Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 27.kapitola

30.05.2010 (17:15) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3890×

27. kapitola

„Já…“ nějak jsem nevěděla, co mu na jeho otázku odpovědět. Opravdu se chci vdát tak mladá? No, dobře, tak mladá budu pořád, ale opravdu si ho chci vzít? Miluji ho, ale… Právě to jedno slovo, to jedno malé ale mě donutilo váhat nad tím, co mu na jeho otázku odpovím.

„Felixi, potřebuju tvoji pomoc…“ vletěl bez klepání do pokoje Armando a tak oddálil na chvíli mou odpověď, která by rozhodla o mém budoucím štěstí a životě po boku muže, které mám velmi ráda, ba dokonce ho i miluji a oceánem slz, které bych nedokázala zastavit, kdyby se po mém případném odmítnutí vyplavily napovrch, kdyby mě odmítl. „Oh, já… nevěděl… pardon,“ začal se hned Armando omlouvat, když mu došlo, co mělo znamenat, že Felix přede mnou klečel a v ruce držel krabičku a drobným prstýnkem.

„To, no, to je v pořádku,“ řekl Felix, zaklapl krabičku a se smutným pohledem na mě se znovu otočil k Armandovi. „Co potřebuješ?“

„Víš, já připadám si blbě, že jsem vás vyrušil v téhle… téhle chvíli, ale Kleopatře se něco stalo a já budu potřebovat tvou pomoc, přestože nevím, jestli je teď ta nejvhodnější chvíli,“ blábolil jedno přes druhé Armando a přitom si bezradně rukama zajížděl do vlasů.

„Uklidni se,“ vyzval ho Felix a přátelsky mu položil ruku na rameno. „Řekneš mi, co všechno se stalo a potom ti můžu pomoct, jak nejlépe budu moci,“ řekl a potom se podíval znovu na mě. „Počkej na mě na chodbě, jenom se obléknu a můžeme to vyřešit.“ Jen co se za Armandem zavřely dveře, přešel Felix až ke mně a s omluvným výrazem se na mě podíval. „Je mi to líto, ale náš rozhovor budeme muset dokončit jindy.“

„Ale… ale samozřejmě. Nevím sice, co se stalo, ale pokud Armando potřebuje pomoct, rozhodně bys ho neměl odmítat,“ obhajovala jsem jeho stanovisko k Armandovi a někde hluboko uvnitř mě si někdo odechl, že jsem dostala trochu času na rozmyšlení. Styděla jsem se za svůj postoj ke svatbě s Felixem, ale neuměla jsem si poručit. Celý život jsem byla nezávislá a teď bych se měla stát něčí ženou a řekla bych, že i majetkem?

„Vrátím se, jak nejdříve to půjde,“ řekl, políbil mě a potom na sebe jenom hodil košili, plášť vzal do ruky a vyšel z pokoje.

Chvíli jsem jen tak stála a dívala se na dveře, kterýma odešel. Přešlapovala jsem z jedné nohy na druhou. Jednou jsem dala ruce v bok, ale po chvíli jsem ruce složila na prsou, ale potom jsem je zase spustila podél těla a pořád jsem s nimi něco dělala.

„Kašlu na to,“ řekla jsem si a šla si do skříně pro věci, když už mi zkazili zásnubní chvíli, tak ať se aspoň dozvím, co se stalo.

Svlékla jsem si župan, odhodila ho na postel a ze skříně jsem vzala to, na co jsem přišla. Měla jsem tedy na sobě bílé upnuté tilko, černé rukávy, černou sukni a bílé lodičky, no a samozřejmě nesmíme zapomenout na černý plášť. Vypadám, jako bych si to oblečení vybírala hodinu. To je jedno, hlavně, že nikde nejdu nahá. Vyšla jsem z pokoje a ještě předtím, než jsem se někoho rozhodla hledat, tak jsem se rozhlédla do stran.

„Alecu?“ zavolala jsem na prvního, koho jsem v těchto chodbách uviděla.

„Ano?“ zeptal se a otočil se na mě. „Počkej, budu hádat. Chceš najít Felixe,“ odpověděl na moji nevyřčenou otázku a já jen přikývla. „Tak pojď,“ pobídnul mě a otočil se zády ke mně, aby mohl pokračovat v cestě.

„Ty víš, kde je?“ zeptala jsem se, jen co jsem ho dohnala.

„Jinak bych tě tam nevedl. Bude v trůnním sálu, kde mají přivést zraněnou Kleopatru… Aspoň by ji tam měl přivést,“ vysvětloval mi Alec a já trochu znejistila.

„Není to upír?“ tohle mi nebylo trochu jasné, kdyby byla upírka, tak se přece nezraní, ne? Alec na to jenom zavrtěl hlavou, ale nevěděla jsem, jak si to mám vyložit. „Takže není,“ řekla jsem, i když jsem si tím nebyla jistá, ale logicky, by to tak mělo být.

„Ne není, je to poloupír stejně jako ty,“ řekl ledabyle Alec. Až teď jsem si vzpomněla na to, že Armando řekl, jak moc se jí podobám.

„Viděl jsi ji někdy?“

„Ne," pokrčil rameny. „Ale říká se, že je nádherná… Beztak na tebe mít nebude,“ mrknul na mě. Trochu jsem se začervenala a sklopila zrak. „Jsme tady,“ prohlásil Alec, když jsme stáli před nějakými dveřmi.

„Počkej, minule jsme se dostala do trůnního sálu jinými dveřmi,“ zastavila jsem ho v půlce pohybu.

„Tohle jsou vedlejší dveře. Za koho mě máš? Víš, jak dlouho tady žiju?“ trochu mi to vyčítal.

„Promiň,“omluvila jsem se trochu sklesle.

„Za co se mi omlouváš?“ ptal se mě a stál hned přede mnou. Jenom jsem zakroutila hlavou.

„Jdeme dovnitř?“ navrhla jsem. Nevím, co to do mě zase vjelo. Alec přikývnul a otevřel dveře.

„Dámy první,“ usmál se na mě a šel na stranu. Tak jsem se usmála taky a vešla dovnitř. Byli tu snad všichni z Volterry, sál byl přeplněný, jenom uprostřed sálu nikdo nestál, všichni byli na kraji a hypnotizovali dveře. Našeho příchodu si nikdo nevšiml, přitiskla jsem se ke stěně a hledala jsem Felixe. Alec bez nějakého zdráhání došel až k trůnům a stoupl si vedle té protivné blondýny.

Jen co se otevřely velké hlavní dveře do sálu, ticho, které bylo v sále, zaniklo v tisících šepotech a hned na to vešel do sálu Armando, který nesl v náručích zřejmě zraněnou Kleopatru a Felix šel kousek za nimi a vedl ještě někoho. No, tedy nevedl, spíše ho strhal a ten dotyčný měl co dělat, aby udržel rovnováhu a neskácel se k zemi.

„Armando, Felixi, můžete mi vysvětlit, co se tu děje?“ zeptal se trochu podmračeně Aro a vstal z trůnu.

„Omlouvám se za ten rozruch, co mé chování vyvolalo,“ začal se omlouvat Armando, „ale měl jsem k němu důvod. Jak sám jistě víš, mezi mnou a Kleopatrou je jisté pouto, které nás vždy upozorní, pokud se tomu druhému něco stane a to se vlastně stalo i dneska. Měl jsem takový nepříjemný pocit, a když jsem se od jednoho dalšího člena gardy dozvěděl o nepokojích na hranicích, došlo mi, co se stalo. S pomocí Felixe se mi podařilo Kleopatru dopravit až sem a také jsme zajali toho, který za vše může,“ řekl pokorně Armando a významně se podíval na toho upíra.

„To není pravda. Lžeš!“ křičel ten upír, ale Felix ho ukáznil.

„Pokud mi teď dovolíš, rád bych se postaral o Kleopatru, potřebuje urychleně pomoci,“ pokračoval Armando a Aro mu přikývnul. Armando ihned odešel a ten neznámý upír byl čím dál tím víc nervóznější.

„Co přesně se stalo?“ zeptal se znovu Aro a sledoval toho neznámého. Ten se ale k mluvení neměl, tak se Aro podíval na Felixe.

„Armando za mnou přiběhnul, že potřebuje pomoc, protože se něco stalo Kleopatře, a tak jsem šel s ním,“ začal mluvit Felix a na konci se podíval na mě, smutně jsem se tedy na něj usmála. „Dostali jsme se až k hranici s Francií, kam jsme došli díky Armandovi a uviděli, jak tento muž spolu s dalšími nahání poloupírky. Ostatní ženy byly mrtvé, anebo se pálily v ohni, a jakmile jsme přišli my, tak se ostatní kromě tohohle,“ zavrčel Felix, „rozutekli. S Armandem jsme se snažili najít Kleopatru, která by tam rozhodně měla být, když jsme ji našli, tak ji tenhle muž, který z ní ztrhnul šaty a zřejmě i znásilnil, ji chtěl roztrhat na kusy a spálit," pořád Felix jenom vrčel. Měla jsem jenom takový pocit, nebo mu na Kleopatře tak nějak víc záleželo, než jen jako na nějaké upírce, případně něčem jiném, jelikož byla zraněná.

„Ty lžeš! Tohle není pravda!“ hájil se ten upír.

„Tak co se tedy stalo?“ zeptal se nepříčetně a naštvaně Aro.

„Ona se sama nabízela spolu se svými kamarádkami,“ vymlouval se, ale moc to nezabralo.

„Tak proč jste je pálili?“ vrčel Felix společně se všemi v sále. Upír na sucho polknul a v očích měl hrůzu a strach.

„My… My… My jsme… My…“ koktal ten upír, ale nic ze sebe nemohl dostat.

„Tak už se konečně vymáčkni, stejně už víc, co tě čeká, takže bude vlastně jedno, co řekneš, přesto si Aro přeje, abys mu odpověděl na jeho otázku. Co se tam přesně stalo a proč jste všechny ty poloupírky pálili?“ vrčel na něho Felix a já jsem ho v tuhle chvíli ani nepoznávala. Jako by to nebyl on, nějaká temná síla ho obklopovala a on se před mýma očima změnil z toho milujícího muže v muže toužícího po smrti. Tohle nebyl Felix, kterému bych chtěla říct ano a prožít s ním celou věčnost.

„Jak… jak už jsem řekl, ony se samy nabízely. Pohrávali si se mnou i mými muži no a… a podle toho, že jste jim přišli na pomoc musíte tu černovlásku znát. Já ji viděl poprvé, přísahám… sváděla nás, vyloženě si říkala o to, abych si ji vzal a ty dívky, co byly s ní hrály to samé divadélko na mé muže, kdo jim měl odolat?“ rozvyprávěl se ten upír a já si popravdě dokázala živě Kleopatru představit, podle toho, co mi Armando vyprávěl, to bylo víc než pravděpodobné, že mluví pravdu, ale kdo to dokáže? Kleopatra? Ta až se probudí, jestli se probudí, bude tvrdit přesný opak mužových slov a nikdo tuhle při nerozsekne.

„Dobrá, dejme tomu, že ti věřím, potom však vyvstává otázka, proč jste je začali pálit?“ otázal se ho mrazivě klidným hlasem Aro.

„Ony… to za to mohly ony, jejich hry byly nebezpečné, muži jim podlehli, ale poté si začaly zase hrát ne netýkavky, a když je muži chtěli… chtěli…“

„Co chtěli? Chtěli přinutit? To jsi chtěl říct? Chtěli je násilím přinutit k souloži?“ zeptal se ostře Felix.

„Ne!“ ohradil se proti jeho slovům dotyčný, „Tak to skutečně nebylo. Po chvíli se zase podvolily, ale než… než… no zkrátka, z ničeho nic se s mými muži začaly prát. Pro všechny, tedy i pro mě, to bylo velké překvapení, snažili… snažili jsme se jim to rozmluvit, ale když si to nedaly vymluvit, tak ustoupily všechny sympatie do ústraní a my se jenom bránili… Nemohli jsme za to, co se stalo… věřte mi.“ Poslední dvě slova už zase zanikla v šumu, který jeho slova vyvolaly. Upíři postávající okolo stěn sálu si opět něco šuškali, sem tam byl slyšet některý hlasitěji než ostatní, ale jasně jsem věděla, o čem diskutují. Napadlo je to samé, co mě. Komu uvěřit? Všichni se však nevědomky přikláněli ke Kleopatře a nechtělo se jim mužově tvrzení věřit. Copak není nikdo kromě mě, kdo by tomu muži aspoň trochu věřil?

„Tvá slova byla velmi působivá,“ promluvil opět Aro a v sále se rozhostilo opět dokonalé ticho. Ticho, ze kterého jsem měla strach. „Skoro mě dojalo k slzám tvé vyprávění, jak vás ony poloupírky sváděly, ale jenom skoro. Myslím, že kdybych se zeptal kohokoliv v tomto sále, řekl by mi, že ti nevěří ani jedno jediné slovo, které si vypustil z úst a popravdě ti nevěřím ani já.“ Mluvil pomalu a během tohoto proslovu přecházel kolem toho muže, který ho s děsem jasně čitelným v jeho očích sledoval. Když Aro řekl, že mu nevěří, tušila jsem, co bude následovat. „Felixi,“ vyzval ho a ten jen němě přikývl. Ticho v sále bylo skoro hmatatelné, bylo tíživé a já jsem toužila odtud odejít, ale stále jsem zůstávala stát jako přikovaná k zemi.

„Nebude to bolet.“ Ta slova splynula z Felixových rtů a v ten moment se jeho ruce chopily mužovy hlavy. Teď jsem jasně věděla, co se bude dít. S kovovým zvukem, který se o sekundu později rozlil sálem, jsem odvrátila pohled od zajatce i od muže, kterého jsem milovala a v tuto chvíli jsem si byla víc než jistá, že mu zatím nemohu říct ano i kdybych sebevíc chtěla.

Všichni v sále byli ještě zabraní do té popravy, ale já jsem na to neměla žaludek. Bylo mi špatně z toho, že jsem právě viděla Felixe někoho zabít. V mysli se mi stále opakovaly slova odsouzeného, rojily se mi tam obrazy, které jeho slova vyvolávaly, střídaly se s obrazem Felixe toužícího po smrti a tak jsem musela odejít. Rychle jsem proklouzla dveřmi ze sálu a rychlým krokem jsem se vydala do pokoje.

Můj mozek se začernil, začala jsem rozbíjet všechno, co mi přišlo pod ruku. Shazovala jsem vše z nočního stolku, házela židlí o vedlejší stěnu, roztrhla polštáře, až z nich vyletělo peří, které brzo bylo po celém pokoji. Bylo mi jedno, že svíčky stále hoří, nic mi nezabránilo, je hodit na zem. Bezradně jsem sebou nakonec šlehla do postele a začala brečet. Málem jsem čekala dítě s někým, který je tak chladnokrevný, málem jsem mu řekla ano. Měla jsem k němu přijít ve svatebních šatech, krásnou uličkou a říct mu "ano" a zůstat s ním navěky. Já jsem tak pitomá!

Před zavřenýma očima jsem viděla Felixova ústa, jak říkají ty bezcitná slova, jak bere toho muže za hlavu… V tom mě do nosu udeřil šílený zápach. Panicky jsem se vyšvihla do sedu a rozhlédla se po pokoji. Všechno kolem mě začalo hořet. Zmocnila se mě panika.

„Lulu!“ uslyšela jsem ode dveří Felixův hlas.

„Felixi!“ volala jsem na něj zoufale zpátky a rozkuckala se díky kouři. „Pomoc!“ křičela jsem na plné kolo.

„Vydrž! Zajdu pro pomoc!“ Slyšela jsem v jeho hlase, že by nejraději přišel ke mně, ale nešlo to, ne přes ty plameny, které tady šlehaly. Rozhodla jsem se, že nebudu jenom bezmocně sedět a tak jsem vzala přikrývku, na které jsem ležela a snažila se uhasit oheň. Ale později mi docházely sily i kyslík, zavřela jsem jen na chvíli oči a potom ucítila jenom slabou ránu, pak byla už jen temnota.

Otevřela jsem pomalu oči, ležela jsem na posteli. Připadalo mi, že se mi to všechno zdálo.

„Konečně ses probudila,“ řekl nadšeně Felix a hned seděl u mě na posteli.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se, trochu rozespale.

„Nevím. Hledal jsem tě, protože jsi nebyla v sálu, tak jsem přišel do pokoje a všude byl oheň. Běžel jsem pro pomoc, a jakmile jsme oheň uhasili, tak jsme tě našli mezi troskami bezvědomí,“ povzdechnul si a sledoval mě svými ustaranýma očima. "Jsi v pořádku?" strachoval se a hladil mě po tváři.

„Proč se Aro toho upíra nedotknul, aby zjistil pravdu?“ zeptala jsem se úplně na jiné téma, než mi otázku pokládal on.

„Jeho slova byla tak zřejmá, že se ho dotknout nepotřeboval, nikdo v sále mu nevěřil,“ řekl jen tak Felix a usmál se.

„Já ano,“ řekla jsem slabě a Felixův úsměv se stáhnul do rovné linky.

~ Shrnutí~

~ 28. kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 27.kapitola: