Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 19.kapitola

06.05.2010 (11:15) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5118×

19. kapitola

„Ale, ale, naše maminka, ale počkat ona to už maminka není,“ začal do mě ihned rýpat Caius s úšklebkem tak hnusným, jako jeho nohy. Rozhodla jsem se ho ignorovat a chtěla kolem něho projít, ale chytl mě za ruku a přitáhnul si mě na svou hruď. „Nechceš si to zase zopakovat, zkusím tentokrát udržet našeho haranta naživu.“ Mluvil s neskrývanou touhou a brutalitou, až mi z toho bylo špatně.

„Pusť mě!“ začala jsem se zmítat a snažila se vymanit z jeho sevření. Ale on byl zase jako skála. Na jeho tváři se rýsoval vítězný úsměv. Viděla jsem v jeho očích, jak si mě chce vzít, teď a tady. Doufala jsem, že k tomu znovu nedojde. Srdce mi začalo hlasitě bít. „Pusť mě!“ křičela jsem na něho, ale tentokrát jenom nestál jako socha, právě naopak, nahýbal se pro polibek. Začala jsem máchat rukama, co to jen šlo, i přes to, že mě drtil svými ústy.

„Myslím, že chce, abys ji pustil.“ Začal někdo vrčet. S tím hlasem, přišla naděje. Naděje, že dneska to nebude Cauis, který by mě znovu znásilnil. Zhluboka jsem dýchala, protože jeho sevření začalo být až moc těsné. Bylo to tak těsné, jako francouzský korzet, začínal mi docházet dech, jakoby mě někdo škrtil. Podívala jsem se za tím hlasem a stál tam Jonathan. Tak jsem mu byla vděčná, že přišel, ale nešlo to na mě poznat, protože se mi hrdlo svíjelo tak, že i můj obličej byl vyděšený a ustaraný. Do očí se mi draly slzy, jak jsem chtěla, aby sevření aspoň trošku uvolnil.

„Ty říkáš jednomu z vládců, co má dělat?“ zeptal se nabroušeně Cauis a z hrdla mu vyšlo zavrčení. Hned na to mě ještě pevněji sevřel, až jsem zasténala. Zuřivě se mi podíval do očí, až jsem se trochu vyděsila a uhnula pohledem. Přesto jsem se však na něj ještě podívala a Caius v mém pohledu musel vidět bolest a proto mě s úsměvem zmáčknul ještě víc. Tentokrát jsem bolestí zakřičela a zatnula zuby. Byla to šílená bolest, pevně jsem zavřela oči k sobě, aby mi neutekla z očí ani jediná slzička, i když to bylo k ničemu. Jonathan začal vrčet ještě víc. „Co mi uděláš, když jí zmáčknu ještě víc?“ zeptal se ledabyle a i přes to, že jsem měla zavřené oči, jsem cítila jeho pohled, který se upínal na mě.

„Prosím,“ vyjíkla jsem, „prosím, pusť.“ Můj hlas byl tak slabý, jako můj dech. Otevřela jsem ubrečené oči a zahleděla se mu do očí s prosbou, aby mě pustil. Věděla jsem, že v mých očích čte tu bolest, beznadějnost, ale pořád se jenom škodolibě smál.

„Hmm. Ještě si s tebou hodlám pohrát.“ Mluvil tak ďábelsky, až mi z toho běhal mráz po zádech. Zmáčknul mě snad nejvíc, co to šlo. V ústech jsem ucítila kovovou chuť krve a Caiovi okamžitě zčernaly oči, když mi začala krev téct i z nosu.

„Prosím.“ Můj hlas teď byl, jako hlas umírajícího. Cítila jsem, jak krev stéká po mé tváři a stále jsem se dívala na Caia. Ten mě nakonec pustil. Vydechla jsem úlevou a padla mu pod nohy. Dýchala jsem zhluboka a snažila se do sebe narvat, co nejvíce kyslíku, ale nemohla jsem se pořádně nadechnout a jenom jsem sípala.

„Lulu!“ vykřikl Jonathan ustaraně a hned byl u mě. „Jsi na sebe pyšný?“ vyštěkl na Caia, kterému jsem ležela na špičce boty.

„Naprosto,“ řekl klidným hlasem a odešel, i když jsem mu neviděla do tváře, protože jsem se bolestí svíjela na zemi, nebylo těžké představit si jeho veselý obličej, když odcházel. Jonathan se pokusil mi pomoct stanout ze země, ale já dál cítila nějakou ostrou bolest v hrudníku. Když i Jonathan viděl, že se mnou nikam nedojde, vzal mě do náručí a nesl do pokoje.  Položil mě na postel a chytil mě za ruku, když jsem se bolestivě zmítala a sténala.

„Ššš, to bude dobré.“ Snažil se mě konejšit a hladil mě po hlavě, ale když jsem znovu vykřikla bolestí a z pusy mi vytekl tenký pramínek krve, uznal, že něco není v pořádku a rychle odběhnul. Stále mě ostře píchalo na hrudníku a já nevěděla, co mám dělat.

Nejhorší na celém mém stavu bylo to, že jsem nemohl ani vykřičet tu bolest. Pokaždé, když jsem zalapala po dechu, jsem cítila novou dávku krve v ústech a nemohla se pořádně nadechnout. Dokonce jsem si musela lehnout na bok, aby mi krev z úst odtékala, protože jsem si nedovedla představit, že bych ji teď měla polykat zátky.

„Klid, uklidni se, všechno bude v pořádku, jenom se musíš uklidnit.“ Zaslechla jsem konejšivý hlas doktorky Terezy. Potom jsem ucítila její teplé ruce, jak mi prohmatávají hrudník. „Je to zlé,“ řekla nakonec a setřela další krev, kterou jsem vykašlala. „Vlastně je to hrozné. Co se jí proboha stalo?“ zeptala se někoho dalšího v pokoji.

„Proč vás to zajímá?“ oplatil ji její otázku otázkou Jonathan.

„Proboha, to jste slepý a nevidíte, že jí jde o život? Musím zjistit, jak se jí to stalo a potom ji nechat převést do nemocnice, kde se o ni postarají specialisté!“ Tereza teď na něj skoro křičela, ale potom se najednou uklidnila, „Tak, jak se jí to stalo?“ naléhala na jeho odpověď.

„Lulu hrad neopustí. Jenom nám řekněte, jak se o ni máme starat, to je vše.“

„To nemohu dopustit. Za záhadných okolností přišla o dítě a teď tu bojuje o holý život. Pokud hned nedostane pomoc od odborníků, tak se tu udusí. Má zlomených několik žeber a jedno z nich ji propíchlo plíci, proto teď prská krev a nemůže se nadechnout. Ona potřebuje do nemocnice, musí být pod neustálým dohledem!“ Snažila se mu to zuřivě vysvětlit a jediné, co jsem chtěla já, bylo, konečně se zbavit té bolesti a proto mi bylo jedno, jestli budu muset do nemocnice nebo ne.

„Doktory najmeme a nebojte, hrad je plný… lidí, takže nebude problém ji mít pod dohledem,“ odrazil ji Jonathan a na to doktorka nic neřekla.

„Jak tedy myslíte, doneste mi nějaké obinadla, abych jí mohla aspoň stáhnout hrudník, aby se ty zlomené žebra tolik nehýbaly a nezpůsobovaly jí tolik bolesti a ještě byste měl někde sehnat ultrazvuk, abych mohla udělat něco s tou plící.“ Další zvuk co jsem zaslechla, bylo, jak si otevřela nějaký kufřík a pak mi začala stříhat tričko. Pořádně jsem na ni neviděla přes clonu vlasů, které mi padaly do očí.

„Co s tím ultrazvukem budete dělat?“ zeptala jsem se namáhavě a vykašlala další krev, která se mi dostala do pusy, když jsem se nadechla.

„To mi pomůže zacelit tu díru v tvé plíci, kterou udělalo zlomené žebro,“ řekla a dál opatrně stříhala tričko. „Povíš mi aspoň ty, co se ti stalo?“ zkusila to i na mě, ale já jí to přece nemohla říct. Sice mi vadilo, že musím tak milé osobě lhát, ale nemohla jsem jí říct pravdu, potom by tu sice se mnou možná zůstala napořád, anebo v horším případě by se stala potravou.

„Jsem jenom nešikovná, spadla jsem ze schodů,“ řekla jsem první výmysl, co mě napadl.

„To ale musely být opravdu dlouhé schody. Nevím proč, ale přijde mi, že lžeš,“ řekla popravdě a začala se hrabat ve svém kufříku. Chystala jsem se, že něco řeknu na svou obhajobu, ale nevyšlo to. „Raději nemluv, jinak se to ještě zhorší. Musíš šetřit kyslíkem, věř mi, že se ti bude ještě hodit,“ zastavila mě svými slovy v nadechování.

„Tak jsem tady,“ vešel nejspíš do pokoje Jonathan.

„Vy jste tak rychle sehnal ultrazvuk?“ divila se Tereza. „Ne, to je vlastně jedno, teď musíme jednat rychle nebo se nám tu vážně udusí,“ řekla rázně a něco si od Jonathana vzala. „Teď to bude trochu bolet, musím vám vrátit žebra na správná místa, aby mohla dobře srůst.“ Vysvětlovala a Jonathan si sedl na druhou stranu postele a přitáhl si mě do náručí. Sevřel mi ruce a doktorka nahmatávala a vracela má žebra do správných poloh. Křičela jsem bolestí, ale stále jsem cítila v puse krev. Po chvíli ta hrozná bolest přestala a doktorka v ruce držela ta obinadla, pro které poslala. Potom mi začala hrudník stahovat, aby zafixovala žebra na místě.

„Co… co bude… teď?“ zeptala jsem se namáhavě a po tváři mi stekl pramínek krve.

„Teď ještě uděláme něco s tou dírou v tvé plíci, potom bys mohla už dýchat normálně, ale nějakou dobu si rozhodně poležíš a vám, pane, garantuju, že pokud se jí během té doby něco stane, kvůli nedostatku péče budu vás žalovat, to mi věřte,“ řekla nasupeně Tereze a přešla k tomu přístroji, co Jonathan donesl. Cítila jsem, jak mi něčím přejíždí po hrudi. „To je divné. Přístroj starý není, ale obraz je velmi nekvalitní, nemohu přesně zaměřit na tu propíchnutou část, přesto ji tam trochu vidím,“ mumlala si jenom tak pro sebe.

„Tak co, doktorko, bude v pořádku?“ zaslechla jsem po nějaké době Ara.

„Snad ano, bude si muset dva až tři měsíce poležet, nesmí se nijak namáhat, zvedat těžké věci. Také jí bude muset někdo mýt a pomáhat ji s její potřebou.“ Mluvila jako z naučné knihy až mi bylo divně. „Tady jsou prášky - tohle je na bolest, tohle na bolest, tohle ji pomůže, aby kosti dříve srostly kosti, tohle jsou další vitamíny a ještě něco na bolest.“ Vyjeveně jsem sledovala stolek vedle sebe, když doktorka pátrala v kufříku. Tolik léků, to je všechno pro mě, nebo v tom jsou drogy pro nějakého dealera? „Když si vezme tohle, nebude muset pít, a tak často nebude muset na toaletu, doporučuju třikrát denně,“ poučovala všechny. „Tak tady jsem skončila… Zatím nashledanou,“ povzdechla si Tereza a už za sebou zavírala dveře.

„Co nám to děláš, Lulu?“ povzdechl si Aro, který se otočil ke mně. Měl oči plné bolesti.

„Za tohle Lulu nemůže,“ řekl naštvaně Jonathan, kterému jsem ležela stále na hrudi, a začal vrčet. Panicky jsem se na něho podívala, ale udeřila mě zase ostrá bolest, a tak jsem se raději znovu normálně opřela o jeho hruď, která tím vrčením vibrovala.

„Čí je to tedy vina?“ zeptal se naštvaně Aro.

„Jonathane…, prosím… ne.“ Nechtěla jsem mít s Caiem další potyčku kvůli tomu, že by si s ním Aro chtěl vyrovnat účty.

„Proč, Lulu? To nechápu. Nejdřív tě málem zmrzačí a teď ho ještě budeš chránit? Jsi blázen, víš to? Pokud z něho máš strach, tak se bát nemusíš, já tě před ním ochráním a on se k tobě ani nepřiblíží, slibuju,“ řekl Jonathan.

„O kom tom to proboha mluvíš? Koho se Lulu bojí?“ zeptal se Aro.

„O tvém bratrovi. Bojí se Caia. To on ji tohle udělal a ještě se usmíval, když ji svíral ještě víc, bavilo ho, dívat se jak Lulu trpí.“ vrčel ještě hlasitěji. Na uklidnění jsem mu stiskla co největší silou ruku.

„Tohle nemohl udělat Caius,“ hájil svého bratra Aro a rozčíleně odešel z pokoje.

„Musel jsi mu to říct?!“ vyštěkla jsme po něm, jen, co zmizel a trochu jsem se natočila, abych mu viděla do očí. Bolelo to, a jak, ale tohle teď budu muset vydržet. Mračila jsem se.

„Lulu, co se ti stalo, neudeřil tě ještě do hlavy? Vždyť, tě málem zmrzačil a dělalo mu to radost a vsadím se, že to byl on, kdo tě tenkrát znásilnil!“ Hájil se tvrdě Jonathan a mračil se stejně jako já. Začalo se mi zase svírat hrdlo, když jsem si pomyslela, že to dítě, co jsem nosila, by mohlo být Caiovo, ale taky proto, protože jsem měla zase tu šílenou bolest. „Počkej, dám ti prášky.“ Pochopil ihned Jonathan a už stál u stolku a mixoval léky.

„Já je nechci,“ protestovala jsem, když je natahoval ke mně a lehkým mávnutím ruky, jsem tu jeho odstrčila.

„Lulu,“ zahřměl Jonathan na to. „Všechny tady mučíš tím, jak jsi zranitelná a kvůli tobě jsou všichni smutní, tak ber!“ dobíral si mě a znovu nastavil ruku plnou léků. Neochotně jsem si tedy vzala ty prášky do ruky a do druhé přijala sklenici vody. S uraženým pohledem na Jonathana jsem si prášky dala do pusy a rovnou je i zapila.

Toho dne o pár hodin později:

No jo, Jonathan se sice snaží být milý společník, ale na Felixe rozhodně nemá. Seděla jsem v posteli, Jonathan seděl v křesle pod oknem a četl z nějaké knížky. Jeho melodický hlas mě pomalu a jistě uspával, ale protože byl příběh velmi zajímavý, snažila jsem se je udržet otevřené.

„Tak a jde se spát!“ řekl a zavřel knížku.

„Proč? Vždyť si ještě nedočetl a zrovna je to tak napínavé,“ zaprotestovala jsem.

„To máš sice pravdu, ale ty tu pomalu usínáš vsedě, a tak bys z toho stejně nic neměla. Teď si pěkně lehneš a vyspíš se. Arovi by se nemuselo líbit, že neposloucháš svého ošetřovatele,“ řekl a trochu se zašklebil, když vstal a přešel k posteli. Pomohl mi si opatrně lehnout, přikryl mě dekou a dal mi pusu do vlasů. Přivřela jsem lehce oči a nadechla se. Nádherně voněl… Lulu! Už jednou si Felixe podvedla, tak klid!

Ještě jednou jsem lehce otevřela oči, abych se podívala, kde právě teď je a co dělá. A k velkému překvapení si sednul zpátky do křesla a zase četl tu samou knížku.

„Raději spi,“ napomenul mě s jemným úsměvem Jonathan, a tak jsem zavřela oči a ponořila se do říše snů.

„Ne, já nechci…“ zasténala jsem, „NE!“ vyjekla jsem a otevřela oči. Moje cesta do říše snů nebyla zase tak klidná, jak jsem si přála. Jen co jsem zavřela oči, začal se mi za víčky prolínat divný příběh, který skončil ještě divněji, než začal. Teď jsem naštěstí seděla na posteli, objímaly mě něčí pevné paže a dotyčný se mě snažil uklidnit.

„Byl to jenom sen, uklidni se,“ šeptal mi do vlasů Jonathan.

„Ale, byl tak skutečný,“ odpověděla jsem mu na to, a když jsem si vzpomněla na poslední část snu, otřásla jsem se odporem. Caius mi nedá pokoj ani ve spánku! Bylo to tak divné, zase cítit jeho ruce na svém těle. Znovu jsem se při té představě otřásla.

„Co se ti zdálo tak hrozného, že kdyby tu někdo spal, tak vzbudíš půlku Volterry svým křikem?“ zeptal se trochu odlehčeným hlasem.

„Nedělej si ze mě legraci, jsem těžce nemocná a ty budeš ještě vtipkovat na můj účet!“ obořila jsem se na něj uraženě. Na mých nočních můrách přece není nic vtipného, tak proč to musí tak odlehčovat? Náfuka jeden!

„Tak fajn, nebudu vtipkovat. Co se ti tedy zdálo?“ zeptal se zvědavě.

„To tak, tobě se budu svěřovat!“ Byl milý, ale neměla jsem na něho náladu. Jonathan tedy pokrčil rameny, znovu mě položil do postele a já se zasténáním nad bolavým hrudníkem znovu upadla do spánku. Tentokrát naštěstí bez snů, jinak bych se asi vůbec nevyspala.

~ Shrnutí~

~ 20. kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 19.kapitola: