Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 32.kapitola

18.06.2010 (19:15) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3401×

32. kapitola

Hleděla jsem do jeho rozzuřeného obličeje, když si mě chvíli prohlížel a potom se otočil ke Kleopatře. Nějak jsem nevěděla, co říct a tak jsem čekala, kdy začne mluvit on, ale nezdálo se, že by se k něčemu chystal. Jenom s rukama zkříženýma na hrudi kolem nás obcházel a neustále se mračil. Když obešel dvě kolečka, zastavil se znovu před námi, jako nějaký bůh pomsty a chystal se promluvit, když jsem cítila, jak Kleopatřino tělo opřené o to mé najednou ztěžklo a pomalu se kácí k zemi.

Ještě než její tělo dopadlo na zem, se Armando pohnul a včas ji zachytil do své náruče. Na mě hodil ještě jeden naštvaný pohled a potom s bezvládným Kleopatřiným tělem odešel ze zahrady a já ho po chvíli následovala do hradu. Chodby byly opět prázdné, ale teď to bylo vlastně jenom kvůli mně a Kleopatře protože nás všichni hledali po celém městě. Zamířila jsem si to tedy nejdřív do kuchyně, protože jsem předpokládala, že mi Felix bude chtít vyčinit aspoň z poloviny tolik jako Armando, tedy pokud se už dověděl o tom mém malém únosu.

(...)

Zrovna jsem dojídala, když jsem zaslechla něčí spěšné kroky. Ohlédla jsem se ke dveřím do kuchyně, když jsem tam zahlédla stát Armanda.

„Co tě to proboha napadlo? Tahat Kleopatru ven, když se ještě nezotavila!?“ začal po mě skoro křičet a já na něj zůstala zírat s otevřenou pusou. Tohle snad nemyslí vážně, nebo snad jo? No, očividně ano.

„Nějak tě nechápu, já Kleopatru nikam netahala. To ona za mnou přišla, že si musíme promluvit a pak mě táhla ven z hradu,“ začala jsem se okamžitě bránit a nechtělo se mi věřit, že je opravdu tak podlá. Armando si mě chvíli měřil, jestli mluvím pravdu a nakonec asi uznal, že jo. Přešel po kuchyni a zhroutil se na židli, ze které jsem se před chvílí zvedla, abych umyla talíř.

„Promiň, já jenom… Už zase si se mnou pohrává a já jí na to vždy skočím,“ řekl zničeně. Sklopila jsem zrak k zemi a váhala, co mu říct.

„To nic,“ usmála jsem se nakonec, nechala talíř talířem a přisedla si k němu.

„Chovám se jak pitomec, že?“ zeptal se sklesle a mě nenapadlo nic lepšího, než ho utěšit.

„Ale vůbec ne,“ řekla jsem a položila ruku na tu jeho, kterou měl na stole. „Proti daru máš malou moc. Já to chápu.“ Armando se trochu napnul, jakmile se podíval na naše ruce a potom, když zjistil, že se mu dívám mile do očí.

„Kdyby byla Kleopatra aspoň z poloviny taková, jaká jsi ty!“ povzdechnul si a smutně se usmál.

„Nemůžeme být všichni stejní a ty…“

„Sophie!“ skočil mi do řeči hlas Felixe a už mě držel v oběti. „Jsi v pořádku? Není ti něco?“ strachoval se ihned, co mě položil na zem. Mou tvář vzal do svých dlaní a přinutil mě se mu tak podívat do očí. Dělal menší lékařskou prohlídku, když mě tak držel za hlavu a pořád si mě ustaraně prohlížel.

„Jsem v pořádku, Felixi,“ snažila jsem se ho uklidnit a během toho jsem své ruce položila na ty jeho a stáhla je ze svého obličeje. Přívětivě jsem se usmála a snažila se mu zarýt jeho vrásky strachu, které se mu udělaly na čele.

„Fajn,“ oddechnul si Felix a přivinul na svoji hruď. „Voníš jako tehdy, když jsem tě poprvé uviděl,“ pošeptal mi do ucha, když měl hlavu u mého krku. Musela jsem se tomu trochu zasmát, když jsem si vzpomněla na tu první návštěvu tady. Koho by tehdy napadlo, že bych si ho měla vzít?

„Tak já raději půjdu,“ reagoval trochu opožděně, ale přece jen Armando, tak jsem se od Felixe odtrhla.

Musela jsem se na něho aspoň usmát, když mu bylo takhle. Když jsem se mu však podívala do očí, viděla jsem cosi vzácného, co jsem mu v očích ještě nikdy neviděla - malý záblesk žárlivosti. Přivřela jsme oči, nevěřila jsem tomu, že by se tam něco takového mohlo blýsknout.

Armando se se sklopenou hlavou vypařil z kuchyně a Felixovi ruce mi přejížděly po bocích. Podívala jsem se do jeho obličeje a viděla v něm chtíč. Bylo to jako poprvé, přesně jak se před chvílí vyjádřil. Nemohl mi odolat, ale tohle se mi moc nezdálo. Vždyť na něj můj dar nepůsobí, ani když sama úmyslně chci, a tahle by se přece sám od sebe nenechal ovládat svými city.

„Měl jsem o tebe strach,“ zašeptal, ruce přesunul z mých boků na záda. Ruce jsem měla opřené o jeho hruď a snažila se přijít na to, co se tu děje. Tohle se mi fakt moc nezdálo. Tahle se už hodně dlouho nechoval, tak proč zrovna teď jo?

„Proč?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Bál jsem se, že to co jsem ti řekl… chci se za to ještě jednou omluvit. Víš, už dlouho jsem neměl nikoho, komu bych mohl plně důvěřovat, komu se svěřovat a kdo by to samé mohl dělat se mnou… Vlastně jsem byl tak trochu naštvaný kvůli tomu, že vždy, když jsi mě potřebovala, jsem tu nebyl a nemohl jsem ti pomoct… Omlouvám se,“ mluvil trochu zmateně, ale i přesto jsem docela chápala, co se snaží říct. Dlaní jsem mu přejela po obličeji. Byl unavený, strhaný ale i tak velmi milující.

„Nic si nevyčítej, už jsem ti to říkala ráno.“

„Jsi tak dokonalá, jsi…,“ větu nedokončil, odtáhnul se od mého obličeje a z hrdla se mu začalo ozývat šílené vrčení. Zmateně jsem svraštila obočí a rozhlížela se po kuchyni, protože mi nějak nedocházelo, proč to všechno. V tu chvíli jsem ucítila odporný zápach cigaret a alkoholu. Otočila jsem se za tou vůní směrem ke dveřím do kuchyně.

„Jonathane?“ zeptala jsem se nevěřícně a nadzvedla zvídavě jedno obočí.

„Co chceš?“ vrčel po něm Felix, ale Jonathan nezůstával pozadu a vrčel na něho taky. Trochu jsem zpanikařila, doufám, že se mi tady nepoperou! „Sophie, asi bys měla jít pryč,“ řekl Felix za stálého vrčení, aniž by se na mě podíval.

„Vážně bys měla odejít,“ přitakal Jonathan stejným vrčením jako Felix a taky se na mě ani nepodíval. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.

„Ne, já nikam nejdu!“ Ještě jsem si mohla dupnout nohou, abych svým slovům dodala větší důraz, ale stačilo říct jenom tohle a konečně se na mě oba dva otočili. Felix chtěl namítat, ale já mu do nádechu skočila. „Proč tohle děláte? Hm? Proč smrdíš cigaretami a alkoholem, Jonathane?“ optala jsem se ho přísně a propalovala ho pohledem.

„Zastavil jsem se na skleničku krve do hospody,“ usmál se nevině a zároveň cynicky.

„Měl bys odejít,“ řekl trochu klidnějším hlasem Felix, který mi ze zadu obmotal ruce kolem pasu a dal polibek do vlasů. Jonathan znovu začal vrčet. Ti dva jsou tak dětinští! Pokud je tady nechám, tak se zabijí! Teda… „Sophie, běž,“ naléhal Felix a vymrštil mě ze svého objetí, a hned na to už ležel pod Jonathanem, který ho držel za krk.

V prvním okamžiku jsem zděšeně couvla o dva kroky dozadu, až jsem narazila na linku. Chtěla jsem je od sebe odtrhnout, ale věděla jsem, že nejsem dost silná, aby se mi to povedlo, a rozhodně budu potřebovat pomoc. S posledním pohledem na ty dva, kteří tak dokonale vytírali podlahu, jsem vyběhla z kuchyně a běžela nazdařbůh chodbami hradu, abych zavolala někoho na pomoc. Ani jsem vlastně nevěděla, koho přesně sháním, ale ono to vlastně bude jedno, jen když se mu podaří odtrhnout ty dva od sebe.

„Ale, ale, kam ten náhlý útěk?“ ozval se přede mnou Alecův hlas. Rychle jsem zastavila a změřila si ho. Bude mít na to, aby ty dva od sebe odtrhl?

„Promiň, pospíchám, Felix s Jonathanem se v kuchyni perou a já potřebuju někoho, kdo mi pomůže je od sebe dostat,“ vychrlila jsem rychle a už se chystala kolem něj proběhnout a pokračovat dál, když mě zastavil.

„A já jsem vzduch nebo co?“ zeptal se trochu uraženým tónem.

„A svedeš to, když se tak hlásíš?“ oplatila jsem mu pochybovačně.

„Máš o mě hodně nízké mínění,“ odsekl mi a už se vydal směrem ke kuchyni. Když si tedy tak věří, měla bych mu asi také trochu více věřit, pomyslela jsem si, a vydala se za ním. Kráčel velmi rychle, ale když jsem si trochu popoběhla, bez větší námahy jsem ho dohnala, jenom jsem měla strach, abychom přišli do kuchyně v čas a ti dva se ještě nezabili. To bych si nikdy neodpustila, protože jsem věděla, že je to vlastně jenom kvůli mně.

„Co se vlastně stalo?“ zeptal se, když jsme se blížili ke kuchyni a zaslechli jsme řinčení nádobí a ránu, jak některý z nich vrazil do zdi.

„To přesně netuším, Jonathan byl nejspíš venku, a když se vrátil, nebyl zrovna v nejlepším rozmaru. Než jsem se vzpamatovala, tak se ti dva váleli po zemi a obličej si upravovali pěstmi!“ vyšilovala jsem, a to jsem ještě nedošla ani do kuchyně. Tam to totiž vypadalo jako na skutečném bitevním poli. Obklad, kterým byla jedna stěna obložená, byl rozsypán po zemi, v jedné stěně byl vytvořený nový otvor pro dveře, všude kolem po zemi bylo rozházené nádobí a rozbité talíře a ti dva se v té spoušti mydlili hlava nehlava.

„Pane jo, je vidět, že už jsem tu hodně dlouho změnil, plánuješ rekonstrukci?“ zazubil se na mě zvesela Alec a já začínala pomalu pěnit.

„Žádná rekonstrukce, to udělali ti dva!“ křičela jsem na něj a starostlivě hledala v tom chumlu nohou a rukou. „Prosím tě, už zasáhni, nebo se fakt zabijí!“ žadonila jsem a Alec se stále usmíval a já už se chystala si před něj dokonce kleknout na kolena, když v tom se místností rozlilo dokonalé ticho. Opravdu až moc dokonalé, protože jsem v tu chvíli měla dojem, že snad jeden z těch dvou, co se na zemi pořád prali je mrtev.

Hleděla jsem na dvě bezvládná těla a zděšeně jsem se vrhla k tomu Felixovu a poté i k Jonathanovu. Vůbec jsem nevěděla, co se to s nimi děje. Kradmé, trhavé pohyby jasně napovídaly, že jsou oba na živu, ale ani to mě moc neuklidnilo. Znovu jsem si obrátila k Felixovi a snažila se ho nějak probudit, nebo aspoň dosáhnout toho, aby nějak vnímal.

„Co se to s nimi děje?“ zeptala jsem se naprosto bezradně.

„Chtělas je od sebe dostat, nebo ne?“ odpověděl mi na mou otázku Alec a tak na sebe upozornil. Málem jsem na jeho přítomnost v kuchyni zapomněla. Podívala jsem se tedy na něj, ale on jako by mě nevnímal. Pohled měl upřený na Felixe a Jonathana a mě bylo hned jasné, že je to jeho práce, aspoň tomu všechno napovídalo.

„A co to děláš? Jak to děláš?“ ptala jsem se trochu víc hystericky, než klidně.

„Mám dar,“ mrknul na mě. Nemusel mi říkat jaký, přesně jsem věděla jaký, ale…

„Nebolí je to?“ ptala jsem se ustaraně a přitom těkala očima z těch dvou a na Aleca a zase zpátky.

„Nic necítí,“ usmál se nevinně Alec a sednul si na židli, která stála poblíž něho. Nechápavě jsem na něho zírala. „Co s nimi hodláš dělat?“ ptal se mě úplně klidně, jakoby se nic nedělo… No, vlastně nedělo, protože on seděl, já klečela nad dvěma nehybnými těly, které sebou sem tam trhly. A celkově mě to, co se v kuchyni teď dělo, hodně děsilo, dokonce bych snad byla ráda, za další díru ve stěně, kdybych měla jistotu, že se tím nezabijí, což však nebylo moc pravděpodobné.

„Já nevím,“ řekla jsem popravdě a sedla si na druhou židli vedle něho. „Je to zajímavý pohled se na ně dívat, když nic nedělají a jsou aspoň chvíli v klidu, ale nevrhnou se na sebe hned po tom, co dar stáhneš?“

„Těžko říct, to záleží na tom, jak moc jsou rozzuřeni. Ale spíš ne, a kdyby přece, tak je znovu znehybním,“ pokrčil rameny Alec a dál sledoval ty dva stejně jako já. Oba jsme mlčeli a to ticho bylo ubíjející.

„Co mám dělat?“ zeptala jsem se ho, protože jsem nevěděla, jestli mám odejít a oni si to tady vyřeší sami, nebo mám zůstat a řešit to s nimi.

„Přemýšlej,“ pobídl mě, ale já jsem neměla žádný nápad. Měl pravdu, pokud by se na sebe znovu vrhli, tak je může znovu znehybnit, ale to by potom mohli tahle nehybně ležet i celou věčnost, protože to vůbec nevypadalo tak, že by se to chystali ukončit jinak než smrtí jednoho z nich.

„Šlo by, že bys nechal nehybného jenom Jonathana?“ zeptala jsem se a Alec se na mě zvědavě podíval. „No, aspoň dokud neodvedu Felixe, potom samozřejmě budeš moct přestat působit svým darem i na Jonathana,“ vysvětlila jsem mu svůj záměr a tak jenom pokrčil rameny a chvíli na to Felix otevřel oči a posadil se. „Dík,“ špitla jsem k Alecovi a přešla k Felixovi, který se sbíral se země.

„Co se stalo?“ zeptal se zmateně, když uviděl Jonathana vedle sebe.

„Prali jste se, a tak jsem požádala Aleca, aby mi pomohl vás od sebe odtrhnout a tak použil svůj dar,“ vysvětlila jsem mu a pomáhala mu si stoupnout.

Odvedla jsem Felixe do pokoje a nařídila mu, aby tam na mě počkal. K velkému překvapení tak udělal, a tak jsem se vrátila do kuchyně, abych řekla Alecovi, že už může Jonathana pustit. Jen co se ten rváč vzpamatoval, začal se rozhlížet po kuchyni, kde hledal Felixe. Byl pěkně naštvaný, ale začal se trochu uklidňovat, když tam uviděl jenom mě a Aleca, kterého jsem chvíli na to poslala pryč.

„Co jsi to proboha vyváděl?“ ptala jsem se ho a opatrně přistoupila blíž k němu.

„Proč se na to ptáš?“ ptal se zase on mě s tím rozdílem, že byl nevrlý. Protočila jsem oči v sloup a přišla až k němu, zatlačila ho do kuchyňské linky a začala mu klást na srdce pár vět.

„Jonathane… Já miluju Felixe, budu si ho brát, s tím nic neuděláš!“

„Možná změníš názor, až umře,“ bránil se, až jsem vykoulila oči.

„Tohle bys…,“ nemohla jsem uvěřit, že tohle řekl. To snad nemyslí vážně!

„Udělal!“ skočil mi hned od řeči, aniž by mě nechal domluvit. „Sophie, pamatuješ, jak jsem tě poprvé uviděl? Stála jsi nahá před zrcadlem a koukala na sebe, omylem jsem ti vlezl do koupelny. Ten pohled na tebe a na tvé tělo, v ten moment jsem se do tebe zamiloval a potom, co jsme spolu…“ Tentokrát jsem ho nenechala domluvit já. Položila jsem mu prst přes pusu, aby to nedořekl. Povzdechnul si, vzal mou ruku a pokračoval. „Felix nikdy nezapomene na Irenu a ty víš, že budeš vždycky ta druhá v jeho srdci.“ Mluvil mi až do duše. Podíval se mi do očí a já přesně věděla, co v nich čte. Tu nejistotu, rozhodování… Náhle nás dva obrátil. Já byla přitisknutá na linku a on mě na ni tisknul. Pohladil mě po tváři. „Nedokážu žít s tím, že tě bude mít Felix. Kdyby ti ublížil, jenom jedna modřina!“ Povzdechla jsem si nad jeho počínáním, ale uhnula pohledem. Dívala jsem se na bok, abych se mu nemusela dívat do očí, ale on mě rukou přiměl, abych se mu do očí znovu dívala. „Zabiju ho, pokud nám bude stát v cestě.“ Byl vážný, velmi vážný. Jeho hlas byl tak hrubý. Neměla jsem z něho strach a rozhodně jsem mu věřila.

„I kdyby… I kdybys to udělal, nepočítej s tím, že bych se ti vrhla kolem krku.“ Mluvila jsem zase vážně já a vpíjela se do jeho očí. Jonathanův zrak poklesl smutně dolů. Rukou jsem ho přiměla, aby se mi podíval do očí, oproti němu, jsem byla malinká, takže mi to nedalo moc práce. „Pokud si budete ubližovat, ublížíte tím mně… Mám tě ráda, ale nemiluju tě,“ povzdechla jsem si. Cítila jsem, jak mi jedna zbloudilá slza stéká po tváři a Jonathan si jí všimnul. Zvedl ruku, aby ji setřel, ale ruku znovu spustil zpátky.

„Můžu tě aspoň naposledy políbit?“ zeptal se mě smutně a pořád se mi upřímně, ale přesto i smutně a zdrceně díval do očí. Mám to udělat, mám ho políbit? Přemýšlením jsem si zkousla ret, ale jeho oči… Co ale Felix?

„Prosím,“ naléhal a natisknul mě víc na linku. Dívala jsem se na něho ze zdola. „Poslední polibek,“ zašeptal a začal se obličejem přibližovat k mému.

„Ale Felix…,“ namítla jsem, ale než jsem stačila pokračovat, položil mi prst přes ústa a nakonec ho vyměnil za ústa. Jemně se mě dotýkal a já jsem pod doteky jeho rtů pomalu roztávala. Přitiskl si mě víc k sobě a já jsem neuměla popsat to, co jsem zrovna v tu chvíli cítila. Opět jsem v sobě měla zmatek.

„Jonathane… dost,“ zarazila jsem ho, když jsem měla pocit, že kdyby ještě chvíli pokračoval, tak bych neměla sílu ho nějak zadržet a rozhodně by to nedopadlo dobře ani pro jednoho z nás.

„Soph…,“ zašeptal Jonathan na protest, ale já se od něj odtáhla. Musela jsem. Opět se mi totiž ozvaly výčitky svědomí, že jsem vůbec Jonathanovi dovolila mě políbit. Jako velký zbabělec jsem se rozběhla z kuchyně, a jelikož jsem věděla, že je Felix v našem společném pokoji, tak jsem místo doprava odbočila do leva a zamířila si to do zahrady. Potřebovala jsem trochu klidu, a jak jsem tušila, nikde na hradě bych klid neměla.

(...)

Dneska jsem však neměla štěstí na chvíli klidu ani na té zahradě. Protože se pomalu začalo blížit svítání, tak se vraceli všichni gardisté, co mě a Kleopatru hledali po městě zpátky a něco si mezi sebou šeptali. Sedla jsem si tedy pod nejbližší strom a snažila se nevnímat jejich pohledy, kterými jasně naznačovali, že kvůli mně se nemohli věnovat svým každodenním činnostem a museli mě hledat. Jako bych se snad mohla v rodném městě ztratit, nebo co.

Po chvíli se od hradu odšoural i poslední z gardy, a tak se mi přece jen trochu klidu naskytlo. Přes hradby jsem sledovala pozvolný východ slunce a snažila se na malou chvíli vytěsnit všechny výčitky svědomí a všechnu tu nejistotu. Od chvíle, kdy jsem se tu objevila, jsem snad si ani jeden den nebyla vlastně v ničem stoprocentně jistá, a teď jsem si byla jistá vlastně jednou věcí, a to tou, že snad nikdy si tu nebudu moct být ničím jistá. Když jsem ještě pracovala na ulici, byla jsem si jistá, že se svým tělem klienty vždy najdu.

Sledovala jsem právě vycházející slunce. Bylo tak nádherné. Nespěchalo, mělo času dost. Červená, oranžová, žlutá - nádherné barvy, které tvořily zajímavé pruhy. Blaženě jsem zavřela oči a nasála ten čerstvý ranní vzduch. Strom byl velmi pohodlný, tak se mi i pohodlně leželo. Povzdechla jsem si, když jsem si vzpomněla na své dilema, tak krásná chvíle!

„Ahoj, Lulu,“ uslyšela jsem náhle vedle sebe hlas. Skoro jsem až nadskočila a vlasy se mi zježily hrůzou. Přeopatrně jsem otáčela hlavu a doufala, že to není ten, koho jsem slyšela.

~ Shrnutí ~

~ 33. kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 32.kapitola: