Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 21.kapitola

12.05.2010 (21:00) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3762×

21. kapitola

Jonathan se ke mně nakláněl a já cítila jeho chladný dech na mé tváři. Ta vzájemná přitažlivost byla až hmatatelná, ale něco se mi na tom i přesto nelíbilo. Vzpomněla jsem si na Felixe, a co říkal o mém daru a také na své vlastní poznatky. Než jsem však stačila uhnout, ucítila jsem jeho rty na svých, ale stačil se o ně jenom jemně otřít a já už otáčela hlavu jiným směrem.

„Promiň,“ zašeptal a mírně se odtáhl. Podívala jsem se na něj a on pomalu vstal z postele a šel vrátit knížku na svou polici.

„Nemáš se za co omlouvat, byla to i moje chyba, ale mám Felixe, znám váš příběh a nechci ho ranit, miluju ho,“ šeptala jsem do ticha pokoje a Jonathan se ke mně otočil. Chápal, co jsem řekla, ale zároveň jako by s něčím uvnitř sebe bojoval, jako by mi chtěl něco říct, ale zároveň se toho bál.

„Chápu to, tohle bylo jen… jen…“ nějak se nemohl vyjádřit a i já jsem hledala to správné slovo, které by vyjádřilo, co se před chvílí stalo. „no, prostě oba víme, že se to stát nemělo a Felix se o tom ode mě nikdy nedozví, pokud si to budeš přát. Když tak nad tím uvažuju, tajíš mu snad polovinu svého života tady. To ho nikdy nenapadlo, že máš nějaké tajemství?“ zeptal se už s mírným úsměvem a přitáhl si to křeslo blíž k posteli.

„Nevím, jestli ho to někdy napadlo, ale o tajemství ví. Nikdy mu neřeknu, jak to bylo s Caiem, on se to prostě nesmí dozvědět.“

„A jak to chceš udělat, když už to ví i Aro. Dala jsi mu přece přečíst své myšlenky, aby mě pustil z vězení, za což jsem ti ještě vlastně dostatečně nepoděkoval. Takže ještě jednou děkuju, bylo to tam hrozné. Byl jsem sice trochu oddělen od trestanců, ale i tak to bylo hrozné.“

Jenom jsem se usmála, vůbec jsem nevěděla co mu na to říct. „Nemáš zač,“ řekla jsem zase to, co už jsem jednou řekla a pořádně zívla.

„Měla by ses prospat.“ Usmál se na mě a ještě mi podal léky. Tak jsem tedy léky polkla a zavrtala se do postele. „Dobrou noc,“ řekl ještě Jonathan a lehce, jako by se mě bál, mě pohladil po vlasech.

„Dobrou,“ odpověděla jsem, ale to už jsem byla v polovičním spánku.

(…)

Ležela jsem v posteli a neměla se k tomu otevřít oči a zase plně vnímat nový den. Ještě jsem se chtěla chvíli ležet a o nic se nezajímat, ale mé plány kazily ty šeptající si hlasy v pokoji. Nakrčila jsem čelo, ale stále jsem doufala, že za chvíli utichnout, ale měla jsem smůlu, po dalších pěti minutách se ještě pořád bavili.

„Myslím, že bude v pořádku dokonce dřív, než to prvně vypadala. Uzdravuje se až překvapivě rychle.“ Konečně jsem ten jeden hlas poznala. Patřil doktorce Tereze. Co ta tu zase chce? Nevadilo mi, že tu je, to ne, jenom už tu byla tolikrát, měla jsem o ni strach, je všímavá a mohla by něco odhalit a pak už by se nemohla nikdy vrátit domů.

„Ano, vypadá to tak,“ přitakal jí Jonathan a já už jsem měla dost toho, že se o mně baví, jako bych tu nebyla a tak jsem trochu zamručela a několikrát zamrkala, než jsem úplně otevřela oči. Jen, co jsem to udělala, stál nade mnou Jonathan a vesele se na mě zubil. Jeho zářivý úsměv jsem mu oplatila úšklebkem a potom jsem se snažila opět trochu posadit.

„Dobré ráno, ty náš ospalče.“

„Nechte ji, Jonathane, je přece nemocná, a pokud se má brzy zotavit musí hodně jíst a spát. No a to mě přivádí k tomu, že tu nemá žádné jídlo ani pití. Zajděte pro něco a já ji zatím vyšetřím.“ Vyháněla ho Tereza jako by tu byla doma ona a ne on. Jen co za ním zaklaply dveře, přisedla si ke mně na postel a začala s vyšetřením. „Tak, jak se cítíš? Nebolí tě nic? Jak se ti dýchá?“ spustila salvu otázek a já se nad tím musela usmát.

„Ne, je mi dobře. Pěkně se tu o mě všichni starají, hlavně tedy Jonathan.“

„Ano, zdá se být velmi milý. Taky bych si takového přítele nechala líbit,“ prohodila jen tak, když mi oddělávala obinadla.

„Au…“ sykla jsem, „to ne, Jonathan není můj přítel, tedy ne jako přítel, že bychom spolu chodili, on je jenom moc prima kamarád. Můj přítel, Felix, on musel na nějakou dobu odjet na… na služební cestu, ale měl by se co nejdřív vrátit,“ vysvětlovala jsem a Tereza mi předělávala obvaz.

„Tak to jo, já myslela… když tu s tebou pořád je Jonathan, tak, že… no asi jsem se spletla, ale když on se na tebe dívá skoro jako nějaký zamilovaný puberťák,“ řekla a naposledy mi obtočila obvaz kolem hrudi. Dívá se na mě jako zamilovaný? Co tím proboha myslela? S Jonathanem jsme jenom přátelé, sice to včera, tak by se asi přátelé chovat neměli, ale co už, přece jen jsem s ním už několikrát i spala a nijak to náš vztah neprohloubilo, všechno to přece bylo kvůli tomu zatracenému daru, o který se nikdo neprosil.

„Jak to myslíte?“ zeptala jsem se, když jsem si stáhla tričko, ale než mi stačila odpovědět, otevřely se dveře a do pokoje vešel usměvavý Jonathan s tácem plně naloženým jídlem. Nedůvěřivě jsem se na ten tác podívala. „Kdo to chystal?“ nedalo mi to a musela jsem se zeptat.

„Demetri, kdo jiný? Do kuchyně nikoho kromě tebe ani nepustí,“ odpověděl mi s úsměvem Jonathan a já se uklidnila. Znala jsem to jejich podivné kuchařské umění a jediný, který se vařit naučil, byl Demetri, od něho jsem se nebála sníst nic.

„Dobrá, tak já myslím, že jsem tady se vším skončila. Sophie, ty máš stále předepsaný klid na lůžku, sice se uzdravuješ rychleji, než jsem zvyklá, ale i tak budeš ležet a nechat se obskakovat, je to jasné, Jonathane?“ řekl jako matka domlouvající dvěma neposedným dětem.

„Ano paní doktorko!“ řekl Jonathan a já se na něj znovu zašklebila, ale on se tvářil vážně a já už jenom čekala, kdy Tereze zasalutuje.

A jen co Tereza odešla, si ke mně přisednul Jonathan s tácem. Natahovala jsem se pro kousek kiwi, ale Jonathan mi přes ni plácnul tou svojí. „Ne. Slyšela jsi? Máš se nechat obskakovat,“ řekl naoko vážně a do ruky vzal plnou lžíci tatarky. "Otevři pusu," usmál se, ale já jsem trochu znejistila.

„Tohle je tatarka.“ Ukázala jsem na lžíci a podívala se na něj, jako na idiota.

„No a?“ nechápal.

„Tatarka se jí jenom s něčím, nejí se sama, jinak chutná divně,“ vysvětlovala jsem. Ano mám tatarku ráda, ale samotnou? Blé!

„Tak promiň,“ kapituloval a švihnul se lžičkou nad talířem, aby mohl nabrat místo tatarky něco jiného. Tak tohle bude na dlouho. „Už to mám!“ řekl a plácl se do čela. „Před Terezou jsem to moc ukazovat nemohl,“ řekl a podal mi hrníček. Vzala jsem si ho do rukou, a když jsem se poprvé napila, zjistila jsem, že je to krev. Olízla jsem si rty, podívala se na Jonathana a se šibalským úsměvem jsem všechno najednou vypila. Jonathan si ode mě vzal hrnek nazpátek a já se natáhla pro ten tác s jídlem.

„Víš, co? Já se radši najím sama, protože tahle by to trvalo ještě hodně dlouho a ruce nemocné nemám.“

„Ne, ne, ne,“ bránil se Jonathan a tác si vzal zpátky. „Dokud se nevrátí Felix, tak tě krmím,“ rozkazoval.

„Doufám, že se už pozítří vrátí, jak slíbil,“ povzdechla jsem si.

„No, tak to nečekej, bude tady tak za týden,“ řekl si spíš pro sebe a hloubal nad tím, co naložit na lžičku.

„Co?!" vyštěkla jsem a Jonathan se ihned z tácu podíval na mě. Nevěřícně jsem na něj zírala.

„Ano, týden,“ pokrčil rameny a nabral na lžičku brambor. „Otevřít pusu,“ usmál se, jakoby nic s napřaženou lžičkou ke mně. "No tak Lulu, týden uteče jako voda,“ řekl trochu uraženě, ale snažil se mě uklidnit.

„Ztratila jsem chuť k jídlu.“ Obrátila jsem oči v sloup a smutně se odvrátila od Jonathana, položila hlavu na polštář a v duchu trochu proklínala to, co mi právě řekl.

„Chceš mi říct, že nebudeš jíst, dokud se Felix nevrátí?“ hysterčil Jonathan. Neodpovídala jsem mu a stále jsem ležela otočená zády k němu. „Přestaň si hrát na Buddhu! Dneska si klidně nejez, ale zítra něco sníš, i kdybych to měl do tebe rvát násilím!“ slabě po mě křičel. Chápala jsem, proč na mě zvadá hlas, ale přece jen musí chápat, že se mi nelíbí, že Felix přijede později, než slíbil a to ještě skoro o pět dnů.

„Dobře, jíst budu, ale jenom proto, že jsem to Felixovi slíbila,“ řekla jsem uraženě a vytrhla mu lžičku z ruky. Jonathan byl mou náhlou aktivitou tak vyveden z míry, že vůbec neprotestoval. Vzala jsem si od něj tác s jídlem a konečně si vzala to kiwi, po kterém jsem se natahovala jen, co přišel. Nesnědla jsem toho sice moc, ale nemohl tvrdit, že jsem nejedla. Pak jsem se znovu rozplácla na posteli a počítala údery svého srdce, jako by to snad mou mysl zaměstnalo a já nepřestávala myslet na Felixe a to, že bude pryč tak dlouho.

„Co chceš dneska dělat?“ zeptal se Jonathan jen, co se vrátil z kuchyně, kam šel odnést tác s polovinou jídla, kterou jsem nesnědla.

„Nevím,“ řekla jsem pasivně a zavrtěla se na posteli. Už mě to tu nebavilo, ale Tereza mi zatrhla cokoliv jiného než ležení, což normálně není zase tak špatný nápad, ale když už v té posteli musíte tvrdnout třetí den v kuse, je to docela otravně.

„Mohl bych ti přečíst ještě něco od Shakespeara, třeba takového Kupce benátského,“ začal mi nabízet.

„Nemáš něco, co je víc romantičtějšího?“ zeptala jsem se, protože se mi kupec moc romantický nezdál.

„Ale kupec je romantický,“ snažil se mi vnutit jeho knihu.

„Ano, nic není tak romantického, jako židovský kupec, který chce uříznout libru masa nějakému chlápkovi,“ řekla jsem ironicky a obrátila oči v sloup.

"Ale je to i o ženě, která toho muže miluje a ten muž miluje… Fajn, zapomeň na to,“ kapituloval a dal knížku zpátky do knihovny. „Co třeba…“ začal vybírat, „tohle!“ vykřikl nadšeně.

„Co to je?“ zeptala jsem se, protože jsem neviděla na název knihy.

„Antonius a Kleopatra,“ usmál se. „Jestli mi řekneš, že tohle není romantika, tak potom už nic.“ Snažil se mě přemlouvat.

„A máš něco, co nekončí tak moc dramaticky?“

„Komedie od Williema? To není nic moc! Tohle se ti bude vážně líbit, je to nádherné.“ Snažil se stále hájit svůj výběr, až jsem mu nakonec kývla. Celý šťastný si přisunul křeslo k posteli a začal předčítat.

Ležela jsem na posteli a poslouchala Jonathanův melodický hlas. Vžívala jsem se do příběhu, přestože jsem ho znala. Vždy mi bylo Kleopatry a Antonia líto, jejich láska byla kvůli politice a moci ustoupit do ústraní. Celý příběh byl tak romantický, a když nakonec Kleopatra spáchala v hrobce sebevraždu, když její milý umřel, nezabránila jsem slzám a nechala je stékat po tváři.

„Brečí se sice do krásy, ale ty to nepotřebuješ, tak přestaň,“ řekl Jonathan, když dočetl a zaklapl knížku.

„Já nebrečím,“ odpověděla jsem mu a popotáhla.

„To vidím,“ dodal s úsměvem a za chvíli mi podal kapesník. Hlučně jsem se vysmrkala a kapesník mu vrátila.

„Oni měli tak smutný konec… Zemřeli pro lásku a s láskou.“ Mluvila jsem zasněně a dívala se do dálky. Jak romantické to asi muselo být, teda až na pár nesrovnalostí ohledně válek a smrti.

„Nevěř všemu, co čteš, nebo alespoň, co ti kdo předčítá.“ Dobíral si mě Jonathan a vrátil knížku zpátky na své místo.

„Jak to myslíš?“ nadzvedla jsme obočí, protože právě teď jsem ho vůbec nechápala.

„Přece jen, se jejich příběhy psaly až o pár století později a přitom jsou to všechno jenom domněnky. Nikdy se nemilovali.“ Vysvětloval mi Jonathan.

„Jak tohle můžeš říct?!“ vyštěkla jsem po něm, protože mi zničil iluzi o pravé lásce a romantice.

„Antonius byl proměněn v upíra a přejmenovali ho na Armanda, potom si usmyslel, že by se svojí láskou Kleopatrou mohl žít věčně, tak přeměnil i ji, ale tohle mu Kleopatra nikdy neodpustila. Zachránil jí sice život, ale ona jeho pouze zneužívala pro dobro Egypta a on až o dvě-stě let později zjistil, že miloval svojí ženu Fulvii, o kterou přišel jenom kvůli pobláznění a tělesné rozkoši.“ Mluvil rychle a bezcitně. „Romantika.“ Dodal nakonec ironicky a taky se tak usmál.

„To jako myslíš vážně, to co mi tady říkáš?“ zeptala jsem se ho naštvaně, tohle se mi totiž vůbec nelíbilo.

„A už jsem ti někdy lhal?“ odpověděl mi na otázku otázkou, a když jsem se nad tím trochu zamyslela, zjistila jsem, že ne. Když by mi musel lhát, tak mi radši ani neodpověděl, takže mi vlastně nikdy nelhal.

„No, nelhal, ale víš, to je takové zvláštní. Prostě celou dobu to pokládám za jeden z nejromantičtějších příběhů, prostě osudovou lásku a ty mi tady řekneš, že Kleopatra Antonia vlastně jenom využívala a potom se z obou stali upíři. Počkej…“ vykřikla jsem najednou, když jsem si uvědomila, co mi řekl, „když jsou oba upíři, žijí ještě?“ Kdyby jo, nebylo by od věci si s nimi promluvit.

„To víš, že žijí. Antonius žije dokonce zde, nedokáže opustit rodnou zemi. Sama si ho nejspíš viděla, žije teď s Heidy. No a Kleopatře jsem nějaké to století už nic neslyšel, ale kdyby zemřela, asi bychom se to dozvěděli, oni jsou s Antoniem nějak zvláštně propojení. Nikdy jsem to jejich spojení nechápal, ale když se jednomu něco stane, ten druhý to hned vycítí.“ A to mi tvrdí, že to, co mezi nimi nebyla láska. Zamilovaný člověk přesně vycítí, když se jeho druhé polovičce něco stane a ne, že ne.

Takže Antonius žije. Hm, to by se mělo využít. Byla jsem rozhodnuta si s ním promluvit a tak jsem úplně zapomněla na to, že mám ležet a chystala se vstanout a jít za ním.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal se Jonathan a chytl mě za ruku. Nakláněl se přes postel a znovu mě obklopila jeho omamná vůně.

„Já… já jsem…“ nějak jsem se nemohla vyjádřit, když se jeho oči vpily do mých.

~ Shrnutí~

~ 22. kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 21.kapitola: