážděně.

„Já… no jenom jsem si říkala, že jsme nějak nedokončili ten rozhovor v kuchyni,“ řekla jsem a usmála se na něj.

„Aha, a není to náhodou proto, že zrovna není volný žádný upír, kterému bys vlezla do postele?“ zeptal se kousavě a posadil se.

„To ne, volných jich je dost, ale já zatoužila po tvé přítomnosti.“ Přestože se choval, jako naprostý hulvát snažila jsem se tvářit mile. Přešla jsem po pokoji a posadila se do křesla, které už od pohledu vypadalo velmi pohodlně, a přehodila si nohu přes nohu.

„Stejně nechápu Arovo rozhodnutí dát ti tenhle plášť,“ řekl a nechápavě zavrtěl hlavou.

„Proč? Nelíbím se ti v něm? Já sice obvykle tak tmavé barvy nenosím, ale tenhle se mi docela líbí,“ odpověděla jsem mu nevině.

„Jenže je královský, a taková děvka jako ty, by ho nosit neměla.“ Zase mě svými slovy kousnul.

„Proč jsi tak rozladěný?“ ptala jsem se ho nechápavě, ale stále držela svůj úsměv, který se začínal ztrácet.

„Že zrovna tebe to zajímá!“ Začal syčet, ale oči měl pořádně zbarvené do černé barvy. Neměl takové oči Felix, když jsem se před ním převlíkala? Musela jsem se usmát, je takový protože ví, co budeme spolu dělat a on to ještě… ehm… neprováděl! Chudáček můj malý.

„Proč máš tak černé oči?“ zeptala jsem se, jako kdybych o tom nevěděla své.

„Nebyl jsem dlouho na lovu,“ odpověděl a začal se znovu dívat - až podezřele - zaujatě do knížky.

„Jak jinak, že? Proč by se asi upírovi zbarvovaly oči, že?" Začala jsem se spiklenecky smát.

„Můžeš odejít?“ Hele, žádná kousavá věta!

„Nechceš mě tu?“ Nadzvedla jsem obočí a celého si ho na posteli prohlídla. Jeho kalhoty mu začínaly být až příliš těsné a on se za to asi styděl. Trochu jsem se začala dusit smíchem. Alec se na mě podíval, ale potom hned sklopil zrak znovu ke knížce, ale ani tak mě nepřestával po očku sledovat. Přistoupila jsem na jeho hru. Protáhla jsem se v křesle jako kočka a potom jsem si stoupla. „Vážně mě tu tedy nechceš?“ zeptala jsem se smutně a tím upoutala plně jeho pozornost, tedy ne že bych ji neměla už od chvíle, kdy jsem přišla, ale teď se na mě dokonce díval, aniž by se to snažil zakrýt knížkou.

„Ano, chci… chci, abys odešla,“ odpověděl, ale jeho hlas se zadrhl a já věděla, že vyhrávám.

„To je velká škoda. Chtěla jsem, abys na mě změnil svůj názor, ale jak vidím, nebudu k tomu mít příležitost.“ Stále jsem k němu smutně promlouvala a dávala si velmi záležet, abych také vypadala smutná, což nedalo velkou práci, bylo mi líto, jaký postoj ke mně zaujímá.

„Názor na tebe možná časem změním,“ začal pomalu tát, jako Antarktida při globálním oteplování.

„Jenom možná?“ začala jsem hrát šíleně smutnou a nasadila psí oči.

„Podařilo se ti zblbnout Felixe, a jak jsem slyšel tak i Demetriho. No a podle pláště, který máš na sobě, tak i Ara. Nevím, jak se ti to povedlo, ale pokud se ti podaří mě přesvědčit, že to nebylo jenom kvůli tomu, jak vypadáš a že jsi dobrá v posteli, tak ten názor na tebe změním,“ řekl a znělo to, jako by byl sám se sebou spokojený, že přišel na tak brilantní nápad.

„Zahrajeme si šachy?“ usmála jsem se. Šachy mi vždycky šly a podle Šejka, je umím moc dobře.

„Tak to jsem na tebe zvědavý,“ řekl Alec a vytáhnul velmi staré a vzácné šachy.

„Porazím tě levou zadní!“ Šibalsky jsem na něho mrkla. A proč zrovna hrání šachů? Důvod je jednoduchý: mužům s větším IQ, než 100 - a to se stává málo kdy - musíte jednoduše dokázat, že umíte prohrávat, vyhrávat a za každých okolností se roztomile usmívat a dělat tu chytrou.

Postavili jsme figurky, já měla bílé a už jsem vyjížděla s pěšákem, který stál před koněm. Očima jsem vyzvala Aleca, aby pokračoval. Po pokoji se rozléhalo šílené ticho, jediné, co šlo slyšet, byl můj dech a pokládaní figurek. Hráli jsme tak půl hodiny, ale pořád nikdo nevyhrával. Bavilo mě to. Alec byl tak sexy, když přemýšlel nad dalším tahem. Teď jsem byla na řadě já a táhla jsem věží, a dala tak volný přístup ke své dámě. Alec se toho ihned chopil.

„Mat,“ dodal ještě s vítězným úsměv, ale to já už střelcem vzala krále, který byl uvězněný.

„Šach mat,“ usmála jsem se a významně sledovala nechápajícího Aleca.

„Jak je to možné?“ divil se.

„Někdy musíš obětovat dámu, abys zachránil celou hru,“ vysvětlovala jsem s úsměvem.

„Ještě nikdo mě v šachách neporazil,“ podíval se na mě tak nějak s úctou.

„Všechno je jednou poprvé,“ pokrčila jsem rameny a pořád se na něj usmívala. Čekala jsem, jestli mu dojde i druhý podtext toho, co jsem řekla. Alec po mě střelil pohledem a jeho oči byly znovu černé jako noc. Během hry je měl sice také tmavé, ale ještě pořád jsem v nich viděla červené skvrny, rozhodně tedy jejich barva nebyla způsobena tím, že nebyl na lovu a tak jsem teď pochopila, že mu došla ta narážka.

„Máš pravdu, ale klidně se vsadím, že podruhé už nevyhraješ,“ řekl a aniž by čekal na mou odpověď, poskládal figurky zpátky na šachovnici.

„A o co se tedy vsadíme?“ zeptala jsem se ho s mírným úsměvem.

„Když vyhraju, tak budeš prostě ta děvka z ulice.“ Usmál se škodolibě.

„A když vyhraju já, začneš se ke mně chovat s úctou,“ doplnila jsem ho.

„Platí!“ souhlasil a tak jsme se znovu dali do hry. Moc mě to nebavilo, ale byla jsem odhodlána Aleca dostat a pokud se mi to podaří díky šachům, tak to podstoupím. Pohla jsem figurkou a sledovala, jak se Alecovi nakrabatilo čelo, jak začal přemýšlet nad dalším tahem. Bylo to roztomilé a navíc už dlouho jsem ve společnosti muže nedělala něco jiného než pouhou postelovou společnost.

Seděli jsme nad šachovnicí už skoro hodinu. Za tu dobu jsem obkoukala nějaké Alecovy finty a mohla jsem si lépe chránit své figurky. Ani jeden jsme jich už moc neměli, ale každý jsme si dávali pozor jak na krále, tak na královnu.

„Hraješ dobře, ale stejně prohraješ,“ neodpustil si poznámku předtím, než mi vzal další figurku.

„Já umím prohrávat,“ ujistila jsem ho a v hlavě se mi začal rodit plán, co udělám, pokud prohraju a na tváři se mi usadil spokojený úsměv. Začala jsem schválně prohrávat, nenápadně jsem mu nahrávala. Vůbec si nevšimnul, že jsem udělala vždycky chyby, které by ani začátečník neudělal, tolik byl zaměřený na vítězství.

„Šach mat, děvko!“ vykřikl najednou šťastně a já myslela, že se budu válet smíchy na zemi, ale tu představu jsem spolkla.

„Děvko?“ nadzvednula jsem obočí.

„Jsi jenom děvka z ulice, prohrála jsi!“ smál se Alec.

„No když děvka, tak děvka,“ pokrčila jsem rameny a do vteřiny seděla na něm.

„Co to děláš?“ panikařil Alec, ale nesnažil se mě od sebe odehnat, jenom seděl s vykoulenýma očima a sledoval mé počínání.

„To, co každá děvka,“ usmála jsem se a přitiskla své rty na ty jeho a začala ho líbat. Alec seděl chvíli nehybně, jak ho moje počínání překvapilo, ale ani když se vzpamatoval, se nepřidal a snažil se mě ze sebe shodit. No to mě podrž, on snad bude jediný chlap, kterého nedostanu. Tak to tedy ne! Budu muset zapojit všechny své ženské zbraně.  Nenechala jsem se jím, jen tak shodit a začala mírně vrtět zadečkem na jeho rozkroku. Alec se sice snažil odolávat, ale to, co se dělo v jeho kalhotách ho prozradilo. Není vůči mně imunní. Sjela jsem rty po jeho tváři až ke krku a dál ho líbala. Vyčkávala jsem, kdy se přestane tak úzkostlivě hlídat a připojí se ke mně. Stále však seděl jako přikovaný k židli a jeho oči už nemohly být víc černější, než je měl právě v tuhle chvíli. Ještě chviličku a jsi můj, chlapečku.

Pořád jsem vyčkávala a konečně se dočkala, Alec se začínal zapojovat. Možná mu to nešlo tak snadno jako Felixovi nebo Demetrimu, ale nesmím zapomínat, že je to panic a neměla bych na něj tak spěchat. Za to, co teď udělám, mě bude sice nenávidět ještě víc, ale když mě považuje za děvku, tak ať si to užije.

S naprosto lhostejným výrazem jsem se zvedla a zamířila si to ke dveřím. Po cestě jsem si stáhla sukni, která se mi trochu vyhrnula a chystala jsem se vrátit do svého pokoje, tedy pokud ho najdu. Alec se za mnou díval, cítila jsem, jak mě propaluje pohledem, ale dělala jsem, jako bych to nevnímala a otevřela jsem dveře.

„Máš pravdu, jsem děvka,“ řekla jsem, když jsem za sebou zavírala dveře.

Začala jsem vyhledávat pokoj, asi bych se měla začít modlit. Tady to znám, teď bych měla jít doprava…

„Jo!“ zaradovala jsem se, když jsem už nahmatala kliku od mých dveří. „Sakra,“ zaklela jsem, když jsem otevřela. Tohle totiž nebyl můj pokoj, byl to Felixův, takže můj pokoj je hned vedle! No aspoň něco, než nic. Vlezla jsem tedy do svého pokoje, ani jsem nezavřela dveře a už jsem ležela na posteli pod Demetrim, který mi už začal sundavat moje tričko.

„Nedočkavý,“ zasmála jsem se hned po tom, co mi Demetri ze rtů sjel na krk.

„Ty se mi divíš?“ zeptal se mě mezi polibky, kterými líbal má ňadra. Nedivila jsem se, všichni v tomhle hradě byli hrozně nadržení, kdyby mi měli za moje služby platit, stala bych se milionářem. Ale teď mi to je docela jedno, přece jen bydlím na hradě a zaujímám tu vysoké postavení. Sice ještě nevím, co všechno to bude mé postavení obnášet, kromě uspokojování mužů, ale bylo mi to docela jedno. Teď už se o svoji budoucnost bát nemusím, zůstanu napořád mladá, krásná a žádoucí.

„Nedivím,“ odpověděla jsem mu a přitáhla si k sobě jeho obličej, abych ho mohla políbit. Tohle nebylo jako líbat toho zajíčka, od kterého jsem zrovna odešla, on byl jenom taková hra, tohle je opravdový muž, který ví, co žena chce a jak ji správně nažhavit.

Líbala jsem ho vášnivě na rty a cítila jsem na svém těle jeho zkoumající ruce. Za chvíli se dostaly až pod sukni ke krajkovým kalhotkám, které mi blesku - rychle sundal a pak začal uvolňovat má ňadra z podprsenky. Nebylo to tak dravčí, jako sex s Felixem, ale bylo to stejně dokonalé. Jeho ruce se skoro zbožně dotýkaly mého těla, a když do mě vnikl, náležitě jsme si to oba dva užili. Navzájem jsme vzdychaly svá jména, až jsme dosáhli orgasmu. Díky Demetrimu jsem na Aleca úplně zapomněla a přestala se tím trápit.

Po tomto velmi vášnivém milování jsem se však cítila velmi unavená a tak jsem se svalila do dek a ani si nevšimla, jestli Demetri odešel nebo zůstal a už jsem spala.

~ Shrnutí~

~ 7. kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 6. kapitola: