Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 25.kapitola

24.05.2010 (17:30) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4053×

25. kapitola

„Nebo? Copak tě nenapadlo, jak zjistit, jestli na Felixe působí tvůj dar nebo ne?“ zeptal se a pobaveně mi zlehka zaťukal na hlavu.

„Nedělej si ze mě legraci, na to mě ten hrudník ještě moc bolí. Tak, co tě napadlo tak brilantního?“ odpověděla jsem mu podrážděně a čekala přímou odpověď na přímo položenou otázku, neměla jsem vůbec chuť na nějaké hádanky.

„No jo, dneska s tebou fakt není moc velká legrace. Brečíš a nevíš proč, místo hádky vyvoláváš polibky … ach jo, s tebou je to někdy fakt těžký…“

„Armando, buď mi okamžitě řekneš, cos myslel tím a nebo, nebo odejdu do pokoje a už s tebou nepromluvím,“ začala jsem vyhrožovat.

„Hm, to by nemuselo být na škodu,“ odpověděl a trochu se zamyslel. „Ne, rozhodně by to na škodu bylo, neměl bych si z koho dělat legraci. Fajn, tak když se ti nechce nad mými slovy uvažovat tak ti to tedy povím,“ řekl poraženě.

„Dobré rozhodnutí,“ odsekla jsem.

„Budeme s Felixem trénovat, tedy aspoň jednou, abychom zjistili, jestli na něj budeš působit aspoň z poloviny tak, jako na Jonathana,“ vysvětlil mi to a mě se v tu chvíli nad hlavou rožnula pomyslná žárovka. Jak to, že mě to samotnou nenapadlo?

„Jo, ale má to háček,“ upozornila jsem ho na menší nedostatek.

„A jaký?“ zeptal se mě a nadzvednul obočí.

„Felixe k tomu nepřiměješ,“ vysvětlovala jsem, ale stále to nechápal. „Pane bože! Armando, přemýšlej! Rozešla jsem se s ním a on semnou bude trénovat?“ Skoro jsem až po něm křičela, jak byl blbý.

„Nebude to prosba, bude to rozkaz,“ usmál se vševědoucně a potom vzal mojí ruku a políbil ji. „Dobrou noc, Lulu,“ řekl a pomalu odcházel. Dívala jsem se za ním a přemýšlela, jak to myslel, že to nebude prosba, ale rozkaz, až se mi potom znovu rozsvítilo. Okamžitě jsem se vydala hledat Felixe, který měl namířeno, Bůh ví kam. Chodila jsem po chodbách, jako Bludný Holanďan a přemýšlela, kde by mohl být. Když v tom, když jsem zahýbala do další chodby, jsem do něho narazila a trochu zasyčela bolestí.

„Omlouvám se,“ řekl ledabyle, ale já se jenom usmála.

„To nic… Neodcházej, hledala jsem tě,“ zastavila jsem ho, když chtěl odejít. Otočil se otráveně ke mě a čekal, co ze mě vyleze. „Budeš se mnou trénovat,“ usmála jsem se, jako andílek, ale on se jenom zašklebil.

„Ne, nebudu,“ usmál se hnusně na oplátku a chystal se odejít, ale já ho znovu zastavila.

„To nebylo přání, ale rozkaz,“ řekla jsem s trochou namyšlenosti. Musím uznat, že jsem dobrá herečka.

„Říká kdo?“ zatvářil se odporně.

„Já,“ řekla jsem důrazně a napřímila se. Felix jenom zakroutil hlavou a chystal se odejít, ale já ho opětně zastavila. „Víš, že neposlouchat nadřízeného, je tady ve Voltéře trestné? Vím to já a měl bys to vědět i ty,“ prohodila jsem jen tak a on se zarazil. „Doufám, že jsi nezapomněl na to, že já jsem v žebříčku víš než ty?“ zeptala jsem se ho ironicky a Felix se na mě nedůvěřivě podíval.

„To myslíš vážně?“ vykoulil oči a já mu na to kývnula. „To bys neudělala.“

„Ale ano, udělala. Tak jistě, že se jmenuju Sophie Giampilis,“ odpověděla jsem mu s naprostým klidem a dívala se mu do očí. Felix se z toho mého rozkazu netvářil moc nadšeně, ale rozhodně mi nemohl odporovat, černý plášť je černý plášť.

„Jak myslíte, vaše výsosti,“ řekl uraženým tónem a odešel. Tohle vítězství se mi moc nelíbilo, ale aspoň zjistím, jestli mě miluje nebo ne a to za chvilkovou nevraživost rozhodně stoji, nebo snad ne? Rozhodně ano, odpověděla jsem si sama. Chtěla jsem si být jistá aspoň něčím, potřebovala jsem mít pevný přístav a pokud jím bude Felix a jeho láska, budu naprosto spokojená, jenom si musím udělat pořádky ve svých citech.

(...)

„Dobré ráno!“ vykřikl radostně Armando, který mi vtrhnul do pokoje, ale já jenom zabručela. „Vstávej, musíme trénovat!“ povzbuzoval mě a odhrnul závěsy. Do pokoje okamžitě dopadly paprsky slunce, což mě donutilo si na hlavu dát polštář.

„Proč musím vstávat, tak brzo?“ zeptala jsem se rozespale.

„Je jedna hodina odpoledne,“ koulil očima Armando a hodil mi jablko. Nechápavě jsem na něho zírala. „Já neumím vařit a Demetri odjel,“ hájil svojí snídani.

„Aha,“ řekla jsem mrzutě a zakousla se, když v tom mi na hlavě přistálo oblečení. Znovu jsem na Armanda nechápavě zírala.

„To aby sis nemusela dlouho vybírat,“ usmál se a ještě po mě hodil spodní prádlo. Neochotně jsem se vyhrabala z postele a mezi urputným protahováním, tedy takovým, které mi můj stav dovoloval, jsem si málem roztrhla pusu od neustálého zívání. V noci jsem tak nějak nemohla usnout, pořád jsem musela nad vším přemýšlet a navíc, když jsem slyšela, že Felix je hned v pokoji vedle mě, usnout se prostě nedalo. Bylo to jako trest, být mu tak blízko a zároveň tak daleko. Nesnášela jsem ten pocit, když jsme byli jako na kordy.

Jak dlouho budeme dneska trénovat?" zeptala jsem se, se zívnutím.

„Tak dlouho, jak ti nervy vydrží,“ odpověděl Armando s šibalským úsměv, ale já to tak trochu nechápala. Jak dlouho mi nervy vydrží? „Dneska tam bude Felix, prý jsi mu to nařídila,“ vysvětloval ihned, když si všimnul mého obličeje. Trochu jsem zabručela, při té představě, že mě teď nenávidí.

„Jak vidím, jsi šťastná,“ řekl ironicky Armando a cukaly mu koutky nahoru. Jen jsem se na něho ošklivě podívala a hned ho to přešlo. „Jsi silná, ty to zvládneš, to on má problémy s psychikou!“ povzbuzoval mě, jak nejvíce mohl. Zakroutila jsem hlavou a doufala, že to nebude zas až tak strašné, jak moje podvědomí očekává. Vešla jsem do sálu, kde samozřejmě stál Jonathan a Felix, kteří se navzájem měřili zhnuseným zrakem.

„Tak pánové, můžeme začít,“ prohlásil Armando a všichni tak nějak rozmístili. Postavila jsem se doprostřed sálu a sledovala Felixe. Ten se díval někam za mě, ale i tak šlo poznat, že by se nejraději díval na mě.  „Takže, Lulu, mysli na to, aby se k tobě Felix choval strašně mile,“ začal dirigovat Armando a já jen kývla. Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a začala myslet na to, aby mě Felix znovu objal a políbil, aby se na mě nezlobil. Přála jsem si to z celého srdce. Stiskla jsem pořádně víčka, jak jsem se soustředila a potom oči otevřela. Ostře jsem probodávala Felixe pohledem a dívala se mu do očí.
Zdálo se, že to nezabralo a už jsem to chtěla vzdát, když v tom se Felix nějakým způsobem uvolnil a jeho tvrdá, kamenná maska povolila. Smutně se na mě usmál. Připomínalo mi to ten úsměv, když jsem přišla o dítě a on se mě snažil utěšit, i když byl smutný i on. Podlomily se mi kolena při té vzpomínce a do očí se mi hrnuly slzy. „Lulu, ať už děláš cokoliv, tak přestaň,“ řekl zvláštním hlasem Armando. Okamžitě jsem odvrátila oči a rychle si začala utírat slzy, které jsem pustila na svobodu. Rychle jsem se podívala na Felixe, který už měl znovu nasazenou tu masku bezcitnosti. Trochu se mi zamotala hlava a tak jsem s ní rychle protřepala ze strany na stranu.

„Neříkej mi, co si chtěla, aby Felix udělal, jenom mi řekni, jak moc se ti to povedlo.“ Ozval se Armandův hlas.

„Čtvrtina,“ řekla jsme po pravdě. „Zkusím to jinak,“ seznamovala jsem ostatní se svým plánem.

„Nemusíš, jestli nechceš,“ promluvil ke mně Armando, ale já jsem ho ignorovala. Znovu jsem soustředěně zavřela oči a přála si, aby se na mě Jonathan vrhnul. Chtěla jsem vidět Felixovou reakci. Jak jsem si přála, tak se taky stalo. Otevřela jsem oči a to už mě Jonathan mačkal ke zdi a drtil mě svými ústy. V tom se ozvalo zavrčení a Jonathan byl na druhém konci sálu, ale naštvaně a hrdě vstal ze země a pořádně zavrčel. Felix na něho ihned zaútočil.

http://www.youtube.com/watch?v=FL0bjwez8mg

„Proboha Lulu, jsi v pořádku?!“ vyšiloval Felix, když mě v zápalu boje svojí rukou silně praštil. Opatrně, jako hadrovou panenku mě vzal do náruče. „Jsem v pohodě,“ hlesla jsem potichu.

„Zanesu ji do pokoje,“ konstatoval Felix. Smutně se na mě podíval, ale potom se pokusil o nějaký ten úsměv. Byla jsem sice šťastná, že mě nese zrovna on a má o mě strach, ale kvůli tomu jsem se s ním rozešla. Jenom kvůli tomu, aby o mě neměl strach, aby nemusel být smutný, když se mi něco stane, aby ke mně prostě nic necítil.

„Dám ti prášky,“ zašeptal potichu Felix, když mě položil na postel. Nepatrně jsem zakývala hlavou, ale leželo se mi nepohodlně, tak jsem se zvedla na rukou do sedu a opřela se o stěnu. Felix ke mně natáhnul ruku s tabletkami a vodou. Všechno jsem tedy spolykala a oddechla jsem si. „Měla by sis lehnout,“ strachoval se o mě.

„Ne, nechci,“ vzdorovala jsem, ale nepodívala jsem se mu do očí. Bála jsem se, nebyla jsem dost silná.

„Fajn, je to tvoje věc,“ pokrčil rameny a chystal se odejít.

„Ne,“ zastavila jsem ho jedním slovem a on se otočil zpátky k posteli. „Felixi, já tohle nechci. Nechci, abys mě nevnímal. S Jonathanem kolem sebe chodíte jako dva cizí a ty… já… já…“ mluvila jsem beznadějně a rozvzlykala se. Slzy mi tekly po tváři, tak jsem si schovala tvář do dlaní.

„Sophie,“ povzdechnul si Felix. „Nechci, aby si plakala,“ řekl smutně a lehnul si ke mně do postele. Ruku mi obmotal ramena a snažil se mě konejšit.

„Jenže… jenže, já musím… vím, že jakmile přestanu, ty… ty odejdeš,“ vzlykala jsem a položila hlavu na jeho kamennou hruď. Slzy se vsakovaly do jeho košile, která byla po chvíli vlhká.

„Já nikdy neodejdu Sophie, nikdy,“ šeptal, aby mě utišil. „Miluju tě,“ dodal potichu a já se k němu ještě víc přitiskla.

„Já tebe taky,“ pošeptala jsem, jako v romantickém filmu. I přesto, že mi řekl, že nikdy neodejde, nedokázala jsem ten příval zrádných slz zastavit, pořád se mi po tvářích kutálely slzy jako hrachy a po chvíli se vpíjeli do Felixovy košile, která začínala být značně navlhlá a pokrčená, jak jsem ji svírala v rukách, aby nemohl odejít.

„Sophi, co ty slzy? Řekl jsem, že neodejdu,“ řekl trochu pobaveným hlasem Felix snad po pěti minutách, kdy jsem stále brečela.

„Já… já vím, ale já prostě nemůžu přestat brečet,“ odpověděla jsem a přes ubrečené oči se na Felixe chabě usmála. Ten mi rukou setřel slzy z tváře a taky se na mě přívětivě usmál.

„Co jsi to zkoušela na tom tréninku?“ zeptal se a přestal se smát.

„S Armandem jsme se shodli, že na tebe můj dar asi nepůsobí a tak jsme to chtěli vyzkoušet, proto jsi měl být i na tréninku. Zkoušela jsem tě nějak ovlivnit, ale moc to nepůsobilo, jenom ses na mě usmál. Potom jsem to samé zkusila s Jonathanem a ten reagoval během sekundy přesně tak, jak jsem chtěla, takže…“ vysvětlila jsem mu, co se mělo stát v hale, ale nestalo a potom jsem si sama něco uvědomila.

„Takže…?“ zeptal se zvědavě Felix a znovu se na mě usmál a odhrnul mi pramen vlasů z obličeje.

„Omlouvám se, že jsem ti nevěřila… já… já jsem fakt děsná, jak jsem si nemohla být jistá tvou lásko-ou…“ řekla jsem a znovu se rozbrečela. Zakryla jsem si rukama obličej a vzlykala si do dlaní. Já jsem taková husa! Mohli jsme si tohle všechno ušetřit, kdybych jenom chvíli poslouchala to své bláznivé a nestálé srdce.

„Sophie, podívej se na mě,“ promluvil tichým, melodickým hlasem a tak jsem k němu zvedla uplakané oči a podívala se do jeho laskavého obličeje. „Něco jsem ti už minule řekl. Já jsem si tím byl jistý, ale pokud jsi potřebovala nějakou zkoušku, řekl jsem, že počkám, dokud nebudeš mít ve svých citech jasno a já jsem počkal. Sedím tu teď vedle tebe a opakuju to, co jsem řekl už tolikrát. Miluju tě Sophie, rozumíš? A na tom se nic nezmění ani za dalších sto let, prostě nikdy,“ mluvil pomalu a kladl důraz na každé slovo. Popotáhla jsem a setřela si další slzu stékající mi po tváři.

„Já si tě nezasloužím,“ špitla jsem a sklonila zase hlavu. Hned na to, jsem ucítila Felixovy prsty pod mou bradou, jak mě lehce nutí zvednou hlavu.

„Oba navzájem si se nezasloužíme, ale co máme dělat, když se milujeme?“ usmál se. Objala jsem ho kolem krku, abych si jeho tvář přiblížila, chtěla jsem ho políbit, ale zadívala jsem se do jeho nádherných očí. Červenou střídala černá barva. Smutek vystřídalo štěstí. Vzlyky nahradil smích, to vše jsem se dozvěděla jenom z těch nádherných očí. Pobaveně se usmál, když se nic nedělo a já ho jen sledovala z těsné blízkosti.

Zavřela jsem oči a vdechla jeho nádhernou vůni a než jsem oči zase stačila otevřít, ležela jsem pod Felixem. Byl stejně tak pomalý jako já, jako bychom tohle zažívali poprvé, jako kdybychom své rty ještě neochutnali, jak by to byl náš první polibek. Láskyplně jsem se usmála stejně jako Felix, který se právě teď blížil k mým ústům. Byla jsem tak nedočkavá, že jsem si ho rychle rukama přitáhla, a tak spojila naše rty. Byly přesně tak sladké, jak jsem si je pamatovala, přesně tak něžné, ale i přes to mi jedna věc chyběla…

~ Shrnutí~

~ 26. kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 25.kapitola: