Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 4.kapitola

28.03.2010 (12:45) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5795×

4. kapitola

Když se Aro svalil na bok, přetáhla jsem si kolem sebe tu saténovou přikrývku a vstala jsem z postele. Připadala jsem si trochu malátná, přece jen jsem byla dlouho v tom divném stavu, který oni nazvali přeměnou. Aro mě sledoval roztouženým pohledem, ale já jsem to moc nevnímala. Přitáhla jsem si přikrývku víc k tělu a přešla místností až k malému okénku. Sluce venku stálo vysoko nad námi a já jsem cítila jeho teplé paprsky na své kůži, která se začala mírně třpytit.

„Vypadáš nádherně,“ řekl za mnou Aro a vstal z postele, natáhl na sebe kalhoty, přešel ke mně. Sluneční paprsky rozzářily jeho pokožku jako diamant.

„Hm,“ inteligentnější odpověď mě nenapadla. Pořád jenom slyším to, jak jsem nádherná, dokonalá, ale nikdy neuslyším to, co doopravdy chci. Ale co? I s tímhle se dá žít.

„Máš hodně zajímavý život,“ začal o něčem mluvit. Nechápavě jsem se na Ara podívala.

„Co ty, nebo snad vy, můžete vědět o mém životě?“

„Mám dar, při doteku uvidím každou tvojí myšlenku, která ti proletěla hlavou,“ vysvětloval a mé nechápavé vnímání se prohloubilo.

„Co myslíš tím darem?“

„Tím myslím, že když se tě dotknu rukou, uvidím všechny tvé myšlenky. Uvidím všechno, na co jsi kdy pomyslela. Na co jsi myslela před dvěma minutami nebo před dvěma lety. Je to hračka, stačí jenom jeden dotek,“ řekl a přejel mi rukou po paži. Trochu jsem ucukla, když jsem si uvědomila, že v tuhle chvíli mohl slyšet všechny mé myšlenky. Aro se jenom usmál.

„Promiň, to bylo jenom…“ nevěděla jsem, jak mu to vysvětlit aniž by se naštval.

„To nic, málo kdo chce, abych o něm věděl úplně všechno, a já budu rád, když budu moct tvé tajemství odhalovat postupně, jedno po druhém,“ řekl a připadalo mi, jako bych vedle sebe měla kočku, která slastně přede. Aro mě políbil na krk a já se k němu otočila a pak ho políbila taky. Věděla jsem, že za dveřmi stojí ostatní, i když mi to před chvílí nedošlo. Odtrhla jsem se teda od Ara.

„Co tady vlastně budu dělat?“ zeptala jsem se, přece jen nevím, co upíři celou svoji nesmrtelnost dělají.

„Budeš jedna z nejváženějších upírů, i když jsi jenom poloviční upír, Heidy ti přinese plášť a oblečení, tvůj pokoj bude hned vedle Felixova." Plánoval mojí blízkou budoucnost, ale já chtěla vědět, co budu dělat potom, ale vlastně je to jasné. Budu dělat to, co jsem dělala až do teď. Zabalila jsem se pořádně do deky a otevřela dveře, abych mohla vyjít na chodbu. Na chodbě stál jenom Demetri s Felixem a trochu se na sebe mračili. Jen co však zaslechly, jak zavrzaly dveře, měla jsem jejich plnou pozornost. Za svými zády jsem ještě zaslechla šustění látky, jak se Aro oblékal a přehazoval si přes ramena pláš a potom jeho ruku kolem svého pasu.

„Smí tedy Sophie zůstat?“ zeptal se trochu nesměle Demetri.

„Mluvili jsme o tom,“ začal Aro a přitom na mě potutelně a spiklenecky mrkl, „a shodli jsme se na tom, že tu Sophi zůstane, dokud nezjistíme, jestli by mohla žít mezi lidmi. Felixi, ty ji odveď do toho pokoje vedle tvého a ty,“ ukázal na Demetriho, „běž říct Heidy ať jí donese plášť, stejný jako má Sulphicie,“ rozkázal a Demetri s Felixem se na mě podívali s chtíčem, ale zároveň s úctou.

„Nemůžete mi říkat Lulu? Já jen, že Sophie jsem nikdy moc často nepoužívala a na Lulu, jsem si založila celou svoji… ehm… kariéru,“ usmála jsem se nevinně. Samozřejmě mi na to všichni kývnuli a Felix mi nabízel rámě, aby mě doprovodil do pokoje. Přijala jsem, a tak jsem po boku Felixe, zabalená v dece, procházela celým hradem. Všichni muži, kolem kterých jsme prošli, byli jako na trní, dívali se na mě s neskrývanou touhou, kterou jsem u nich vzbuzovala, ale vypadali tak temně, že jsem se raději víc přitiskla k Felixovi. Felix se samozřejmě usmál a objal mě kolem pasu, abych se cítila víc v bezpečí, a opravdu jsem se i v bezpečí cítila.

Byla jsem šíleně unavená, na to, že jsem teď něco jako upír, začaly mi těžknout víčka, ale držela jsem je nahoře, co to šlo. Poznala jsem chodbu, ve které jsem byla nedávno, a už mi Felix otevíral dveře do mého nového pokoje. Byl stejně tak nádherný, jako ty ostatní a myslím, že ještě krásnější. Plácla jsem sebou na postel, bolelo mě celé tělo. Člověk by řekl, že teď když jsem něco víc, než člověk, nebudu unavená a nebudu mít žádné modřiny, ale opak je pravdou.

„Omlouvám se za ty modřiny,“ řekl Felix, když si všiml mých namodrávajících rukou.

„To je v pohodě, jenom bych se být tebou moc nepřibližovala k Demetrimu,“ odpověděla jsem mu s úsměvem a Felixovo obočí se podrážděně stáhlo k sobě. Tohle jsem asi říkat neměla, ale když mě to jenom tak ujelo. Doufám, že z toho nebude mít Demetri nějaký nepříjemný rozhovor s Felixem.

„S Demetrim si to vyřídím později, teď na to není vhodná příležitost. Ale jak vidím, ty mi tu úplně usínáš,“ řekl a přešel k posteli. Sedl si vedle mě a usmál se. Ten pohled, který upíral na moje tělo jsem dobře znala a cítila jsem, jak mé tělo na něj začíná reagovat, ale moje mysl byla natolik unavená, že odmítla dělat něco jiného než spát.

„Máš pravdu, jsem hrozně unavená,“ přitakala jsem.

„Tak já tě tedy nechám odpočinout,“ řekl a chystal se mi dát pusu na čelo jako malému dítěti, ale já se na posteli kousek posunula a tak mě políbil na rty a já polibek ochotně prodloužila a stáhla Felixe k sobě. Ten se jenom usmál, ale nijak to nekomentoval. Rukama mi přejížděl po pažích a laskal mě po celém těle. Cítila jsem, jak se pokouší dostat mě z té zatracené deky, ale moc se mu to nedařilo.

Chystala jsem se mu pomoci, když v tom si mozek usmyslel, že dneska bylo tělesných radovánek dost a je třeba se trochu vyspat.

„Felixi,“ povzdechla jsem si a políbila ho na tvář.

„Promiň, nechal jsem se unést,“ omluvil se. „Já raději půjdu,“ řekl a chystal se odejít, ale v tom jsem mu zabránila tím, že jsem ho chytila za ruku a on se otočil zpátky na mě.

„Zůstaň tady semnou, prosím,“ mluvila jsem z posledních sil. Zabralo to, Felix si lehnul ke mně a já mu hlavu položila na hruď. Sice nebyla pohodlná a byla jako kámen, ale prostě jsem se cítila v bezpečí a to se vždycky nejlépe usíná. Felix mě hladil po vlasech, tak dlouho dokud jsem neusnula a potom jsem to přestala vnímat.

(...)

Probudilo mě až klepání na dveře. Cítila jsem Felixovy ruce, jak mě opatrně pokládají na polštář, aby mohl jít otevřít a já mohla klidně spát dál a tak jsem se zachumlala do deky a čekala, že znovu usnu, ale i tak jsem slyšela toho nově příchozího, narušovatele mého spánku, jak se s Felixem baví. Byl to ženský hlas.

„Aro říkal, že to sem mám donést. Koho to tu máš?“ zeptala se zvědavě mého postelového společníka.

„To bys chtěla vědět, co?“ zeptal se a já cítila, jak se jeho pohled stočil k mému tělu, „Pokud ti to Aro neřekl, asi to zatím vědět nemáš, až bude chtít, abys to věděla, tak ti to řekne,“ odbyl jí a chystal se zavřít dveře.

„Jak myslíš, jenom mě zajímalo, kdo má nosit stejně tmavý plášť jako královna,“ řekla uraženě ta žena a pak jsem zaslechla její vzdalující se kroky. Felix zavřel dveře, odložil ten plášť, co dotyčná donesla a chystal se lehnout si znovu vedle mě.

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se a otevřela jsem oči. Spát už se mi ani v nejmenším nechtělo.

„Heidy,“odpověděl ledabyle Felix, který si sednul na kraj postele a hladil mě po vlasech. Už se na mě nedíval tím vášnivým pohledem, spíš takovým láskyplný.

„Heidy? Není to ta, co… loví?“ zasekla jsem se přitom slově a ihned jsem měla v krku nepříjemný žár.

„Ano, to je naše lovkyně. A to mi připomíná, nemáš v krku nějaký příšerný pocit, takový žár?"

„A jaký,“ ujistila jsem ho. „Je tu voda?“ zeptala jsem se, mohla by ten žár uhasit.

„Voda? Ta ti nepomůže, potřebuješ krev,“ smál se jemně Felix a nepřestával mě hladit po tváři a vlasech.

„Krev?“ vyšvihla jsem se přitom slovu do sedu.

„Jsi poloviční upír, musíš pít krev, jinak bude ten žár větší a větší,“ vysvětloval Felix a přitom se pořád usmíval. Já jsem se musela tvářit asi hrozně, vůbec mě nenapadlo, že by se můj život mohl změnit tím, že tu zůstanu a budu už navždy jenom Lulu, ale teď jsem to věděla jasně.

„To ale znamená, že když jsem jenom poloviční upír, můžu jíst i normální jídlo, ne?“ Zadoufala jsem v kladnou odpověď.

„Asi ano, ale ten pálivý pocit v krku přestane jenom tehdy, až se napiješ krve. Neboj, není to tak zlé. Sám jsem z toho měl trochu strach, ale ten se časem vytratí a ty budeš ráda, že můžeš uhasit žízeň,“ řekl a zahleděl se do dálky, jako by vzpomínal. „Ale teď už vstávej, Aro určitě poslal někoho, aby přivedl nějakého člověka. Potom pokud budeš mít hlad, tak se můžeme jít podívat po nějakém jídle, klidně i do města,“ řekl a když jsem vyhlédla z malého okna ven, viděla jsem zapadající slunce.

„Tak fajn, ale…“ vstala jsem z postele, deku pořád omotanou kolem těle a začala se rozhlížet po pokoji, „… ale chtělo by to něco na sebe. Ten plášť toho moc nezakryje, a přestože netrpím velkou stydlivostí, chodit nahá po hradě plném mužů se mi moc nechce.“ Koketně jsem se na něho usmála a Felix hned zmizel z pokoje. Trochu jsem se lekla, co se zase stalo, ale asi po minutě se objevil znovu v pokoji a v ruce držel nějaké oblečení.

„Doufám, že ti to bude,“ řekl s úsměvem a já si prohlédla, co donesl. Černá minisukně, černý top, červené spodní prádlo, proč je všechno buď černé, nebo červené?

„Co se děje?“ zeptal se mě Felix, když si všimnul mého výrazu.

„Já jen, proč je všechno tak tmavé?“ zeptala jsem se.

„Nesmíme být výrazní,“ vysvětloval.

„Nesmíme být výrazní? Podíval ses ven? Jsou tam samé barvy, žlutá, modrá, bílá. Černá je jako pěst na oko,“ zvýšila jsem lehce hlas, ale i tak to vyznělo jako andělský zpěv.

„My ani nevycházíme většinou z hradu, většinou je to jenom kvůli potravě.“

„Aha… Tak to se rychle obléknu, abychom mohli vyrazit co nejdřív,“ řekla jsem nakonec a opravdu se začala oblíkat. Felix se na mě samozřejmě díval, a když už jsem byla oblečená, měl úplně černé oči. „Jsi v pořádku?“ trkla jsem do něj, když se stále díval na jedno místo.

„Ano,“ ošil se, jakoby se mě leknul, „samozřejmě, že jsem v pořádku, co by se mnou mělo být?“ zeptal se trochu vyhýbavě.

„No já nevím, co s vámi bývá, když vám zčernají oči. To si zatím můžu jenom odmýšlet,“ odpověděla jsem mu s úsměvem a chystala se kolem něho projít ke dveřím, abych mohla co nejdříve utišit ten žár v krku a hlad, protože se ozval i můj žaludek. Felix se trochu usmál a přitáhl si mě do náručí.

„Víš, že už jsme tu hodně dlouho neměli někoho, kdo by byl jako ty?“ zeptal se mě úlisně.

„Myslíš jako prodejnou holku?“ odpověděla jsem na jeho otázku otázkou.

„Ne, to jsem nemyslel. Já jen, že budeme moct konečně využít tu starou hradní kuchyň. Po posledních několik století, možná dokonce i tisíciletí je nepoužívána a tak konečně bude dobrá aspoň k něčemu,“ odpověděl a já se trochu uklidnila. Lidé, a hlavně ženy, si na mě už mnohokrát ukazovaly jako na tu prodejnou holku a já si na to začínala zvykat, ale pořád mi to bylo nepříjemné a tak jsem byla ráda, že mi to Felix nepřipomíná.

„Tak to jistě vymyslíme, co by se tam dalo všechno dělat,“ řekla jsem s pobaveným úsměvem a mrkla na něj. Felixovy oči opět zčernaly a mě napadlo, proč tomu tak je. Přitiskla jsem se k němu a hladově ho políbila na rty. Felix se však po chvíli odtáhl a s omluvným úsměvem řekl:

„Určitě něco vymyslíme, ale nejprve si zajdeš na lov.“ Cvrnkl mě do nosu a já se začala smát. Spolu jsme potom vyšli z pokoje a Felix mě prováděl chodbami hradu a já se snažila zapamatovat kudy jdeme, abych se mohla sama případně vrátit.

(...)

Když jsme vyšli ven na čerstvý vzduch, uhodila mě do nosu taková zvláštní vůně. Kolem nás někdo prošel a díval se na nás, jako na boží zázrak a ta vůně vycházela právě z něho. Na nic jsem nečekala a skočila jsem po něm.

„Lulu,“ vydechl ten právě umírající člověk, ze kterého jsem vysávala život. Podívala jsem se na tu tvář, bez známky života a zarazila se.

„Co se děje?“ zeptal se mě Felix, který mé počínání pozoroval.

„Tohle je, vlastně byl, můj… pasák,“ vysvětlovala jsem a porozhlédla jsem se kolem. Nikde nikdo nebyl, byli jsme v temné uličce vedle paláce.

„Stejně by ti byl k ničemu,“ odpověděl tvrdě, rty stažené do nekompromisní linky.

„Ale kvůli mě přijdou o práci jiné ženy.“

„Tohle není práce Lulu, tohle jsou jenom otěže, které vám brání žít normální život,“ řekl Felix a postavil mě na nohy. „Pokud budou chtít, najdou si jiného muže, který za ně bude zodpovídat,“ snažil se mě uklidnit a objal mě.

„Ale-.“

„Pšt, nic neříkej,“ pošeptal Felix a přiložil svá ústa na ty má a políbil mě. Přestože byl Jim hrozné prase a velký chlípník, který se k ženám choval jenom jako k nějaké onuci, staral se, aby každá z jeho dívek vždy dostala zaplaceno a muži se k nim nechovaly špatně. Takhle buď budou muset holky nechat řemesla nebo se spokojit s Royem, který byl snad ještě horší než Jimy.

~ Shrnutí~

~ 5.kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 4.kapitola: