Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 30.kapitola

12.06.2010 (09:45) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3879×

30. kapitola

Svíčku jsem ani nezapalovala a rovnou jsem ji z muffinu vytáhnula. Potom jsem z legrace nabídla i Felixovi, ale ten se na ten malý dortík zhnuseně podíval a mě to dokonale rozesmálo. Felix se potom začal usmívat taky a muffin jsem snědla sama, jenom na rtech mi zůstala trocha šlehačky, kterou Demetri nahoru nastříkal, aby to víc připomínalo dort.

„Máš tady…,“ řekl Felix a už mi prstem stíral ze rtu tu šlehačku. Prst od šlehačky chtěl utřít do ubrousku, ale já jsem ho zadržela a dala si ho do pusy.

„To bychom neměli, vždyť…“ namítal Felix, ale já jsem se mu vrhla na rty a převalila ho na záda, tím jsme samozřejmě spadli na zem, protože, jsme seděli na kraji postele, ale to mi nevadilo, prostě jsem se dál zaobírala jeho rty.

Felix se nedočkavě převalil na mě, což se mi vůbec nelíbilo, a tak jsem se přetočila já na něho. Tohle mi naprosto připomnělo mě a Jonathana, když jsme to dělali spolu poprvé. Kde vlastně je, už dlouho jsem ho neviděla…

„Sophie?“ špitnul mezi polibky Felix, což mě hned vrátilo zpátky do pokoje.

„Hmm?“ zapředla jsem, když jsem se zase octla pod ním, samozřejmě jsem to udělala, jen co mi nechal malý zlomek vteřiny na nadechnutí.

„Nic,“ usmál se nakonec a pokračoval dál. Rukama jsem mu zajela pod plášť a snažila se dostat i pod košili. Felix mi začal rozepínat knoflíčky na košili a potom mi hned na to rozepnul i podprsenku. Byla jsem oproti němu o krok pozadu a tak jsem mu omotala nohy kolem pasu  a s trochou tlaku jsem se přetočila nad něj a dala košili jsem místo pomalého rozepínání knoflíčků, roztrhla a přejížděla mu rukama po hrudi.

Hbitě jsem se z hrudi přesunula k poklopci a rozepnula ho. Dál už jsem se o moc nestarala a ani jsem nemohla, Felix se na mě znovu převalil, ale mělo to jednu výhodu, kalhoty byly dole, takže jsem vedla. Felix však znovu začal vyhrávat, když mi jednou rukou, ani nevím jak, strhnul kalhoty a kalhotky, pořád se však věnoval mým ústům, ale potom se mi přesunul na krk a stále níž. Využila jsem situace a rukama mu sjela po zádech až k okraji boxerek, které jsem se mu snažila stáhnout, ale on mě předběhnul.

Rychlostí blesku si mě vyšvihnul na sebe a byl bez boxerek, v ten samý moment spojil naše těla v jedno a já zalapala po dechu. Začala jsem se pohybovat nahoru a dolů, přitom dost hlasitě vzdychala, ale nemohla jsem to utišit, nešlo to. Mít ho pro sebe!  Celé jeho tělo je pod mou nadvládou a já tady určuju pravidla a tempo. Má radost však nevydržela dlouho a Felix se převrátil na mě. Mé sténání rozkoší tlumil polibky a on začal určovat tempo.

Pomalu zrychloval a jeho pohyby byly čím dál tím víc brutálnější. Co se to děje?

Otevřela jsem panicky oči a podívala se na Felixe, který líbal mé prsa. Začala jsem ty jeho bolestivé pohyby ignorovat, a tak jsem se ponořila do víru rozkoše. Zaklonila jsem hlavu, prohnula se v zádech a nechala Felixe, ať si s mým tělem dělá, co chce. Líbilo se mi to.

„Felixi,“ zasténala jsem jeho jméno a dál si užívala to vzrušení.

(…)

„Co se děje?“ zeptala jsem se Felixe, který ležel vedle mě a zarputile si mě prohlížel. V očích měl zvláštní smutek, který jsem neměla jak pojmenovat – jednoduše, jsem v nich nic nevyčetla.

„Nic,“ odpověděl mi suše a stále mě propaloval očima. Ležel na boku a já vedle něj na zádech.

„Vím, že se něco děje. Řekni mi to!“ přikázala jsem přísně, protože mě hodně štvalo, když mi něco zatajoval! Nenávidím tajemství a zvlášť ne, tajemství v podání Felixe. Ten si jenom povzdechnul, protože tušil, že i kdyby mi to neřekl, tak bych to z něho stejně dostala.

„Dneska… Dneska musím jet na,“ povzdechnul si. Neměl v úmyslu větu nijak dokončovat. Zvedl se ze země, na které jsme leželi, a vydal se ke své skříni, aby se mohl převléct.

„Jedeš na hřbitov?“ Nevím proč, ale tohle bylo to první, co mě napadlo.

„Ano,“ řekl mi na to a odebral se k oknu, ze kterého se díval trochu smutně ven. Vyzvedla jsem se na rukou do sedu.

„Co kdybych…“

„Ne!“ skočil mi do řeči ihned, aniž by slyšel mou otázku. Obrátila jsem oči v sloup a stejně jako on vstala ze země a vydala se k malému křesílku, na kterém byl položen župan, oblékla jsem si ho a mohla si tak s Felixem promluvit. Přistoupila jsem pomalu k němu.

Položila jsem mu ruku na rameno, váhala jsem, co říct, abych mu neublížila.

„Felixi,“ oslovila jsem ho, ale on nereagoval. Přesně jsem věděla, co se mu honí hlavou – jaké by to bylo, kdyby mohl zemřít.

„Felixi, já…“

„Ty, co?“ skočil mi znovu do řeči. „Nevíš jaké to je!“ řekl dost příkře, skoro to zařval. Tohle mě trochu vyvedlo z míry.

„Neopovažuj se mi tohle znovu říct! Ty o mém životě nevíš vůbec nic!“ bránila jsem se. Co to do něj vjelo?

„Ty se mi divíš, když mi nic o něm nic neřekneš?!“ začal všechno svalovat na mě. Opětně se z toho začínala rozpoutávat hádka. „Ale ne, počkej! Přece jen z tvého života něco vím – štětka!“ Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a doufala, že jsem se jenom přeslechla. Byla to ostrá rána do srdce. Na tohle jsem mu neměla, co říct. Sklopila jsem smutně hlavu a šla do koupelny.

Jak už bývá mým zvykem, tak jsem se před zrcadlem, které stálo nad umyvadlem, a které bylo pořádně velké, prohlédla. Měla jsem jen pár modřin na to, jak tvrdě semnou Felix dneska zacházel. Znovu jsem si zavázala župan a nahnula se nad umyvadlo.

Začala jsem uvažovat. Překvapivě ne o Felixovi, toho jsem se snažila hodit za hlavu, ale přemýšlela jsem o své smrti. Budu moct se zabít sama, nebo mě budou muset roztrhat a spálit?

Snažila jsem se na to nějak zapomenout, tak jsem pustila studenou vodu a opláchla si obličej. Rukama jsem sjela po obličeji a nakonec se podívala na sebe do zrcadla. Viděla jsem Felixe, jak stojí za mnou v zrcadle.

Odměřeně jsem se na něho dívala. Byl dost mrzutý. „Promiň,“ přerušil to ticho Felix. Šlo vidět, že toho lituje a měl by. „Neměl jsem to říct, vůbec nic o tvém životě nevím, neměl jsem na to právo.“

Prohlížela jsem si ho pořád v zrcadle a můj uražený výraz z tváře nezmizel. „Máš plné právo se na mě zlobit, ale prosím, já to tak nemyslel, věř mi.“

„Kdybych umřela… Pohřbil bys mě vedle ní?“ zeptala jsem se a přitom se otočila čelem k němu.

„Ne!“ zakřičel ihned Felix a v momentě byl u mě. „Ty neumřeš, to já nedovolím,“ dodal a s milým úsměvem mě přeopatrně pohladil po tváři. Nevím, proč jsem se ho na to zeptala, prostě jsem musela a chtěla jsem změnit téma.

„Měl bys jet,“ řekla jsem mu potichu při blízkosti pěti centimetrů.

„Tohle ti ne…“

„Ššš!“ Položila jsem mu prst na pusu, aby to nemohl domluvit. „Musíš jít,“ usmála jsem se a potom mu dala lehký polibek na čelo. Objala jsem ho potom kolem ramen a on mě kolem pasu. „Miluju tě,“ pošeptala jsem mu do ucha.

„Já tebe taky,“ odpověděl šeptem a hned na to mě pustil z mohutného sevření. Ještě naposledy se usmál a už byl pryč. Zůstala jsem v koupelně sama.

(…)

„Jonathane,“ vykřikla jsem hned po tom, co jsem nadskočila, jak jsem se lekla.

„Promiň,“ usmál se na mě šibalsky. „Kam jdeš?“ optal se mě jakoby nic.

„Procházím se po hradě, strašně se nudím,“ pokrčila jsem rameny na odpověď a zářivě se na něho usmála.

„Vidím prsten na ruce. Gratuluju!“

„Díky, ale vím, že to nemyslíš upřímně,“ řekla jsem mu pravdu, kterou věděl stejně dobře jako já.

„Máš mě přečteného. Vidíš mi až do duše, stejně jako já tobě. A já vím, že si ho nechceš vzít.“ Při těch posledních slovech jsem se zastavila a zmateně jsem se na něho podívala.

„A koho si chci vzít?“ Věděla jsem, co odpoví.

„To přesně nevím, ale ty víš, že já jsem lepší než Felix a že mě miluješ daleko víc, než Felixe.“

„Už jsem ti řekla, že si až moc věříš?“ dělala jsem si z jeho ega srandu.

„Už asi šestkrát,“ odpověděl a ignoroval mé pobavení na jeho účet. „Jenže to nejdůležitější je, že vím, koho si vzít nechceš.“

„A proč bych si ho nechtěla vzít?“ Dělala jsem, že mi uniká ta spojitost, ale věděla jsem, co mi zase odpoví, jak sám řekl. Mám ho přečteného!

„Protože miluješ mě, stejně jako já miluju tebe, spolu někam odjedeme, třeba do Anglie a bude žít svůj nádherný vlastní život s naší věčností,“ vysvětloval mi.

„Nádherná budoucnost, škoda, že se nikdy nevyplní, teda z tvojí strany, tohle můžu udělat s Felixem. Myslím, žít věčně,“ setřela jsem ho a vydala se jakoby nic dál.

„Jenže Felix Volterru nikdy neopustí,“ setřel mě pro změnu zase on, což mě donutilo se otočit zpátky na něho s otazníky v očích. „Aro, by ho nepustil a stejně by odtud dobrovolně neodešel. Je na to zvyklý, je to jeho domov a ten nikdy neopustí,“ znovu mi vysvětloval a přitom mu na tváři pohrával škodolibý úsměv.

Vážně se za to omlouvám, ale dnešek byl pro mě až moc těžký. No jo, když před vámi krvácí nejlepší kámoš, tak vás přejde chuť psát, ale i přesto jsem skutečně něco napsala ještě před tím, než se to stalo, tak jsem to rychle sepsala, abyste měli co číst.
Ještě jednou se omlouvám!

~ Shrnutí ~

~ 31. kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 30.kapitola: