Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 20.kapitola

09.05.2010 (11:15) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4907×

20. kapitola

„Dobré ráno!“ Vešel někdo do pokoje a melodickým hlasem mě pozdravil. Pak jsem ucítila i tu vůni. Tak jestli Demetri přinesl snídani, tak je to nádherné ráno! Jemně jsem se usmála, ale čekala, co bude dělat, když se mu neozvu.

„Vstávat, Růženko,“ zašeptal mi překrásně u ucha a lehce se otřel rty a mou tvář. Protestně jsem zabručela.

„Mně se nechce,“ zívla jsem líně, což dost bolelo.

„Už je ráno,“ usmál se Demetri.

„Jenže já mám ještě noc.“ Stále jsem protestovala, nahmatala polštář a položila si ho na hlavu, abych mohla spát a neotravovalo mě to světlo. Na tváři jsem ale měla úsměv a věděla jsem, že už se mi usnout nepodaří, stejně jako Demetri. Najednou jsem ucítila lehké doteky na mém trupu, které se přeměnily v lechtání. Polštář během toho skončil někde na druhé straně postele. „Demetri,“ smála jsem se, ale potom zasténala bolestí.

„Jsi v pořádku?“ okamžitě se strachoval Demetri a přestal mě lechtat. Jemně hladil mojí tvář a z obličeje mi odhrnoval vlasy.

„Odejdi, Demetri, já se o ní postarám.“ Uslyšela jsem zase ten hlas. Dech se mi zatajil a srdce mi vyskakovalo z hrudi. S panikou jsem se dívala na Demetriho, ale ten se jenom mile usmíval.

„Ano, pane,“ řekl a odešel s úsměvem. On mě tady nechá samotnou?! Chtěla jsem zaprotestovat, ale špatně jsem se vyšvihla a syčela bolestí. Okamžitě jsem bolestivé místo chytila, ale bolet nepřestávalo. Pevně jsem tlačila víčka k sobě a doufala, že si to Caius rozmyslel a odešel.

„Tak, co s tebou je pro tentokrát? Zase jsi nešikovně spadla ze schodů?“ zeptal se cynicky a zavřel za Demetrim dveře.

„Moc dobře víš, co se mi stalo,“ odpověděla jsem mu skrz pevně semknuté rty a se zavřenýma očima.

„Podívej se na mě,“ promluvil po chvíli, kdy jsem slyšela jeho kroky, jak chodil po pokoji. Zatřepala jsem záporně hlavou, nechtěla jsem ho už nikdy vidět, a kdyby mě nebolel hrudník tak bych si rukama, kterýma jsem se objímala, zacpala uši, abych ho nemohla ani slyšet. Najednou mě však jeho ruce prudce chytly za ramena a trochu se mnou zatřásly.

„Řekl jsem, podívej se na mě,“ řekl tvrdým a nekompromisním hlasem, opět jsem však zavrtěla záporně hlavou. „Podívej se, nebo…“

„Okamžitě ji pusť!“ Zaslechla jsem Jonathanův zuřivý hlas a konečně otevřela oči. Stál ve dveřích a vypadal opravdu velmi naštvaně.

„Nebo co?“ zeptal se rozzuřeně Caius.

„Zapomenu na to, že jsi vládce!“ vyhrožoval s hlasitým vrčením Jonathan. A nebezpečně pomalým a výhružným krokem se začal přibližovat k posteli.

„Au!“ zajíkla jsem se, když Caius drtivě zmáčknul mé rameno. To ale dělat neměl. Jonathan po něm ihned rozzuřeně skočil a svalil ho na zem. Právě teď začal další, v pořadí už třetí boj v pokoji. Chtěla jsem, aby se Caiovi něco stalo, ale přece se tu kvůli mně nebudou prát, ještě se Jonathanovi něco stane! Zachvacovala mě panika a já nevěděla, co dělat, protože jsem se nemohla zvednout ani z postele.

„Pomóc!“ zkusila jsem aspoň zakřičet, když už nic jiného, ale i to mě stálo hodně z těch málo sil, co jsem měla.

„Co se děje?“ zaslechla jsem Arův hlas, když vešel do pokoje. „Panebože…“ řekl si spíš jenom pro sebe a přešel kolem postele až k těm dvěma bláznům, co se tu prali.

„Jonathane, okamžitě toho nechej!“ řekl velmi autoritativním hlasem a Jonathan se zastavil právě včas, aby znovu neobtiskl svou ruku sevřenou v pěst do Caiovi tváře. Neochotně se od něj odvrátil a pustil límec, za který ho držel. Caius byl celý potlučený, ale cítila jsem jisté zadostiučinění, že se mu něco stalo.

„Okamžitě mi vysvětli, co tě to popadlo. Ne, nic mi raději neříkej, napadl jsi vládce,“ zastavil ho Aro ještě dřív, než se Jonathan stačil nadechnout, aby mohl odpovědět.

„Jamesi, Laurente, odveďte ho do vězení!“ zakřičel Aro a Jonathan byl pryč stejně jako Aro. Znovu se mi zatajil dech.

„Ne!“ zuřil a zmítal se Jonathan, jak nejvíce mohl. Škubal sebou ze strany na stranu, aby se vymanil z jejich pevných sevření, ale bylo mu to málo platné, za chvíli už tam nebyl nikdo kromě mě a Caiuse.

„Prosím, odejdi.“ Upnula jsem své smutně prosící oči na Caia, aby odešel a nechal mě tady samotnou. Doufala jsem, tak moc jsem doufala, že odejde a zároveň ho hypnotizovala.

„Proč bych to dělal?“ zašklebil se. „Mám tady panenku, se kterou si můžu hrát a dělat s ní co chci.“ Škodolibě se smál a pomalu přistupoval k posteli. Já se zase posunovala z jednoho kraje na druhý, abych od něho byla co nejdále.

„Kampak mi to utíkáš?“ smál se a už seděl vedle mě na posteli. Rukou mi hladil tvář a slizce se usmíval. Očima jsem sledovala jeho obličej, zatajeně jsem dýchala, ale raději se ani nehýbala. Mé srdce bušilo jako o závod. Zavřela jsem oči a čekala, jak tohle bude pokračovat. Očekávala jsem to nejhorší a byla na to připravená.

Před jeho dalšími dotyky mě zachránilo až zaklepání na dveře. Upřímně jsem si v tu chvíli oddechla a Caius podrážděně zavrčel. Potom však toho rušitele vyzval ke vstupu. Byl to jeden z těch podřadných upírů v gardě se světlým pláštěm. Vlasy měl podivně rozcuchané a tvářil se velmi kajícně. Povzbudivě jsem se na něho usmála, protože aniž by to sám věděl, tak mě v tuhle chvíli zachránil.

„Co se zase děje?“ zavrčel trochu podrážděně a ten mladík se pod tím zvukem trochu přikrčil.

„O-omlouvám se, pane, ale Aro si vás žádá v sále.“ Caius si stoupl, urovnal si plášť a podíval se na mě rádoby starostlivým pohledem.

„Dobrá, přece bychom ho nenechali čekat, jdeme,“ řekl odlehčeným tónem a ukázal na dveře, aby mohl ten kluk vyjít.

„Omluvte mě, pane, ale já zde mám zůstat, dokud za slečnou nepřijde Aro, je to jeho přání, budete tedy muset do sálu sám.“

Caius ho nenávistně propaloval pohledem, ale nakonec s „Vrátím se později“ přece jen odešel a já si trochu oddechla, že je aspoň teď pryč, přestože jsem se měla těšit na jeho další návštěvu, kterou mě hodlá poctít. Já si však poctěná nepřipadala, chtěla jsem tu mít někoho jiného, chtěla jsem se opět stulit ve Felixově ochranářském objetí a doufat, že mi pomůže ovládnout ten můj dar, dokud mě tu někdo nezabije. Vlastně ne někdo. Jediný, na koho ten dar působí tak prazvláštním způsobem, je Caius.

„Klidně si sedni, nemusíš stát u těch dveří jako sloup,“ pobídla jsem toho mladíka a sama se trochu obtížně natáhla k tomu tácu, co tu před hodnou chvílí nechal Demetri, abych se aspoň trochu najedla. Nehodlala jsem znovu hladovět a také jsem chtěla být co nejdříve opět na nohou. Tereza sice říkala něco o tom, že to bude trvat tak dva měsíce, ale jsem přece poloviční upír, tak by to nemuselo trvat tak dlouho. Ty léky na mě sice trochu působí, ale i tak to nejsou ty nejlepší oblbováky, jaké bych ve svém stavu uvítala.

„Nedívej se na mě tak,“ upozornila jsem toho stojícího upíra s vražedně upřenýma očima na mě.

„Omlouvám se,“ řekl a sklopil zrak k podlaze. „Já jen, že to šíleně páchne,“ pošeptal si pro sebe a nakonec přece jenom přešel po pokoji a sedl si na křeslo pod oknem, aby mohl pohodlněji čekat na Ara.

„Nenutím tě to jíst.“ Pokrčila jsem rameny a zakousla se do rohlíku. Bylo tady hromové ticho. V pokoji šlo slyšet jenom moje přežvykování, když v tom do pokoje vtrhnul Aro. To zase bude.

„Běž,“ rozkázal jedním přísným slovem upírovi, který hned na to zmizel.

„Co se tady stalo?“ zeptal se mě hned a přísně se na mě díval.

„Proč to chceš vysvětlit po mně? Jonathan ti to vysvětlit chtěl, ale tys ho nenechal, tak proč se teď ptáš mě?“ zeptala jsem se překvapeně a dala si do pusy jednu kuličku hroznového vína a rozkousla ji. Bylo sladké a tak jsem se hned natáhla pro další, ale Aro mi tác s jídlem odsunul bokem.

„Až mi řekneš, co se tu stalo, tak ti to zase podám.“

„Hm, co nadělám,“ řekla jsem trochu naštvaně a po očku sledovala ten tác s jídlem. „Myslím, že nemá cenu ti opakovat, co už jednou Jonathan řekl. To, že teď musím celé dny nedobrovolně trávit v posteli, je vina Caia, proč bych to zapírala. Nevím, co proti mně má, ale dneska když přišel, zase mi chtěl začít ubližovat, ale Jonathan ho zastavil, a tak se spolu začali prát, no a zbytek znáš, protože jsi přišel. Podáš mi to jídlo?“ zeptala jsem se a natáhla k němu ruku, ale Aro nechal tác tácem a přešel zadumaně po pokoji.

„Takže ty tvrdíš, že můj bratr je ten, který ti tady pořád ubližuje?“ ujišťoval se, že slyšel dobře a já na souhlas pokývala hlavou, ale pohled nespouštěla z jídla. Můj žaludek se také ozval, ale ani to Ara nevytrhlo z přemýšlení.

„Ale to není možné. Caius by tohle neudělal. Sám mi to dokonce odpřísáhl.“

„Mohl ti lhát,“ odsekla jsem mu drze a vzdala se naděje, že mi Aro ten tác s jídlem podá a tak jsem se s menší námahou pro něj natáhla a dala si do pusy další kuličku vína.

„Zkusil jsi na něj svůj dar?“ zeptala jsem se jako by nic a prohlížela si ten malý trs vína a přemýšlela, kterou kuličku bych si vzala jako další.

„Proč bych to měl dělat, je to přece můj bratr.“ Otočil se na mě nechápavě Aro a já jen pokrčila rameny.

„Tak pokud o jeho slovech nemáš nejmenší pochyby, není to potřeba, ale jakmile si nejsi úplně jistý, měl bys to udělat.“ Konečně jsem našla jednu kuličku, která byla pěkně zelená, ani nezralá ani příliš přezrála. Utrhla jsem ji a vložila do pusy, kde jsem ji hned na to rozkošnicky rozkousla.

„Já mu věřím, ale potom jsi tu ty a tvrdíš mi úplný opak jeho slov. Jsem z toho zmatený.“ Dál přecházel po pokoji a unaveně si protřel obličej.

„Dobře, mám nápad, jak to celé vyřešit,“ řekla jsem a s povzdechem posunula tác bokem.

„Jaký nápad?“ zbystřel Aro a ustal v tom přecházení.

„Jednoduše. Podej mi ruku a sám se podívej, co se dělo,“ nabídla jsem mu a napřáhla k němu ruku. Když už věděl o tom, že mi Caius ubližuje, asi nebude vadit ani to, že bude vědět, že mě i znásilnil.

„Nikomu, ale nepovíš, co uvidíš, nechci, aby to někdo kromě tebe věděl.“

„Máš co tajit?“ zeptal se Aro s úsměvem a sedl si na kraj postele.

„Ne, to ne, ale není v mém zájmu, aby se o některých věcech doslechly nepovolané uši.“ Hlavně jsem nechtěla, aby se Felix něco dozvěděl.

„Souhlasím,“ řekl Aro a vzal mou dlaň do svých chladných dlaní a soustředěním zavřel oči. I přesto, že mi tvrdil, že vidí všechny mé myšlenky, snažila jsem se myslet jenom na to, jak mě tehdy svíral a potom na to dnešní dopoledne, ale když jsem si na Caia a ten jeho obličej vzpomněla, mé myšlenky se nechtěně k tomu hroznému dni vrátily.

„Takže, viděl jsi všechno, co jsem ti mohla ukázat, teď bys mohl pustit Jonathana, ať už jsi ho zavřel kamkoliv,“ řekla jsem tvrdým hlasem, přestože mi bylo Ara trochu líto, že se musí pravdu o svém bratrovi dozvědět takovýmto způsobem.

„Nemůžu tomu uvěřit, on mi lhal!“ Aro však zůstával nadále sedět na mé posteli a nepřítomně hleděl před sebe.

„Je mi líto, že ses to musel dozvědět takovýmto způsobem, ale byla bych zároveň ráda, kdyby to zůstalo i nadále jenom mezi námi. Nechci, aby se Felixovi něco stalo, kdyby se dozvěděl, co všechno Caius dělal a on by si to s ním chtěl vyřídit, tím jsem si jistá,“ řekla jsem a položila dlaň na Arovy ruce. Seděl jako hromádka neštěstí a sledoval mě smutnýma očima.

„Sophie, odpustíš mi někdy, že jsem ti nevěřil? Myslel jsem si, že je Caius čestný, ale přitom se ukázal přesný opak,“ omlouval se mi za to, že mi nevěřil, a tak jsem ho druhou volnou rukou pohladila po tváři a přívětivě se na něho usmála.

„Pokud pustíš Jonathana, který mě jenom bránil, nemám, co bych ti měla odpouštět. Nebyla to tvoje vina.“

„Slibuju, že s Caiem promluvím, Felixovi nic neřeknu a Jonathana hned z toho vězení propustím,“ řekl svatosvatě Aro a já při slově vězení zalapala po dechu, protože se mi vybavila nemilá vzpomínka na mou přítomnost ve vězení.

(...)

„Díky.“ Uslyšela jsem najednou příjemný hlas. Zvedla jsem hlavu od nedočtené knihy a samozřejmě uviděla vděčného Jonathana.

„Není zač, jenom… Nepřečetl bys mi Romea a Julii? Je v angličtině,“ usmála jsem se nevinně. Tak moc jsem si tu knížku chtěla přečíst, až jsem se dostala k této prosbě.

„Ty neumíš anglicky?“ zeptal se dost váhavě a přistoupil k posteli. Začala jsem se trochu červenat a sklopila hlavu k teď už zavřené knížce.

„Jestli-že hrubou rukou, svatá ty, tvou ruku znesvěcuji, za pokání, dva uzardělé poutníky, mé rty, nech slíbat přečin mého dotýkání,“ začal předčítat.

„Tohle je začátek?“ Nadzvedla jsem obočí.

„Ne, ale začátek je moc nudný, tady to teprve začíná být zajímavé,“ usmál se nevinně a pokrčil rameny. „Své ruce křivdíš, milý poutníče, jež dotykem se mojí ruce klaní. Mé ruce pro poutníky světice a jejich polibek je rukoudání…“ Byla to nádhera, poslouchat tak krásný hlas, jaký měl Jonathan, a celými myšlenkami jsem se zapojila do děje. Opravdu jsem to prožívala. Líbilo se mi, jak se do toho Jonathan vpíjí, a řekla bych, že to je jeho oblíbená kniha, a že ji četl nesčetně krát, protože některé verše odříkal z paměti, ale je to vlastně upír, ten si tohle určitě pamatuje. „…V pochmůrném klidu vzchází nový den. I slunce váhá vyjít zármutkem. Děj dojemný tak nikdo nepoznal. Bolest Juliinu a Romeův žal,“ skončil Jonathan a zavřel knihu.

„Nemůžu uvěřit, že jsi mě celou dobu poslouchala,“ smál se mi.

„Byla to nádhera,“ žasla jsem.

„Jo, jsem rád, že se ti ta kniha líbí. Popravdě tady není moc žen, co tohle ocení," řekl trochu smutně.

„To je divné, je nádherná.“ Znovu jsem se usmála a zkousla si ret, když se mi Jonathan zadíval do očí a já do těch jeho. Pomalu jsme se k sobě přibližovali. Bylo to tak jiné než před tím. Poprvé jsem necítila něco jako vášeň, ale cit. Ano, něco k němu cítím, něco mě k němu táhne, ale co? Pomalu jsem zavírala oči a cítila jeho dech na mé tváři, jak byl blízko…

~ Shrnutí~

~ 21.kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 20.kapitola: