Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 34.kapitola

27.06.2010 (13:00) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3787×

34. kapitola

„Caius?“ začal se chichotal. „To je přece hloupost, vždyť by to nedávalo smysl, on byl přece ten, který navrhl, abychom co nejrychleji po tobě začali pátrat, jinak by se ti mohlo něco stát,“ vysvětloval, když jsem se trochu v jeho náručí napnula. Nakonec jsem se však od něho odtáhla úplně, což znamenalo, na druhý konec lavičky, daleko od něj.

„Ty mi nevěříš?“ hlesla jsem, tak stejně nevěřícně, jak jsem na něho hleděla.

„Popravdě. Ne, nevěřím,“ usmál se a natáhnul ke mně ruku, aby mě mohl znovu obejmout, ale já jsem z lavičky vstala.

„A kdo jiný, by to udělal, hm?“ zeptala jsem se ho zostra, i přes to že se na mě díval, jako já na něho před chvílí.

„Sophie, prosím. Vím, že se snažíš někoho chránit a taky vím, že jste si s Caiusem nepadli příliš do noty, ale přece jen není správné na něho shazovat vinu.“ Felix mluvil tak normálně, vyrovnaně a potom, co všechno řekl, se postavil a pomalu šel ke mně. Já před ním, ale couvala, pak jsem se však hrdě napřímila a zprudka se mu podívala do očí.

„Fajn, víš co? Já ti nebudu nic dokazovat, když mi nevěříš, vím o tom hodně lidí a jestli chceš, abych se před tebou objevila ve svatebních šatech a s bílým závojem, jak jdu uličkou k oltáři, měl bys mi začít konečně věřit!“ Uznávám, neřekla jsem to tak, jak jsem měla v plánu, chtěla jsem být krutá, namyšlená, ledabylá, místo toho jsem však byla panická, nervní, rozkřičená a plachá… A aby toho nebylo málo, tak jsem nakonec utekla.

Nechtěla jsem, ani jsem nevěděla, kam utíkám, prostě jsem utíkala, co mi síly stačily. Moje nohy se předháněly jedna před druhou. Nikdo mě nehonil, nikdo. Byl to takový zvláštní pocit utíkat před něčím, co nevidíte a co ani neexistuje, ale i přesto mi po tvářích stékaly slzy. Možná to bylo Felixem, možná to bylo kvůli životu ve Voltéře, možná kvůli mému bývalému životu, svatbě, panice, Caiusovi, kvůli tomu všemu jsem měla právo brečet.

Když už mě však přestalo bavit utíkat, intuitivně jsem zabočila do dveří, které patřily mě a Felixovi. Zavřela jsem za sebou dveře… Zabouchla jsem za sebou dveře a protřepala hlavou.

„Nevěřil ti to, co?“ Uslyšela jsem Jonathanův hlas vedle se, když jsem chtěla jít a praštit sebou o postel, ale jeho hlas mě jednoduše zastavil a já se na něho s tím vším smutkem otočila. Němě jsem přikývla a další slzy si našly cestu ven. Jen, co jsem však mrkla, jsem měla kolem svého pasu obmotané silné ruce, které mě tiskly k Jonathanovu hrudníku. Nijak jsem se nesnažila vymanit se z toho obětí, právě naopak. Ruce jsem mu obmotala kolem krku a tiskla se na něho ještě víc. Jeho košile, byla dobrá utěrka pro mé slzy a jeho náruč, mě uklidňovala.

„Proč vlastně brečíš? Vždyť to není zas až taková hrůza, že ti nevěří,“ snažil se mě ukonejšit a během toho mě pokládal na postel a přikrýval tenkou přikrývkou. Byla jsem opřená o zeď za mnou v sedící poloze. Kolena jsem pokrčila a přitáhla až ke svému hrudníku a objala jsem si je.

„Tady nejde o to, že mi nevěří… Já… Já si nejsem jistá… Jestli jsem si vybrala dobře,“ vzlykala jsem a ucítila, jak se kousek ode mě matrace mírně naklonila, což svědčilo o tom, že si ke mně sedá Jonathan.

„Jak, vybrala dobře?“ ptal se mě. Chtěl, abych s ním mluvila, což znamená, že ho to co povídám zajímá.

„Nech to být,“ povzdechla jsem si a teď si do postele přímo i lehla.

„Sophie…“

„Jsem unavená, prosím, nech mě spát,“ nenechala jsem ho domluvit a obrátila se zády k němu na bok. Zavřela pevně oči k sobě, rozhodnutá, že nic takového, jako je od sebe odlepit ještě před tím, než se vyspím, nepřipadá v úvahu. Chci mít zase konečně klid, bezstarostné snění, všechno tohle. Utéct od tohohle života, daleko pryč, kde se zamnou, nemůže nikdo vydat.

Jonathan vedle mě se pohnul, zřejmě chtěl odejít, ale čím víc se vzdaloval od toho být tady semnou, tím méně se mi dařilo neodlepit od sebe oči. Proto jsem rychle napnula ruku za sebe a chytnula ho poslepu za kus pláště. Věděla jsem, že si toho všimnul, protože místo pláště jsem ve svojí ruce ucítila jeho ruku, jak mě lehce drží.

Využila jsem toho, a tak lehkým zataháním jsem ho přiměla si lehnout ke mně. Taky si lehnul na tak jako já. Taky na stejný bok a těsně vedle mě, cítila jsem totiž jeho dech na své šíji. Zvláštně ten dech mrazil, byl tak příjemný, musela jsem se otočit čelem k němu a položit mu hlavu na hruď. Já prostě musela a udělala jsem to.

Za začátku byl trochu překvapený a napnutý, ale později se uvolnil, a aby mě uspal, začal mě hladit po vlasech a hrát si s nimi.

(…)

„Mohl bys jít do vedlejší místnosti?“ Uslyšela jsem Felixův šeptavý hlas, který mě probudil z mého bezesného snu, ale nedala jsem to najevo a oči jsem měla zavřené dál. Ležela jsem na polštářích, což znamenalo, že během mého spánku si zřejmě Jonathan četl.

Nic dalšího jsem neslyšela, jenom cvaknutí dveří a náhle začínající hádku.

„Co děláš v našem pokoji?!“ začal dost hlasitě a tvrdě Felix a vsadila bych se, že právě teď drží Jonathana pod krkem.

„Taky bych se mohl zeptat, proč do toho pokoje přišla s očima plných slz!“ zavrčel tak nějak přidušeně pro změnu Jonathan, takže jsem se opravdu nemýlila a Felix ho držel pod krkem. „Ale teď mám aspoň jasno, začíná si uvědomovat, co myslela svými slovy,“ řekl přiškrceným hlasem.

„Co řekla? Co tím myslíš?“ dorážel na něj ještě víc netrpělivě Felix. Znovu se projevovala ta jeho krutá a násilnická stránka, kvůli které jsem si nebyla jistá, jestli si ho mám skutečně vzít.

„To je teď jedno, pokud je to pravda, tak ti to brzy řekne sama.“ Pak jsem uslyšela dutou ránu, jak s ním musel Felix o něco praštit. Pane bože, už to tu bylo znovu. Zase se ti dva prali, tohle už nezvládnu. „Jsi šmejd, Felixi, a někoho jako je Sophie si nezasloužíš!“ sykl a potom se ozvala další rána. Při téhle ráně jsem se vymrštila ostře do sedu. „Miluješ a budeš milovat Irenu, vždycky!“ křikl po něm znovu odvážně a Felix ho zřejmě znovu uhodil.

Na nic jsem nečekala. Strhla jsem ze sebe velmi rychle přikrývku a přímo vyletěla z postele ke dveřím. Začali se tam skutečně pořádně prát a nadávat si. Do toho už jsem se prostě musela zapojit. Otevřela jsem dveře a uviděla velmi, velmi, velmi rozzuřeného Felixe, tak jako ještě nikdy v životě, jak právě tvrdě praštil s Jonathanem o protější zeď, jako byste chtěli vytřepat hadru, která je plná prachu o něco tvrdého.

„Felixi?“ ozvala jsem se úplně nepatrně ode dveří, když vzal znovu Jonathana a držel ho pod krkem. Stále jenom vrčel. Oči byly tak černé, až mě děsily. „Felixi, prosím,“ znovu jsem se šeptem ozvala a tentokrát přiměla oba dva se na mě podívat.

„Sophie,“ usmál se šťastně Felix, ale můj zničený pohled mu ten úsměv stáhnul do rovné linky.

„Prosím, nech nás o samotě,“ promluvila jsem k Jonathanovi, který se prudce vyvlíknul z Felixova sevření a postavil se dál od něj.

„Nemyslím, že je to…“

„Hned!“ Dneska jsem mu už podruhé skočila do řeči a ještě k tomu tak ostře skočila do řeči. On to ale naštěstí pochopil a odešel. Zůstali jsme tam jenom my dva – Felix a já. Felix jenom nervózně těkal očima z podlahy na mě a ze mě na podlahu. „Proč tohle děláš?“ zeptala jsem se ho narovinu, nechtěla jsem chodit kolem horké kaše.

„Dělám co?“ oplatil mi otázku ještě trochu zuřivým tónem.

„Žárlíš… Já chápu, že mě nechceš vidět s nikým jiným a chceš, abych ti zůstala věrná, já to chápu, ale… Ale Jonathan je můj nejlepší přítel, pochop to. A kdybych si měla vybrat mezi jeho a tebou, vybrala bych si tebe,“ povzdechla jsem si zoufale.

„Já… Já… Já…,“ snažil se najít ty správná slova.

„Ty mi nevěříš,“ doplnila jsem ho sklesle. „Jsi mi možná věrný fyzicky, ale psychicky, stále miluješ Irenu, já to vím, vždy pro tebe budu jenom ta druhá,“ usmála jsem se smutně a z mého pravého oka vyklouzla jedna lesklá malá slza. Hrudník se mi svíral, protože jsem věděla, že říkám pravdu a on si ji až moc dobře uvědomuje.

„Ne,“ řekl tiše a tím mě znovu přiměl se mu pořádně, nechápavě podívat do očí. „Irena je pro mě ta druhá a ne ty! Ty jsi moje světlo Sophie, všechno, co mám. S tebou cítím, že uvnitř mě ještě stále bije lidské srdce, které dokáže milovat,“ řekl a já jsem znovu slyšela to jeho vyznání, které mě vždy dokázalo dojmout. „To ti všechno nakukal Jonathan, že jo!“ vykřikl najednou.

„Ne, Jonathan mi nic nenakukal. Pochop to, Felixi, vím, že mě miluješ, ale já jsem už dávno pochopila, že ve mně pořád vidíš Irenu, což já nejsem, ale dokázala jsem se s tím smířit. Nikdo mi nemusel nic říkat, mám oči Felixi,“ řekla jsem mírně a o to s větším citem.

„Nikdy, slyšíš? Miluju tě a chci si tě vzít,“ nedal si říct a dál všechno popíral.

„Ano i já si tě chci vzít, ale přestaň už prosím tě žárlit na Jonathana nebo tím zničíš to, co jsme pracně budovali,“ řekla jsem bezradně.

„Vážně jsem tak hrozný?“ zeptal se po chvíli už klidně. Možná, že mu konečně docházela má slova. Věděla jsem o jeho lásce a přesně v tohle jsem doufala. Doufala jsem v to, že když si uvědomí, že mě ztrácí, začne se chovat jinak. Lépe.

„Vážně. Já jsem toho zažila už hodně a vím, co můžu od mužů očekávat, ale Jonathan je jenom kamarád, dokonce kvůli mně byl i ve vězení.“

„Ve vězení?“ zeptal se podezíravě.

„Doopravdy. Ale to bys mi musel věřit ten příběh o Caiusovi. Jonathan se s ním kvůli mně popral a Aro ho poslal potom do vězení. Nakonec se to ale vyřešilo a Jonathana pustil a co potom udělal s Caiusem nevím, ale asi nic hrozného, když jsem ho dnes… tedy včera viděla v té zahradě,“ podotkla jsem a chvíli na to už mě Felix svíral v náručí a zasypával mi obličej polibky.

„Samozřejmě, že ti věřím. Jak jsem někdy o tvých slovech mohl pochybovat. Vím, že bys mi nikdy nelhala. Jsem hlupák, všichni tady mají pravdu, nezasloužím si tě. Všechno, cos tu protrpěla a já ti nebyl nablízku…,“ začal se zase omlouvat, „… ale odteď to bude jiné, slibuju. Budu s tebou a budu se ti to snažit všechno vynahradit, jenom mi slib, že mi to všechno odpustíš,“ žadonil.

„Rozmazlování rozhodně není na škodu,“ řekla jsem po chvíli uvažování. Stále jsem mu měla za zlé to, jak se choval k Jonathanovi, ale nemohla jsem s tím nic dělat, protože kdybych mu to vyčítala, nic by se nevyřešilo. Všechno to bylo moc složité a já jsem potřebovala aspoň na malou chvíli nebo nejlépe na několik dnů vypnout a Felixovo vynahrazování si nechám rozhodně líbit.

„Jde se rozmazlovat,“ řekl jako by to byl rozkaz, který jsem mu dala, a zvedl si mě do náručí. Ruce jsem mu tedy dala kolem krku a nechala se odnést zpět do pokoje, kde mě položil na postel. „Co by si má paní přála?“ zeptal se s naprosto vážnou tváří Felix a já se na něho pousmála. Chvíli jsem tedy přemýšlela, jestli nemám na něco chuť, nebo co bych chtěla dělat a potom jsem se na něj znovu usmála.

„Lehni si vedle mě a vezmi mě do náručí,“ rozkázala jsem a tak se i stalo. Ležela jsem ve Felixově náručí, hlavu položenou na jeho hrudi a doufala, že tahle pohoda, tohle rozmazlování vydrží aspoň nějakou tu chvíli.

„Chci, aby to tak zůstalo napořád,“ zašeptala jsem se zavřenýma očima.

„Jak si přeješ,“ zašeptal stejně jako já a políbil mě do vlasů.

„Slibuješ?“ zeptala jsem se.

„Slibuju,“ odpověděl a já potom v jeho pevném objetí usnula, což nebylo zrovna nějak divné, protože jsem si znovu připadala jako v tom klidném přístavu, kde mi nic nehrozí, ale tak nějak podvědomě jsem tušila, že rozhodně není všem bouřím konec a opět se znovu něco přižene. Tohle bylo totiž opět až moc idylické a právě kvůli tomu jsem si byla jistá, že to nebude mít dlouhého trvání.

(...)

A taky se mi to potvrdilo vlastně hned následující den. Felix mi šel pro snídani a do pokoje mezitím vtrhl Armando.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se, když jsem si před zrcadlem v koupelně rozčesávala vlasy a následně se splétala do volného copu, který jsem stáhla gumičkou. Armando však mlčel a přecházel po pokoji jako tygr v kleci a já jsem začínala být z jeho divného chování nervózní. Vyšla jsem tedy z koupelny a stoupla si těsně před něj, aby mi neprošlapal v koberci cestičku. „Tak to vybal, co se děje?“

„Už to dělá zase, já to nevydržím,“ vztekal se a v očích se mu míhaly blesky.

„Kdo co dělá? Nějak to nechápu,“ snažila jsem se z něho dostat trochu víc.

„Kleopatra. Jen co se dostane z jednoho průšvihu, řítí se bezhlavě do dalšího a já ji v tom nemůžu zabránit. Kdybychom jenom nebyli tak zvláštně propojení a já nemusel cítit tu bolest pokaždé, když se jí něco stane. Sophie, asi budu potřebovat tvou pomoc. Na tebe její dar nepůsobí a já si už vážně nevím rady,“ řekl a ztěžka dosedl do křesla pod oknem.

„Ale já nevím, co bych měla dělat. Nějak jsme si s Kleopatrou nesedly už od začátku,“ snažila jsem se tomu vyhnout přestože jsem mu chtěla pomoct.

„Já vím, já vím, ale já už si vážně nevím rady. Byl bych snad nejšťastnější, kdyby mi zase na několik století zmizela z očí, ale ona se tu snad rozhodla nějakou dobu zůstat a všichni ji v tom vesele podporují, protože na ně používá zase svůj dar a nechává se jimi obskakovat. Vím, co po tobě žádám, ale potřebuju, abys něco vymyslela. Jsem ochotný udělat cokoliv,“ mluvil dál zničeně.

„Armando, nic neslibuju, ale pokusím se něco vymyslet. Sám nejlíp víš, jak je Kleopatra umanutá a jak mě nesnáší kvůli mému daru. Mohla bych ho třeba zkusit použít na všechny v hradě, aby se obrátili proti ní, ale nevím, jestli to dokážu a…“

„To je vážně skvělý nápad,“ vykřikl nadšeně, vyskočil z křesla, dal mi rychlou pusu na tvář a zase zmizel z pokoje.

~ Shrnutí ~

~ 35. kapitola ~

Moc prosím o komentáře a zároveň chci poděkovat za ty minulé a vaši trpělivost s mým psaním. Poslední dobou je toho na mě trochu moc a já to tak nějak nezvládám, proto jsem ráda, že aspoň tahle povídka má takový úspěch.

Mám vás všechny ráda, vaše DG =o*

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 34.kapitola: