Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 28.kapitola

02.06.2010 (13:00) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3776×

28. kapitola

„Sophie,“ povzdechnul si Felix. „I kdyby se bránili, stejně by musel umřít, kvůli porušení zákonu,“ vysvětloval mi, „zapomeň na to,“ usmál se, protože přesně věděl, co mě tíží.
„Já bych ráda Felixi, ale to, jak jsi mluvil… Viděla tvé druhé já. Byl jsi tak bezcitný.“ Mluvila jsem bezradně, slyšela jsem v hlase tu lítost.
„Sophie, tohle je jenom má práce. Kdybych byl na své nepřátele takový, jaký jsem, tak by to využili ve svůj prospěch a já bych to nepřežil.“

„To chápu, ale i tak… víš, jaké to pro mě bylo?“ zeptala jsem se ho a Felix si ke mně přisednul. Tvářil se fakt smutně a asi mu došlo i to, co mě, když jsem viděla, jak zabil toho upíra. Teď svatba být nemůže, ne dokud se s tím nevyrovnám. Vím, že i pro něho bylo těžké vyrovnat se s mou prací postelové společnice a on to dokázal a tak bych se měla přizpůsobit i já, vždyť jak řekl, je to jenom práce, ale copak to jde? Vždyť on zabíjí, já jenom utěšuju osamělé duše a navíc, stejně jsem to už dlouho nedělala.

„Sophi, tohle byl jeden z důvodů, proč jsem tě nikdy nebral do sálu. Ty jsi křehká osobnost a já jsem tušil, jak by to na tebe mohlo působit. Stejně nechápu, kde ses tam vzala, ale v tu chvíli jsem s tím nemohl nic dělat. Ten muž se provinil, musel být potrestán. Sophi, vím, že to bude těžké, ale musím mě pochopit, je to jenom práce.“ Promlouval ke mně potichu a já poslouchala jeho melodický hlas.

„Felixi, mohl bys mě tu nechat chvili o samotě?“ požádala jsem ho, protože jsem potřebovala nad vším přemýšlet.

„Samozřejmě,“ souhlasil, dal mi pusu do vlasů, zvedl se a se smutným pohledem na mě odešel z pokoje. Nejhorší na tom všem bylo, že já jsem ho chápala, věděla jsem, co jeho práce obnáší, věděla jsem to už od samého začátku, ale nikdy jsem to neviděla na vlastní oči, neviděla jsem, jak někoho připraví o život. Pokud se s tímhle srovnám, pak nevidím jediný problém v tom, mu říct ano a vzít si ho.

Ale co ten pocit, že ti něco chybí? Šeptal mi někde uvnitř hlavy protivný hlásek, který bych raději nikdy neslyšela. Od chvíle, kdy jsme se s Felixem znovu dali dohromady, jsem ho stále slyšela, ale nemohla jsem přijít na to, co by mi mohlo chybět. Mohlo to být to malé, o které jsem vlastním nerozumem přišla? Mohl to být Jonathan? Ne, Jonathan určitě ne, protože kdybych měla Jonathana, tak bych zase neměla Felixe a ten by mi rozhodně chyběl. Ale tak, co to proboha je, to co mi chybí.

„Sophie?“ Zaslechla jsem nepatrný hlásek, který vcházel do pokoje. Byl to Aro, který si právě sedal ke mně na kraj postele. „Jak se cítíš?“ zeptal se mě a vpíjel se do mých očí.

„Dobře, děkuju,“ usmála jsem se mile.

„Bohužel, než se tvůj pokoj opraví, tak zůstaneš ve Felixově pokoji, abys měla kde spát.“ Mluvil ke mně nějak neobvykle opatrně, ale pořád se usmíval. Teprve teď mi došlo, že jsem ve Felixově pokoji, trochu jsem se rozhlédla a opravdu to nebylo jako u mě, i když v tom byly jenom malé rozdíly. „Jak sis dokázala zapálit pokoj?“

„Já nevím… Nějak jsem zpanikařila a začala vším házet, jenže já měla v pokoji zapálené svíčky,“ řekla jsem po pravdě a červenala se až za ušima. „Kde je Caius?“ zeptala jsem se nakonec úplně na něco jiného a dost mě tato otázka překvapila. Proč se o to vůbec starám, jsem ráda, že jsem na něho zatím nenarazila.

„Odjel za trest, že ti ublížil se svojí gardou na dlouho misi, tak se nemůže účastnit žádných královských povinností,“celou odpověď zavrčel. „Budu muset jít,“ uklidnil své vrčení a ještě se stihnul usmát, než se vytratil z pokoje.

„Samozřejmě, další královské povinnosti,“ zamumlala jsem si jenom pro sebe, ale Aro to zřejmě slyšel i přes dveře a tak jsem zaslechla jeho smích.

Než jsem začala přemýšlet, co bych mohla začít dělat, abych pořád neokupovala Felixův pokoj, zakručelo mi v břiše a tak jsem se zvedla z postele a tak jsem si také uvědomila, že mám na sobě stále stejné oblečení co včera, které je však načichlé kouřem. Ale co si mám teď obléct? Pochybuju, že někdo zachránil něco z mého oblečení.

Přemítání nad oblečením mě zavedlo až k Felixově skříni. Vytáhla jsem z ní jednu černou košili a kalhoty. Už jsem ji chtěla zavřít, když mi došlo, že by mi určitě kalhoty spadly, kdybych si je oblékla jen tak, tak jsem z ní vytáhla ještě pásek a s náručí, plnou oblečení jsem se vydala do koupelny, kde jsem ze sebe shodila všechno to načichlé oblečení a rovnou jsem zalezla do sprchy, abych smyla i šmouhy na rukách a obličeji. Připadala jsem si skoro jako kominík.

Jen, co jsem byla čistá a do sucha utřená a oblečená do velkých kalhot, které jsem stáhla páskem a černé košile, kterou jsem nechala volně splývat přes kalhoty, vydala jsem se v tomto velmi zvláštním módně neurčitém stylu do kuchyně a doufala jsem, že nikoho cestou nepotkám, protože bych se zase musela červenat až za ušima, protože tohle byl opravdu hodně praštěný modýlek, ale co jsem mohla dělat?

Samozřejmě by to nebyl můj život, kdybych někoho nepotkala. Dorazila jsem až do kuchyně, kde byl Demetri. Otočil se na mě a koutky mu začaly cukat nahoru.

„Nesměj se, já za to nemůžu! Všechno mám spálené!“ hájila jsem se. „Tak víš co? Máš pravdu, ty kalhoty mi nepadnou,“ usmála jsem se, a tak jsem uvolnila opasek a spustila kalhoty. Nechala jsem si tedy na sobě jenom košili a kalhoty jsem přehodila přes židli.

Ledabyle jsem vyrazila k ledničce a začala si vybírat jídlo. „Ehm…“ zakašlal Demetri a já se na něho otočila.

„Co?“ zeptala jsem se jako by nic, a taky že nic.

„Měla by sis na to hodit aspoň tohle,“ řekl Demetri a nabídnul mi plášť. Přijala jsem ho, ale nějak mi nešel zapnout. „Pomůžu ti,“ nabídnul se Demetri a už byl u mě. Trochu zaváhal, když natahoval ruce k zapínání, ale snažila jsem se ho uklidnit, tak jsem se na něho usmála.

„Co tady vůbec děláš?“ zeptala jsem se, aby řeč nevázla.

„Co bych dělal? Chystám ti něco k jídlu, zrovna jsem chtěl jít za tebou a donést ti to, ale jak vidím, tak jsi mě předběhla,“ řekl a konečně se i jemu podařilo plášť zapnout. „Takže, teď si pěkně sedni a tady máš jídlo,“ rozkázal a tak jsem si poslušně sedla za stůl a Demetri přede mě položil tác plný jídla, které vypadalo opravdu lákavě.

„Vidím, že jsi konečně našel něco, co tě baví,“ řekla jsem a vzala do ruky vidličku.

„Jo, no asi máš pravdu… teď jsem docela vděčný za to, že tvá proměna nebyla úplná, kdyby totiž jo, tak bych ti nemohl vařit a asi bych musel pořád trénovat, ale tohle je příjemná změna. Začalo mě to bavit, což se o mnohých věcech tady říct nedá… Ale to je jedno, chutná ti to?“ rychle ukončil tu svou řeč, ale přesto ve mně vzbudil zvědavost.

„Je to skvělé, jako vždy,“ odpověděla jsem mu s plnou pusou a Demetriho to rozesmálo.  Rychle jsem tedy pokousala všechno, co jsem měla v puse, polkla a chystala se vyptávat. „A co tě tu nebaví?“ zeptala jsem se, jako by jenom mimochodem, ale než jsem se znovu sklonila k talíři s jídlem, všimla jsem si, že toho, co předtím řekl, docela lituje.

„Tady nejde o tom, že by mě to něco vlastně nebavilo, ale pokud to děláš už pár století, tak se ti to omrzí. Všechny ty mise, pořád je to stejné, jenom s tím rozdílem, že někdy se nevrátíme všichni, někdy přijdeš i o velmi dobrého přítele. No a teď, kdybych ti nemohla ani vařit, asi bych neměl ani důvod se sem vracet, protože Jane mi dělá ze života peklo od té doby, co nás spolu viděla.“

„Tak to je mi líto, tohle jsem rozhodně nechtěla,“ omlouvala jsem. „Možná bych si s ní měla promluvit,“ navrhla jsem.

„To bych nezkoušel, je na tebe snad ještě víc naštvaná než na mě a já bych byl nerad, kdyby ti něco udělala. Navíc, Felix by mě asi přerazil, kdyby se ti něco stalo,“ řekl s úsměvem a potom se zeptal na něco, co jsem nečekala. „Jak to, že nemáš prstýnek? Tys ho odmítla?“ zeptal se překvapeně.

„Ne, to ne… nějak jsem mu nestačila odpovědět, než se semlelo to všechno s Kleopatrou.“ Nechtěla jsem se o mém vztahu s Felixem bavit zrovna teď a má odpověď mi vlastně přihrála nové téma. „Kde je vůbec Kleopatra a jak jí je?“

„To nevím, Armando tu byl chvíli před tebou a bral si jeden tác s jídlem, ale byl trochu zachmuřený, takže jsem se ho neptal ani na její stav. A kam ji odnesli to taky nevím, protože pokojů tu je tak trochu poskromnu navíc hned potom, co jsi teď jeden zapálila,“ řekl opět pobaveně. Byla jsem opravdu nadšená, že se baví na můj účet. Sklopila jsem hlavu a raději se starala o své jídlo, než abych to komentovala, a když jsem dojedla, odevzdala jsem poslušně prázdný tác.

„Děkuju, bylo to moc dobré,“ zazubila jsem se na něho.

„Jsem rád, že ti chutnalo,“ mrknul na mě a začal mýt tác. „Měla by sis jít odpočinout,“ řekl mi, tak jsem na to poslušně kývnula, i když jsem neměla v plánu jít do pokoje, ale měla jsem v plánu najít Armanda, vlastně ani nevím proč.

Po pěti minutách bloudění v chodbách, jsem konečně narazila na Armanda, který se zamračenou tváři nesl prázdný tác, zřejmě do kuchyně. „Armando?“ zastavila jsem ho, když kolem mě procházel a snažil se usmívat. Armando se otočil zpátky na mě s otázkou, co po něm chci, čekal na odpověď. „Co se stalo, že jsi tak zamračený?“ položila jsem mu celkem nevinnou otázku.

„Ale to nic, já… ach jo, možná jsem byl naivní, když jsem si myslel, že by se časem mohla změnit, ale ona asi už navždy zůstane stejná. Chová se povýšeně přesně jako za dob, kdy byla královna a nic jí není svaté,“ začal si stěžovat a já jsem měla chuť ho obejmout. „Felix mi říkal, co se potom dělo v sále a že má trochu výčitky, protože to vašemu vztahu moc nepomohlo,“ změnil najednou téma.

„Ale, to teď neřeš, prostě jsem byla jediná, kdo tomu muži věřil a jak Felix řekl, byla to jeho práce a já se s tím buď smířím, nebo ne,“ řekla jsem a jakoby lhostejně jsem pokrčila rameny. Armando se na mě však stále podmračeně díval a mě bylo jasné, že mi nevěří.

„Asi bych ti měl něco říct,“ řekl po chvíli. Tác si  přechytl tak, aby měl jednu ruku volnou a druhou mě vzal za ruku a vedl k nějakým dveřím. Opět jsem tak trochu neměla potuchy, v které části hradu jsem, ale bylo mi to trochu jedno. Armando otevřel dveře a naznačil mi, abych šla dovnitř, potom vešel i on a zavřel za sebou. Oba jsme se octli v neuvěřitelně velké knihovně.

„Co mi chceš říct?“ zeptala jsem se, když jsem se vzpamatovala z toho překvapení nad úchvatností knihovny.

„Měl bych ti vysvětlit to, co se dělo v sále i to proč Aro nepoužil svůj dar.“

„To nemusíš, Felix už mi to vysvětlil. Prostě mu nikdo nevěřil – tedy až na mě – a navíc přece porušil zákon, takže byla jeho smrt nutná,“ odpověděla jsem mu opět trochu lhostejně, ale ani teď to Armanda moc nepřesvědčilo. „Tak fajn, víš, že chci vědět všechno, pokud pro to máš i jiné vysvětlení, než jaké mi dal Felix,“ řekla jsem poraženecky a sedla jsem si do pohodlného křesla. Armando odložil tác a sedl si do křesla naproti mě.

„Víš, nebyla jsi jediná, kdo tomu muži věřil. I já jsem mu věřil a to jenom z jednoho jediného důvodu, na všechny totiž působilo Kleopatřino kouzlo, tedy spíše její dar,“ řekl a já na něho zůstala překvapeně hledět a otevřenou pusou. „No, nekoukej se tak na mě. Kleopatra má tak dar, vlastně ten samý co ty, jenom není až tak silný a Kleopatra ho umí ještě k tomu docela ovládat. Takže i přesto, že byla v bezvědomí, tak na všechny v sále působil její dar, proto ani Ara nenapadlo použít svůj dar na zjištění pravdy. Copak si nepamatuješ, jak ho ani nenapadlo použít svůj dar, aby se dozvěděl, jak to bylo s Caiem a tebou? Za všechno může ten dar a Kleopatra si toho je dobře vědoma. Nechává se obskakovat, rozmazlovat a všechno na úkor mužů, na které použije svůj dar, chápeš?“ zeptal se nakonec.

„No, chápu… A?“ Nebylo to moc přesvědčivé, ale i přes to jsem to chápala.

„Pokud se Kleopatra dozví, že má dar ještě někdo jiný a o hodně silnější, může být hodně nepříjemná,“ vysvětloval Armando. Přišlo mi, jako by chodil kolem horké kaše. Koukala jsem na něj a čekala, co řekne dál. „Abych nechodil pořád kolem horké kaše.“ Neříkala jsem to? „Kdyby se Kleopatra dozvěděla o tom tvém silnějším daru, tak by tě mohla i zabít,“ řekl dramaticky a ustaraně.

„To jsi tu kaši mohl klidně obejít… Proč by mě zabíjela?“ panikařila jsem.

„Jsi stejná jako ona, jsi její kopie, až na její myšlenky - díky Bohu. Ona by nevydržela konkurenci. Jedině ona musí být ta jediná. Nesmíří se s tím, začne žárlit…“

„Potom ji chci vidět,“ řekla jsem rozhodně a odvážně.

„To ti nedovolím!“ snažil se mi v tom zabránit.

„Já se tě neptala,“ odpověděla jsem mu klidně a vážně se mu dívala do očí.

~ Shrnutí~

~ 29. kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 28.kapitola: