Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 22.kapitola

15.05.2010 (19:00) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4440×

22. kapitola

„Já… já jsem…“ nějak jsem se nemohla vyjádřit, když se jeho oči vpily do mých. „Protahovala jsem se,“ řekla jsem rychle to, co mě jako první napadlo.
„Neměla jsi v plánu jít za Armandem, že ne?“ Přimhouřil oči Jonathan.
„Já? Ne…“ snažila jsem se  toho vykroutit. „Fajn, tak trochu,“ přiznala jsem se nakonec a začala se červenat. Viděl mi až do žaludku a nebylo mi to zrovna příjemné. Copak před ním už nikdy nebudu moct mít žádné tajemství? Asi ne, sakra!

„Ty budeš ležet, a pokud shledám, že jsi hodná pacientka, možná řeknu Armandovi, aby se za tebou jednou stavil,“ řekl a mně se rozzářil celý obličej nad tím, že si s historickým Antoniem skutečně promluvím. „Ale jak říkám, musíš být hodná. Sníst vždy všechno, co donesu, klidně ležet a neodmlouvat, když bude čas na prášky,“ diktoval si podmínky mého shledání s Antoniem a já jsem mu všechno nadšeně odkývala. „Víš, že mi teď připomínáš jojo, taky pořád kývá hlavičkou nahoru a dolů,“ řekl pobaveně a já jsem se na něho zamračila a vyplázla jazyk.

Znovu se mi začal vpíjet do očí a já do těch jeho. Zase ta trapná chvíle, kdy je v pokoji napětí mezi dvěma lidmi a nevědí kam s očima. Já přesně věděla kam s očima a věděla jsem, že se znovu schyluju k tomu polibku, ale nemohla jsem odolat. Jeho oči, jeho blížící se ústa, jeho dech, který byl tak omamující. Byl tak blízko… Pomalu jsem zavírala oči a lehce otevírala ústa. A když jsem myslela, že to znovu přeruším, jsem měla jeho ústa přiložená na těch mých a už se to nedalo zastavit, ani kdybych sebevíc chtěla. Rukama jsem mu zajela do vlasů a on si mě přitáhnul blíž k sobě.

„Miluju tě,“ řekl slabým hlasem mezi polibky a byl konec. Odtáhla jsem se od něho a otevřela oči. „Promiň, to jsem asi neměl říkat, co?“ zašeptal Jonathan a já na souhlas pokývala hlavou. Tohle to všechno zkazilo, ale možná to bylo lepší, takhle bych mohla Felixe podvést a teď jsem si vůbec nebyla jistá, jestli by to bylo kvůli daru nebo z mé vlastní vůle. Vypletla jsem ruce z jeho vlasů a Jonathan se narovnal.

„Je to tak lepší, jak jsem řekla, nechci ublížit Felixovi,“ trvala jsem si zarputile na svém.

„Vždyť se vrátí až za týden. Nikdo se to nemusí dozvědět, stejně je Felix většinu času pryč,“ šeptal Jonathan a pomalu mě nutil k váhání.

„Ale, já ho miluju,“ řekla jsem slabým hlasem. Věřila jsem tomu, ale to, co vznikalo mezi mnou a Jonathanem, mě hodně znejišťovalo.

„A co je to mezi námi dvěma? To mi chceš říct, že ta vzájemná přitažlivost je jenom přátelství? Ne, takhle se nechovají přátelé. Lulu, miluju tě a na tom se nic nezmění. Stačí jediné slovo a jsem ochotný kvůli tobě udělat cokoliv.“ Nechtěla jsem ty jeho řeči poslouchat, ubližovalo mi to. Chtěla jsem mu na to něco říct, ale nenašla jsem vhodná slova a raději si zkousla spodní ret. „Klidně bych i zabil Caia,“ řekl mrazivým hlasem.

„Ne. To bys neudělal. Mohlo by se ti něco stát.“ Měla jsem o něj strach, když vedl tak nebezpečné řeči. „Přiznávám, že mi nejsi lhostejný, ale to mezi námi, to… prostě to nemá budoucnost. Já zůstanu s Felixem a ty si najdeš někoho jiného, s kým budeš šťastný.“

„To neříkej, já už nebudu moct být s nikým šťastný. Zamiloval jsem se jako malý kluk, jsem v tom až po uši a nedokážu být s někým jiným, než jsi ty,“ řekl a pohladil mě po vlasech. Nejprve jsem chtěla ucuknout, ale jeho dotek byl příjemný, tak jsem zůstala klidně sedět a nechala jsem ho, aby si hrál s mými vlasy, které mi mnul mezi prsty nebo si je natáčel na svůj prst.

Po chvíli jsem dokonce i usínala a cítila se v Jonathanově náruči stejně tak bezpečně jako v té Felixově. Ale ještě před tím, než jsem usnula, tak jsem přemýšlela. Můžu Felixovi znovu zlomit srdce, jako to udělala Irena? Proč se můj život takhle zamotal? Lulu, Lulu, ty ses do toho zamotala, jak se z toho chceš dostat, aniž bys zlomila srdce jednomu z nich? Položila jsem ruku na Jonathanovu košili a stiskla jí pevně. Nevím, proč jsem to udělala, ale dělám to pokaždé. Ani nevím proč.

„Dobré ráno,“ ozvalo se ode dveří, ale na to jsem zase zabručela. „A já myslel, že semnou budeš chtít mluvit, když mě za tebou poslal Jonathan,“ povzdechl si a až teď mi došlo, kdo to je. Posadila jsem se a snažila si během toho nějak ulízat své vlasy.

„Ne, zůstaň tu Ant… Armando. Chtěla jsem s tebou mluvit, jenom jsem si myslela, že je to Jonathan,“ vysvětlovala jsem.

„O čem jsi tedy se mnou chtěla mluvit? Pokud vím, viděli jsme se jenom jednou a vlastně jsme spolu nikdy nemluvili, tak co tě vedlo k tomu, že si se mnou musíš promluvit? Popravdě, přišlo mi, že se to Jonathanovi moc nelíbí,“ řekl, sedl si na křeslo a pohodlně si natáhl nohy a složil ruce za hlavu. Nevěděla jsem, co mu na to říct, přece jen jsem se teď zrovna dívala na Antonia, mého nejoblíbenějšího historického hrdinu a dokonce s ním budu moct i mluvit. Zdálo se mi to neskutečné.

„Já… Víš, Jonathan mi četl knihu od Shakespeara, Antonius a Kleopatra a-.“

„- A ty chceš vědět, jak to bylo doopravdy.“ Skočil mi do řeči Armando. Na to jsem mu jenom přikývla. „Víš, většina chce vědět, jak Kleopatra vypadala a předpokládám, že ty taky.“ Začal mluvit a já mu na to jenom mlčky přikývla. Armando se zvednul, došel až ke komodě, vzal něco do ruky a vrátil se zpátky ke mně. „Asi nějak takhle,“ řekl a zvednul onen předmět naproti mě. Bylo to zrcadlo. První jsem nechápala, co tím chce říct, ale potom jsem to pochopila. „Měla stejně krásné, černé vlasy jako ty, oči tak nádherné, rysy tak dokonalé,“ díval se na mě zasněně. „Není muže, který by jí nepodlehnul, samozřejmě až na mě. Říkalo se, že jsem jediný, kdo Kleopatru nemiluje, jediný muž na světě. Byla to pravda, byla sice krásná, ale její chování…“ povzdechnul si. „Byla egocentrická, namyšlená, dá se říct, že byla i panovačná, neústupná, všechny nenáviděla. Zabila svého bratra, matku a jen kvůli trůnu, byla nemilosrdná, chtěla se podobat otci… a když jsem tě viděl poprvé, myslel jsem si, že je to ona, ale takhle ona nikdy nechodila, musel jsem blíž, abych se přesvědčil. Jsi jiná než ona, jsi pravý opak jí a přitom jsi úplně stejná. Moje manželka Fulvie, nebyla tak krásná, ale byla přesně jako ty. Měla krásnou, čistou povahu a nikomu nechtěla ublížit. Došlo mi to až moc pozdě. A teď jsi tady ty. Krása Kleopatry a duše milované ženy. Nedivím se, že máš dar ovládat muže," dokončil svůj proslov něčím, co jsem nečekala.

„Cože?“ Byla jsem z toho jeho povídání mimo.

„Ano, máš dar poblouznění, je to dobrý dar, muži pro tebe udělají cokoliv, ale taky je to dost velké mínus. Nevíš, jestli tě doopravdy milují a může to mít podobné následky, jaké jsou teď,“ pokrčil rameny. „Nemůžeš být věrná jednomu muži. Jenom se za tohle neobviňuj, za tohle nemůžeš,“ vysvětloval mi potom ještě dodatečně a stále se mi díval do očí.

„Ale… ale jak víš o tom daru?“ zeptala jsem se trochu zaskočeně a zároveň překvapeně. Nikomu jsem o tom přece neřekla.

„Jsem už na světě hodně dlouho a tak mám docela přehled,“ řekl s úsměvem, ale potom zvážněl. „Ne, za svůj život-neživot jsem potkal spousty žen, ať už chytré, hloupé, mazané, vypočítavé nebo naprosto nevinné a mohl jsem poznat i to, jak na muže působí. Jenže ty na ně působíš úplně jinak, nebo spíše, jako bys na ně působila vlastnostmi všech žen, co jsem kdy poznal a před chvílí vyjmenoval. Ale jak jsem řekl, nikdy nebudeš moct poznat, jestli láska, kterou k tobě ten muž cítí je skutečná nebo jen vyvolaná tvým darem a navíc, čím víc přitahuješ muže, tím větší nepřátelství si vytváříš u žen ve svém okolí. Je to nebezpečný ale zároveň fascinující dar. Pokud se ho však nenaučíš ovládat, může tě i zničit.“ Mluvil pomalu a dával důraz na každé slovo. To, co mi teď řekl, jasně všechno vysvětlovalo.

„Jak se to mám naučit ovládat, když nevím, jak to funguje?“ zeptala jsem se zvědavě a doufala, že mi to vysvětlí.

„Kde je Armando?“ zaslechli jsme oba z chodby něčí naštvaný hlas. Podívala jsem se na Antonia a on mi bezhlasně naznačil, že je to Heidy. Potom si dal prst přes ústa a schoval se ve skříni jako nějaký milenec před žárlivým manželem. Jen co za sebou zavřel skříň, otevřely se dveře do pokoje a stála v nich Heidy jako nějaký bůh pomsty. Ruce zapřené v bok a mračila se na mě. „Kde je Armando?“ snažila se znít klidně, ale uvnitř ní to hodně vřelo.

„Já nevím,“ řekla jsem naprosto nevině a pohledem kontrolovala skříň.

„Nelži, vím, že tu byl.“

„Já jsem, ale netvrdila, že tu nebyl, ale už dávno odešel.“ Heidy mi však nevěřila a myslím si, že kdybych neměla vyšší postavení jak ona, byla by mi schopna prohledat skříně nebo nakouknout i pod postele, jestli se tam náhodou Armando neschovává. Jakmile zavřela dveře a její kroky už nešly slyšet Armando konečně vylezl ze skříně a oddechnul si.

„Ty se jí bojíš?“ smála jsem se mu.

„Já? Tsss. Vedl jsem bitvy proti miliónům mužů a nespočet zemí,“ naparoval se, ale já na něj stále pochybovačně dívala a koutky mi cukaly nahoru. „Jo… bojím,“ uznal nakonec a svěsil ramena.

„Proč?“ vyprskla jsem smíchy.

„Neznáš Heidy! Ona je hurikán! A taky jsem to udělal i pro tvé dobro, ještě by ti něco udělala,“ usmál se nevinně.

„Jasně,“ řekla jsem sarkasticky, ale myslím, že to nepoznal, i když to šlo velmi znát na mém hlase. Takže on mě chránil, to tak, je to jenom strašpytel, i když asi ta Heidy nebude nějaká křehká víla, když se před ní schovává i takový válečník jako je Antonio.

„Klidně si mi nevěř, ale až se třeba příště setkáš s Arem a ve tvé přítomnosti se tam objeví i Sulphicie a ty nebudeš mít svůj dar pod kontrolou, buď si jistá, že budeš mít hodně problémů. Ty nejsi trénovaná, abys s někým bojovala, na to tě tady všichni muži moc střeží, ale jakmile by k nějakému boji došlo, budeš jako hračka v něčích rukou.“

„Toho jsem si všimla,“ řekla jsem smutně a pohladila své bříško. Z očí mi zase začaly padat slzy. A je to tady zase. Sklopila jsem smutně hlavu a rychle si slzy setřela. „Jak mám svůj dar ovládat?“ zeptala jsem se nakonec a zvedla hlavu, abych mu viděla do očí.

„Tak to nevím. Myslím, že s tímhle by ti mohl pomoct Demetri s Felixem, ale jelikož Felix odjel, tak ti pomůže teď jenom Demetri, ale ty se nemůžeš ještě hýbat, takže to budeš muset odložit, než přijede Felix, nebo než se uzdravíš.“ Mluvil docela rychle.

„Pomůžeš mi, se dostat do koupelny?“ zeptala jsem se. Nemohla s plným měchýřem soustředit na jeho slova.

„Samozřejmě,“ usmál se a už mě držel v náručí a nesl ke dveřím do koupelny. Tam mě opatrně položil na zem a odešel. Zašla jsem si tedy na záchod a než jsem ho zavolala zpátky, překontrolovala jsem se v zrcadle. Docela to ušlo. Armando si mě vyzvedl znovu do náručí a nesl mě do pokoje, když v tom se zase otevřely dveře, už jsem si však pomalu začínala zvykat, že se tady snad nikdo nenaučí klepat a vždy vtrhne dovnitř bez vyzvání. Tentokrát to byl Jonathan a jen co mě uviděl v Armandově náručí, začal se chovat skoro jako Felix, prostě začal žárlit.

„Myslel jsem, žes už odešel. Heidy tě hledá po celém hradě,“ vyštěkl mrazivě Jonathan a pořád na mě hleděl, jak spočívám v Armandově náručí.

„Jak vidíš, neodešel jsem. S Lulu se velmi příjemně povídá,“ odpověděl mu nenuceně Armando a Jonathanovi se vydralo z hrudi zavrčení. „Myslím, že se mu nelíbí, že tě držím v náručí,“ zašeptal mi do ucha a já se uchichtla.

„Polož mě na postel, nebo se Jonathan neudrží a zvrtne se to ve rvačku,“ zašeptala jsem teď já jemu a Armando mě tedy položil na postel. Hned jsem si překryla nohy přikrývkou a s Armandem jsme se na sebe spiklenecky usmívali. Oba jsme moc dobře věděli, co se tu teď děje, jenom jsem sama nechápala, proč na Armanda můj tak zvaný dar nepůsobí.

„Měl bys jít, jinak tě Heidy zapálí,“ vrčel a něho vztekle Jonathan a Armando dal ruce nad hlavu v gestu, že se vzdává.

„Armando, jestli narazíš na Demetriho, tak ho prosím, pošli sem, jo?“ promluvila jsem ještě na něj, než se vytratil z pokoje. On jenom kývnul a už byl pryč. „Jonathane,“ řekla jsem potichu, abych ztišila jeho vrčení.

„Co tady dělal?!“ stále jenom vrčel.

„Povídal mi svůj příběh, o tom, jak vypadala Kleopatra, a jak to s ní bylo,“ hájila jsem jeho společnost.

„A co tu dělal potom? Proč tě držel v náručí?“ Přes to neustálé vrčení jsem mu skoro nerozuměla, ale když mi došel význam jeho slov, rozesmála jsem se, ale Jonathan se zdál být mým smíchem ještě podrážděnější a tak jsem zmlkla.

„Jednoduše se mi chtělo na záchod, a protože mi Tereza nařídila, že musím ležet, tak mě tam Armando donesl. To je vše, nedělej z toho nějaké drama.“

„Vážně to bylo jenom kvůli tomu?“ zeptal se a trochu uvolnil svůj postoj ala solný sloup a přešel až k posteli.

„Vážně jenom kvůli tomu,“ uklidňovala jsem ho a ještě mu na to kývla.

„Fajn, budu ti věřit,“ uklidnil se nakonec Jonathan, sedl si do křesla a do ruky vzal další knihu. Celá šťastná, že mi bude předčítat, jsem se zazubila a pozorně ho začala sledovat. Jonathan samozřejmě poznal, že chci, aby mi předčítal, tak začal: „Tak především - Abigail Kirková vlastně žádná Abigail nebyla. Jmenovala se Lynette. Její maminka často vysvětlovala: ,To zavinila ta narkóza. Několik dní jsem byla jako v mátohách. A otec měl z dcery takou radost, že by byl neprotestoval, ani kdybych ji pojmenovala Ofélie.' Takže prvních deset let života byla Lynnie Kirková a nic na světě jí nechybělo…“ začal, až mě zarazilo, že to není nic, co má verše. Ale i tak byl příběh nádherný. O dívce, která se přejmenovala z vlastní vůle na Abigail a ztratila se v osmnáctém století. Začala poznávat, jak těžký život kdysi byl a dokonce poznala lásku, které však nebylo přáno.

„… hrajeme si na Betsy Bowovou,“ řekla Abigail. Věděla, že matka z toho nebude moudrá, ale co na tom. Hlavně že jí rozumí Robert."

„Pane jo. To byla nádhera! Jak se ta knížka jmenuje?" žasla jsem, protože byl příběh nádherný. Jonathan se usmál a položil mi knížku na klín. „Hra na Betsy Bowovou? Nevypadá, tak staře,“ mluvila jsem spíš pro sebe a obracela knihu v rukou.

„Taky, že není stará a je to čtení pro čtrnáctileté dívky, ale i tak mě knížka zaujala. Líbí se mi, jak dobře autorka popsala to osmnácté století, ale možná to bude tím, že ho prožila,“ zasmál se.

„Nějak tomu tvému smíchu zase nerozumím.“

„Je to upírka, byla proměněná v osmnáctém století, ale za tuhle knížku ji musel Aro nechat zničit, protože byla nápadná. Ta knížka byla hodně oblíbená, víš,“ vysvětloval a pátral v malé knihovničce.

~ Shrnutí~

~ 23.kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 22.kapitola: