Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 36.kapitola

27.07.2010 (10:15) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 8531×

36. kapitola

Přípravy na oslavu probíhaly tak jak měly, někdy jsem vyjádřila jenom svůj názor, ale jinak jsem jenom z povzdálí sledovala to, jak Felix vše zorganizoval tak, abych byla spokojená a nemusela se s ničím namáhat. Bylo mi to trochu líto, ale o to víc jsem se mohla starat o to, jak zapůsobím na plese. Díky němu a Jussepemu jsem vlastně zapomněla na všechny starosti.

„Tak, otočila… otočila…,“ komandoval mě na zkoušce šatů ještě ráno před zásnubním plesem.

„Vypadají úchvatně,“ vydechla jsem, když jsem se mohla po chvíli podívat do zrcadla. Lehce, jako nějaká pavučina splývaly až k zemi a byly barevné jako motýlí křídla. Byla jsem z nich nadšená, jestliže na obrázku vypadaly dokonale, tak tohle bylo něco neuvěřitelné.

„Jsi kouzelník Jussepe,“ pochválila jsem ho a s ním to ani nehnulo.

„Dobře, dobře, opatrně to svlékni a potom mě nech ještě pracovat,“ komandoval, a tak jsem opatrně šaty sundala a na okamžik jsem zůstala před zrcadlem stát jenom ve spodním prádle, na mém těle však už nebyly patrné ani ty nejmenší známky po všechny fyzických útocích Caia ani toho jednoho upíra z vězení. Kromě psychických následků si žádné do budoucna nenesu.

„Děkuju,“ poděkovala jsem Jussepemu, když jsem mu podávala šaty, pak jsem se oblékla a vyklouzla z toho jeho ateliéru. Zamířila jsem si to zkontrolovat průběh příprav v sálu, ale několik metrů jsem potom už skoro běžela, protože jsem zaslechla povědomý vysoký hlas patřící jediné osobě na hradu a to nevěštilo moc dobrého.

„Co se tu děje?!“ vykřikla jsem, jen co jsem vběhla do sálu, kde Sulplicie strhávala jednu ozdobu ze stěny. S vražedným výrazem se na mě otočila. Vypadala jako zuřící býk na koridě. Jedna ruka podél těla, kterou zaťala v pěst a v té druhé drtila onu ozdobu. Za mnou se ihned vynořil i Jussepe.

„Pro pánička, ty vypadáš,“ povzdechnul si tím svým zženštilým hláskem.

„Zklapni!“ vykřikla po něm a znovu se podívala na mě. V duchu jsem děkovala Bohu za to, že nemá ten samý dar, co Jane, jinak bych z té křeče, kterou se na mě snažila přivolat, asi nedostala. Přesto jsem však nechápala, proč se chová tak divně.

„Proč to děláš?“ zeptala jsem se klidně a doufala, že ji klid v mém hlase donutí se také trochu zklidnit.

„Tady se ta tvá slavná svatba, konat nebude. Zde, v tomto sále se konaly svatby pouze ve vyjímečných případech. Například, když se ženili vládci, tehdy se zde mohla konat svatba. Ty jsi pouze coura, co všem zamotala hlavu a nad nás všechny se povyšuješ!“ ječela po mně a já jsem nestačila zírat. Ani můj klidný přístup k celé věci ji nedonutil k tomu, aby se taky trochu zklidnila.

„Přestaň o mě říkat, že jsem coura. Nevíš, co se zde dělo, když si byla po celou dobu zavřená v tom svém pokoji. Ale tak dovol, abych tě znovu upozornila na fakt, že nosím také královský plášť, a že rozhodně nikoho za nos netahám. S Felixem se milujeme a chceme se vzít, takže by ses laskavě mohla uklidnit, zalézt zpět do toho svého království a nechat nás ještě pár dní na pokoji,“ osopila jsem se teď na ni i já.

„Ty na mě nebudeš zvyšovat hlas,“ ukázala na mě prstem a výhružně zavrčela.

„Jen co se uklidníš, nebudu mít důvod,“ opáčila jsem ji klidně a lhostejně pokrčila rameny.

Věděla jsem, že mi nic neudělá, a co víc, že kdyby to zkusila, tak její budoucnost nebude vypadat moc růžově. Klidně jsem se jí dívala do očí. Byla tak rozčílená, měla oči jako rozzuřený býk, který útočí na toreadora. Nakonec se povýšeně otočila na podpatku a s jedním zlostným zaječením odešla.

Povzdechla jsem si. Je to vážně tak silná nenávist, když se chová takto?

„Teda holka, já tě obdivuju,“ poznamenal Jussepe.

„Dívat si jí do očí, když je tak rozhněvaná, chce pořádnou dávku odvahy.“

Na odpověď mě nenapadlo nic inteligentnějšího než říct: „Hm.“

(…)

Znovu jsem stála před zrcadlem a točila se dokolečka, abych viděla své šaty v celé té kráse. „To nebudu ve svatebním dni jenom ve svatebních šatech?“ ptala jsem se, protože mi nebylo jasné, proč tyto večerní.

„Můžeš být jenom ve svatebních, ale kdyby na tebe byly náhodou moc těžké, tak máš tyhle,“ vysvětloval Jussepe s pyšným pohledem na šaty.

„Aha.“ Další věta z těch nejinteligentnějších. Proč já se tomu vůbec nedivím?

„Dobrý,“ uslyšela jsem nový hlas hned potom, co klaply dveře. Otočila jsem se tím směrem, protože zrcadla tam nesměřovala.

„Co chceš?“ zavrčela jsem na příchozího.

„Myslím, že bys měl odejít Jussepe, to je jenom mezi mnou a mým dvojčetem,“ mrkla na Jussepeho Kleopatra a ten se hned vytratil, i když bylo poznat, že by nejraději protestoval.

„Tak znovu, co chceš?“ Byla jsem nevrlá, ale dá se to chápat, všude kde se objeví, je malér.

„No, já jen, že jsem natrefila na Caiuse, asi si myslel, že jsem ty, protože mě přimáčknul ke zdi a něco na mě zkoušel,“ prohodila jen tak, postavila se vedle mě a taky se dívala do zrcadla. „Jsem hezčí, i když jsme stejné,“ dodala nakonec.

„A proč mi to říkáš?“ zeptala jsem se jí otráveně a hleděla zpříma na ní.

„Chtělo se mi to říct,“ pokrčila nad tím rameny Kleopatra. „Přemýšlela jsem, že si změním jméno, i když to moje je opravdu překrásné,“ začala rozebírat úplně nové téma.

„Neříkej,“ odbyla jsem ji, protože jsem chtěla, aby odešla.

„Hele, přestaň se chovat tak hnusně! Chci ti nabídnout obchod!“ snažila se mě zklidnit, ale potom se zase otočila do zrcadla. „Nemám v té minisukni tlusté nohy?“ zeptala se zase bokem a myslím, že to neřekla s vtipem.

Protočila jsem nad tím panenky a raději šla dál od ní. „Počkej!“ zakřičela na mě. „Co ten obchod?“ ptala se mě, a tak jsem se ze zvědavosti otočila.

„O jakém obchodě to mluvíš?“ optala jsem se jí ze zvědavosti.

„Řekněme, že se hodí kamarádka jako já, která ti pomůže od Caiuse, ale taky pomůže s výzdobou a s vybíráním šatů, s česáním, líčením v těchhle oborech mám docela velkou zkušenost,“ mrkla na mě.

„Co chceš na oplátku?“ Bylo mi jasné, že za to bude něco chtít.

„Pomůžeš mi s Antoniem,“ řekla vážně. Vykoulila jsem na ni překvapeně oči a nechtěla věřit tomu, co slyším.

„Ty chceš ode mě, abych ti pomohla s Antoniem? Proč já? A jak pomoct?“ Ona pomoct ode mě?

„Všimla jsem si, že ti věří a možná – osobně doufám, že ne – tě miluje. A já ho chci zpátky, jsem ochotná se kvůli němu dokonce změnit. Budu se klidně přetvařovat, že vůbec nejsem dokonalá, krásná a chytrá a budu jenom pro něj. Aspoň dokud mě neomrzí.“ Vybafla to na mě šíleným tempem, že jsem málem nic z toho neposbírala.

Ale když to vezmu kolem a kolem, je pravda, že mi někdo musí pomoct se připravit na den D.

„Fajn,“ odkývnula jsem jí to. „Svatba se koná pozítří, co hodláš do té doby dělat se mnou dělat?“ ptala jsem se jí.

„Vlastně všechno, co dělali se mnou, akorát tím modernějším způsobem,“ řekla mi na to a znovu se zamyšleně prohlížela.

„Jak chceš ale pomoct ty s Antoniem?“ upoutala jsem pozornost ze zrcadla na mě. Kleopatra jenom ledabyle pokrčila rameny.

„To už nechám na tobě,“ usmála se, ale náhle zvážněla. „Tak se rychle převlíkni do civilu, ať stihneme manikúru!“ začala mě popohánět, ale to už se ve dveřích objevil Jussepe.

„Jdu s vámi!“ křikl po Kleopatře. Ta na to znova jenom pokrčila rameny a oči obrátila v sloup.

(…)

Pane jo, po dlouhé době jsem vyšla z města a rovnou chodila po všech obchodech, co se nabídly, ale na to, že jsem se tak moc těšila ven, jsem ráda, že jsem zase zpátky. Jenom mi není jasné, kde je Felix? To má tolik práce, nebo…?

„Nad čím zase uvažuješ, panebože?“ optala se mě otráveným tónem Kleopatra. „Máš úžasnou manikúru a pedikúru, plná skříň, nových krásných kolekcí, tak co se ti zase nezdá?“

„Nic, já jenom… Neviděla jsem už od rána Felixe,“ prohodila jsem jen tak a nesebrala jsem odvahu se na ni podívat.

„Uf a já se lekla, co se zase stalo. A co jsi čekala? Je už jedna hodina ráno, což znamená, že tě nemůže vidět a taky to znamená, že jsem šíleně unavená a měla bych jít spát,“ vysvětlovala tím svým zvláštním způsobem Kleopatra a teprve teď mi to došlo, vždyť mě 24 hodin nemá vidět, ale do svatby to přece 24 hodin není!

„Ale vždyť…“ snažila jsem se, něco namítnou, bohužel jsem nemohla.

„Ne,“ napnula ruku před sebe Kleopatra. „Opovaž se za ním jít, přináší to neštěstí! Ano, není to 24 hodin, ale jestli mě neposlechneš, tak se ti stane něco mnohem nebezpečnějšího než to, že by tě viděl!“ vyhrožovala mi. „A jinak o Felixe neměj strach, stará se o něho Armando a po svém právu si spolu s ostatními užívají rozlučku a budou ještě celý den užívat a teď spát!“ Zdá se mi to, nebo mluví čím dál víc a rychleji, až jí nerozumím?

„Dobře,“ rezignovala jsem. „Dobrou,“ dodala jsem ještě a nakonec zamířila ke dveřím koupelny, ve kterých jsem se po chvíli i ztratila.

Pustila jsem vodu, pořádně se protáhla a zalezla do sprchy. Zítra se budu vdávat, páni! Nikdy bych tomu nevěřila, když jsem tady byla poprvé, ani to nevypadalo na to, že bych přežila. A teď se chystám žít celou věčnost s jedním člověkem… Upírem.

Vydržím to? Co když přece jen hlásek v mé hlavě zvítězí a já propadnu kouzlu Jonathanovému? Ne, ne! To se nestane!

Zběsile jsem vypnula vodu, pomyšlení na to, že bych měla Felixe podvést se mi ani trochu nelíbila. A popravdě mě i trochu rozčarovala. Hodila jsem přes moje mokré tělo župan, vytáhla zpod něj vlasy a šla zpátky do pokoje.

„Ahoj,“ uslyšela jsem náhle vedle sebe smutný hlas, což mě ihned vyděsilo. Pomalu jsem se otočila. „Promiň, asi jsem tě vylekal,“ usmál se na mě smutně.

„Jonathane, co tady…“

„Chtěl jsem se ti omluvit,“ ihned odpověděl na mou ještě nedořečenou otázku. Upíral na mě svoje oči, které se vpíjely do těch mých. Nevydržela jsem ten nátlak emocí a uhnula pohledem. Smutně jsem si povzdechla. Nastala ta trapná chvíle ticha, kdy nikdo nevěděl, co říct.

„Pamatuju, jak jsem tě viděl poprvé,“ řekl náhle s trochu zvláštním tónem hlasu, byl tam vtip, ale zároveň i pobavení. „Stála si po sprše, před zrcadlem a prohlížela ses,“ mluvil dál zamyšleně.

Zavřela jsem oči nad tím, jak jsem si snažila vybavit tu trapnou vzpomínku, a koutky úst se mi roztáhly do jemného úsměvu, ale ihned jsem si v tom zabránila, tohle jsem prostě nemohla.

„Ano, vzpomínám se, ale určitě tady nejsi proto, abychom vzpomínali.“

„Ale na tu vzpomínku po tom se teprve nedalo zapomenout, byla jsi, tak naštvaná, až jsi byla krásná. A když jsme se snažili být ti dominantnější a převalovali se po celém pokoji,“ pokračoval ve svých vzpomínkách dál, jakoby neslyšel to, co jsem mu řekla. Zasněně se díval pryč, nevnímal mě. Páchnul stále po alkoholu, ač se nemohl opít.

„Jonathane, já… Já nevím, co ti na to říct… Co bylo, bylo… Už to nevrátím já ani ty, zítra si vezmu Felixe,“ promluvila jsem k němu a konečně tak přesunula jeho oči na mě a vrátila ho tak do reality.

„Promiň,“ šeptla jsem ještě nakonec, když jsem viděla jeho výraz coby mučedníka. Bolestně jsem zavřela oči a doufala, že tady nebude, až je zase otevřu, ale byl, pořád přede mnou stál.

„Můžeš mě alespoň naposledy políbit? Jednou a už nikdy více, jednou a naposledy, abych měl na co vzpomínat.“ Skoro to zašeptal, nezmohl se na vyšší tón, podle jeho očí na to neměl sílu. Dívala jsem se do nich, váhala jsem, ale nakonec jsem podlehla.

Přistoupila jsem k němu pomalu a opatrně, rukama jsem mu obmotala krk a zlehka si přitáhla blíž jeho tvář. Netrvalo dlouho a už se naše rty pohybovaly v dokonalém souladu. Byl to polibek, jaký jsem s ním ještě nezažila, ale čím déle trval, tím toho chtěl víc a víc, náhle si mě přitiskl k sobě co nejvíc a co jsem nechtěla, už mě pokládal na postel.

„Jonathane…!“ zaprotestovala jsem a Jonathan se odtáhnul.

„Neboj… Jenom tě ukládám, nepodvedl bych tě, ne dneska, poslední minuty s tebou,“ řekl mi tiše a přikryl mě přikrývkou. Ještě mě lehce pohladil po tváři.

„Byla jsi jediná, kterou jsem kdy miloval,“ dodal nakonec a vtiskl mi na čelo poslední polibek, než jsem stihla cokoliv udělat, byl pryč. Byla jsem v pokoji jen já a ticho.

(…)

„Vstávej!“ vykřikl náhle někdo, který mi vtrhl do pokoje.

„Kolik je hodin?“ zabručela jsem otráveně, protože jsem byla šíleně unavená.

„Jedna odpoledne,“ odsekla mi Kleopatra, ale jakmile se na mě podívala tak ztuhla.

„Ty teda vypadáš! Co si v noci dělala, brečela? Mazej do koupelny, jestli tě takhle a ještě s tím vrabčím hnízdem na hlavě uvidí Jussepe, tak bude mít infarkt!“ Jak ona vždycky uhodne všechno nepříjemné a to příjemné nikdy? Rychle jsem tedy vylítla z koupelny, protože bych nechtěla vidět, jak vypadá vražedný výraz Jussepeho, když i ten Kleopatřin, vlastně můj mi nahání hrůzu.

Vážně nebyla Kleopatra daleko od pravdy, usnula až ve čtyři ráno, a vážně jsem brečela, nevěděla jsem proč, když se mám zítra vdávat, možná kvůli Jonathanovi.

Rychle jsem se vrátila zpět do pokoje, kde už na mě čekali oba dva ve výborném out-fitu a já jsem mezi nimi měla jenom skrčený župan od včerejška. Není čemu se divit, že jsem vypadala hrozně.

„Tak holčičky, přinesl jsem vám šatičky,“ mrknul na nás a rukou ukázal na postel, kde byly čtyři vaky s šatami. „Tyhle jsou pro tebe, Kleo,“ usmál se mile a podal jeden jí jeden vak. Jak nás vlastně rozezná? Jo, jasně… Zapomněla jsem, že já jsem v tom horším oblečením a vypadám skleslá, ale to sem nepatří.

Kleopatra nadšeně otevřela vak a úžasem vydechla, stejně jako já. Ve vaku totiž byly naprosto dokonalé rudé šaty. Trochu jsem na ni žárlila, velmi se mi šaty líbily, ale jakmile jsem se podívala na postel, žárlivost mě přešla a místo toho nastoupila panika, co ty další tři vaky?

„Vyber si,“ pobídnul mě Jussepe a z každého vaku vyndal šaty, které úchvatně rozložil na postel a jedny na skříň.

První šaty byly zplihlé s dlouhým závojem. Druhé byly podobné, akorát… Ano byly úplně jiné. A třetí poslední byly objemné, přepychové, dá se říct, že královské, ale které si mám vybrat?

„Teda!“ hlesla Kleopatra vedle mě. „Zároveň na tebe žárlím, ale nakonec jsem ráda, že si nemusím vybírat!“ To mi moc pomohlo, ale alespoň chápe moji situaci. Tak které si mám obléct?

Pomozte vybrat Lulu šaty, napište svůj názor, popravdě ani já se nemůžu rozhodnout!
Které si nakonec Lulu vybere?
PS: Omlouvám se, velmi se omlouvám za zpoždění kapitolky, udělala jsem ji tedy o trochu delší, doufajíc, že mi odpustíte. Mám vás ráda vaše DG!:-*

~ Shrnutí ~

~ 37. kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 36.kapitola: