Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 33.kapitola

23.06.2010 (08:45) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3670×

33. kapitola

Jenom jsem se na něho vystrašeně podívala a hned na to se vyhoupla na nohy a pomalu, i když se zrakem upřeným na Caiusovi, jsem začala couvat. „Snad se mě nebojíš?“ zeptal se pobaveně a než jsem mrkla, stál u mě.

Byla jsem nalepená na zeď, na kterou mě tlačila jeho hruď. Díval se mi do očí, tak jsem uhnula pohledem. Srdce mi bilo jako o závod. Zhluboka jsem začala dýchat.

„Vidím, že už jsi zpátky,“ řekl mi se škodolibým úsměvem.

„Pochybuju, žes měl o mě strach.“ I přes ten strach jsem v sobě našla trochu odvahy a odpověděla mu.

„Neboj se, to nehrozí, ale potom by tu byla zase ta samá nuda,“ zapředl mi skoro u ucha a do ruky uchopil pramen mých vlasů, ke kterému si přičichl. Připadal mi jako nějaký zvrhlík, a kdyby nedržel ten pramen pevně v ruce, asi bych mu ho z ruky vytrhla, ale nechtěla jsem přijít o vlasy, co kdyby mi už nové nenarostly?

„Co ode mě zase chceš?“ zasyčela jsem na něj a neskrývala jsem svou nenávist k němu.

„Přece by ses na mě nezlobila za to, co se stalo minule,“ pokračoval dál v milém tónu. Ha, minule! Měla jsem chuť ho pořádně bouchnout, ale nemohla jsem. Zrovna v tuhle chvíli jsem začínala zuřit na Demetriho, že mě neproměnil na plnohodnotného upíra, potom bych snad nikdy neměla problémy s takovými, jako je třeba Caius, a mohla bych se mu bránit, jakkoliv by bylo potřeba.

„Ne, protože se nezlobím jenom za minule. Je toho mnohem víc a ty bys měl odejít a nechat mě na pokoji, nebo začnu křičet!“ upozornila jsem ho.

„Neřekl bych, že bys začala křičet. Ty se totiž bojíš, nechceš, aby se Felixovi něco stalo, a tak jsi mu odmítla říct, že třeba ten malý špunt, co jsi ho čekala, a na kterého se ten blázen tak těšil, mohl být můj. Vím, že tě to napadlo, ale Felixovi nikdy nepřišlo na mysl, že není otcem. Nikdy ho to byť jenom na okamžik nenapadlo.“ Mluvil a já jsem slyšela svůj vnitřní tichý, ale velmi škodolibý hlásek, jak mi kdysi našeptával ty samá slova. Nikdy jsem si ani já sama nebyla jistá, kdo je otcem mého dítěte.

„Nech toho!“ zaškemrala jsem se slzami v očích.

„A co třeba teď, jsi zasnoubená, Felix tě zbožňuje, ale v jeho srdci bude pořád druhá, bude stále myslet na Irenu a pokaždé, když tě jenom na malý okamžik uvidí s Jonathanem, si vzpomene na tu zradu. Vždy budeš pro něj druhá, dokonce i pro Antonia bude druhá…“ Byl horší než mé vlastní svědomí, ale k mé velké smůle jsem věděla, že má pravdu. Byla jsem smířená s tím, že budu pro Felixe jenom ta druhá, ale když teď všechno řekl nahlas, viděla jsem to v jiném světle. Ať už bych snad zůstala s kterýmkoliv mužem z tohoto hradu, pokaždé pro něj budu druhá.

Přitiskla jsem si odhodlaně ruce na uši a doufala, že jeho hlas tak umlkne, ale Caius pokračoval nemilosrdně dál a přitom si stále hrál s pramenem mých vlasů. Z očí se mi začaly kutálet velké slzy, ale nemohla jsem to zastavit. Caiusův hlas byl moje svědomí, které nešlo utišit. Nechápala jsem, co tím sleduje, ale měla jsem z toho strach.

„Dost!“ vykřikla jsem, když jeho slova nebrala konce.

„Copak, nelíbí se ti tvoje budoucnost zde?“ zeptal se překvapeně.

„Čeho tím chceš docílit?“ zeptala jsem se ho se slzami v očích a zoufalým výrazem.

„Ani nevím,“ řekl ledabyle a dál si hrál s mými vlasy, když nakonec ztuhnul. „Řeknu ti pravdu,“ usmál se po chvíli a mě se sevřel hrudník strachem. „Udělám ti ze života peklo, drahá Sophie. Budeš trpět! Ty jsi ta druhá u všech a ze mě jsi udělala šestého! Nebudu si hrát na to, že mě baví, tě vídat s ostatními muži…“ Povzdechnul si a konečně pustil pramen mých vlasů. „Irena byla stejná jako ty. Lehce jsem ji vyděsil, až to skončilo smrtí. Ubohý Felix a Jonathan, myslí si, že je to kvůli nim,“ rozesmál se na plné kolo. „Ti dva si to zaslouží. Přemýšlela jsi někdy o tom, co dělá Felix na své misi?“ optal se mě, ale nenechal mě odpovědět. „Nemusíš nic říkat, vím, že ne, ale já ano, drahá Sophie, já ano,“ zašklebil se a pohladil mě po tváři.

„Nech Felixe na pokoji!“ křikla jsem po něm a chtěla jsem toho zakřičet mnohem víc, ale jeho prst na mých ústech mě utišil.

„Š-š-š!“ usmál se. „Přesně tohle říkala Irena a ty přece nechceš dopadnout jako Irena.“ Mrknul na mě a najednou ten nátlak, kterým mě tlačil ke zdi, zmizel spolu s Caiusem.

Neschopná jediného slova, jediného pohybu, jsem jednoduše zdrceně sjela po zádech až na zem.

(...)

„Sophie, víš, jak jsi mě vylekala, málem jsme znovu museli svolávat pohotovost!“ vykřikl Jonathan, jakmile přišel za mnou na zahradu. Když si však všimnul, že nereaguju a jsem schoulená do klubíčka, okamžitě změnil téma hovoru. „Sophie? Co se stalo?“ ptal se ustrašeně a na to mě nějakým zázračným způsobem už ukládal do sedu na venkovní lavičku, která stála kousek ode mě… Myslím. „No tak, Sophie, mluv se mnou!“ třásl se mnou Jonathan stál, nebo spíš dřepěl, aby mi viděl do očí, přímo přede mnou.

Mám mu to říct? Nemám mu to říct? A když už, tak co mu říct?

„Caius,“ špitla jsem tiše a znovu, stejně jako na zemi, i na lavičce jsem se schovala v klubíčku. Věděla jsem, že to pochopí, věděla jsem to až moc dobře.

„Ten grázl se už vrátil?!“ ptal se mě vystrašeně a náhle mě svíral v náručí. „Neboj, nic ti neudělá!“ řekl rázně a kolíbal mě.

Krátce na to jsem však uslyšela hlasité vrčení, ignorovala jsem to, protože to z Jonathanova hrdla nevycházelo. Nepodívala jsem se na toho dotyčného, co tak zuří, bála jsem se, že znovu uvidím jeho tvář, prostě jsem se ani nehnula a dál trucovala.

„Nech ji na pokoji, ani se jí nedotýkej!“ zavrčel ten druhý a i přes to vrčení jsem poznala Felixe. S trochou vypjetí jsem otevřela oči a zahleděla jsem se na něj. Bylo mi jasné, co vidí. Přesně jak řekl Caius, znovu viděl tu zradu, sice možná viděl i tu mou a nejen Ireninu, ale copak nemůže vidět třeba jenom to, že jsme kamarádi? Přece mě neviděl se s ním líbat od chvíle, kdy…

„Felixi, prosím, uklidni se,“ řekla jsem slabým hlasem.

„Cos jí udělal?“ obrátil se zase Felix na Jonathana, který mě stále držel v náručí. Přestal vrčet a to mě trochu uklidnilo a já mohla zase zavřít oči. Přála jsem si trochu klidu. Kdyby Felix nepřišel, možná bych v Jonathanově náručí nakonec usnula a na malou chvíli unikla z toho děsného světa, ale teď to rozhodně nehrozilo. Bála jsem se, že by si zase mohli něco udělat, ale když nevrčel, mohla jsem oči aspoň zavřít.

„Nic mi neudělal,“ řekla jsem opět potichu a rukou, kterou jsem odtáhla od těla a chytla Jonathana za ruku, jsem ho trochu uklidnila.

„Nikoho jiného tady nevidím, tak to musel být on!“ znovu se začal vztekat.

„Tím chceš říct co?!“ začal se bránit hned Jonathan a hned na to jsem ležela na tvrdé lavičce a Jonathan zřejmě stál. Pomalu, ale jistě mě z nich začala bolet hlava.

„Dost!“ vykřikla jsem a vyšvihla se do sedu. „Pokud si budete znovu ubližovat, ublížíte tím i mě! Prosím!“ Můj hlas byl mírně panický a ustaraný, ale to zřejmě mým slovům dodalo správný tvar, protože se oba dva uklidnili.

„Tak mi tedy oba dva vysvětlete, co se tady stalo,“ řekl přísně Felix a nahradil Jonathanovo místo na lavičce a přitáhl si mě do náruče. Ale já jsem úplně ztuhla, přece jen měl zase Caius pravdu, nechtěla jsem mu to totiž říct, ale na Jonathanovi bylo vidět, že by mu to chtěl všechno hned říct.

„Ne, Jonathane. Jestli mu to někdo všechno řekne, tak to budu já,“ odpověděla jsem.

„Jsi si tím jistá?“ zaváhal, ale když jsem přikývla, odešel pryč. Viděla jsem, kolik ho to však stálo přemáhání.

„Tak už mluv, Sophi, co se tu stalo?“ vyhrkl, jen co Jonathan zmizel za prvním rohem. „Čím déle mlčíš, tím větší mám strach dozvědět se pravdu.“ Dodal po další chvíli mého mlčení, ale ono nebylo tak snadné mu říct prostě všechno, co se stalo během jeho časté nepřítomnosti. Hlavně pak to s tím dítětem, ale rozhodně by se pravdu dozvědět měl.

„Nejdřív mi slib, že budeš poslouchat až do konce a potom si všechny své případné činy pořádné rozmyslíš, než něco podnikneš, ano?“ ujišťovala jsem se hned na začátku mého vyprávění, protože jsem Felixe a jeho výbušnou povahu docela dobře znala.

„Samozřejmě, jenom už začni,“ vybízel mě a mě nezbývalo nic jiného, než doopravdy začít. Zhluboka jsem se nadechla a hledala vhodná slova.

„Víš, teď nedávno, když jsme se spolu hádali, jsi řekl, že vlastně nevíš nic o mém životě tady, když tu nejsi, a myslím, že pokud si mě i potom budeš chtít vzít, tak bys měl vědět, co se tu všechno dělo,“ začala jsem a Felix mě pevněji objal.

„Já si tě budu chtít vzít pořád,“ vyhrkl a mně se do očí hnaly slzy.

„Uvidíme, co řekneš, až se dozvíš pravdu,“ řekla jsem a trochu jsem se od něj odtáhla.

„Můj názor se na náš sňatek nezmění, ale pokud myslíš, tak mluv,“ ujistil mě a já jsem začala vzpomínat na chvíle, kdy jsem byla na hradě sama.

„Když jsi poprvé odjel na misi a já zůstala sama, nevěděli jsme o mém daru. Všechno, co se stalo, bych na něj mohla také svést, ale… no, každopádně, když ses vrátil, šuškalo se po hradě, že mě někdo znásilnil, ale nikdo nevěděl kdo. Tedy až na Jonathana, ten od začátku věděl pravdu. Všichni se hrozně snažili a mě ta péče přišla hrozně milá, hlavně když ses o mě staral ty. Vždycky jsi mi hrozně chyběl, když jsi odjel na další misi, ale tohle sem teď nepatří.“

„Ty jsi mi taky vždycky chyběla,“ přerušil mě, když jsem se nadechovala k dalšímu dlouhému proslovu. Jeho slova mi vyvolala na tváři úsměv.

„To je hrozně milé, ale teď dál. Když jsi pak znovu odjel a já během toho potratila, bylo to proto, že jsem zaslechla na chodbě hlas muže, který mě znásilnil, a tak jsem se rozběhla opačným směrem a omylem jsem se dostala až do věznice. Což mě přivádí na otázku, jak to, že nebyla zamčená?“

„Ale ona je zamčená. Jenom pro upíry zevnitř. Všichni v pláštích gardy i bez nich se dostanou dovnitř, ale jenom ti v pláštích zase ven. Je to takové malé kouzlo. Protože obyčejné zavřené dveře by upíry dlouho neudržely,“ vysvětlil a mě to bylo konečně jasné.

„Děkuju za vysvětlení,“ řekla jsem a smutným hlasem dodala, „tam jsem také přišla o dítě, a kdyby mě Demetri nenašel včas, asi bych přišla i o život.“

Z Felixovy hrudi se začala šířit docela hlasité vrčení, to jsem ale nechtěla. Věděla jsem, že všechno ponese těžce, i to, že přišel o dítě…, které možná nebylo jeho, našeptával mi ten zákeřný vnitřní hlásek. Položila jsem tedy Felixovi dlaň na hruď a jeho vrčení se trochu zmírnilo.

„Promiň mi, že jsem tu nebyl. To cos zažila, muselo být hrozné,“ řekl provinile.

„Nic si nevyčítej, jak jsem řekla, nemohl jsi za to, že jsem utekla do vězení, to byl právě jenom můj problém.“ Moc dobře jsem věděla, že to všechno byla moje chyba a že ji nikdy nebudu moct napravit, ale teď jsem byla odhodlána doříct Felixovi celou pravdu. Setřela jsem si slzu, která mi stékala po tváři, a nadechla se k dalšímu pokračování svého opravdu skvělého životního příběhu. „Pak bylo všechno docela v pořádku, dokud jsi znovu nemusel odjet na misi. Tehdy, když jsem se s tebou rozloučila a vracela se do pokoje, narazila jsem opět na něj. Díky jeho síle a radosti z toho, že mi způsobuje bolest, jsem měla zlomené žebra a propíchnutou plíci. Tehdy se do toho vložil Jonathan a opět mě zachránil před smrtí.“

Felix opět po mých slovech začal velmi vrčet a teď ani má dlaň na jeho hrudi s tím nic nezmohla.

„Proč jsi mi nic neřekla, když jsem se vrátil?“ vymiňoval si odpověď.

„Nevěděla jsem jak,“ přiznala jsem se a sklopila hlavu. Čekala jsem, kdy se zeptá na poslední a nejdůležitější otázku a opravdu.

„Kdo byl ten muž?“ zeptal se zuřivě a já měla strach kvůli jeho reakci. Věděla jsem sice, že Aro by zasáhl díky tomu, že zná celou pravdu, ale i tak jsem se o Felixe nepřestávala bát. Caius je nepředvídatelný soupeř a má spoustu možností, pokud by se to Aro nedozvěděl včas tak… raději na to ani nemyslet. Zhrozila jsem se nad vlastními myšlenkami.

„Slib mi, že nebudeš jednat unáhleně,“ požádala jsem ho raději znovu.

„Samozřejmě, jenom mi už řekni to jméno, abych s tím bastardem mohl naložit podle svého!“ Snažil se zachovat klidný hlas a i přes tu masku klidu jsem díky jeho očím poznala, jak to v něm všechno vře a doutná, a tušila jsem, že to jméno budě jako rozbuška, která to všechno vyhodí do vzduchu.

„Byl to…“ Ne, já to prostě nedokážu, neřeknu mu, že to byl Caius, nejsem dost silná, abych mu to řekla. „Byl to…,“ pokusila jsem se znovu najít ztracenou odvahu, ale stále jsem ji nikde neviděla. Tohle nás všechny zničí. V tuhle chvíli jsem ani nevěděla, co je horší, jestli to, že po celou dobu jsem mu vlastně lhala, anebo to, že jsem mu řekla pravdu a nedodala jméno.

„Sophi, prosím, řekni mi jeho jméno a už budeš mít navždy pokoj,“ žádal a třásl mi přitom rameny.

„Nevíš, co po mě žádáš, když chceš slyšet, jak se jmenuje,“ zalkala jsem a potom jsem se naplno rozbrečela.

„Sophie, věř mi a neboj se mi svěřit. Staneš se brzo mou ženou a já pak už nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil, zvlášť pak ne ten bastard. Prosím, řekni mi jeho jméno a už se k tobě nikdy nepřiblíží, slibuju,“ šeptal a svíral mě pěvně v náručí. Já jsem jenom cítila, jak se mé tělo třese od náporu slz, které jsem nedokázala zastavit. Budu mu to muset říct.

„Byl… byl to…,“ opět jsem nedokázala najít dost odvahy.

„Uklidni se, zhluboka se nadechni,“ požádal mě po chvíli Felix, když viděl, že snad už víc ze sebe nedostanu a on se jméno nedozví. „Všechno bude v pořádku, jenom zhluboka dýchej,“ radil mi a já se začala jeho radami řídit. Musím být klidná, protože pokud nebudu klidná teď já, tak nebude klidný ani Felix po tom, co mu všechno řeknu.

„Caius…,“ vydechla jsem a se zavřenýma očima čekala jeho reakci.

~ Shrnutí ~

~ 34. kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 33.kapitola: