Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 29.kapitola

07.06.2010 (11:45) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3743×

29. kapitola

„Copak ti to pořád nedochází? Kleopatra je potvora! Nikdy nepřipustí, aby byl někdo lepší než ona. Opravdu tě tolik nebaví žít, že to chceš risknout?“

„Panebože, ty jsi vystrašený jako baba. Vím, znáš Kleopatru rozhodně víc jak já, ale to přece neznamená, že bychom se nemohly poznat, nebo ne? Přece nemusí hned od začátku vědět, že mám dar. Stejně mi přijde divné, že máme obě stejný dar, neříkal jsi ty nebo někdo jiný, že dva upíři nemohou mít stejný dar?“ zeptala jsem se trochu podezřívavě, že by si třeba mohl vymýšlet.

„Že já jsem něco říkal,“ povzdechl si. „Máš pravdu, více upírů nemůže mít stejný dar, ale vy dvě jste poloupírky, chápeš? Každá máte jakoby polovinu daru, proto u vás je možné, aby dva poloupíři měli stejný dar,“ vysvětloval. „ale i přesto, že by Kleopatra nevěděla o tvém daru, nepustím tě za ní. Jen co bude úplně v pořádku tak zase odejde a vy dvě se nepotkáte,“ řekl přísným hlasem.

„Tak ty mě k ní nepustíš?“ zeptala jsem se a nadzvedla jedno obočí. Armando přikývl a já, protože jsem byla rozhodnuta Kleopatru poznat, jsem začala hrát takové malé divadlo. „Jak myslíš,“ pokrčila jsem lhostejně rameny a vstala z křesla. Armando zpozorněl, ale zůstal i nadále sedět, když viděl, jak jsem si začala prohlížet knihy na policích. „Čí jsou to knihy?“ odvedla jsem jeho pozornost někam jinam.

„Všech, moc upírů tu ale nechodí,“ odpověděl a trochu se uvolnil. Já přecházela kolem polic, až jsem se dostala z jeho zorného pole a o trochu blíž ke dveřím. Nevěděla jsem sice, ve kterém pokoji je teď Kleopatra, ale nehodlala jsem se ochudit o možnost, ji poznat.

„Je tu ale hodně knih,“ poznamenala jsem a Armando na souhlas něco zamručel. Potom už to bylo jenom o mé rychlosti. Stála jsem hned u dveří a tak jsem je rychle otevřela a rozběhla jsem se směrem, odkud šel Armando.

Protože jsem cítila, že je Armando velmi blízko mě, tak jsem vletěla do prvních dveří, které se mi dostali pod ruku.

„Antonio, konečně! Mám chuť na něco sladkého, nemohl bys mi něco donést?“ ozval se trochu koketní ženský hlas až nápadně podobný tomu mému, jako bych to říkala já. Zaraženě jsem se dívala na postel s nebesy. Došlo mi, že je to Kleopatra, ale neviděla jsem na ni. Když jsem chtěla udělat váhavý krok, blíž k posteli, vešel do dveří Amando.

„Běž ven!“ přikázal mi přísně, ale pošeptal mi to do ucha. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou.

„Antonio? Ty tu nejsi sám?“ zeptal se překvapeně ten hlas a chvíli na to jsem už hleděla na sebe, tedy vlastně na ni…

Hleděla jsem do jejich očí, které měly stejnou barvu, jako mají ty mé. Teď se v těch jejích odráželo stejné překvapení jako zřejmě i v těch mých.

„Antonio, kdo to je?“ zeptala se překvapeně a mě překvapilo, jak ho oslovila. Mě to přece nedovolil!

„Ona ti může říkat Antonio?“ zeptala jsem se trochu podrážděně a otočila jsem se na Armanda. Nevadilo mi, že mu říkám Armando, ale už z principu, vždycky jsem si dávala pozor, tedy hlavně ze začátku, abych mu jeho skutečným jménem nepřipomínala minulost a ona si ho tak může oslovovat!

„Posloucháš, kdo to je?!“ vyjela na něj trochu zostra Kleopatra.

„Dost!“ zakřičel trochu napěněný Armando, když jsem se chystala zopakovat svou otázku. Asi jsem ho svým chováním trochu naštvala. „Sophie, tys sem chodit vůbec neměla, takže teď odejdi a ty, Kleopatro, si lehni a snaž se usnout, aby ses co nejdřív zotavila a mohla zase odejít!“ mluvil dost naštvaně a to překvapilo nejen mě, ale i Kleopatru.

„Ale…“ namítla Kleopatra.

„Žádné ale, už jsem řekl. Sophie?“ oslovil mě a ukázal na dveře. Podívala jsem se na Kleopatru a potom se sklopenou hlavou vyšla z pokoje na chodbu. Tak to jsem tomu dalo, kdo mohl čekat, že se tak naštve, že jsem ho neposlechla a šla se na Kleopatru skutečně podívat?

„Zastav se,“ přikázal mi znovu a já si až teď uvědomila, že je na chodbě se mnou. „Co tě to proboha napadlo?“ sykl po mně.

„Jsem tvrdohlavá, jako bys to nevěděl. A… a když jsi mluvil poprvé o tom, že jsme si podobné, tak mi to prostě nedalo a musela jsem ji vidět,“ odpověděla jsem mu a doufala, že se přestane zlobit, když k němu budu upřímná. „Promiň, že jsem tě neposlechla,“ zašeptala jsem a potom jsem k němu zvedla obličej v očekávání jeho reakce.

„Říkal jsem ti, jaká Kleopatra je a tak bude nejlepší, když mě pro příště poslechneš,“ řekl přísně.

„Jinak co?“ zeptala jsem se ho naoko vážně a zkřížila ruce na prsou. Nadzvednula jedno obočí a čekala na odpověď. Trochu zmateně zamrkal. Těkal očima ze strany na stranu a na mě. S klidem jsem ho sledovala a věděla, že mi na to nic neřekne, protože nebylo co. Najednou se uklidnil a zhluboka nadechnul.

„Fajn,“ řekl nakonec. „Chceš, aby se ti něco stalo…? Dobře, dělej si, co chceš, jsi dospělá a měl by se o tebe starat Felix,“ vyštěkl na mě a chtěl odejít, ale dveře do jeho pokoje se otevřely a on se zarazil, když uslyšel hlas stejný, jako je ten můj.

„Tak vysvětlíš mi, kdo to je?!“ křičela po něm Kleopatra.

„Sklapni! Vád dvou už mám dost! Ty mě neposloucháš,“ ukázal ostře na mě, „a ty jsi zase sobecká mrcha!“ ukázal na můj klon. Kleopatra na to ale hlasitě zavrčela a už mu visela na krku.

„Antonio, já nejsem ona! Mě nadávat nebudeš!“ zavrčela mu do ucha Kleopatra, když ho pod krkem tlačila ke zdi.

„Co se to tady děje?“ uslyšela jsem Felixův, trochu podrážděny hlas. To už Kleopatra stála od Armanda dál, než já. „Lulu, měla bys jít do pokoje,“ promluvil ke Kleopatře a ta se na něho namyšleně a zároveň pomateně podívala.

„Nevím přesně, co mi chceš, nebo kdo jsi, ale okamžitě ode mě odstup, jinak je z tebe jenom hromádka popela,“ pohrozila mu ledabyle a složila si ruce na prsou. Felix se trochu zmateně rozhlížel do stran, tak jsem se mu rozhodla ušetřit práci.

„Ty jsi mě nepoznal?“ zeptala jsem se ho smutně.

„Promiň, ale vždyť jste obě dvě stejné,“ hájil se Felix, ale to co řekl, mě trochu naštvalo. Armando, který mě zřejmě nemiluje, mě pozná, ale muž, který mě požádal o ruku, ne?

„Ne, nejsme,“ řekla jsem mu a smutně se otočila a pomalu odcházela pryč, když v tom mě chytla něčí ruka a otočila zpátky.

„Jak to, že jsi stejná, jako já?“ zeptala se mě ostře Kleopatra a propalovala mě pohledem. Jenom jsem zírala do těch očí, které se podobaly mým, ale přesto byly jiné. V mých očích nebyla pýcha a namyšlenost… Aspoň v to doufám. Čím déle jsem neodpovídala, tím více mě tiskla. „No tak, odpověz!“ křičela po mně a ještě víc začala svírat. Zasyčela jsem bolestí, ale to už se mě konečně někdo zastával. Toto taky trvalo, myslím, že kdybych nezasyčela, tak by tam oba asi jenom stáli a sledovali, jak mi pomalu odumírá ruka.

„Nech ji být!“ vykřikl tvrdě Felix s Armandem zároveň a rychlostí blesku, byla Kleopatra na opačné straně chodby. Nevěnovala jsem tomu velkou pozornost a chytla si svou ruku, aby přestala bolet. Felix mi pohotově ruku začal prohlížet. Dívala jsem se na jeho oči, které si mou ruku prohlížely a ve kterých byla bolest, starost a láska. Najednou jeho oči začaly sledovat mou tvář.

„Bolí to moc?“ zeptal se mě. Na odpověď jsem mu jenom kývnula, ale nepřestávala jsem z něho spouštět zrak. Jak mě mohl nepoznat? To jsem vážně úplně stejná jako ona? To vážně na mě není nic výjimečného?

„Pojď, půjdeme do pokoje. Armando se už o Kleopatru postará.“ Na odpověď jsem znovu jenom zakývala hlavou a spolu s ním se vydala do pokoje.

Cesta proběhla tiše a já jsem přemýšlela, jestli jsem vážně stejná, nebo je na mě něco, co na ní ne. Přemýšlela jsem, ale na nic jsem nepřišla, a když mě Felix ukládal do postele, tak jsem se na to musela zeptat.

„Felixi?“ začala jsem mluvit nepatrným hláskem.

„Ano?“ usmál se na mě Felix a lehl si vedle mě na bok a hlavu si podepřel rukou.

„Je na mě něco, čím se od Kleopatry liším?“ zeptala jsem se a on už přesně věděl, kam tím směřuju.

„Trápí tě to, že jsem si tě spletl s Kleopatrou?“ zeptal se pro ujištění a já jsem tedy přikývla. „Víš, když jsem vás tam viděl na chodbě, nevěděl jsem, co si myslet, přestože jsem Kleopatru už předtím několikrát viděl, nenapadlo by mě, že jste si tak podobné, ale to, že jsem Kleopatru oslovil tvým jménem bylo jenom nedorozumění. Hrozně se ti za to chci omluvit,“ řekl aniž by mi jenom náznakem řekl, jestli se v něčem liším nebo ne. Armando mi to sice říká neustále, ale já bych to ráda slyšela i od Felixe.

„Takže se od ní nijak neliším,“ řekla jsem smutně a sklopila hlavu, abych se na něj nemusela dívat.

„To jsem přece neřekl,“ začal se okamžitě hájit.

„Tak v čem se liším?“ naléhala jsem s odpovědí.

„Já… nevím, jak to vysvětlit, nelišíte se tak vzhledově jako povahově. Ty jsi prostě jiná. Kdybyste se obě najednou octly ve stejné vypjaté chvíli, každá byste se chovala jinak. Kleopatra by se nejprve snažila zachránit samu sebe a potom by možná pomyslela na ostatní, kdežto ty… ty by ses zachovala úplně jinak… v tomhle je velký rozdíl mezi vámi dvěma. Ten rozdíl je poznat jenom v tom, jak se díváte na svět. Rozezná vás od sebe jen člověk, který vás zná a který se vám podívá do očí…,“ mluvil pořád Felix a jeho slova sem tam postrádala logiku, ale docela se mi líbilo, že všichni v hradě považují mě za tu lepší. „Miluji tě, na to nezapomeň,“ usmál se ještě na mě a pohladil mě po tváři s jemným úsměvem.

„Já tebe taky,“ usmála jsem se a přisunula se k němu, abych mohla ležet na jeho hrudi, a když si lehl na záda a já na tu svalnatou, velkou a pohodlnou hruď, něco mě i přes to, tlačilo do hlavy. „Felixi,“ řekla jsem a zvedla se do sedu.

„Co se děje?“ ptal se ihned Felix ustaraně.

„Něco mě tlačí,“ postěžovala jsem si a rukou mu začala jezdit po hrudi, abych tu věc našla. Když jsem to našla zajela jsem mu rukou pod plášť, pod kterým měl smoking a nahmatala krabičku. „Co to je?“ zeptala jsem se, když jsem krabičku vytáhla ven.

„Podívej se a uvidíš,“ odpověděl mi tajemně a tak jsem si sedla na posteli a pomalu tu sametovou krabičku otevřela. Jen co jsem zahlédla její obsah, tak jsem ji rychle zavřela a potom znovu otevřela. Proč mě hned nenapadlo, že je to ten prstýnek, co mi chtěl dát, než se tu objevil Armando s tím, že potřebuje pomoct? Mělo mě napadnout, že ho bude nosit pořád při sobě.

„Felixi…,“ zašeptala jsem dojatě, když jsem si prstýnek prohlížela z téhle blízky.

„Ještě jsi mi neodpověděla a tak, když jsme tedy zase u toho. Sophie, vezmeš si mě?“ zeptal se, upřeně mě pozoroval a čekal na odpověď. Hleděla jsem na ten tenký stříbrný kroužek, který se leskl na modrém sametu a snažila se učinit rozhodnutí, které mi změní život od základu. Díky Kleopatře jsem jeho žádost úplně vypustila z hlavy a teď se znovu musím rozhodnout.

Věděla jsem, že Felixe velmi znervózňuju tím, kolik si nechávám času na rozmyšlení místo toho, abych mu skočila šťastně kolem krku a vykřikla „ano!“, ale já jsem si musela být svým rozhodnutím jistá. Jistá si tím, že nikdy nezalituji toho, že jsem mu řekla ano případně ne. Když jsem si vzpomněla na chvíle v sále, jak zbavil života toho upíra a na jeho kamenný obličej, když tak činil, znovu mě zamrazilo, ale byla jsem si jistá, že Felix takový není a to všechno je jenom kvůli jeho povolání. Ale potom se tu objevila Kleopatra, copak si můžu vzít muže, který mě nepozná od někoho, kdo je natolik jiný než já?

Ty otázky mi kolovaly hlavou a já se stále neuměla rozhodnout, co mu na jeho žádost říct. Vybavily se mi naše společné chvíle, kdy jsme se dali dohromady, kdy jsem zjistila, že čekám dítě, kdy se o mě staral, když jsem potratila. Vždy ke mně byl milý a vstřícný, nikdy, pokud jsem mu k tomu nezavdala důvod, na mě nekřičel ani se nechoval odtažitě. Felix by byl dokonalý muž, takový, kterého by si přála každá žena na planetě, a já tu teď sedím, držím prstýnek v ruce a zamyšleně ho pozoruju a rozhoduju se, jestli mu řeknu ano.

„Sophi?“ přerušil to ticho a já jsem k němu vzhlédla se slzami v očích. Neuměla jsem si však ty slzy vysvětlit. „Pokud… pokud…,“ nažil se nějak ze sebe dostat ta slova, pokud bych si ho nechtěla vzít a já jsem mu položila prst na ústa. Podívala jsem se mu do očí a viděla jsem v nich ten strach z mého odmítnutí a v tu chvíli jsem se rozhodla.

„Ano,“ zašeptala jsem do ticha pokoje, „ráda se stanu tvou ženou, Felixi,“ dodala jsem po chvíli a jeho pohled se najednou rozzářil. Ani ne sekundu na to jsem už neseděla na posteli, ale Felix mě svíral v náručí a točil se semnou po pokoji a spokojeně se smál.

„Já tě tak šíleně miluji,“ křičel z plna na celou Voltéru. Musela jsem se začít smát.

„Felixi, už dost, jinak mi bude špatně!“ smála jsem se, ale zároveň ho upozornila na můj slabý žaludek.

„Promiň, promiň,“ omlouval se ihned a postavil mě na nohy, ale i přesto mě pořád objímal. Nečekala jsem, že mě pustí, a tak jsem nohy vyšvihla k jeho pasu a taky je kolem jeho pasu obmotala. Felix mě začal šťastně líbat a já mu polibky oplácela. Tohle byla šťastná a dokonalá chvíle. Když jsme se přestali líbat, tak jsme se znovu pevně přitiskli k sobě, abychom od sebe nebyli ani milimetr.

„Gratuluju!“ vtrhl do toho všeho rozruchu Demetri, a tak přece jen, ač neradi, jsme se od sebe odlepit museli.

„Děkujeme,“ řekli jsme s Felixem najednou a zářivě se usmáli.

Samozřejmě, že Demetri nepřišel s prázdnýma rukama, ale nesl mi tác s jídlem a muffin se zhaslou svíčkou. Nemohla jsem se jednoduše přestat smát, a tak jsem poděkovala a talíř si vzala. Sedla si spolu s ním na postel, a když odešel Demetri, tak si vedle mě sedl Felix a šťastně mě pozoroval.

~ Shrnutí~

~ 30. kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 29.kapitola: