Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 5. kapitola

30.03.2010 (16:45) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5949×

5. kapitola

Vydali jsme se do obchodu, abychom nakoupili potraviny. V obchodě se Felix tvářil znechuceně, musela jsem se smát.

„Čemu se směješ?“ zeptal se na oko vážně a přitáhnul si mě k sobě. Když jsem se rozhlédla, tak jsem měla důvod jeho počínání, trochu dál od nás byli nějací muži, kteří si mě prohlíželi. Jeden z nich mi přišel dokonce povědomý. Byl oblečený trochu lépe než jeho kumpáni a mohl to klidně být některý z mých klientů. Pokud jsem se nepletla, asi pro mě nic neznamenal, protože bych si jeho obličej hned připojila ke jménu, takhle ale nic.

„Ty žárlíš!“ Začala jsem se smát.

„Cože? Ne, nežárlím,“ hájil se, „ale viděla jsi, jak se po tobě dívají ti chlápci?“

„Ne,“ odpověděla jsem koketně, „jak se na mě dívají?“ zeptala jsem se a čekala na jeho odpověď.

Felixovi uniklo tiché zavrčení a až pak mi odpověděl. „Jako na nějakou-!“ To poslední slovo si zřejmě budu muset domyslet sama, protože Felixovi jaksi nešlo z úst.

„Myslíš šlapku? Pokud ano, tak se podívej, co mám na sobě a taky si uvědom, co jsem doposud dělala,“ řekla jsem mu trochu mrazivě.

„Takhle už o sobě víckrát mluvit nebudeš. Od chvíle, kdy jsi vstoupila do hradu, jsi přestala být holkou z ulice a tak o sobě i tak přestaneš mluvit,“ řekl přísně a já jen pokrčila rameny. Nechápala jsem, co mu na tom označení vadilo. Já si na to zvykla a na hradě budu stejně pokračovat ve své lidské práci a budu navštěvovat postele osamělých upírů, abych je mohla utěšit. Už se mi to přece povedlo třikrát.

„Jak myslíš, ale teď jsme tu proto, abychom mi nakoupili nějaké jídlo, tak se nebudeme dohadovat, ano?“ usmála jsem se na něho a Felix přikývl.

„Tak, na co máš chuť?“ zeptal se a já se zamyslela. Ven z hradu bych se mohla dostat, v tom problém nebude, horší bude, jestli mě všichni ti upíři pustí z postele, abych si mohla jít koupit jídlo. Bude to chtít pořádný nákup. S Felixem po boku jsem procházela obchodem a házela do košíku všechno, co mi přišlo pod ruku a nedbala ani na cenu ani na množství. Zastavila jsem se až u pokladny a teprve v tu chvíli jsem si všimla, kolik toho je.

„Máš sebou peníze?“ zeptala jsem se Felixe, když mi došlo, že nemám čím zaplatit.

„Myslel jsem na to,“ usmál se na mě vševědoucně a za ten můj “malý“ nákup zaplatil hroznou pálku. Všechno jsme pak naskládali do tašek a vydali se do té zaprášené staré kuchyně, kterou podle Felixe dlouho nikdo nepoužíval. Jen co jsme vešli, tak jsem kýchla, protože na všech stolech a pultech byla aspoň pěti-centimetrová vrstva prachu.

„Víš, že ti to v té minisukni sluší?“ složil mi kompliment Felix a přejížděl ze zadu rukama po mých bocích.

„Brzdi. Prvně musíme vybalit nákup,“ uklidňovala jsem jeho chtíč a jeho ruce odstrčila.

„Nákup počká,“ pošeptal mi do ucha a znovu mě objal kolem pasu a políbil na týl. Zhluboka jsem se nadechla, abych dostala sílu vzdorovat, proti touze, kterou jsem cítila. Nahmatala jsem nějaký starý hadr zřejmě sloužící jako utěrka, rychle se otočila k Felixovi čelem a hodila mu ho do obličeje.

„Nepočká,“ usmála jsem se nevině. Felix jenom z hlavy sundával ten kus hadru, který bych teď nepoužila ani na podlahu.

„Fajn, fajn. Vzdávám to,“ kapituloval a ještě naposledy mě políbil.  Vzala jsem si od Felixe ten hadr a nejdřív utřela nějaké ty pulty, na které jsem následně položila tašky s nákupem a chystala se je vybalit, když mi došla velmi důležitá věc.

„Jak dlouho jsi říkal, že tady nikdo nevařil?“ zeptala jsem se a rozhlížela se po kuchyni.

„Nevím to přesně, ale rozhodně to bude delší dobu, než co jsem tu já, tak víc jak pět - set let to bude určitě,“ řekl a vypadalo to, jako by nad tím doopravdy přemýšlel. To ale nebylo podstatné, podstatnější byla jiná věc, „Proč tě to vůbec zajímá?“ zeptal se, když viděl můj bezradný výraz.

„Zapomněli jsme na ledničku,“ spráskla jsem rukama do klína a vyskočila si na jeden pult vedle tašek.

„Co to je?“ zeptal se a přešel ke mně.

„Taková většinou bílá věc, která mrazí potraviny a uchovává je čerstvé,“ vysvětlovala jsem.

„Neseme vám tu novou ledničku,“ ozval se nějaký cizí hlas a tím upoutal naše zraky. Byl to muž, velké břicho, neoholený, špinavý, neučesaný až se mi z něho chtělo zvracet.

„Jdete jako na zavolanou, postavte jí tady, my už si s tím určitě nějak poradíme,“ mluvil mile Felix. A ten odporný muž, místo aby se věnoval jemu, věnoval se mně. „Myslím, že byste měl jít, má snoubenka, by ráda už vybalila potraviny,“ zavrčel Felix, když si toho všimnul a podal chlapovi peníze.

„Snad se tolik nestalo, ne?“ Nevrle si ten muž vzal peníze a odešel s vozíkem pryč.

„Tak snoubenka, jo?“ smála jsem se, když zmizel úplně. Felix jenom pokrčil rameny a omluvně se usmál. „Počkej, kdo objednal tu ledničku?“ ptala jsem se zmateně a Felix si začal pískat a dívat se všude jen ne na mě. „Podvodníku!“ vykřikla jsem a hodila po něm mraženou mrkev, kterou obratem ruky chytl a už zase stál u mě a objímal kolem pasu.

„Tak co, jaký jsem, že jsem nezapomněl na ledničku?“ zeptal se a nastavil ústa, na které jsem mu okamžitě dala pusu, ale pak jsem se odtáhla a Felix se zamračil. No jo, hošánek neumí chvíli počkat, co bych dělala s tím vším jídlem, kdyby se mi tu kvůli teplu zkazilo?

„Jak jsem řekla nejdřív práce a potom zábava. Musíme vybalit to jídlo.“

„Pomůžu ti, ale nezapomeň, kde jsme skončili.“ Významně na mě mrkl a mě to bylo hned jasné.

„A co když zapomenu?“ zeptala jsem se škodolibým úsměvem.

„Já ti to připomenu,“ odpálkoval mě rychle a zapojoval ledničku. Raději jsem vybalovala věci z tašky a to dost pomalu a zatím, co já jsem dávala věci do ledničky, Felix se činil a utíral všude prach. Když měl každý svou část práce hotovou, začal se ke mně přibližovat a já jsem se schválně oddalovala, ale byl rychlejší.

„Co když někdo přijde?“ nadzvedla jsem obočí.

„Tak zase odejde,“ usmál se a začal mě líbat. Tomuhle se prostě nedalo odolat, a když už jsem ležela na kuchyňské desce bez kalhotek, tak určitě ne. Sukni jsem měla vyhrnutou někam nahoru a kalhotky stažené zase někde dole. Moje poloha nebyla sice zrovna nejpohodlnější, ale rozhodně jsem zažila i horší. Felix mi hnětl ňadra a já začínala pod jeho doteky tát jako zmrzlina v létě. Vzdychala jsem jeho jméno a cítila jeho rty na svém krku. Stál mezi mýma roztáhlýma nohama a tiskl si mě k svému pasu. Kamarád v jeho kalhotách se začal hlásit o slovo a tak jsem se trochu vzepřela na rukách a na tom pultě si sedla.

Felix přesunul své rty z mého krku na má ústa a náruživě mi je plenil. Rukama jsem přejížděla po jeho pevné hrudi níž a níž, až jsem se dostala k opasku jeho kalhot. Neváhala jsem ani vteřinu, pásek rozepnula a sundala mu kalhoty. Na tuhle chvíli čekal, nezdržoval se a vniknul do mě. Zalapala jsem po dechu a ruce mu obmotala kolem krku. Mé vzdechy tlumil jenom vášnivými polibky a stále nabíral rychlost, tisknul mě k sobě, co nejvíc to šlo, až už jsem neseděla na lince, ale byla přilepená na něm, nohy obmotané kolem pasu. Felix mě držel za zadeček a já si užívala jeho chladný dotek na mém těle. Užívala jsem si tak moc, že jsem málem nezpozorovala, že nejsme v kuchyni sami. Úplně jsem se přítomnosti cizího upíra lekla a odtáhla se od Felixe.

„Co se děje?“ zeptal se Felix a znovu přitiskl své rty na můj krk.

„Počkej, Felixi, dost!“ musela jsem ho od sebe hrubě odtrhnout, „Někdo s tebou chce asi mluvit.“ upozornila jsem ho na toho mladíka stojícího vedle dveří. Opět jsem cítila, jak se mi hrne teplo do tváří a jak červenám, když si vzpomenu, při čem nás nachytal. Vždyť jsem to Felixovi říkala, že to není bezpečné, ale on ne!

„Nikdo tady není,“ protestoval a chtěl pokračovat, ale já jsem měla po náladě.

„Když říkám, že je, tak je!“ odsekla jsem, seskočila na zem, stáhla si sukni do původního stavu, a vydala se ke dveřím, kde pořád ten kluk byl.

„Oh… ehm… Alecu?“ začal mluvit Felix a kdyby mohl, tak je červený, jako já. Zkousla jsem si ret, abych se nesmála a polykala výbuchy smíchu. Ten Alec bude mít asi dlouhodobé trauma, protože jenom stál a bezvýrazně pozoroval Felixe.

„Co potřebuješ?“ prolomila jsem ticho, které bylo až trapné.

„Přišel jsem se podívat, kdo vlastní královský plášť,“ vysvětloval a sjel mě pohledem. „Děvka?“ obrátil se na Felixe. „To jsem si o tobě nemyslel,“ dodal a znovu se na mě zadíval, ten můj milý obličej byl dávno pryč a místo něho tam byl nenávistný škleb. Felixovi se moje označení, taky nelíbilo, což dal znát hlasitým zavrčením.

„Lulu není žádná děvka, tak ji laskavě neurážej!“ procedil přes semknuté rty, trochu jsem se divila, že mu Alec rozuměl, ale nijak jsem to neřešila, Felix se za mě postavil a já cítila zadostiučinění. Už nejsem děvka, sice se vyspím s každým na potkání, ale děvka nejsem, jelikož mi tu nikdo neplatí.

„Tak to potom já jsem svatý Petr,“ nedal se jen tak snadno odbýt.

„Alecu, nezačínej provokovat. Tohle ty nechápeš a nikdy nepochopíš.“ Vrčel na něj zuřivě Felix.

„Opět narážíš na to, že jsem zatím neměl žádnou holku, nebo někoho tak povolného jako je slečna Lulu?“ Pohrdavě sjel pohledem po mém těle, ale neušlo mi, že jeho postoj ke mně nebude přece jen takový tvrďácký, na jaký si hraje. Změnila jsem proto taktiku a mile se na něho usmála.

„Víš, mezi děvkou a mnou, je teď dost velký rozdíl,“ vysvětlovala jsem s klidem a Felix znova zavrčel, mávnutím ruky jsem ho ale zklidnila.

„Jaký?“

„Děvka, nemá dům, nesmrtelnost, platí jí za služby a má AIDS, nebo něco podobného, a já? Nemám dům, ale bydlím v hradu, neplatí mi za služby, jdu dobrovolně, nemám žádnou nemoc, mám nesmrtelnost, a když budu chtít, tak ti mávnutím ruky způsobím velkou bolest,“ mluvila jsem a stále jsem se usmívala.

„Tak si nesmrtelná Voltérská děvka,“ konstatoval můj proslov.

„Omluv ho, je to náš starý panic a je háklivý na krásné ženy jako jsi ty,“ omlouval se za něho Felix a tisknul mě víc k sobě.

„Tak uděláme test,“ usmála jsem se, vlastně se usmívám pořád. Alec byl díky bohu, stejně vysoký jako já. Přistoupila jsem k němu blíž a rychle, aby to měl za sebou a aby ho Felix nezabil, jsem ho políbila. Šlo poznat, že je začátečník. Vůbec nevěděl, co má dělat s jazykem a ještě se odtrhnul. „Jo, je panic,“ ujistila jsem se, spíš pro sebe, než pro ty dva.

„No neříkal jsem ti to?“ zeptal se pobaveně Felix a Alec se urazil a chystal se odejít, když jsem ho čapla za ruku.

„Počkej, kam tak spěcháš?“ poodstoupila jsem kousek od Felixe a zašeptala Alecovi do ucha „Pokud bys chtěl svůj současný stav změnit, klidně ti pomůžu, nevypadáš vůbec špatně a myslím, že jsem dobrá učitelka. Aspoň zatím si nikdo nestěžoval,“ dořekla jsem a vrátila se zpátky k Felixovi, kterému jsem omotala jednu ruku kolem pasu a druhou mu položila na hruď.

Alec na moje slova nic neřekl a vypařil se jako pára nad hrncem. Oba s Felixem jsme se začali po několika vteřinách znovu hrozně smát, nedalo se to vydržet.

„Pokračujeme?“ nabídl Felix lechtivě.

„Zbláznil ses? Co kdyby tentokrát nepřišel jen ten kluk, ale rovnou všichni z celého hradu a ještě si donesli popcorn?!“ Uznávám popcorn a upíři nejdou do hromady, ale on ví, jak to myslím.

„Nikdo nepřijde,“ ujišťoval mě Felix a přejížděl mi chtivýma rukama po těle.

„To si říkal i před tím a stejně přišel,“ hájila jsem svůj názor.

„Dobře uznávám, není to bezpečné, ale tentokrát opravdu nikdo nepřijde,“ zněl tak přesvědčivě, až jsem se mu vrhla na rty. Jeho ramena, jeho hruď, jeho záda, vypracované břicho to všechno jsem během vášnivého polibku projela rukou a mířila si to dolů, když v tom to zase někdo pokazil.

„Ehm,“ upozornil na sebe ten hlas a byl ženský. Jako na povel jsme se otočili tvářemi za tím hlasem. Měla na sobě černý plášť, stejný, jaký mi donesla do pokoje Heidy, černé vlasy a rudé oči.

„Paní,“ kývnul na ni Felix. Nevěřícně jsem hleděla na tu ženu a na Felixe, co to má sakra znamenat?

„Heidy se zmiňovala, že prý má někdo nový královský plášť, chtěla jsem se na to zeptat Ara, ale kuchyň byla blíž a řekla jsem si, že ty bys mi to dokázal vysvětlit, Felixi,“ mluvila namyšleným hlasem, ze kterého šla slyšet síla, odhodlání a… zlost? Něco mi tu unikalo, ale nevěděla jsem co.

„Ehm, váš manžel si přál, aby dostala tento plášť,“ odpověděl jí Felix a provrtával pohledem podlahu. Já jsem si však tu paní okatě prohlížela a ona si mě měřila naštvaným pohledem.

„Pokud vám to nebude vadit, raději se vzdálím.“ Nehodlala jsem se té ženě podřídit a tak jsem raději vyklidila pole. Jak jsem pochopila, Aro je její manžel a to, že mám plášť stejné barvy jako ona, znamenalo, že zaujímám na hradě stejné postavení jako ona, jako královna. No super, nejen, že mám hrad, ale jsem rovnou něco jako princezna, o tom se mi vždycky zdálo.

Se spokojeným úsměvem jsem se kolem ní protáhla do chodby a snažila se zjistit, kde má pokoj ten náš staro - mladý panic Alec.

~ Shrnutí~

~ 6.kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 5. kapitola: