S menším zpožděním, ale přece je kapitolka na světě a za to zpoždění se samozřejmě omlouvám! V této kapitolce se však neděje nic tak zásadního, možná jen... Opravdu jenom možná trochu překvapivého.
Doufám, že se Vám bude i tak kapitolka líbit a zanecháte spoustu komentářů, abych mohla pokračovat, vaše DG!:-*
03.07.2010 (08:00) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4043×
35. kapitola
Mohla jsem mu říct, že to neudělám, že to raději půjdu spát dobrovolně s Caiusem, nebo ať ji vyžene sám… Vlastně…
„Armando, vrať se!“ zavolala jsem za ním, než se stačil zavřít dveře. Armando se tedy překvapeně vrátil do pokoje a dveře za sebou zavřel zevnitř. „Proč ji nevyženeš?“ zeptala jsem se dost nechápavým tónem.
„To nemůžu,“ odpověděl sklesle. „Jak by to ode mě vypadalo?“ položil řečnickou otázku.
„Buď to udělej ty, nebo to udělám já, tak se nebudu moct trápit s žádným darem a ona nám dá pokoj už navždy.“ Kam se asi poděla ta Lulu, která se vším souhlasí?
„To myslíš vážně?“ vykoulil nevěřícně oči Armando, až mu málem vypadly bulvy. Já jsem cynicky nadzvedla obočí a přikývla.
„Tohle není můj boj Armando. Pokud ji chceš odstranit a vadí jenom tobě, tak nechápu, jak do tvého plánu zapadám?“ Vážně mi ta spojka unikala a vůbec jsem netušila, kde v tom souvisím. Já vím, že je to sobecké, ale opravdu se nechci zamíchat do něčeho, co může být nebezpečné a taky musím začít plánovat svatbu, což je teď na prvním místě.
„Může být pro tebe nebezpečná,“ začal mi vysvětlovat mou spojku a tím mě probral ze zamyšlení.
„Může, ale zatím není,“ odsekla jsem mu. „Zachovej se jako chlap a prostě ji vykopni.“ Uznávám, že by tohle správný chlap dělat neměl, ale nemusel by být aspoň takový srab! Při slově srab jsem si vzpomněla, jak se schovával před Heidy ve skříni a nemohla jsem tomu uvěřit teď stejně jako předtím.
„Takže mi nepomůžeš,“ konstatoval suše a chystal se odejít.
„Pochopil jsi to správně, omlouvám se.“ Snažila jsem se o co jak nejcitlivější odpověď a celkem se mi to i povedlo.
„Fajn,“ řekl hodně vytočeným tónem, který se mi ani trochu nelíbil a než jsem se vzpamatovala, prásknul za sebou dveřmi, až jsem nadskočila.
Protočila jsem oči v sloup a raději to víc neřešila. Tak otravný chlap se z něho najednou vyvinul a to jen proto, že neřeším jeho problém! Asi opravdu nerozumím mužům, nebo to bylo ode mě moc sobecké?
„Ještě, že jsem tě našel! Víš, co je dneska doufám za den!“ vtrhnul mi do pokoje jako velká voda Demetri a vybalil to na mě, že si můj mozek ani neuvědomil, co vlastně říká.
„Co?“ Ano, velmi inteligentní odpověď, ale bohužel jsem vůbec nechápala, proč tak panikaří. Demetri spojil ruce a podíval se nad sebe.
„Za co, Bože, za co mě trestáš?“ ptal se toho nahoře, ale potom mě chytil za ruku a vlekl chodbami Volterry.
„Au, Demetri, co se děje?“ snažila jsem se ho nějak zastavit, ale byl nějak moc rozrušený a ani jsem ho nemohla zastavit, protože byl silnější než já a já si to taky moc dobře uvědomovala, proto jsem raději, po chvíli ani nenamítala, a nechala se dál táhnout jako hadr po chodbách hradu, kde panoval čilý ruch, což tu nebylo zvykem a dost mě to překvapilo. Co se asi děje?
Demetri mě nakonec dotáhnul před jakési dveře a otočil se ke mně čelem. Zpříma se mi podíval do očí, vyrovnal mi ramena a dodal:
„Tvař se mile.“ Vůbec jsem ho nepochopila, ale než jsem se ho stihla na něco zeptat, už otevíral dveře před námi.
„Ach, tady je ten náš andílek, který se nám bude vdávat!“ vyhrkl na mě jakýsi… Člověk s metrem obtočeným kolem krku a módně oblečen. Pořádně si mě s úsměvem prohlédnul, udělal kolem mě kolečko a náhle řekl: „Ano, s tímhle se rozhodně pracovat dá, ale to s každou ženou odtud,“ usmál se nakonec mile ten muž a napřáhnul ještě dodatečně ruku ke mně. „Jmenuju se Jussepe,“ představil se.
„Lulu,“ usmála jsem se trochu nechápavě a stydlivě a potřásla si s ním pravicí.
„Tak Lulu, uděláme z tebe tu nejkrásnější nevěstinku na světě!“ Nemůžu si pomoct, ale ten muž byl snad gay, nebo ne? „Zlatíčko, nestůj tam jen tak! Věci dolů, až do spodního prádla!“ přikázal mi, tak nějak starostlivě.
„Ehm… Já raději půjdu,“ odkašlal si Demetri, když jsem se na něho stále nechápavě dívala. „Poslouchej ho,“ pošeptal ještě ke mně nakonec.
„Jo, poslouchej mě,“ usmál se ten Jussepe a ještě mrknul na Demetriho. Měla jsem pravdu, je to gay. Demetri se na mě jenom otráveně podíval.
„Ehm, dobře,“ pokrčila jsem rameny.
„Tohle už nedělej!“ napomenul mě Demetri a pod laškovným pohledem Jussepeho se vypařil a nechal mě s tím rádoby návrhářem o samotě, z čehož jsem měla docela strach. Teď jen doufám, že je gay, protože před ním nehodlám stát jenom tak ve spodním prádle.
„No tak, šup, šup, nemáme na to celý den, zlatíčko,“ poháněl mě jemně, tak jsem se probrala z nechápavého transu a začala spolupracovat. Rychle jsem se svlékla do spodního a prádla a netrpělivě čekala, než něco udělá, ale těžko říct co. Právě teď taky něco neidentifikovatelného dělal, a i když se usmíval, moc nervozity mi to neubralo. Prosím, ať sem nevtrhne Felix, to by byla moje smrt, teda jeho smrt.
„Ty nejsi upírka, co?“ zeptal se mě náhle, aby se vyhnul trapné chvíli ticha.
„Vy víte…“
„Jo, já vím všechno a tykej mi, zlatíčko,“ usmál se ještě mileji než teď, tak jsem na to kývnula, ale pro jistotu uhnula pohledem. Jussepe se vydal ke mně a rukou stáhnul metr z krku. Obmotal ho kolem mého pasu, ale najednou se odtáhnul. „Zlatíčko, narovnej se prosím! Jsi vznešeného rodu a máš otřesné americké držení těla!“ napomenul mě trochu příkře, ale i přes to s úsměvem. Poslechla jsem ho a narovnala se, jak mě to učila babička. „Dodáme ještě úsměv a jsi dokonalá!“ mrknul na mě. Chtěla jsem mu říct, ať udělá raději svou práci a nechá mě být, ale dala jsem raději na Demetriho, a tak ho poslechla. „Skvěle!“ zatleskal mi, div neskákal radostí a znovu mi obmotal metr kolem pasu. Měl krásně udělané nehty a i vlasy byly tak dobře upravené, že na něm vlastně nebyla žádná nedokonalost. Všechny mé míry se pečlivě zapisoval. „Máš míry jako super modelka!“ pochválil mě a já se trochu začervenala.
„Děkuju.“
„Můžeš se obléknout, nevěsto,“ pobídnul mě rukou k mým věcem a potom si začal znovu něco čmárat do svého růžovo-oranžového sešitku. Rychle jsem tedy využila příležitosti a navlékla na sebe všechno své oblečení a trochu se ještě upravila. „Tohle jsou šaty, ve kterých půjdete na zásnubní ples, teda aspoň náčrt… Pokud se mi teda nebudou chtít nic změnit,“ řekl mi a dal mi svůj sešitek. Podívala jsem se do něj a uviděla nákres ženy se zvláštními šatami. Byla to krása, ale přece jen mi něco nebylo jasné.
„Počkat… My budeme mít zásnubní ples?“ Zírala jsem na něho, jako bych právě spadla z višně.
„Ano, už zítra,“ zazubil se na mě Jussepe. „Ale ty o ničem asi nevíš, co? Víš co? To vůbec nevadí, všechno bude v pořádku, jenom se uklidni,“ říkal mi rychle a ovíjel mě lehce rukama, protože o mě se pokoušely mdloby. Proč mi to zatraceně nikdo na tomhle hradě nebyl schopný říct? S takovou se vdám i tehdy, kdy poprvé řeknu někde ano a ještě to nebude ani v bílých šatech a dokonce to nebudu ani vědět.
„Já jsem klidná, jenom je to nějak moc rychle…“ Ano bylo to moc rychle, vždyť jsme se s ním zasnoubila nedávno.
„Ále!“ mávnul nad tím rukou Jussepe a vzal mi sešitek z ruky, který jsem málem upustila. „Tak, uvidíme se zítra,“ mrknul na mě na rozloučenou a začal si balit věci. Bez jediného slova jsem se tedy vydala ven. „Pá, pá!“ křiknul ještě za mnou, tak jsem mu jenom narychlo zamávala a šla pryč.
Teď jsem konečně chápala ten frmol na chodbách. Všichni zařizovali moji svatbu! No, to snad ne! To já jsem si ji chtěla zařídit podle svého, nebude mi ji zařizovat hejno upírů. Naštvaně jsem zastavila prvního upíra, který mě míjel a nesl někam kupu látek nebo závěsů, nebo co to vůbec bylo.
„Kam jdeš?“ otázala jsem se ho zostra, až se mého tónu lekl. Já jsem to taky nečekala, ale byla jsem naštvaná. Nikdo mi neřekne o zásnubním plese a ještě mi tu všichni zařizují svatbu, takže se nemají co divit, že jsem podrážděná.
„Do sálu, madam,“ odpověděl poslušně a očima těkal od podlahy přes látku až ke mně.
„Dobře, nic ti neudělám, jenom mi řekni, kdo ti dal příkaz dělat to, co děláš,“ řekla jsem trochu klidněji a přešlápla z nohy na nohu.
„Felix,“ zabručel tak, že jsem mu skoro nerozuměla, ale když jsem si tu jeho bručounkou odpověď trochu zesumírovala, hned mi došlo, co řekl a kdo má tohle na svědomí. Vlastně mě to mělo napadnout hned.
„Můžeš jít,“ odbyla jsem ho a upír se mi rychle dekoval z cesty, přestože jsem mu neměla jak ublížit. Teď bych ale mohla najít Felixe, aby mi to vysvětlil. Ale nejdřív bych se mohla podívat, jak vypadá to, co zařizuje on. Pokud se mi to bude aspoň trochu líbit, nemusela bych na něj moc křičet případně vyvádět, protože mi to neřekl, rozhodla jsem se.
Vydala jsem se za tím upírem, po kterém nebyla ani památka, tedy kromě jeho vůně, která mě neomylně vedla do hlavního sálu.
(...)
„Sophie!“ zaslechla jsem vykřiknout Felixe, když jsem vešla do sálu a začala se tam rozhlížet. „Co tady děláš?“ zeptal se a nervózně si mě prohlížel.
„Chtěla jsem se podívat, co kuješ za mými zády,“ odpověděla jsem nevinně a přejela rukou po jednom z brokátových závěsů.
„Promiň, že jsem ti nic neřekl, ale mělo to být překvapení,“ řekl lítostivě a čekal na odpuštění, ale jak jsem se už předem rozhodla, nedám mu to odpuštění lehce a nejdřív si projdu, co všechno tu připravil. Procházela jsem se pomalu sálem, ruce za zády a prohlížela si jednotlivé části výzdoby a tvářila se, jako by nic. Felix mě doprovázel, vždy krok do zadu a čekal, kdy konečně něco řeknu.
„Kdy jsi měl v plánu mi to říct? Až by mi donesli bílé šaty a já měla jít k oltáři?“ zeptala jsem se jen tak mimochodem.
„Ne, to samozřejmě ne! Chtěl jsem ti jenom ušetřit námahu se vším tím zařizováním. A že ho opravdu je,“ řekl okamžitě a já věděla, že tu odpověď musel mít už nějakou chvíli připravenou.
„Fajn.“ Znělo to neuvěřitelně, ale skutečně jsem to řekla, a tak klidně, že i mě to bylo podezřelé.
„Vážně ti to nevadí?“ zeptal se mě Felix a přimhouřil podezíravě oči.
„Ne, nevadí,“ ujistila jsem ho, tentokrát i s lehkým úsměvem a rozhlédla se po celém sále. „Musím uznat, že se ti to překvapení povedlo,“ pochválila jsem ho a využila pozice stojící na boku, takže jsem ho lehce chytila za ruku. No co? Chtěl mě přece příjemně překvapit a povedlo se mu to, tak co řešit? A myslím, že se ten večírek povede… Doufám.
~ Shrnutí ~
~ 36. kapitola ~
Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Voltérská děvka - 35.kapitola:
Tak Jussepe, jo? 
Je to docela velká pocta. 
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!