Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 24.kapitola

21.05.2010 (18:30) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4726×

24. kapitola

V očích mě pálily slzy a tak jsem se je mrkáním snažila zahnat. Nesmím se projevit tak slabá, nabádala jsem se, ale když mi jedna slza přetekla přes okraj víčka, věděla jsem, že nebudu dost silná. Felix mi ji pohotově setřel a já se nadechovala k nějaké odpovědi, kterou jsem předem ani neměla promyšlenou. Všechno vsadím na jednu kartu, a buď získám vše, nebo nebudu mít nic.

„Nevím, co ti na tohle odpovědět. Hodně se toho změnilo během doby, co jsi tu nebyl, bohužel ani nevíš kolik toho je jiného. Mé city k tobě… je složité, co zrovna v tuhle chvíli cítím. Když jsi mi řekl, že mě miluješ, byla jsem hrozně šťastná, vždy když jsi musel odjet, byla jsem smutná, ale neskutečně jsem se těšila, až se mi vrátíš. Teď tomu nebylo jinak, ale v Jonathanově společnosti…“ povzdechla jsem si a snažila se v hlavě srovnat slova, která by dávala smysl i Felixovi, „Když jsi mě vzal do náručí, tak jako bych byla loď, která se octla v bezpečném přístavu a stejně tak jsem se cítila, když jsem usínala v Jonathanově náručí poté, co jsem se kvůli noční můře zbudila uprostřed noci.“

Na chvíli jsem se odmlčela, abych našla další prázdná slova. „Já... Já...“ nadechovala jsem se ale zbytečně, nemohla jsem říct nic.

„Nemůžu tě nutit, Sophie a ty to víš, ale bez tebe nedokážu žít, mohli jsme spolu mít dítě, mohli jsme spolu žít věčně, ale já...“ snažil se najít nějaké slova. „Já tě nemůžu nutit do něčeho, co nechceš.“ Usmál se smutně a odešel.

Byla jsem ráda, že to vzal tak v pohodě. Tedy relativně v pohodě a tak se mi i s tím dočasným klidem v duši podařilo usnout, ale to až někdy nad ránem a s pocitem, že nespím déle jak několik málo minut jsem se zbudila protože někdo prudce otevřel dveře až narazily do skříně stojící vedle nich a roztáhl závěsy, které bránily slunečním paprskům ve vstupu do pokoje.

„Zadělej ty závěsy ať si kdokoliv,“ zavrčela jsem, když mi jeden paprsek narazil na víčka a nutil mě k pohybu a tedy přehození si polštáře přes obličej.

„Jak myslíš, ale pak za mnou nechoď,“ odpověděl mi Armando a mě hned bleskla hlavou vzpomínka na jeho včerejší nabídku a hned jsem odhodila polštář a sedla si. Na zlomená a pomalu se hojící žebra to však byl hrozně rychlý pohyb a tak jsem tiše zaklela a Jonathan se usmál. „Tak přece jen sis to rozmyslela?“ zeptal se vesele.

„Jo, jsem rozhodnutá naučit se to ovládat, ať mě to bude stát sebevíc sil,“ řekla jsem rozhodně a z jedné krabičky jsem vytáhla plato léků, dva jsem si vyloupla dala do pusy a zapila douškem vody, hned na to následovaly ještě další dva prášky a hned jsem se cítila o trochu líp jak před chvílí. „Dej mi minutku, jenom na sebe něco hodím a můžeme začít.“ Rychle jsem na sebe něco vzala a už s Jonathanem vyrážela ze dveří.

„Takže,“ začal mluvit Jonathan. „Musím se přesvědčit, jestli ten dar máš, nebo ne,“ mluvil a díval se stále před sebe.

„Jak to zjistíme?“ zeptala jsem se, oči upřené na jeho kamennou tvář. „Dobrý den,“  pozdravila jsem s úsměvem kolemjdoucího, který vypadal duchem nepřítomen.

„Dobrý den, krásko,“ odpověděl mi se stejným úsměvem ten neznámý. Nakonec jsem svojí tvář od té jeho odtrhla a pokračovala s Armandem, a když jsme byli za rohem, tak se Armando zastavil.

„Dar máš,“ ujistil mě ledabyle.

„Jak jsi to poznal?“ znovu jsem se ho zeptala nechápavě.

„Ten muž, kterého jsi pozdravila, od smrti své manželky s nikým nepromluvil a nikdy se neusmál,“ vysvětloval mi Armando.

„Aha…“ odpověděla jsem trochu přihlouple, nějak jsem nevěděla, co jiného říct. „No, tak když už si jsme jistí, že dar mám, můžeš mi říct, jak ho mám jako trénovat, protože já nemám nejmenší tušení, že bych ho nějak ovládala a přitom se muži ke mně chovají pokaždé jinak,“ začala jsem mluvit rychle a přitom rozhazovala rukama.

„To jsme dva, ale něco vymyslíme,“ mrknul na mě Armando a už mě vedl někde jinde.

„Wow, kde to jsme?“ zeptala jsem se a zírala na velký bílý sál.

„Tady se trénuje,“ vysvětlil jednoduše, ale já na něho nechápavě zírala. „Trénují se tady boje a dary,“ povzdechl si nakonec a já ho konečně začala chápat.

„Co tu dělá Jonathan?“ zeptala jsem se, když se od protější stěny odlouplo jeho tělo a s úsměvem přišel až k nám.

„Pomůže nás s tréninkem, protože pokud jsi nezapomněla, na mě tvůj dar nepůsobí a tak potřebujeme někoho, kdo není imunní, abych zjistil, jak přesně dar funguje a jak ho ovládat,“ vysvětloval Armando a já si ho nedůvěřivě prohlížela.

„Proč zrovna on?“ zeptala jsem se ještě jednou.

„Na něj dar působí a nebylo by na škodu vidět, jak by se choval, až dar působit přestane,“ odpověděl mi. Hm, tak to by mě vážně zajímalo, tak fajn, asi se budu muset podřídit.

„Jak myslíš, jdeme tedy na to,“ souhlasila jsem a čekala na další pokyny. „A co teď?“

„Teď zavři oči a snaž se na něho nějak přenést ten svůj dar,“ řekl Armando, a tak jsem ho poslechla, zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Myslela jsem, jak nejvíc to jde na to, aby se Jonathan choval nejmileji, jak jen mohl, otevřela jsem oči a soustředěně jsem ho sledovala. Jonathanovi jenom zčernaly oči a vrhnul se proti mě, zpanikařila jsem, ale to už mě drtil svými ústy.

„Dost, Jonathane, přestaň!“ křičela jsem, jak nejvíce jsem mohla a snažila se ho odstrčit od sebe, ale nešlo to, doufala jsem, že mi nějak pomůže Armando a pomohl.

„Jonathane,“ zahřměl jeho hlas a už byl na druhém konci sálu, kde ho Armando odhodil.

„Promiň,“ omluvil se zahanbeně Jonathan a černá barva z jeho očí začala mizet. Vzpamatovával se z toho, co se právě stalo nepotřebným dýcháním.

„Já končím,“ řekla jsem rozhodně a vydala se nasupeně ke dveřím, ale Armando mě chytil za ruku.

„Teď nemůžeš odejít, musíme trénovat,“ mluvil ke mě důrazně.

„Co když se na mě zase vrhne?“ hysterčila jsem.

„Od toho je ten trénink, Lulu!“ kladl mi na srdce a díval se mi ostře do očí. „Nemůžeš odejít!“ Hlasitě jsem se nadechla, abych měla odvahu pokračovat a nakonec jsem přikývla na důkaz toho, že pokračovat budu. „Postav se sem,“ začal znovu dirigovat Armando a já ho poslouchala, i když ne tak ochotně, jako před chvílí.

„Moc se omlouvám, Lulu, asi jsem to trochu přehnal,“ omluvil se ještě jednou a já se přestala tvářit uraženě.

„Tak, budeme pokračovat, ale nejdřív bys mi měla Sophie říct, o co ses snažila. Musíme zjistit, kde byla chyba protože podle tvé reakce na ten polibek chyba někde vážně byla.“

„Jo, to si piš, že chyba nastala. Já jsem chtěla, aby se choval mileji než teď, ale nějak to nevyšlo,“ odsekla jsem mu podrážděně.

„A myslíš si, že se teď nechová dost mile?“ opáčil Armando a já nevěděla, co mu na to říct. Jonathan se choval mile, tedy aspoň myslím, takže když jsem si přála, aby byl ještě milejší, mohlo to znamenat, že jsem chtěla, aby mě políbil? Zdálo se mi to jako pěkná hloupost, ale byl to jediné racionální vysvětlení toho, co se tu teď dělo.

„Dobře, fajn, zkusím to jinak, budu chtít, aby se na mě rozzlobil a začal křičet, jo?“ řekla jsem předem Armandovi své plány a potom jsem se znovu zhluboka nadechla a podvědomě jsem si přála, aby na mě Jonathan začal křičet, aby začal vyvádět, ale místo toho, jsem se ocitla natlačená na stěnu, Jonathan se na mě tiskl a znovu mě začal zuřivě líbat. Tak tohle ne!

Po počátečním šoku, který ve mně jeho reakce na moje přání vyvolala jsem se mu začala bránit přestože jsem podvědomě nechtěla, aby přestal. Nakonec mi z mého „vězení“ pomohl právě Armando, který Jonathana necitlivě odtáhl do druhé poloviny sálu a já se mohla zhluboka nadýchnout. Málem jsem se díky Jonathanovu polibku udusila.

„Tak tohle se asi nepovedlo,“ promluvil po chvíli pobaveně Armando.

„Víc jak nepovedlo. Měl začít křičet a ne mě znovu líbat!“ křičela jsem po Armandovi a nehodlala jsem se uklidnit, tak rychle jako předtím.

„Klid, přijdeme tomu na kloub,“ snažil se mě uklidnit, ale já se uklidnit nenechala.

„Já už nechci být znovu přilepená ke zdi pod Jonathanem!“ křičela jsem na něho nepříčetně a nasupeně si ho prohlížela.

„Teď to nemůžeš vzdát! Jsme blízko!“ povzbuzoval mě.

„Vidím, jak blízko jsme. Tak strašně blízko až nevidím konec.“ Měla jsem toho plné zuby a prášky taky pomalu přestávaly účinkovat. Tohle nebyl zrovna nejlepší nápad, ale vždyť jsem si sama přála naučit se ovládat ten zatracený dar, kvůli kterému se nemůžu ani zamilovat. Bylo mi z toho všeho k pláči. Poraženecky jsem sklonila hlavu a tak mi vlasy přepadly přes tvář a já si nejprve ani nevšimla pohybu kolem sebe. Proto jsem se prvně vylekala, když se mě někdo dotkl, ale když už jsem se octla v té pevné, tišící náruči patřící podle vůně Jonathanovi, vůbec jsem se nebránila a bezmocně se rozbrečela jako malá holka.

„Pšt… to bude dobrý.“ Konejšivě mě hladil po vlasech a já se snažila zastavit příval slz.

„Vždyť já ne-nechci brečet. Ty slzy jenom ne-nejdou zastavit,“ řekla jsem, popotáhla a nakonec se na něho usmála.

„Nadechni se a zkus to znovu,“ usmál se na mě, pohladil mě po tváři a nakonec odstoupil trochu dál. Znovu jsem se tedy soustředila, jak nejvíce to šlo. Chtěla jsem, aby po mě Jonathan křičel, aby mě dohnal tím řevem k pláči. Otevřela jsem oči a vpila se do těch jeho. Hypnotizovala jsem ho a pořád si jen přála, aby po mě začal křičet, ale moje bolest v hrudníku mi v soustředění bránila, snažila jsem se to ignorovat, ale čím více, jsem na to nebrala ohledy, tím více to bolelo, až jsem se sesypala k zemi.

„Sophie!“ vykřiknul Armando a už mě svíral ve svém náručí. „Jsi v pohodě?“ ptal se mě, se strachem.

„Bolí mě hrudník,“ řekla jsem těžce po pravdě a snažila se moc nedýchat.

„Jonathane, přines prášky a vodu! Hned!“ křičel Armando na Jonathana, který ihned zmizel. Křečovitě jsem se chytla za Armandovu ruku vykřikla bolestí. „Klid, klid,“ snažil se mě nějak konejšit, ale nešlo mu to.

„Lulu, polkni to,“ slyšela jsem Jonathanův hlas a automaticky jsem křečovitě otevřela pusu, do které mi Jonathan dal prášky a trochu vody na zapití. Rychle jsem to všechno polkla a doufala, že bolest přestane. Opět se mi špatně dýchalo, ale když jsem se trochu uklidnila a dala práškům šanci zabrat cítila jsem se hned o trochu líp.

„Tak, jak se cítíš?“ zeptal se starostlivě Armando, který seděl vedle mě na zemi.

„Už je to lepší, ale rozhodně jsem se cítila i mnohem líp,“ odpověděla jsem mu a kysele se na něj usmála.

„Asi jsem tě do toho neměl nutit. Měl bych brát v potaz, že jsi stále zraněná a neměla by ses přetěžovat,“ mumlal a já jsem s ním musela opět souhlasit. Kdyby mě teď viděla Tereza, asi by mě potom chtěla připoutat popruhy k posteli, abych zůstala ležet a nejlíp by mě ještě strážila dnem i nocí.

„Pomoz mi vstanou,“ řekla jsem a počkala až se Armando postaví a potom k němu natáhla ruce, za které mě chytil a pomohl stanout. „Dík,“ špitla jsem a otočila se na Jonathana, „Myslím, že už můžeš jít, dneska trénovat už nebudeme.“¨

„Dobře, ale dovol mi, abych tě odvedl do pokoje,“ řekl.

„To nebude potřeba, do pokoje mě doprovodí Armando,“ jsem mu drze a usmála se na Armanda, který se taky dost usmíval. Jonathan svěsil ramena a pohoršeně odešel, jak nejrychleji mohl, no a potom jsme se vydali ze sálu i my dva.

„Zítra budeme pokračovat, nezapomeň,“ usmál se a potom mě pohladil po tváři. Vpíjel se mi do očí, byl tak nádherný. Hypnotizoval mě tím nádherným pohledem, až jsem si zkousla ret. Antonio byl vždy můj hrdina a teď když tu je semnou a ještě k tomu relativně živý, nemohla jsem si pomoct a stále jsem na něj musela hledět.

„Ehm…“ odkašlal si někdo za námi a potom zavrčel. Samozřejmě to byl Felix.

„Felixi,“ otočil se jako první na něho Armando a přikývnul na pozdrav, já jsem se z toho probrala později. Nastala ta trpná chvíle ticha, kterou nenávidím. Vůbec jsem nevěděla co říct.

„Zrovna se vracíme z tréninku,“ vyžbleptla jsem první, co mě napadlo.

„Jo, to vidím, ale nemusíš mi nic vysvětlovat, přece jenom jsme se rozešli a ty ke mně nemáš žádné povinnosti,“ řekl ledovým tónem až mě zamrazilo. Asi si Armandovu ruku kolem mého pasu vysvětlil jinak, než jenom jako pomocnou. Potom ještě jednou kývl Armandovi na pozdrav a prošel kolem nás a potom hned dál po chodbě.

„Asi to pochopil špatně, co?“ zeptal se po chvíli dalšího trochu trapného ticha Armando.

„Jo, taky si myslím. Ale vlastně má pravdu. Nemám k němu žádné povinnosti,“ zopakovala jsem Felixova slova.

„Jak myslíš, jenom mám takový pocit, že teď tvůj dar působil nějak divně. Felixovi nálady se nemění jako ty tvoje. Vypadá to, že je možná vážně zamilovaný. Třeba by tvůj dar u člověka, který by tě skutečně miloval nemusel působit, co myslíš?“ zeptal se mě a já na něho hleděla jako vyoraná myš. „No, každopádně to stojí za zvážení a nebo…“ řekl a trochu se na mě usmál,

„Co nebo?“ zeptala jsem se a měla z jeho slov trochu strach.

~ Shrnutí~

~ 25. kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 24.kapitola: