Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 31.kapitola

16.06.2010 (15:45) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4303×

31. kapitola

Jonathan byl velmi troufalý, když mi do očí tvrdil, že se za Felixe nechci provdat a možná měl z malé části pravdu. Možná jsem jenom doufala v to, že konečně najdu ten klidný přístav, o kterém hovořila maminka, když jsem byla malá a ona se po otcově smrti znovu zamilovala. Doufala jsem, že Felix je pro mě ten pravý, ten muž, u kterého ten klidný přístav přece jen najdu.

Zamyšleně jsem se zastavila v půli cesty do kuchyně a zahleděla se na ten nádherný prsten na mé ruce. Jonathanova slova ve mně vyvolala jisté pochybnosti. Jediné, čeho jsem si byla naprosto vědoma, byl fakt, že Felix Voltérru neopustí, ani kdybych si to nejvíce přála. Voltérra je domovem nás obou. Já zde vyrostla a nic, kromě tohoto města, jsem vlastně nepoznala. Felix zde žije už několik století, ale díky tomu čím je, procestoval celý svět a zná toho hodně, měl tolik možností požádat Ara o to, aby se mohl někde usadit, ale on se vždy vrátil sem. Co ho na Voltéře tolik lákalo? Co ho sem vždy přitáhlo zpátky, když měl na ni jenom ošklivé vzpomínky?

„My dvě bychom si, myslím, měly promluvit,“ ozval se přede mnou něčí hlas, a tak jsem byla přerušena z mého rozjímaní. Vzhlédla jsem od prstenu na ruce a podívala se do Kleopatřiných očí. Stála proti mně v celé své kráse, ale nebyla jako můj odraz v zrcadle. Byla úplně jiná. Armando to vystihl, jsme si podobné jako vejce vejci, ale zároveň jsme každá jiná, jako dvě strany mince.

„To si nemyslím,“ řekla jsem jí a snažila se kolem ní protáhnout. Poprvé jsem se hodlala držet Armandovy rady a nevyhledávat potíže.

„Ale ano, měly,“ řekla přísně a zabránila mi v mém pokusu o útěk. Chytla mě za paži a táhla mě vlastně stejným směrem, kam jsem měla namířeno i já, ale kousek před kuchyní odbočila a vydala se někam jinam. Celou cestu mlčela a až po několika dalších chodbách, kterými jsme prošly, jsem si uvědomila, kam mě to vede.

„Proč tam jdeme?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Nebude nás tam nikdo rušit,“ odsekla mi a já si uvědomila, že je den. Nikdo z obyvatel Voltérry nemůže jít do města, dokud slunce nezapadne.

„Proč se mnou chceš mluvit?“ vyzvídala jsem dál a doufala, že se někdo objeví na chodbě a já toho budu moct využít, ale k mé velké smůle byly chodby prázdné. Mnohdy bych za to dala nevím co, ale zrovna teď jsem potřebovala nějakou výmluvu, proč s ní nejít.

„Antonio mi nechce odpovědět na mé otázky, a tak jsem nucena se zeptat tebe,“ odpověděla mi a při vyslovení Armandova skutečného jména jsem snad v jejím hlase zaslechla i náznak citu nebo jsem se mýlila? Možná… ne, Armando by mi nelhal. Pomáhal mi s mým darem, vyprávěl mi svůj příběh, stal se mým přítelem. On by mi nelhal. Doufala jsem jen v to, že se Kleopatra ve městě o nic nepokusí.

„Nemůžeme ven!“ vykřikla jsem najednou, až se i Kleopatra zarazila.

„Proč?“ otázala se mě jedovatě a čekala na mou odpověď.

„Jsem z Voltérry, pro všechny jsem mrtvá, všichni mě zde znají, a tak tam nemůžu,“ vysvětlovala jsem rychle, ale Kleopatra se mi jenom vysmála a pokračovala ke dveřím, které se objevily na konci chodby. V tu chvíli mi vytanuly na mysl vzpomínky na můj první lov. Na to, jak jsem zabila Jima, což mě okamžitě zavedlo k dívkám, které měl pod svými „ochrannými křídly“ a doufala jsem, že se jim nestalo nic hrozného. Merciina pomlácená tvář mě trochu děsila a pokud by se tohle nebo ještě něco horšího mělo stát i dalším dívkám, tak bych si to musela pořád vyčítat.

„Máš strach z pár lidí?“ zeptala se pohrdavě a otevřela dveře, kterými pronikl hřejivý sluneční paprsek do chodby a na malou chvíli mě i oslepil. Než jsem se po pár mrknutích vzpamatovala, táhla mě už Kleopatra ven z hradu přímo na ulice Voltérry. Všechny jsem je dokonale znala a za jiných okolností bych snad byla ráda, že se znovu do těch prosluněných ulic mohu podívat, ale teď byla situace úplně jiná.

„Kam přesně jdeme?“ zeptala jsem se zvědavě a trochu se snažila srovnat krok s tím jejím, aby to nevypadalo, jako že mě táhne, přestože přesně tak to bylo. Míjeli nás zdejší obyvatelé i úplní cizinci a jediné, nad čím se podivovali, byla naše podoba.

„To ještě nevím, ale někam určitě,“ odpověděla mi najednou trochu nejistě a zastavila se uprostřed dvou křížících se cest.

„Armando o tomhle tvém útěku nic neví, že?“ zeptala jsem se, když jsme se vydaly dál ulicí vedoucí doprava.

„Nemusím nikoho žádat o svolení. Já jsem Kleopatra, na to nezapomínej!“ zasyčela mi nebezpečně do ucha a chtěla se vydat dál, když se jí podlomila kolena. Volnou rukou se opřela o zeď domu, kolem kterého jsme zrovna procházely, a zhluboka se nadechla. Jak bylo najednou vidět, ještě nebyla tak úplně v pořádku a asi měla ještě zůstat v pokoji.

„Na to nejde ani na moment zapomenout,“ odsekla jsem jí a podívala se do jejich výhružných očí, které se na mě v ten moment upřely.

„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptala jsem se po chvíli nerozhodně. Věděla jsem, že si mou pomoc nezaslouží, ale přece jen jsem byla nějak vychována, a pokud jsem jí mohla nějak pomoct, měla bych to udělat.

„Ne, nepotřebuju tvou pomoct!“ odsekla, narovnala se, znovu mě chytla za ruku a vedla dál ulicí. Její krok však už nebyl tak jistý jako před chvíli.

„Nesedneme si raději někam?“ navrhla jsem po chvíli, kdy začínala být až nebezpečně bledá a to by nějak mohlo přivolat Armanda, což si ona zřejmě nepřála, jinak by mě netáhla ven z hradu.

„Teď nás nikdo sledovat nemůže,“ ujistila jsem ji, a tak tedy ta pyšná Kleopatra svolila a tentokrát netáhla ona mě, ale nýbrž já jsem podpírala ji a spolu jsme si šly sednou do nejbližší zahrádky před nějakou kavárnu.

„Pojďme raději dovnitř,“ navrhla, než jsem si stačila sednout, a tak jsem jen pokrčila rameny a následovala ji dovnitř. Byl tam příjemný chládek a několik párů se tu chladilo. S Kleopatrou jsme si sedly bokem od ostatních, a když k nám přišla úslužná servírka, objednaly jsme si každá jenom sklenici vody. Jen co nám naši zakázku donesla a Kleopatra se žíznivě napila, musela jsem se zeptat.

„O čem jsi se mnou chtěla mluvit?“ Teď jsme mohly vypadat jako dvě kamarádky nebo dokonce sestry, které se vydaly jenom tak společně do města posedět v nějaké příjemné kavárně a nikoho by na první pohled nenapadlo, že se mě ještě před necelým dnem pokusila vlastně zabít.

„Myslím, že bychom měly začít tvým jménem,“ řekla po krátké úvaze a mně teprve teď došlo, že jsme si vlastně ještě nebyly navzájem představeny, přestože já její jméno znám. Neviděla jsem žádný problém v tom začít něčím uvolněným, než dojdeme k tomu, proč mě chce zabít.

„Sophie, mé jméno je Sophie,“ řekla jsem potichu a také se napila ze sklenice.

„Tak, teď mi to řekni ty, protože z Armanda se to dostávalo dost špatně. Jaký máš dar?“ Její taktika byla… Vlastně nebyla žádná, šla narovinu a upřímně, což bylo možná dobré znamení, rozhodně nechodí kolem horké kaše.

„Údajně ten samý, co ty,“ odsekla jsem jí.

„Ano, ale ty máš díky němu na levé ruce zásnubní prsten,“ prohodila jen tak mimochodem a přitom se mi na ten prsten dívala, ale potom se mi dívala do očí a čekala, co odpovím.

„Možná, ale možná také ne,“ odpověděla jsem jí trochu zdráhavě a sama si prohlížela prsten na mé ruce.

„Co tím chceš říct?“ zeptala se trochu nechápavě. „A nezkoušej na mě žádné fígle,“ upozornila mě po chvíli, kdy jsem se nadechovala k odpovědi.

„Armando mi řekl, že na Felixe nepůsobí možná žádný dar, je to prostě láska," řekla jsem a potom se cynicky usmála, „ale to ty nikdy nepochopíš,“ dodala jsem s úsměvem a změřila jsem si ji od pasu až k hlavě.

„Ty Armandovi věříš?“ začala se mi vysmívat. Trochu jsem přimhouřila oči.

„A proč bych neměla? Na něj můj dar nepůsobí,“ odpověděla jsem ledabyle a popravdě, na to však Kleopatra vyprskla smíchy.

„Tak tohle je dobrý vtip!“ smála se. „Armando se umí velmi dobře přetvařovat… Hraje, že je tvůj kamarád, ale přitom po tobě touží,“ smála se mi dál.

„Nevím, proč bych zrovna tobě měla věřit,“ setřela jsem ji trochu uraženě a znovu se nervózně napila ze skleničky.

„To je pravda, nemáš nejmenší důvod mi věřit, ale já Antonia znám a jeho hru na city taky. Sama jsem mu na malou chvíli podlehla a z toho malého románku, který jsme spolu měli, se narodily dvě děti. Dokáže ženy pěkně vodit za nos, pokud chce. A myslím, že u tebe mu to jde velmi lehce,“ odpověděla a přejela prstem přes skleničku.

„Ty jsi ale velmi podobná tomu, co sama vyprávíš o Armandovi,“ odbyla jsem ji rychle.

„Nevěř mi, nemusíš,“ pokrčila rameny a věnovala mi jeden úšklebek. „A ten románek s Felixem? Jak dlouho myslíš, že potrvá vaše manželství? Nikdy nezapomene na Irenu. Když se upír jednou zamiluje, tak miluje navždy, i když je ten jemu souzený mrtvý…“

„Proč jsme vlastně tady? Chceš mi udělat ze života hromádku chaosu? To se mi daří i bez tvého přičinění!“ vyjela jsem po ní. Nechtěla jsem to poslouchat tyhle žvásty o tom, jak je můj život chaotický, vím to i bez ní.

„Řekněme, že mě to baví, tě provokovat. A co Caius?“ usmála se. Věděla přesně, že tohle mě dostane do kolen, jen co řekla to jméno, tak mi automaticky ruka vystřelila k bříšku.

„Ale, no tak, děti nejsou zas tak úžasná věc, věř mi!“ mrkla na mě. Nad tím jsem zakroutila nevěřícně hlavou a obrátila oči v sloup.

„Co se stalo vlastně s tvými dětmi, hm? Jsi tak bezcitná mrcha, že ses o ně ani nemohla postarat?“ zaútočila jsem pro změnu já na ni a ona udělala přesně to, co já. Znervózněla. Ruka jí vystřelila tak, jako mně k bříšku. Nadzvedla jsem jedno obočí a čekala, co na to řekne.

„Myslím, že o ně bylo báječně postaráno,“ řekla mi na to a napila se ze sklenice.

„Ani nevíš, kde jsou pohřbeni!“ V Kleopatřiných očích se teď jasně odrážela ta zloba a zášť. Možná dokonce i zalitovala, že nemůže má slova nijak popřít. Přece jen na ní bylo vidět, že nějaké ty lidské city má.

„Opět jsme trochu odbočily od tématu, nemyslíš?“ otázala se mě po chvíli mrazivě klidným hlasem, až mi po zádech přeběhl mráz. Asi jsem se v ní a v tom, že by mohla být cítící bytost, trochu unáhlila, ale teď jsem tu nebyla od toho, abych dělala nějaké závěry o tom, jaká je. Pěkný obrázek jsem si udělala z vyprávění toho nebožáka, kterého kvůli ní odsoudili k smrti. Nepatrně jsem tedy přikývla, nechtěla jsem ji vyprovokovat k něčemu, čeho bychom potom třeba mohly obě litovat.

„Tvrdila jsi, že máš stejný dar jako já, na první pohled dokonce vypadáš jako já… Jak si to mám celé jako vysvětlit?“ zeptala se nechápavě a já jenom pokrčila rameny, na tohle jsem neznala odpověď ani já sama.

(...)

Ani jsme se nenadály a začalo se pomalu stmívat, přesto jsme dál seděly v té malé kavárně a Kleopatra se o mně snažila zjistit víc. Chvílemi mě vyzpovídávala, chvílemi div na mě nekřičela a chvílemi se chovala jako ledová královna, ale důstojnost si zachovávala za každých okolností, to se muselo nechat. Nechtěla vyvolat skandál a já jsem se ani nedivila.

„Budeme mít problém,“ řekla jsem po chvíli a tak přerušila její sáhodlouhý monolog, kdy uvažovala nad všemi možnostmi, co se týkaly naší podobnosti. Nechápavě se na mě podívala a já nenápadně kývla k prosklené přední části kavárny. Opravdu jsme tu seděly moc dlouho, a ani jednu z nás vlastně nenapadlo, že by nás mohl někdo na hradě postrádat, což jsme vlastně předpokládat tak nějak měly.

„Schovej se!“ sykla na mě a já se tedy víc přitiskla ke stěně, aby mě z ulice nebylo vidět.

„Proč jsem se vlastně měla schovat?“ zeptala jsem se nechápavě, když strážný odešel.

„I tak budeme mít problém, jak jsi sama řekla. Felix s Antoniem se o to rozhodně postarají. Oba se chovají jako staré baby. Ty znáš tohle město dobře, že?“ zeptala se z ničeho nic a tak jsem opět němě přikývla. „Fajn,“ řekla, čapla mě za ruku a bez placení mě táhla ke dveřím. Servírka se už vydala za námi, ale než stačila něco říct, už jsme mizely za rohem do další ulice.

„Kam to jdeme teď?“ zeptala jsem se.

„Zahrajeme si s nimi na schovávanou, co ty na to? Už jsem se v tom hradě nudila a tohle může být příjemné ukrácení dlouhé chvíle,“ navrhla po chvíli a tak jsem jenom pokrčila rameny. Bylo mi to vlastně jedno. Problém bude i tak dost velký, když jsme zmizely na víc jak půl dne, a tak jestli přijdeme o hodinu později nebo hned, je vlastně jedno.

Vyměnily jsme si tedy pozice a teď jsem Kleopatru táhla pro změnu já. Ulice jsem znala snad líp jak vlastní boty a věděla jsem, kde se dá dobře schovat i těm nejpozornějším lidem, natož snad upírům. Je fakt, že některé úkryty nebyly vhodné pro hru na schovávanou s někým, kdo má dobrý čich i zrak, ale mnohé se k tomu skvěle hodily.

Proběhly jsme přes otevřený dvůr jednoho domu a rovnou jsem Kleopatru protáhla zadními dveřmi do jedné úzké ulice s né zrovna nejlepší pověstí, která se hned rozhodla ukázat, jelikož jsme míjely nějakého zarostlého chlápka, který na nás pochvalně zapískal a Kleopatru dokonce plácnul po zadku. Přišlo mi to k smíchu, když se na něj otočila, ale jak jsem ji sledovala, jenom se na něj koketně usmála a poslala mu vzdušný polibek. Pak se na mě zhnuseně podívala a mohly jsme dál pokračovat.

Při tom našem svéhlavém útěku jsme pořád kroužily kolem hradu, a tak jsme se rozhodly pokusit se dostat nepozorovaně do hradu. Na Kleopatře však bylo vidět, že jí ten dlouhý běh nedělá dobře a začínala znovu blednout.

Bez velkého úsilí se nám podařilo se dostat do zahrady. Kleopatra se tam opřela o vzrostlý kmen jednoho stromu a já se rozhlížela na všechny strany, abych se ujistila, že nás zatím nikdo nezpozoroval.

„Tak co?“ zeptala se smrtelně bledá Kleopatra.

„Všechno v pohodě, můžeme pokračovat,“ řekla jsem, došla k ní, trochu ji podepřela a chtěla se přesunout kousek blíž k hradu, když nám cestu zatarasila nějaká postava. Protože jsem sledovala své nohy, abych neupadla, musela jsem pomalu zvednou zrak trochu víš, abych se dozvěděla, s kým máme tu čest.

„A sakra…“ uniklo mi z úst, když jsem ho poznala a Kleopatra se trochu uchichtla.

~ Shrnutí ~

~ 32. kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 31.kapitola: