Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 38. kapitola - Epilog

05.09.2010 (18:15) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 5636×

38. kapitola

Sophiin pohled:

Slova, která mi Armando řekl, se mi nelíbila, vzbuzovala ve mně myšlenky, které bych nejraději zahnala do nejvzdálenějšího kousku hlavy. Měla jsem obavy, že se mé šílené myšlenky nenaplnily. Kdyby se to totiž stalo, tak bych asi potřebovala psychiatra, ale pokud možno tak ne chlapa a vlastně ani ženskou. Pane jo, to je dilema.

„Tak co, mluvila jsi o mně s Antoniem?“ zeptala se Kleopatra, jen co jsem vešla zpět do pokoje. Nějak jsem si však za tu cestu nestihla připravit vhodnou výmluvu, a tak jsem jenom došla k posteli a jak široká, tak dlouhá jsem se na ni rozplácla. Cítila jsem na sobě Kleopatřin pohled, ale nedělala jsem nic. Slyšela jsem její otázku, ale nenašla jsem vhodná slova. Vždyť Armando ji dokonce i urazil, tak jak by někdy mohl změnit názor a dát se s ní znovu dohromady? Tohle by přece nešlo, i kdyby se Kleopatra sebevíc snažila. „Hej, já jsem tady a mluvila jsem na tebe,“ ozvala se znovu Kleopatra a já k ní natočila aspoň trochu hlavu. O její přítomnosti jsem věděla dávno, nemusela mi ji připomínat.

„Já o tobě vím,“ zamručela jsem a rychle se snažila přijít na to, co bych jí řekla, aby mi nedala košem s posledními svatebními přípravami.

„Aspoň, že tak,“ řekla a odložila hřeben, kterým si česala vlasy, ještě než jsem přišla. „Můžeš mi tedy říct, jak probíhal tvůj rozhovor s Antoniem?“

„Docela v klidu, ale neměl moc času, takže jsme se k nejdůležitější části našeho rozhovoru tak nějak nedostali. Bavili jsme se o tobě, to jo, jenom jsem nedošla k otázce, jestli by se k tobě vrátil.“ K té otázce náš rozhovor sice dospěl, ale nehodlala jsem jí sdělovat mé podezření ohledně Armanda a jeho citů. A zvlášť ne jeho citů ke mně. To by Kleopatra určitě nevydržela a vybouchla by jak sopka.

„Vážně?“ zeptala se a s přimhouřenýma očima mě pozorovala. „Nesnažíš se mi tady lhát, že ne? Víš, že já každou lež brzy odhalím a pokud bys mi lhala, nemohla bych ti víc důvěřovat a musela bych tě na přípravách svatby nechat pracovat samotnou a to ty nechceš, viď?“ Potvoro, křičela jsem v mysli, když jsem poslouchala její slova. Tohle je vydírání. Přistoupila jsem na její dohodu ohledně svatby a Armanda, ale tam přece nebylo jasně řečeno, že pokud ho nezíská, tak já nebudu mít vytouženou svatbu. Já se měla jenom pokusit o to, aby ho získala.

„Proč bych ti měla lhát? Pokud vím, v naší dohodě o tom nic nebylo. Armandovi jsem řekla o tom, že by ses k němu ráda vrátila, že ses změnila a prostě všechno, co bylo vhodné mu říct. Nedal mi však na mou otázku jasnou odpověď. Řekl, že si promluvíme později.“ Trochu jsem to přikrášlila, ale rozhodně ne tolik, aby něco poznala.

„Stejně mi přijde, že mi ještě něco tajíš, ale to já zjistím i bez toho, abys mi to říkala,“ odpověděla mi výhružně, ale potom se její obličej změnil v milý a popoháněla mě v tom, že musíme ještě do sálu a zařídit poslední přípravy na svatbu, hostinu i na ples, na který je pozváno i mnoho nomádů. Docela mě z těch všech informací začínala bolet hlava, ale co jsem čekala? Že příprava svatby bude procházka růžovou zahradou?

Kleopatřin pohled:

Lhala mi, ta malá čubka mi lhala. Antonio jí musel říct něco, co ona mi říct nechce, ale neboj se, ty naše hradní děvko, já si na to přijdu a potom budeš litovat, žes mi to neřekla sama.

Upřeně jsem ji sledovala, zatímco s úsměvem kontrolovala všechnu výzdobu sálu a procházela si seznam hostů a ptala se na některé příchozí, jejich jména cizokrajného původu ji velmi zaujala. Já se tvářila tak, jak měla, sladce jsem se na všechny usmívala, lehce je komandovala, ale zároveň jsem nepřestávala být ostražitá. Co kdyby se přece jenom nějak prořekla, nebo naznačila, byť v nepatrném gestu, jednom slovíčku, v čemkoliv, co jí Antonio řekl a ona mi to neřekla. Potřebovala jsem to vědět, ale nezdálo se, že by na to myslela, aspoň ne tady. A tak jsem to musela zjistit sama.

Během toho jejího nadšení jsem se vymluvila, že musím ještě něco zařídit a vydala jsem se k tréninkové hale, kde jsem předpokládala, že najdu Antonia a budeme si moct spolu promluvit. Věděl, že ho chci zpátky, tak nemá cenu si na něco hrát a půjdu na to pěkně po hlavě. Ale hala byla opuštěná, nikdo v ní nebojoval a tak jsem se vydala k němu do pokoje. Tam bych ho měla zaručeně najít. Nikdy nebyl moc společenský, takže bude určitě tam, kde bude mít hodně soukromí a klidu.

„Ťuk, ťuk. Můžu dál, Antonio?“ zaklepala jsem na dveře, když jsem došla k jeho pokoji a nahlédla dovnitř.

„Co chceš? Přišlas za mnou kvůli tomu, co jsem řekl Sophii? Tak ti rovnou říkám, že máš smůlu. Já svůj názor nezměním. Není to proto, že bych nechtěl, vlastně já ani nechci, ale je to kvůli tomu, že nemůžu. Prožili jsme spolu pěkné chvilky, přiznávám, ale oba jsme se změnili a náš vztah by nebyl k prospěchu ani jednoho z nás,“ řekl a já přemýšlela, jestli to tak řekl i té děvce, ale asi ano.

„Tohle si řekl té děv… Sophii,“ chtěla jsem tu nadávku říct nahlas, ale nemohla jsem. On ji má rád, a tak ji nesmím urážet, pokud ho chci zpět.

„Ano, přesně tohle jsem jí řekl. Ne sice doslova, ale význam to mělo stejný,“ řekl souhlasně a já si sedla na křeslo. Přemýšlela jsem, proč by se ke mně nechtěl vrátit, kdybych se změnila, kdybych byla třeba jako ta čůza, která díky trochu mocnějšímu daru než je ten můj, zblbla celý hrad.

„Ale proč, Antonio? Sám jsi řekl, že jsme prožili pěkné chvíle, co kdybychom se je pokusili vrátit?“ navrhla jsem mu a upřeně se na něj podívala.

„Nejde to. Co bylo, bylo. Minulost nejde vrátit,“ odbyl mě velmi příkře.

„Řekni mi jeden důvod, proč nás nechceš vidět znovu pohromadě. Jeden jediný rozumný důvod a já potom odejdu a už mě nikdy neuvidíš.“

„Nemiluju tě, Kleopatro. To je ten důvod, ne-mi-lu-ji tě,“ slabikoval, jako bych mu snad hned na poprvé nerozuměla dobře. Ale já mu rozuměla a kolečka v mé hlavě začaly pracovat na plné obrátky, snažily se vymyslet něco, co by jeho postavení ke mně změnily. Přece jenom jsem byla ochotná si před ním hrát i na nicku, jen aby byl se mnou.

„Je tu někdo jiný? Myslím jako, jestli tu je nějaká žena, kterou… ehm, miluješ?“ Pokud by řekl ano a já se dozvěděla, kdo to je, nebylo by těžké se zbavit konkurence. Udělat to tak, aby vina nepadla na mě a Antonio by se ke mně vrátil. Neměl by totiž na výběr.

„Ano, je tu někdo jiný, koho miluju a proto s tebou nemůžu být.“ Takže kámen úrazu našeho vztahu jsem objevila, chce to jen zjistit, jak se jmenuju.

„A smím vědět, kdo to je? Kdo mi vzal tvou lásku, Antonio?“ zašeptala jsem a snažila se znít zničeně.

„Myslíš si, že jsem opravdu tak hloupý, jak vypadám? Myslíš si, že ti její jméno povím a ona bude za několik dnů nebo dokonce hodin po nějaké nešťastné náhodě mrtvá? Já tě znám, Kleopatro, bohužel až moc dobře a proto ti její jméno nikdy neřeknu. Její život je pro mě hodně drahý a teď bys měla odejít z mého pokoje, tak jak jsi slíbila. Už tě nechci vidět,“ řekl a tak jsem se zvedla z té židle, došla až ke dveřím, ale tam jsem se zastavila.

„Není všem dnům konec, Antonio, já jednou zjistím, kdo to je a ta osoba bude velmi pikat za to, že mi tě vzala,“ slíbila jsem mu mezi dveřmi a pak jsem tedy odešla přesně tak, jak mě o to požádal. Ale nehodlala jsem z jeho života zmizet úplně. Slíbila jsem pomstu té, která mi ho vzala a tak ještě musím přijít na to, jak se jmenuje. To by ale nemělo být tak těžké.

Chodila jsem chodbami a zdlouhavě přemýšlela nad jménem. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se Lulu víc nesnažila a já pro ni dělám maximum!

„Kleo?!“ zavolal na mě někdo, a tak jsem se otočila.

„Heidy,“ usmála jsem se mile. Sice jsem se přetvařovala, ale na druhou stranu, i když spala s mým Antoniem, tak i přes to je to nejlepší upírka tady.

„Prý si mě sháněla kvůli těm orchidejím, co se stalo?“ vyptávala se. Byla to jedna z těch, co vychází ven a ví, kde je květinářství, takže měla na starost květnovou výzdobu.

„Promiň, ale mám teď důležitější věci na práci,“ odbyla jsem ji s lehkým úsměvem. „Ale, vlastně mám na tebe jednu otázku… Proč jsi Armandovi dala kopačky?“

Heidy jenom prohodila oči v sloup a naštvaně si povzdychla. „To kvůli té couře Lulu, pořád byl jenom u ní. Pěkně si ho obtočila kolem prstu, děvka jedna!“ vypálila naštvaně. Ztuhla jsem. Začala jsem rudnou vzteky jako časovaná bomba, ale horší a katastrofálnější.

„Já budu muset jít,“ procedila jsem mezi zuby.

„Ale co ty orchideje?!“ křikla za mnou Heidy. To já už ji ani nevnímala a jako rozzuřený lev jsem pospíchala do svého pokoje. Pořádně jsem za sebou třískla dveřmi a v pokoji začala ničit všechno, co bylo po ruce.

„Ta mrcha!“ vykřikla jsem nahlas, když jsem rozbila čínskou vázu ze čtrnáctého století. Jak jen je možné, že jsem byla tak slepá! Pořád se to točí kolem ní! Jsem tak tupá kráva! Jak jen to mohla udělat, když jsem jí tak pracně pomáhala. Zabiju ji! Zabiju! Uškrtím ji ve spánku, nebo… Ne! Chce to dokonalý plán, takový, který by ji zneškodnil a přitom to vypadalo jako náhoda, nebo že to udělal někdo jiný!

Začala jsem přemýšlet nad plánem, když v tom někdo zaklepal. A ještě k tomu měl tu drzost vejít bez souhlasu. „Kleopatro?“ A nakonec, aby toho nebylo málo, to byla ONA!!! V duchu jsem vzteky křičela, ale pro jistotu jsem všechno polkla, jak plány na vraždu, tak i křičení. Nemohla jsem přece mít s tou vraždou cokoliv společného. Takže jen jsem se mile usmála a otočila na Lulu.

„Ano?“ Věděla jsem, že můj hlas je až příliš přehnaný, tak jsem trochu polevila. „Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se teď už normálně.

„Mohla bys…“ Dál jsem ji jaksi přestala vnímat, jediné, na co jsem myslela, bylo to, co jí provedu. Podříznout? Oběsit? Uškrtit? Stáhnout z kůže a potom podříznout? Lámat jí údy, stáhnout ji z kůže a potom uškrtit? Předhodit ji vězňům…? Počkat! To není tak špatný nápad, ale co kdyby to přežila? Nemůžu riskovat, ještě by to na mě řekla a jsem ve velkém průšvihu! Sakra, ona je ale dobrá a to o ničem neví! Krucifix! Jak ji mám zabít, aniž bych nebyla obviněná já? „Ano?“ skočila mi najednou do myšlenek.

„Co ano?“ optala jsem se jí zmateně.

„Jestli mi odpouštíš a nechaly bychom toho Armanda až na později, určitě ho přesvědčím!“ usmála se mile. To víš, že jo, potom si spolu zajdeme na nákupy a necháme ty dva nám držet tašky, zatím co my dvě si budeme vybírat oblečení! Větší blbost jsem v životě neslyšela! Ano, zlobím se na tebe, ani ne tak zlobím, jako tě mám chuť zavraždit, děvko jedna Voltérská!

„Samozřejmě, že nevadí,“ řekla jsem chlácholivě. Bože, koho by kdy napadlo, že zrovna já budu na někoho milá, abych nebyla obviněná? Bude to velké dilema tě odstranit z cesty, ale neboj se, já už něco vymyslím. Antonio byl, je a bude vždy jenom můj a žádná děvka jako ty mi ho nevezme. Vyhrožovala jsem jí v duchu a přitom se na ni jenom usmívala. „A v sále je všechno v pořádku?“ změnila jsem rychle téma.

„Já… no, myslím, že ano. Všichni se moc snaží, aby to vypadalo dokonale, a mně se to neskutečně líbí,“ řekla nadšeně.

„Tak to je potom všechno jak má být,“ odpověděla jsem jí, ale v duchu jsem dodala ještě něco, co ona slyšet rozhodně neměla. „Asi by sis měla jít lehnout, zítra tě čeká velmi náročný den a určitě budeš chtít být tou nejhezčí mezi všemi ženami, nebo snad ne?“ zeptala jsem se jí. Potřebovala jsem chvíli času na přemýšlení, a pokud půjde teď spát, rozhodně to nebude na škodu.

„Máš pravdu, jako vždy,“ přitakala a rychle mě objala. Než jsem stačila jakkoliv zareagovat už zmizela z mého pokoje a zřejmě se šla zařídit podle mé rady. Já si naštvaně sedla do křesla, ale to mě po chvíli přestalo bavit a tak jsem s rukama založenýma na hrudi začala přecházet po pokoji sem a tam a snažila se něco vymyslet.

„Mysli, Kleopatro, chce to dokonalý plán, něco, z čeho by tě nemohli nikdy obvinit. Až ta děvka zmizí ze scény, Antonio se ke mně vrátí a bude všechno zase tak, jak má být. Antonio tě bude zbožňovat a uctívat opět jako královnu a ty si toho budeš náležitě užívat. Teď ale mysli!“ ponoukala jsem svou mysl, ale nic kloudného ji nenapadalo, což bylo špatné.

Noc pomalu přecházela k ráno a to znamenalo jediné – měla bych se začít chystat na svatbu a také jít pomoc nevěstě. Tak ale pěkně popořadě. Nejdřív se tedy musím obléct sama. Vytáhla jsem tedy ze skříně vak se šaty, které mi ještě v průběhu večera donesl Jussepe osobně, protože nikomu nevěřil, že by se šatům nic nestalo, a dala jsem se do příprav.

Zašla jsem si do sprchy, umyla si vlasy a pak jenom ve spodním prádle si stoupla před zrcadlo a začala se malovat. Je sice pravda, že jsem té děvce slíbila, že bude neodolatelná, ale když ji trochu zastíním svým šarmem, nic se nestane. Stejně si to jenom zaslouží, takhle mi přebírat mužského! To se prostě nedělá, ani kdybychom byly nejlepší kamarádky, což sice nejsme a vlastně bychom ani nikdy být nemohly, ale… No prostě a jednoduše se to nedělá. Věděla, že Antonio patří ke mně, tak ho měla nechat na pokoji a ne s ním ještě koketovat.

Obtáhla jsem si rty rudou rtěnkou a pak spokojeně mlaskla. Slušelo mi to. Jakpak by vlastně ne, že?! Kulmou jsem si natočila vlasy a pak se vrátila do pokoje. Na nohy jsem si natáhla podvazky a už jsem vytahovala šaty z jejich vaku. Jussepe na nich moc změn neudělal, ale i tak bylo vidět, že jsou přece jen hezčí, než ve svém minulém provedení. Černé spodní prádlo a podvazky a červené vyzývavé šaty se v mém podání stávaly vražednou kombinací, a pokud aspoň trochu Antonia znám, jako že ho znám hodně, neodolá a ještě dneska v noci mi bude patřit, na to bych se mohla spolehnout jako že se Kleopatra jmenuju.

Poupravila jsem si ještě vlasy, na krk jsem si zavěsila jeden z královských náhrdelníků, samozřejmě se safíry a vydala jsem se za naší nevěstinkou, zkontrolovat, jak je na tom s přípravami na svou svatbu. Stále jsem si však nemohla odpustit to, že jsem během noci nic pořádného nevymyslela. Pořád se mi hlavou honila vidina, jak ji sama dusím polštářem, dokud na posteli neleží jenom její nehybné tělo, a když polštář oddělám, hledí na mě její mrtvé, vypoulené oči a ten pohled mě vůbec neděsí, ba právě naopak, přímo mě těší.

„Ťuk - ťuk - ťuk…,“ zaklepala jsem na její dveře a snažila se působit vesele.

„Dále!“ vyzvala mě a jen co jsem vešla, tak si zničeně sedla na postel a povzdechla si. Vypadalo to, že měla stejný nápad se sprchou jako já.

„Copak se děje?“ zeptala jsem se starostlivě a přicupitala k ní. Seděla na posteli jako zvadlé kvítí a to ještě včera zářila nadšením, že se bude dneska vdávat. Zajímalo by mě, co se jí zrovna v tuhle chvíli honí hlavou. Co když si to rozmyslela? Co když svatbu s Felixem odvolá a potom mi Antonia odloudí úplně? Přece jen to, že se měla vdát, mi poskytovalo jistou naději, protože Antonio je čestný muž a mít vztah s vdanou ženou… ne, to nebylo nic pro něho.

„Ale nic, všechno je v pořádku, jenom jsem hrozně nervózní,“ řekla a snažila se na mě usmát. Úsměv jsem jí tedy oplatila a chlácholivě jí sevřela ruce ve svých. „Já vím, že bych se takhle neměla cítit, přece jenom si beru muže, kterého miluju, kterému věřím, se kterým si připadám v bezpečí… Ach jo, nevím, co to se mnou je,“ povzdechla si, ale potom vstala z postele a přešla po pokoji.

„To je v pořádku, každá nevěsta je před svým velkým dnem nervózní. Nejsi ani první ani poslední,“ uklidňovala jsem ji.

„Děkuju,“ řekla vděčně a obrátila se ke mně, „pomůžeš mi, prosím, s těmi šaty? A taky s líčením a vlasy?“ zeptala se a mně nezbývalo nic jiného, než jenom přikývnout a souhlasit. Sophie mě ještě objala a pak už si sedala před zrcadlo, kde měla na stolečku nachystané všechno potřebné. Šla jsem tedy za ní a začala jí upravovat vlasy. Také jsem jí je natočila kulmou, ale potom spojila do nějakého drdolu, který se přesně hodil k těm nanicovatým šatům, které si vybrala. Potom jsem se dala do jejího líčení.

Celou tu dobu seděla Sophie klidně, pokud by se nepočítalo to žmoulání kapesníčku v rukách. Byla opravdu nervózní a toho jsem se popravdě bála zase já. Musí být klidná, nebo ještě udělá nějakou hloupost, za kterou zaplatíme všichni a ne jenom ona nebo Felix.

„Uklidni se, Sophie, všechno bude v pořádku,“ mluvila jsem k ní klidně, a když nepřestávala žmoulat ten kapesník, tak jsem jí ho jednoduše vzala a vyhodila do koše. Pak jsem se jenom dál věnovala jejímu obličeji, dokud jsem nebyla s výsledkem spokojená. „Tak, myslím, že už se můžeš podívat do zrcadla a potom ti hned oblékneme svatební šaty,“ navrhla jsem a tak Sophie otevřela oči.

„Moc ti děkuju, že jsi tu dneska se mnou,“ poděkovala mi, když se vzhlédla v zrcadle. Snad neodhalila tu mou nenávist k ní a nesnaží se mě obměkčit, že ne? Napadlo mě, když mi teď pořád jenom děkuju a usmívá se na mě, jako bychom byly fakt nejlepší kamarádky.

„Nemáš zač,“ odpověděla jsem jí mile a rozepnula zadní zip na šatech. Sophie se zhluboka nadechla, vstala ze židličky a došla až ke mně a šatům. Opatrně po nich přejela rukou a potom si je s mou pomocí oblékla. Znovu jsem tedy zapnula zadní zip šatů a nevěsta byla připravená.

„Ty šaty se Jussepemu skutečně povedly, co říkáš?“ zeptala se mě ještě jednou, když se prohlížela celá v zrcadle.

„Ano, opravdu se mu povedly.“ Přestože lepší byly ty třetí. Dodala jsem v duchu. Nemělo ale cenu jí nic říkat, ona se rozhodla pro tyhle obyčejné, tak ať je po jejím. Stejně by teď jenom Jussepeho klepla pepka, kdyby se rozhodla pro ty třetí, které on stejně nestihl doopravit. „Tak tedy, můžeme jit?“ navrhla jsem, když už dobrých pět minut stála před zrcadlem a jenom na sebe hleděla. „Felix na tebe určitě už čeká před oltářem,“ dodala jsem, abych ji přinutila jít do sálu, kde by stvrdila svůj život s Felixem svým ano.

„Ano máš pravdu, můžeš… můžeš mě tu ale nechat chvíli o samotě?“ požádala mě a já se na ni podezíravě podívala. Tohle se mi ani za mák nelíbilo. Co vymyslela, že nemůže jít se mnou do sálu? „Neboj se, nic nechystám, za chvíli budu v sále a tam se provdám za Felixe, přesně jak je v plánu. Jenom chci být chvíli o samotě,“ vysvětlila mi a tak jsem se rozhodla jí vyhovět. Co je mi potom, že chce být sama.

„Dobře, budu v sále, kdybys něco potřebovala,“ odpověděla jsem a odešla z pokoje.

„Kde je Sophie?“ zeptal se Felix, jen co jsem vešla do sálu. Byl stejně nervózní jako ta jeho nastávající, ale i přesto mu to v obleku skutečně slušelo.

„Ještě je u sebe. Chtěla být chvíli sama,“ tlumočila jsem to, co mi řekla nevěstinka, a vydala jsem se k oltáři, kde jsem si všimla jednoho zvadlého květu a taky i Antonia, který postával vedle, na místě určeném ženichovu svědkovi.

„Zdravím tě, Antonio,“ pozdravila jsem ho, ale nezdálo se, že by se se mnou chtěl nějak bavit. Doufala jsem, že mě aspoň pozdraví a pochválí mi krásné šaty. Ale nedočkala jsem se. Dokonce se na mě ani se zájmem nepodíval! Odtrhla jsem tedy povadlý květ a s hrdě vztyčenou hlavou jsem se vydala za Jussepem, který stál v hloučku několika žen, přesněji Jane, Heidy a ještě jedné, které ho div na kolenou neprosily, aby jim navrhl nějaké šaty.

„Kleopatro, tak rád tě vidím,“ přivítal se se mnou vzdušným polibkem na obě tváře a úleva z něho byla najednou i vidět. Ty tři nány po mém příchodu odešly a nechaly nás o samotě. „Už jsem si myslel, že nepřestanou prosit, ještě že jsi přišla. Ale, kde jsi nechala nevěstinku? Snad si to nerozmyslela?“ zeptal se zvědavě a rozhlížel se po sále, jestli ji přece jenom někde neuvidí.

„Je ještě v pokoji, ale za chvíli bude tady.“

„To je dobře, to je dobře,“ přitakal Jussepe. „Mimochodem, moc ti to sluší. Na tebe byl vždy spoleh, že na tobě mé šaty jenom vyniknou,“ pochvaloval si můj celkový vzhled. Nikdy mi nezkritizoval nic, co jsem si oblékla. V módě jsme byli naladěni na stejné vlně.

„Děkuju, ani ty nevypadáš špatně,“ vysekla jsem mu poklonu a upravila mu kapesníček v kapsy na saku.

„Ó, moc děkuju… A jen tak mimochodem, nevíš, jestli se tu dneska objeví i Sulphicie?“ zeptal se mě z ničeho nic. Nechápavě jsem se na něho podívala. „No, já jenom, aby nedošlo k nějaké scéně, jako posledně. Víš, že si Sophie a Sulphicie moc do oka nepadly a tak by se Sulphicie mohla pokusit tu svatbu překazit,“ vysvětloval mi důvod své otázky a znovu se začal rozhlížet po sále a všech přítomných, jestli tu Arovu manželku přece jenom nezahlédne.

„Myslím si, že ta se tu dneska neobjeví. Aro by jí to ani nedovolil,“ řekla jsem jistojistě.

„Dobře, aspoň jedna dobrá zpráva,“ uklidnil se znovu. „Nemyslíš, že už je načase, aby se tu Sophie ukázala?“ zeptal se po chvíli. Zdá se, že dneska byli všichni nervózní a jediný, kdo byl v klidu, jsem byla já. Co se to se všemi děje? Proč tak kvůli té malé drzé děvce vyvádějí? Tohle mi nešlo na mozek.

„Jen ji nech. Asi si chce užít poslední minuty svobody,“ odbyla jsem ho s úsměvem, ale pro jistotu jsem pohledem vyhledala Antonia.

„… Myslím, že brzo budeme chystat další svatbu,“ řekl potutelně a tím na sebe opět připoutal mou pozornost.

„Jak to myslíš? Další svatbu? Kdo se bude ženit?“ zeptala jsem se nechápavě a měřila jsem si Jussepeho.

„Ale, jenom se mi nesnaž lhát. Moc dobře vidím, jak se po Armandovi díváš, a bude mi ctí, pokud ti budu smět navrhnout svatební šaty,“ řekl a tím mě dokonale uklidnil. Věří tomu, že Antonio bude můj a že se vezmeme, což bylo moc pěkné.

„Ne, to mně bude ctí, když mi je někdo jako ty navrhne,“ usmála jsem se na něj mile a bylo mi jasné, že kdyby Jussepe nebyl upír, tak by zčervenal.

„Tak to ti děkuju za poklonu, ale… Víš, běž se raději podívat, co se děje s nevěstou. Nějak se mi to její zpoždění nelíbí a myslím, že nejsem rozhodně sám,“ řekl a významně se podíval na Felixe, který pořád přecházel po sále a každou minutou střílel pohledem ke dveřím, které zůstávaly i nadále zavřené a ta jeho vyvolená tu pořád nebyla.

„Máš pravdu, měla by tady dávno být. Hned jsem zpátky a spolu se mnou nevěstinka,“ mrkla jsme na něho a rychlejším tempem uháněla ven ze sálu přímo k jejímu pokoji, kde by měla stát před zrcadlem a být šťastná… Bohužel.

Vypravěč:

Kleopatra přesně věděla, co uvidí. Záviděla její štěstí, štěstí, kterého by dosáhla, kdyby se Antonio zaobíral úplně někým jiným než jí. Její podpatky od bot, které však byly skryté pod přenádhernými rudými šaty, vytvářely klepot, který jako jediný prorážel ticho na chodbách. Když se však Kleopatra blížila k pokoji, kde měla stát už připravená Sophie, nebyly to jenom podpatky, co slyšela, ale taky velká hádka.

Zastavila se kousíček vedle dveří a opatrně nahlédla dovnitř a nevěřila svým očím. Nevěděla, co má dělat, pomoct, utéct, strachovat se, smát se? Bát se? Veselit?

Protože právě před jejíma očima se dělo to, co plánovala celou tu dobu. Vše bylo rozbité, pokoj byl přeházený na ruby. Nádherné vázy rozbity, velká honosná zrcadla, před kterými stála nevěsta, rozbity a přesně naproti dokořán otevřeným dveřím muž s bílými vlasy, který mezi svým tělem a stěnou dusí nebohou dívku, ze které vycházely přidušené zvuky a prosby o pomoc. Snažila se muže od sebe odstrčit a podle otřesně vypadajícího pokoje se také bránila, ale nemohla překonat nelidskou sílu.

Bůh ví, proč to ten muž udělal. Možná cítil neovladatelnou žárlivost, zradu, která ho přiměla udělat tak hrůzostrašný čin.

Nejhorší však na tom bylo, že někdo jako Kleopatra tomu mohla zabránit, ale ona se jen usmívala. Měla proto velký důvod, vždyť jí osud přímo nahrál do karet, právě teď se Sophie dohrála poslední hru, právě teď měla pocit, že vyhrála nad jejím osudem a taky nad svým. Byla zvyklá v takových chvílích rychle přemýšlet a jen co se mladé, křehké tělíčko přestalo vzpouzet a šlo poznat, že právě teď zbývá jen pár sekund nevěstiného života, vzala Kleopatra všechno do svých rukou a rychle běžela zpátky do sálu.

Snažila se překonat své pociťované štěstí a nasadila masku vyděšenosti a strachu. Rozrozila nádherné dřevěné dveře a octla se v sálu, kde na ni přistála veškerá pozornost. Její účes byl rozcuchaný, její tvář vyděšená. Svou roli hrála dobře. Ukázala rukou za sebe a panicky se nadechovala, aby všechno vysvětlila, když z ní však vyklouzlo slovo – „Caius,“ absolutně každý pochopil, o co jde. Muž, jenž měl zastat roli ženicha se zděsil, tak jako každý, který něco cítil k Sophie. V neposlední řadě i Jonathan, který se krčil v nejvzdálenějším koutě od oltáře se strašným výrazem, ten se však jako první vzpamatoval z onoho slova a ve stejnou chvíli jako Felix vyběhnul na místo činu.

Kleopatra s ještě stálým vyděšeným výrazem se dívala za nimi a nakonec se poohlédla po sálu. Kromě žen byli všichni zdrceni a i ten, který byl důvodem žárlivosti Kleopatry. Díval se jí přímo do očí, viděl do její duše, věděl, že přišla pozdě, znal ji až moc dobře, viděl její masku ustrašenosti. V jeho očích bylo velké zklamání, vztek i smutek, odvrátil od ní oči, které směřovaly ke straně nevěsty.

Viděl vyděšené obličeje Aleca a Jussepeho, kteří o dvě vteřiny později vyběhli ven ze sálu a za nimi další. Na ženichově straně už byla většina míst volných, tam, kde měl sedět Marcus a Caius, nikomu nepřišlo divné, že Caius nepřišel na svatbu, nikdo si toho nevšiml, to byla zásadní chyba všeho rozruchu. Antonio se nakonec podíval za sebe na zdrceného Ara, který nevěřícně kroutil hlavou a litoval toho, že svého bratra neodsoudil dřív.

Rozhodl se jít tam kde všichni, do pokoje, kde byla zabita. Když procházel kolem Kleopatry, její ruka přistála na jeho rameni, on ji však chytil a odhodil na důkaz toho, že udělala to nejhorší co kdy mohla, ale už jen z úcty k ní věděla, že to na ni neřekne, neřekne to, že mohla vyběhnout dřív, že mohla zachránit její život.

Tímto se naskytují otázky… Bude Aro dost silný na tvrdé potrestání svého bratra? Unese Kelopatra to, co provedla, nebo si vezme život? A co Felix, Jonathan a Armando, dokážou se s tím smířit? Byla Sophie děvka, nebo žena se srdcem, která se měla provdat špatně? Otázky, na které musí každý znát svoji odpověď, ale jedno je jasné. Sophie bude žít navěky v ledových srdcích těch, kteří ji milovali…

THE END

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 38. kapitola - Epilog: