Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 37.kapitola

17.08.2010 (07:00) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4035×

37. kapitola

Chodila jsem pořád dokola, kolem všech šatů a zkoumala. Dokonce jsem měla pocit, že nejlepší by bylo jednoduše zavřít oči a vybrat si poslepu, ale copak to šlo? To bych přišla o tu nádheru. „Vůbec nevím které!“ panikařila jsem a stále se nemohla rozhodnout.

„Jestli chceš vědět můj názor, vybrala bych si tyhle,“ řekla Kleopatra a ukázala na ty nejhonosnější. No jasně, celá ona, vždy jen to královské.

„Tomu se říká dobré dílo,“ řekl si pro sebe pyšně Jussepe. Tomu se spíš říká velký zmatek! Pro mě jsou všechny stejně krásné!

„Které by sis vybral ty?“ zeptala jsem se na jeho „profesionální“ názor.

„Ty, co Klea. Vždyť jsme na hradě,“ pokrčil nad tím rameny. Ano, to jsme, ale i přes to, tohle není můj styl, něco tak honosného. „Jenom přemýšlej, času dost,“ mrknul na mě. Věděl, že odvedl dobré dílo a byl na to právem pyšný.

Sebejistě jsem tedy přistoupila k těm, které mi oba dva doporučovali, natáhla jsem ruku, a když už jsem chtěla říct, že chci ony, tak mě přerušil Jonathanův hlas.

„Ty první,“ řekl jen tak, když se opíral o futra dveří a propaloval mě tím včerejším, tedy dnešním pohledem. Jussepe se na něho však nesouhlasně podíval.

„Nemyslím si,“ pronesl namyšleně a očima mě ujišťoval, že ty správné jsou ty třetí.

„Ty ne, ale já ano,“ nedal se odbýt Jonathan. „Tyhle šaty nejsou jenom kusy látky přišité k sobě,“ začal řečnit a přitom postupoval směrem k nám. „Copak to nevidíš? Tak křehké, lehounké, vábivé, stejně jako ona,“ hájil svůj vkus a přitom se lehce dotknul šatů. „Tohle jsou šaty pro ni,“ dodal nakonec a jemně se na mě pousmál. Chytl opatrně ramínko, na kterém byly šaty pověšené, a předal mi je. „Šaty slušící jenom tvé osobnosti,“ povzdechnul si smutně.

Měl pravdu, ty šaty, které se mi snažili Klea s Jussepem vnutit, byly přece jenom moc honosné, nebyl to můj styl. Za to ty první.

„Co tu vlastně děláš?“ obořila se na něj Kleopatra. „Nemáš tak náhodou být s Felixem a oslavovat jeho poslední svobodný den?“ zeptala se ho jedovatě, přestože moc dobře musela vědět, že s Felixem jsou na ostří nože. Potom, jako by si náhle vzpomněla, dodala, „vlastně, já zapomněla, od té doby s Irenou… no, stejně se divím. Byla to taková nicka,“ shazovala přede mnou Irenu, jako by se nechumelilo.

„Kleopatro, říkej si, co chceš, mě tím nenaštveš. Nebylas tu, nevíš, co se tehdy stalo, tak se do toho laskavě nemíchej. A tobě, Sophie, bych připomenul, že je to jenom tvá volba, nesmíš se nechat ovlivnit jinými,“ promluvil ke mně a já jenom nepatrně přikývla, než se Jonathan vytratil z pokoje a nechal mě tam s běsnící Kleou a Jussepem, který nevěděl co s rukama, urovnával dlouhé sukně třetích šatů. Jasně jsem cítila to, co chtěl svými slovy říct. Nemluvil jenom o šatech, mluvil o mé svatbě, mluvil o Felixovi, mluvil o mém životě.

Všechno záleželo jenom na mém rozhodnutí. Všechno je jenom mé rozhodnutí, nesmím se nechat ovlivňovat jinými, ale zrovna teď jsem si musela vybrat šaty. Zítra se přece vdávám. Jeho slova přišla v nepravou dobu. Je sice pravda, že už mi několikrát říkal, že si Felixe nemám brát, že on je pro mě lepší, že on mě miluje tak, jak mě Felix milovat nikdy nebude schopný. Že je odhodlaný kvůli mně i zabít, postavil se kvůli mně i Caiovi. Riskoval, že ho kvůli mně zabijí.

„Kleo, uklidni se, neřeš to. Sama si stejně musíš přiznat, že jsi ho trochu vyprovokovala. Asi u něj tvůj dar působí trochu jinak,“ snažila jsem se ji uchlácholit, ale Klea se jenom kysele zašklebila.

„Tak co, jaké šaty si tedy vybereš? Musíš si to ještě vyzkoušet, abych na nich mohl dokončit poslední maličkosti,“ ozval se poté Jussepe.

„Já nevím, asi ty první,“ řekla jsem váhavě.

„Cože?! Zbláznila ses?“ vyjekla hned na to Kleopatra. Překvapeně jsem se na ni podívala. Co se jí proboha stalo? „Máš tu jedny přímo božské šaty, které by všem na hradě vyrazily dech, uznávám, že nepotřebný. Dokonce i Sulphicie by žárlila. Ani ona, jako královna, neměla tak honosné šaty, jako se ti nabízejí v tuhle chvíli tobě, a ty si vybereš tady ty? To je kvůli tomu zmetkovi? Ty dáš víc na jeho názor než na můj?“ rozkřikla se po pokoji a v každé ruce držela jedno ramínko od šatů. Prostřední šaty ležely stále na posteli.

„Klid, Kleo,“ snažil se ji uklidnit Jusseppe a položil jí opatrně ruku na rameno.

„Praskne ti žilka v hlavě,“ začal se jí někdo posmívat, někdo moc známý. Nadšeně jsem se otočila a vrhla jsem se Felixovi do předem nastavené náruče. Pak mi ale došlo, že tu nemá tak úplně co dělat a všechny moje svatební šaty jsou rozložené buď na posteli, anebo je drží vystavěné na věšáčcích Kleopatra, a rychle jsem se od něj odtáhla.

„Ty se o nějakou mou žilku nestarej…, co tu vlastně sakra děláš?!“ otázala se ho Kleopatra vytočená na nejvyšší otáčky.

„Přišel jsem se podívat na nevěstu,“ řekl nevinně a políbil mě do vlasů. Já jsem však čekala, co Kleopatra udělá. Tohle se mi totiž nelíbilo, její tvář rozhodně nenapovídala, že má chuť na nějaké povídání, a tak jsem se raději obrátila na Felixe, který mě držel v náručí.

„Asi by bylo lepší, kdybys šel, nebo jí snad doopravdy ta žilka praskne,“ řekla jsem a snažila se potlačit úsměv, který ve mně ta představa vzbuzovala.

„Ne, to není potřeba, šaty i nevěstu viděl, neštěstí je zaručené, tak ať si tu klidně zůstane. Ty si můžeš před ním klidně zkoušet šaty, klidně s námi může strávit celý dnešní den,“ řekla uraženě Kleopatra a prvními šaty švihla o postel, druhé položila s posvátnou úctou vedle nich, až úplně zakryly ty druhé a odkráčela si to do koupelny, kam ji v momentě následoval i Jussepe.

„To bych fakt mohl?“ zeptal se s lehkým úsměvem Felix.

„Mně by to rozhodně nevadilo, ale pokud mi má Kleopatra pomáhat s přípravami, asi bys tu fakt být neměl. Nechceme si přece přivolat na naše hlavy její hněv a neštěstí kvůli tomu, že jsme se viděli i během dne, kdy se snoubenci vidět nesmí, že?“ zeptala jsem se ho škádlivě a ukradla si drobný polibek. Bylo to spíš jenom jako klovnutí.

„To rozhodně nechceme, ale co nás může potkat za neštěstí, když budeme spolu?“ zeptal se pro změnu on a taky si ukradl polibek.

„Opět máš pravdu, ale bylo by lepší, kdybys odešel,“ řekla jsem s lítostivým úsměvem. Pak jsem si ukradla ještě jednu pusu a vytlačila ho ze dveří, které jsem mu potom těsně před obličejem zavřela. Potom jsem jenom zaslechla lítostivé povzdechnutí a vzdalující se kroky a následně se do pokoje vrátila trochu klidnější Kleopatra i s Jussepem.

„Až se něco stane, tak neříkej, že jsem tě nevarovala. Už viděl nevěstu i šaty, takže se něco zákonitě musí stát, ale nebude to můj problém,“ říkala vyčítavě a ukazovala na mě skoro ublíženě prstem. Nevěřila bych, že když je někdo tak starý jako Kleopatra, bude i tak pověrčivý. Přece musela už za tak dlouhou dobu, co chodí po světě, pochopit, že pověry jsou jenom pověry a málokdy je na nich byť jen špetka pravdy.

„Kleo, drahoušku, nadechni se a snaž se uklidnit, máme před sebou ještě jeden velmi náročný den. A ty se ji snaž neprovokovat a vyzkoušej si ty šaty,“ řekl a ukázal na ty třetí, které Kleopatra položila na postel. Přešla jsem tedy k nim, chvíli si je zkoumavě prohlížela, ale nakonec jsem je přece jenom posunula stranou a vzala si ty první, se kterými jsem vítězně prošla do koupelny, abych si je mohla vyzkoušet.

(...)

Po tom, co Kleopatra a Jussepe překousli s nesmírnými protesty výběr mých svatebních šatů, vydal se Jussepe se všemi vaky do svého ateliéru, kde hodlal všemu dodat ten poslední kousek lesku, který podle všeho už tak dokonalým šatům chyběl, nechápala jsem, co mu na tom vadí, já jsem se šaty byla naprosto spokojená.

„Tak a teď je řada na mně,“ řekla Kleopatra, když si v zrcadle obkreslovala rty rtěnkou.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se podmračeně. Nějak jsem nevěděla, co tím myslí, ale doufala jsem, že mi to osvětlí.

„Zapomněla jsi na naši dohodu? Já ti pomůžu se svatbou a ty mně s Antoniem. Takže teď máme chvilku, než budeme muset jít zkontrolovat ty nešiky v sále, jak pokračuje výzdoba a tak. No a ty to můžeš nějak kreativně využít a promluvit si o mně s Antoniem,“ řekla a spokojeně se na sebe usmála do zrcadla. Měla pravdu, tak trochu jsem na naši dohodu pozapomněla, nebo spíš jsem ji odsunula do pozadí, myslela jsem, že to budeme řešit až po svatbě a tak jsem tomu nevěnovala moc pozornosti.

„Ja-jako teď hned?“ Nikdy jsem si na dohazovačku nehrála, nevěděla jsem, o čem bych měla s Antoniem alias Armandem mluvit.

„Jo, je v tom snad nějaký problém? Do večera je času dost, a tak je potřeba ho nějak využít,“ odpověděla mi odměřeně a já jsem cítila, jak mi začíná být nevolno. Pochopila jsem, že Kleopatra je mrcha a že Armando je moc slušný na to, aby si ho ona zasloužila. Nechtělo se mi věřit, že by se změnila, ale možná si to opravdu přeje.

„T-tak fajn, žádný problém v tom nevidím. Jenom bychom ho měly najít. Pokud s ním ale mám mluvit, měla bych tam být sama. Neměl by vědět, že v tom máš prsty. Byl by ostražitý a nevěřil mi.“ Nepotřebovala jsem, aby tam byla. Už tak jsem si nebyla jistá tím, co mu povím. Hodlala jsem Kleopatře pomoct, pokud to bude v mých silách, ale nebyla jsem si tím vůbec jistá. Armando se za tu dobu hodně změnil a nebyla jsem si jistá, že Klea je té změny schopná taky. Pořád to byla marnivá královna.

„Já věděla, že mě v tom nenecháš,“ usmála se a objala mě, to objetí však postrádalo přátelskou vřelost. Bylo chladné a obchodní. Byla jsem pro ni jenom obchod, který musí uzavřít, aby dostala to, co sama chce. Nešlo tu o mě, šlo tu o Armanda a to, že ji ponížil, když ji opustil. „Měla bys ho najít v tréninkové hale, nechci na to sázet, ale poslední dobou tam trávívá hodně času,“ řekla s předstíraným úsměvem a už mě vypoklonkovala z pokoje.

Než jsem se tedy nadála, byla jsem na cestě do haly, kde měl Armando trénovat, abych mu Kleopatru dohodila. Jako bych snad byla dohazovačka! K tomu jsem se ještě nikdy nesnížila, ale přání klidné a pěkné svatby s Felixem mi za to stálo. Vždyť co, aspoň si s ním promluvím. Kleopatře pak řeknu, že jsem s ním mluvila a nechala jsem to na něm, jak se dál zachová. Jo, to bude ono!

(...)

S trochu lepší náladou jsem tedy dorazila až k pootevřeným dveřím haly, odkud se ozývaly zvuky boje. Kleopatra tedy měla pravdu, Armando tu byl a trénoval. Slyšela jsem náraz a hned za tím pobavený Armandův smích. Zajímalo mě, čemu se tak asi směje, a tak jsem se schovaná za pootevřenými dveřmi zaposlouchala do rozhovoru, do kterého by mi správně nic být nemělo, ale nemohla jsem si od toho vůbec pomoct. Armando se moc často nesmál a právě proto mě zajímalo, čemu se smál tentokrát.

„Vážně jí málem praskla žilka, jak byla naštvaná?“ Tak tohle bylo o fous, ještě že tu Kleopatra není. Slyšet, jak se jí směje, by bylo asi to poslední, co by dneska unesla. Musím přiznat, že dneska toho na ni bylo docela dost, a to ještě bylo teprve poledne. Ale přesto jsem poslouchala dál.

„Přesně tak, kdybys ji viděl, jak byla naštvaná, když jsem se objevil ve dveřích. Vyváděla jako devítihlavá saň, ani se nedivím, žes to s ní nevydržel. Hold je to horká hlava,“ odpověděl mu Felix, ten zrádce! Málem jsem to i vykřikla. Chtěla jsem Kleopatře pomoct s Armandem a on mi to tahle ničí. Ještě mu pogratuluje k tomu, že se odhodlal k tomu, aby se s Kleopatrou rozešel. Tak tohle mu nedaruju.

„Máš pravdu, ale má to v krvi,“ zastal se jí a já si trochu oddechla. „Přesto je mi jasné, že bych se k ní nemohl nikdy vrátit. Cit, který jsem k ní choval, se po mé přeměně nějak záhadně vypařil. Jako bych ztratil ty růžové brýle, které jsem měl celou tu dobu na očích…“ Sakra, tak tohle bude ještě hodně těžký, teď abych začala vymýšlet, co mu říct, abych jeho názor na Kleopatru změnila. Sice se říká, že za dveřmi se poslouchat nemá, ale teď jsem prostě musela, a tak jsem se znovu zaposlouchala do jejich rozhovoru, aby mi neušlo ani jedno z jejich vyslovených slov. Musím přesně znát Armandův postoj ke Kleopatře, abych s tím mohla něco udělat.

„… jaké já mám štěstí, že jsem s ní nemusel nikdy žít a že si teď beru Sophii,“ oddechl si upřímně Felix a tím mi na tváři vykouzlil úsměv.

„Závidím ti, ani nevíš jak. Jsou si navzájem tak podobné, ale i přesto jsou jiné… Dávej na Sophii pozor, protože jestli se jí něco tvou vinou stane, přísahám, že to nepřežiješ. Sophie je křehká, musíš ji chránit,“ obořil se na něj Armando. Bylo až dojemné, jak o mě tady mají všichni strach, ale jakmile se stanu Felixovou ženou, bude o mě dobře postaráno, tím jsem si byla jistá.

„Klid, brácho, chováš se, jako bys ji snad miloval, nebo co!“ řekl s lehkým posměškem v hlase Felix a já jsem nemusela vidět ani to, jak se Armando zatvářil. Určitě to byl ten bolestný pohled, jako tenkrát v kuchyni. Možná se tu dělo něco, co bych raději neměla řešit. „Neděs se, byla to legrace,“ řekl po chvíli znovu s úsměvem Felix a poplácal ho po zádech. Já se pak narovnala a zhluboka se nadechla, abych se pokud možno klidně mohla vydat dovnitř a s Armandem si promluvit, ale někdo mi v tom zabránil.

Tedy zabránily mi v tom něčí ruce, které se najednou objevily kolem mého pasu, a já se hrozně lekla, až jsem vypískla na celý hrad.

„Ale, ale, ale copak tu děláš? Snad neposloucháš za dveřmi?“ zeptal se mě vesele Demetri. Měla jsem chuť na něj zasyčet, aby byl potichu, protože by nás mohli vevnitř slyšet, ale to už jsem nestihla, protože dotyčným můj výkřik neušel, a už oba stáli ve dveřích.

„Co se tady děje?“ zeptali se oba na jednou a pohledem těkali ze mě na Demetriho. Naštvaně jsem si tedy Demetriho změřila, aby mu bylo jasné, že musí souhlasit s tím, co teď řeknu, nebo si mě nemá přát a s lehkým úsměvem jsem se otočila na Armanda a Felixe. Felixovi jsem se přitulila do náruče, aby se mi nedíval do tváře, až budu nestydatě lhát a abych také odvedla trochu jeho pozornost někam jinam. Což se povedlo. Felix mi chlácholivě stiskl paži a dal mi pusu do vlasů.

„Nic se nestalo, jenom jsem šla zrovna za vámi, tedy za Armandem, potřebovala jsem s ním mluvit, a protože se Demetri plíží po chodbách jako duch, tak jsem se ho jenom lekla. Nic víc se nestalo,“ řekla jsem trochu rozpačitě a přes pramen vlasů, který mi spadl přes obličej, jsem si Demetriho měřila stejně, jako si měřil on mě.

„Tak to je pak tedy všechno v pořádku, myslím. Měl jsem strach, když jsem slyšel tvůj výkřik,“ řekl Felix a úzkostlivě si mě sevřel v náručí ještě víc.

„Nemáš se čeho bát, umím se o sebe postarat. Zatím jsem pokaždé všechno přežila, ne?“ snažila jsem se trochu odlehčit situaci, ale když jsem se podívala na Felixe a viděla jsem jeho nesouhlasný a zamračený obličej, uznala jsem, že jsem to říkat neměla. „Takže, pánové, nemám moc času a potřebuju nutně mluvit s Armandem. Se všemi se přece uvidím zítra, ne?“ zeptala jsem se a významně se podívala na Felixe.

„Jen abys mě zítra mezi všemi nepřehlídla, tak já budu stát na konci té dlouhé uličky, ano?“ řekl uličnicky a sklonil se ke mně, aby mě mohl políbit.

„Dobře, tak já bude ta v tom bílém, kdybych tě neviděla, tak abys za mnou mohl dojít,“ odpověděla jsem mu ve stejném tónu, jen co polibek ukončil.

„Tak dost, vy hrdličky, musím s Felixem ještě něco probrat. Vlastně kvůli tomu jsem tě taky hledal, pojď se mnou a nech je tedy si promluvit. Za několik desetiletí budeš rád, když tě kámoš odvede od žárlivé fúrie někam hodně daleko,“ řekl s úsměvem Demetri a odváděl Felixe pryč.

„Myslel to vážně? Já a žárlivá fúrie?!“ otočila jsem se nevěřícně na Armanda. Ten se jenom pro sebe usmíval a stál s rukama založenýma na prsou, opřený o rám dveří. „Fajn, radši to nechci vědět. Teď jsem tu ale kvůli něčemu jinému… můžeme dovnitř?“ Nechtělo se mi to řešit na chodbě.

„Jasně, co bys ode mě potřebovala?“ zeptal se s lehkou nezamaskovatelnou zvědavostí.

„Víš, ono se mi o tom nemluví zrovna nejlíp, tedy nejjednodušeji, protože jsem s nikým o něčem podobném nikdy mluvit nemusela, ale… víš, jednou jsi mi říkal, že kdyby sis mohl vybrat svůj život znovu, nezačal by sis nikdy s Kleopatrou, ale to je to tak všechno vážný? Jako že spolu nemůžete být a tak?“ Snažila jsem se tvářit tak, jako když jsem se ho na to ptala poprvé, jenom zvědavě, nechtěla jsem, aby hned poznal, kam tím vším mířím.

„Nevím sice, kam tou otázkou míříš, ale dávala si docela pozor. Život s Kleopatrou nebyl špatný, přiznávám, ale teď bych s ní žít už nemohl,“ odpověděl mi naprosto klidně, ale do očí se mi nepodíval. Vyhýbal se mému pohledu. Něco mi tajil.

„Fakt? To se mezi vámi asi muselo stát něco hrozného, co? Neboj, tímhle se nesnažím tě zpovídat, to bych si nikdy nedovolila, ale… ale co kdyby se Kleopatra změnila?“ věděla jsem, že se dostávám na tenký led, ale musela jsem to udělat. Pro klidnou svatbu cokoliv.

„Aha, mluvila jsi s Kleopatrou, že?“ řekl s naprostou neochvějnou jistotou.

„Ehm... jo? Armando, uklidni se,“ začala jsem k němu klidně mluvit, když začal procházet po hale jako tygr v kleci, „jenom mě požádala o pomoc. Chce tě zpátky a je ochotná se změnit, jen aby si tě zasloužila,“ řekla jsem trochu zničeně. Pokud se mi to nepovede, tak nebude ani svatba… ne, to nesmím dovolit. Svatba bude, jenom si musím Kleopatru udržet na své straně. Něco jí namluvím a bude klid.

„Co ti za to slíbila? Za ty přímluvy?“ zeptal se a zlostí zatínal ruce v pěsti. Měla jsem z něho strach. Nečekala jsem takovou reakci na má slova. Obvykle se sice naštval, když jsem mluvila o Kleopatře, ale nikdy nevypadal i tak nebezpečně jako zrovna teď.

„Ale tak to není…,“ nechtěla jsem ho naštvat ještě víc, než byl teď.

„Tak fajn… mě je to vlastně jedno. Znám Kleopatru a doufal jsem, že jsi mi věřila, když jsem ti říkal, jaká je to intrikánka, ale zdá se, že si tě omotala stejně jako ostatní… Je mi to líto, Sophie, své city s tebou bohužel rozebírat nemůžu, anebo taky možná nechci. Bude lepší, když tenhle rozhovor odsuneme, nemá to smysl a nakonec bych mohl říct i něco, co by mě mrzelo a to nechci. Měj se pěkně a užij si svatbu.“ Tak, tohle jsem tedy pěkně pohnojila. Teď jenom vymyslet, co říct Kleopatře, abych ji uklidnila.

~ Shrnutí ~

~ 38. kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 37.kapitola: