Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 23.kapitola

19.05.2010 (12:45) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3965×

23. kapitola

Jonathan mi celé odpoledne předčítal a skončil až potom, co jsem usnula, protože mě jeho hlas doprovázel až do říše snů. Opět se mi zdál nějaký sen, ale ráno po probuzení jsem si nemohla vůbec vzpomenout, o čem byl, ale rozhodně musel být moc hezký, protože jsem se probudila s hodně dobrou náladou a všiml si toho i Jonathan.

„Tak, copak se ti dneska zdálo, že záříš, jako sluníčko?“ zeptal se a už si sedal na postel vedle mě, aby mě mohl začít krmit. Už jsem ho chtěla zastavit, že posnídat přece jen můžu sama, když v tom se na mě podíval a řekl, „Neboj, dneska žádná tatarka nebude, Demetri mi všechno vysvětlil.“ S těmi slovy se dal do krájení nějaké ovoce a já se pohodl opřela o polštář. „Tak povíš mi, co se ti zdálo?“

„To bych mohla, ale nejdřív bych si to musela pamatovat,“ odpověděla jsem mu s úsměvem.

„Takže sen, který sis nezapamatovala,“ konstatoval. „Určitě musel být nádherný, když máš i takovou náladu,“ usmál se na mě mile a napřáhnul ke mě vidličku. Poslušně jsem tedy jedla to, co mi nabízel. Už jsem byla skoro po jídle, když jsem zaslechla:

„Sophi,“ velmi povědomý hlas a mé srdce začala v tom moment bít jak splašené. Ohledla jsem se ke dveřím a už tam stál on.

„Felixi!“ vykřikla jsem nadšeně a zeširoka jsem se na něj usmála. „Myslela jsem, že přijedeš až za týden?" řekla jsem zmateně.

„To jsem sice měl, ale nakonec se to podařilo vyřešit včas. Nejsem ráda, že mě vidíš?" zeptal se naoko zklamaně Felix a nastavil mi svou náruč. Jak ráda bych se do ní rozběhla, ale teď jsem nemohla.

„Můžeš přijít blíž,“ požádala jsem ho a Felix se zatvářil zmateně.

„Co se stalo?“ zeptal se, jen co přišel ke mně a dal mi pusu. Ohlédl se na Jonathana, kterého za celou dobu, od kdy přišel, nebral vůbec v potaz a já se lekla, že mu všechno řekne, že nebude držet jazyk za zuby, jak jsme se dohodli. Jonathan se na mě podíval, jako by čekal na nějaké znamení a tak jsem začala kroutit zběsile hlavou, že má být z ticha.

„Jenom malá nehoda, ale není to tak zlé, jak to vypadá, Lulu bude brzo fit a teď, když mě omluvíte, měl bych jít trénovat za tu dobu, co jsem se ti staral o přítelkyni, jsem toho moc nenacvičil," řekl mrazivým tónem, zvedl se z postele a bez jediného dalšího slova odešel z pokoje. Hleděla jsem za ním naprosto zmateně, tohle nebyl Jonathan, kterého jsem měla tu čest poznat, když byl Felix pryč. Teď se choval odměřeně a chladně, ale když jsem si uvědomila, že mi vyznal lásku, docela jsem to i chápala, ale stále se mi nelíbilo, že by byl pořád takový.

„To tě už nemůžu nechat ani jeden den bez dozoru, aby se ti něco nestalo?“ zeptal se pobaveně Felix a dal mi pusu do vlasů.

„Ale to víš, že můžeš, byla to jenom nehoda.“ Mávla jsem nad tím rukou a nechtěla to dál rozebírat. Nechtělo se mi myslet na to, co vedlo k mému úrazu. „A jak proběhla mise? Všechno v pořádku? Jonathan mi předevčírem říkal, že se vrátíš až tak za týden a ty jsi tu už teď.“ Byla jsem z toho nadšená, ale měla jsem strach, jestli se něco nestalo.

„Neboj se, všechno je v pořádku. Raul, kvůli kterému jsme tam jeli, udělal včera k večeru osudnou chybu a tak jsme jí využili a podařilo se nám ho zničit, proto jsme se mohli vrátit už teď. Ale nebudeme se bavit o misi, hrozně se mi stýskalo.“ Změnil rychle téma a políbil mě. Polibek jsem mu náruživě opětovala, a kdyby mi nezačal docházet dech a Felix si mě k sobě moc nepřitiskl, asi bychom toho ani nenechali.

„Au…“ zasténala jsem a Felix mě pustil a se strachem v očích mě sledoval. „Neboj, nic mi není, jenom to ještě trochu bolí.“

„A to se o tebe celou tu dobu staral jenom Jonathan?“ zeptal se a trochu se zamračil, asi se mu nelíbilo, že bych byla celou dobu, co byl pryč s mužem, který mu ukradl jeho lásku a potom ji vlastně donutil spáchat sebevraždu. Když jsem se takhle dívala na Jonathana, tak jsem ho nenáviděla, ale když jsem byla s ním, byl jiný. Byl dokonalý přítel.

„Ne, byl tu i Demetri, Aro a dokonce i Armando,…“ začala jsem vyjmenovávat, kdo všechno tu byl a Felix se u každého dalšího mužského jména mračil čím dál tím víc. Na čele se mu dělala vráska a tak jsem se na něj usmála, dala mu pusu na nos a uklidnila ho slovy: „Ale neboj, s nikým z nich jsem tě nepodvedla, všichni se jenom báli o moje zdraví. No a vidíš, dokonce tu byla i Heidy,“ řekla jsem, když jsem si vzpomněla i na ni.

„Heidy? Co po tobě chtěla?“

„Hledala Armanda,“ odpověděla jsem mu a nad vzpomínkou Armanda ve skříni jsem se musela zasmát.

„Aha, a co u tebe dělal Armando?“ přestože jsem mu řekla, že jsem s nikým nic neměla, stále žárlil.

„Jonathan mi jednou předčítal nějaké příběhy od Shakespeara a došel až k Antoniovi a Kleopatře,“ řekla jsem a už jsem nemusela nic dodávat, Felix hned věděl, kam tím mířím. „Tys to věděl! Jak to, žes mi to neřekl?“ zeptala jsem se trochu dotčeně.

„A jak jsem mohl vědět, že by ses s Antoniem chtěla setkat?“

„Možná kdybys mě aspoň jednou poslouchal a nepředstíral to, tak bys to věděl!“ vyštěkla jsem po něm.

„A je to tady zase. Pár dní s Jonathanem a ty jsi úplně stejná jako Irena," začal mi vyčítat a shodil vztekle jednou rukou všechny léky z nočního stolku.

„A ty mě s ní stále srovnáváš. Promiň, že jsem jako ona, ale Jonathan mě alespoň jistě poslouchal, za to ty… Když se mi někdy něco stane, je to jenom v tvojí nepřítomnosti, nemám tě tady!“ vyčítala jsem mu pro změnu já.

„Chceš mi vyčítat, že když s tebou nejsem, tak jsi tak nešikovná?! Za to viň spíš sebe!“ křičel po mně.

„Dost… Na tohle už nemám nervy,“ řekla jsem potichu a ušel mi vzlyk, nechtěla jsem mu říkat o Caiovi a tom, jak mi ubližuje. Mohla jsem se tím sice hájit, ale nechtěla jsem ho trápit. „Sotva přijdeš, tak se mračíš, pořád jenom žárlíš, skoro tady nejsi, a pak se divíš, že mi Jonathanova nastavená náruč vyhovuje!“ štěkala jsem po něm a na chvíli se odmlčela, abych si setřela slzy a popotáhla jsem.

„Sophie,“ povzdechl si Felix a chtěl přejít k posteli, ale já ho mávnutím ruky zastavila.

„Ne… Odejdi, mezi námi je konec!“ řekla jsem ostře a doufala, že to znělo nemilosrdně.

„Sophie,“ snažil se ještě něco namítat Felix, ale já jen zakroutila hlavou a pevně stlačila víčka k sobě. „Takže tohle je konec?“ zeptal se bezradně a s lítostí v hlase. Já jenom zakývala hlavou a snažila se co nejvíce zadržet vzlyky a slzy, které si draly cestu ven. „Sophie, podívej se mi do očí," nakázal mi. Sebrala jsem, co nejvíce sil jsem mohla a zvedla hlavu k Felixovi, věděla jsem, že mám zarudlé oči a určitě nevypadám věruhodně, ale chtěl to, tak to má mít. „Opravdu je mezi námi konec?“ zeptal se a čekal na odpověď. Věděla jsem, že právě teď skončily všechny naše chvíle štěstí, všechny okamžiky, které jsme spolu zažili.

„Ano,“ řekla jsem slabě a tvrdě. Hrdlo se mi svíralo a v krku jsem měla knedlík, až to bolelo. Nemohla jsem popadnout dech a začala mě šíleně bolet hruď. Nevím z čeho, jestli z lítosti, úzkosti nebo kvůli mému zranění, ale bolelo to, jak čert. „Jdi pryč prosím,“ řekla jsem ještě s poslední špetkou důstojnosti. Felixovi se v očích objevila strašlivá bolest, chtěla jsem se mu za ní omluvit, ale nemohla jsem, byla jsem na to příliš hrdá. Felix potom kývnul a zmizel.

A když za ním třískly dveře, konečně jsem se mohla zcela odevzdat pláči a bolesti v hrudi. Ale na pláč teď nebyl čas. Svíjela jsem se v křečích, tak velkých, až jsem myslela, že prasknu. Opatrně jsem vylezla z postele a snažila se dosáhnout na léky, které odhodil Felix pryč, ale byla jsem příliš slabá. Nakonec jsem se jenom svíjela v křečích na studené zemi a čekala, co se bude dít dál. Nemyslela jsem na Felixe, ale bolest z jeho ztráty byla stejně velká, jako bolest, která vycházela z hrudi.

Od chvíle, kdy jsem sem vkročila, se můj život otočil o sto-osmdesát stupňů. Moc štěstí jsem tu nezažila a většinu času jsem strávila v posteli ať už jako zraněná nebo jenom zábava. Stále jsem fňukala a v tuhle chvíli jsem si přála být znovu obyčejný člověk s obyčejnými starostmi. Nechtělo se mi tu zůstávat zavřená. Nenáviděla jsem se za to, co jsem řekla Felixovi, ale dokud si neudělám v citech pořádek, bude to asi nejlepší.

Ležela jsem na zemi a hlavu jsem měla položenou na měkkém Peršanu. Křeče, které před chvílí mořili mé tělo, pomalu ustupovaly i bez léků a já začínala normálně přemýšlet a pak jsem usoudila, že by nebylo od věci dostat se zase do postele. Když jsem se k tomu odhodlala, zaslechla jsem tiché zaklepání, zvedla jsem hlavu ze země, abych se podívala na příchozího, a hned jsem spatřila pár vyděšených rudých očí.

„Zase tu byl?“ zeptal se nepříčetně Aro.

„Ne, nebyl to on. Pohádali jsme se s Felixem a rozešli se spolu,“ odpověděla jsem mu a Aro mi už pomáhal vstanout.

„A co jsi dělala na zemi?“ stále se nedůvěřivě vyptával, když už jsem ležela v posteli.

„Měla jsem šílené bolesti, potřebovala jsem léky, a mimochodem, mohl bys mi je dát?“ usmála jsem se mile.

„Samozřejmě.“ Oplatil mi úsměv a už mi nastavoval ruku plnou těch omamných látek. Děkovně jsem se usmála a spolkla najednou všechny a zapila je vodou. „Víš, Lulu. Proč ses s ním rozešla?“ zeptal se a byl trochu nesvůj.

„To je jedno a myslím, že tobě to moc vadit nemusí,“ řekla jsem popravdě, co si myslím a sklopila hlavu, abych přerušila oční kontakt. Cítila jsem tu napjatou atmosféru.

„Ehm… Chce s tebou mluvit Armando, můžu ho poslat dovnitř, nebo chceš být sama?“ přerušil to ticho Aro a vyčkával na odpověď. Mám být sama a užírat sebelítostí, nebo mám s někým mluvit a být s někým.

„Můžeš ho pustit.“ Usmála jsem se na odpověď, a tak Aro kývnul a místo něho se v pokoji objevil Armando. „Co potřebuješ?“ zeptal jsem se hned a propalovala ho pohledem, protože vypadal dost vážně.

„Mluvit s tebou o Felixovi,“ řekl jednoduše Armando.

„Ne, já o něm nechci mluvit,“ snažila jsem se vyhnout rozhovoru a doufala, že to nebude brát na lehkou váhu.

„Ale já chci!“ promluvil tvrdě, až jsem se trochu lekla, upínala jsem oči k němu a trošinku se ho i bála. „Lulu, přijde, tolik se na tebe těší a ty se s ním rozejdeš. Co kdybys měla to dítě? Taky by ses s ním rozešla?“ útočil na mě tvrdě a při vzpomínce na své dítě… Dost!

„Ne, s tímhle na mě nechoď. Víš moc dobře, že kdybych dítě měla, tak se s Felixem nikdy nerozejdu!“ vykřikla jsem naštvaně.

„Takže si s ním byla jenom proto, že si čekala dítě?“ vyzvídal dál nekompromisně a ve mně to začínalo pořádně vřít. Jak tohle mohl jenom vyslovit?

„Proč to děláš?“ zeptala jsem se ho zničeně, ale Armando po mě chtěl jasnou odpověď. „Tak fajn, nebyla jsem s ním jenom kvůli dítěti, to že jsem těhotná, jsem zjistila, až když jsme byli spolu. Už od začátku jsem ho měla ráda a pak se do něj zamilovala, ale teď si nejsem svými city jistá, chápeš to? Sám si mi navíc říkal, že nikdy nebudu vědět, jestli jsou ty city skutečné nebo jenom způsobené darem,“ řekla jsem mu popravdě.

„Nemluvil jsem o tvých citech, mluvil jsem o citech mužů,“ odpověděl mi a vševědoucně se na mě usmál.

„To je teď ale jedno, chápeš?“ vyjela jsem po něm a Armando se dál usmíval.

„To si myslíš jen ty. Tvůj dar je silný a brzy i ty sama pochopíš, co dokáže, když se ho nenaučíš ovládat a pokud budeš slabší jak ten dar, tak tě zničí. Místo aby sis ty podrobila ten dar, tak si dar podrobí tebe.“ Mluvil a já jsem začínala mít strach. Zřejmě věděl, o čem mluví a já jsem to chtěla vědět taky, ale teď jsem nebyla zrovna v situaci, kdy bych měla chuť něco učit o svém daru.

„Jak to, že na tebe dar nepůsobí?“ nechápala jsem.

„To je zase můj dar," Usmál se, jako babička s důchodem. „Tak fajn, zítra se budeš snažit dostat se z postele na vlastní nohy, nacpeš do sebe tolik prášků, kolik bude třeba a začneme s výcvikem. Naučím tě, jak uplatnit tvůj dar, a jak ho vůbec používat, aby tě nedostal.“

„Fajn.“ Odkývnula jsem mu to jedním slovem. Byla jsem zvědavá, jak mě chce učit používat něco, o čem jsem do teď nevěděla, že nějak ovládám.

„Fajn, zítra nebude žádné vyspávání, čeká nás perný den,“ řekl přísným hlasem a potom odešel z pokoje. Seděla jsem na posteli a z vedlejšího pokoje se ozýval nějaký hluk, až pozdě mi došlo, že je to Felixův pokoj a pokud tam celou dobu byl, slyšel každé slovo, co jsem Armandovi řekla, slyšel o daru, což vlastně sám asi tušil, ale o mých zmatených citech se dozvědět nemusel. Měl si myslet, že už ho nechci.

„Co chceš?“ vyštěkla jsem hned, jakmile jsem uviděla Felixe v pokoji.

„Pravdu,“ řekl jasně a stručně. Zhluboka se mi díval do očí a mé mozkové závity začaly pracovat, jak se mu co nejvíce vyhnout, ale moje odpověď stále nijak nepřicházela. „Sophie, já jsem slyšel všechno, úplně všechno, co jsi teď řekla Armandovi, nesnaž se nic zakrýt!“ pral do mě svojí obhajobu a žalobu na mě.

Nadechla jsem se, abych nabrala síly a zařvala, jak nejvíc tvrdě jsem mohla: „Běž pryč!“ Ale má snaha přišla v niveč, protože ho to neoblomilo.

„Sophie,“ povzdechl si a šel přímo k posteli.

„Ne, nepřibližuj se!“ křičela jsem po něm, ale on stále nic, už mě pevně držel za ruce a mohla jsem sebou cukat jakkoliv, ale z jeho bolestného a pevného sevření rukou jsem se nevymanila. „Pusť!“ stále jsem jenom křičela.

„Miluju tě,“ řekl mi a ignoroval úplně všechno. Mé zmítavé pohyby, křičení, všechno!

„Víš stejně, jako já, že je to jenom dar,“ odsekla jsem mu se vší drzostí.

„Ne! Tohle je skutečné, tohle není jenom působení tvého daru! Sama jsi říkala Armandovi, že mě miluješ, tak proč mi říkáš něco úplně jiného?“ mluvil s neskrývanou bolestí v hlase. Bezradně jsem se podívala na bok, abych se mu nemusela dívat do očí a slzy měla na krajíčku.

~ Shrnutí~

~ 24.kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 23.kapitola: