Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 18.kapitola

03.05.2010 (12:00) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5013×

18. kapitola

„Dar?“ vyhrkla jsem zaskočeně a taky se na něho zaskočeně podívala.

„Ano, dar,“ ujistil mě v mých slovech. „Možná svádíš muže, aby sis zajistila pocit bezpečí, rovnocennosti,“ říkal si spíš pro sebe. Pocit bezpečí? Ten mám jenom s ním a tohle mi určitě bezpečí nezajišťuje, když Caius… Protřepala jsem hlavou, aby se žádná vzpomínka na "to" neobjevila. „Myslíš si, že je to hloupost, že?“ povzdechnul si Felix.

„Ne,“ usmála jsem se, abych ho ujistila, že to tak není. „Jenom mi to přijde divné, že bych nějaký dar měla,“ dodala jsem a nevěřícně se mu dívala do očí. Pevně jsem doufala v to, aby to bylo jenom kouzlo mé osobnosti a ne dar, protože to, že by mi ten dar měl zajistit bezpečnost, se mi moc nelíbilo.

„Co by na tom mělo být divného?“ zeptal se překvapeně.

„Já nevím,“ odpověděla jsem mu a pokrčila rameny.

„Podle mě, by to dar být tedy mohl. Znám na tomhle hradě všechny a vím, jak se chovají, ale v tvé přítomnosti se jako mávnutím kouzelného proutku jejich chování změní a já vidím v jejich pohledech tu touhu. Touhu tě vlastnit. Když kolem procházel ten postarší upír, tvářil se velmi zamyšleně, ale sotva si tě všiml, hned pookřál a dokonce tě pozdravil. To není normální, proto si myslím, že je to dar.“

„A víš, co si myslím já?“ Přistoupila jsem k němu blíž, postavila se na špičky a objala ho kolem krku, čekal na to co řeknu, tak jsem se nezdržovala. „Že to bereš až příliš vážně,“ řekla jsem potichu a něžně ho políbila.

„Miluju tě,“ řekl, když se naše rty odpojily. V jeho očích jsem viděla ty nádherné jiskřičky lásky a štěstí.

„Já tebe taky,“ řekla jsem a skousla si ret. „Co kdybys mi řekl něco o hradě, když ho tak dobře znáš?“ začala jsem jiné téma a znovu se postavila pevně na chodidla. Docela mě zajímalo, kterým místům se mám pro příště vyhýbat.

„Rád ti něco řeknu, ale slib mi, že to nebudeš brát na lehkou váhu a popřemýšlíš o tom.“

„Dobře, slibuju, že o tom popřemýšlím, ale stejně si nemyslím, že by to byl dar. Tak a teď mi něco řekni o hradu, tehdy jsem průvodkyni moc neposlouchala, tak mi teď můžeš udělat soukromou prohlídku, pořád se tu ještě trochu motám,“ řekla jsem a doplnila svá slova zářivým úsměvem.

„Už to děláš zase,“ povzdechl si a já se zděsila.

„Co dělám?“ zeptala jsem se trochu nechápavě.

„Omamuješ muže. Pak se divíš, že ti nikdo nemůže odolat. Když se na muže usměješ, je ochotný pro tebe snést modré z nebe nebo skočit do ohně.“

„Já za to nemůžu," pokrčila jsem nevinně rameny. Felix se na mě zdlouhavě podíval, ale potom začal přednášet:

„Tento hrad vznikl 100 let před naším letopočtem. Je znám tím, že ho založil římský císař, tedy město, hrad byl zřízen až později, co ho císař využíval k užívání. Avšak moudrý Aro, tento hrad viděl jako nejlepší domov pro své talenty, a tak nějak všechno začalo,“ mluvil a mluvil a mluvil… Přiznávám se, že někdy jsem ho ani neposlouchala a jenom se věnovala jeho nádherným a dokonalým rtům.

„Páni,“ dostala jsem ze sebe, když skončil svou přednášku. „Nevěděla jsem, že naše město je tak staré. A kdo byl ten sv. Marcus?“ zeptala jsem se, protože tohle je další historický artefakt, o kterém vím jenom něco málo a upír by o něm mohl něco vědět.

„Marcus?“ začal se smát Felix. „To byl Arův klenot a řekli si, že si zahrají malou hru na vyhánění upírů, protože lidé začínali mít menší podezření."

„A kde je Marcus teď?“ Svou otázkou jsem Felixe ale velmi rozesmála.

„Marcusovi patří jeden ze tří trůnů, druhý je Caiův a ten třetí je Arův,“ vysvětlil mi to a já pochopila, proč se smál.

„Ale bohužel, co Marcovi zemřela žena, už s ním nikdy taková sranda nebyla a s nikým nepromluvil,“ dodal nakonec smutnějším tónem, ale usmál se.

„Oh… Chudák.“ Použila jsem dost výstižné slovo a byla jsem na sebe hrdá, ale opravdu to byl chudák, musel ji asi hodně milovat.

Dívala jsem se po chodbě, abych si ji co možná nejvíc zapamatovala, když v tom mě Felix chytil za ruku, tak jsem se mu podívala do očí.

„Musím ti něco říct,“ začal mluvit sklesle a já se začala dost bát, nahodila jsem nechápavý výraz a čekala, co z něho vyleze. „Musím odjet na misi.“ Povzdechl si nakonec, když viděl můj bezradný výraz.

„Cože!?“ začala jsem hystericky křičet. „To… to… Ale proč?“ nechápala jsem. „Já už nechci, abys zase odjel, nesmíš!“ Můj hlas byl velmi hysterický a já se mu vrhla kolem krku.

„No tak lásko, bude to jenom na pár dnů. Uvidíš, že se brzo vrátím,“ konejšil mě Felix. Já vdechovala jeho vůni a ušel mi tichý vzlyk. Vždycky, když tu nebyl, stalo se něco hrozného, já už to nedopustím. „Miluju tě,“ pošeptal mi do ucha a políbil na krk.

„Já tebe víc a proto nechci, abys odjel ani na těch pár dní. Já vím, že jsem sobecká, ale chci tě mít u sebe,“ šeptala jsem a v duchu proklínala Ara, že musí Felixe pořád někam posílat. Copak si nikdo nevšiml, že když se mi stalo něco hrozného, vždy to bylo ve Felixově nepřítomnosti.

„Nejsi sobecká, já taky nechci, ale opravdu to nebude trvat dlouho. Ani si nevšimneš, že jsem odešel a už budu zpátky,“ řekl a já k němu zvedla ubrečené oči. „Nesmíš plakat, ano?“ strachoval se a začal mě líbat. Tisknul mě co nejblíže k němu, já mu rukama zajela do vlasů a polibky mu oddaně oplácela.

„Ehm, ehm,“ uslyšela jsem najednou nějaký hlas. Felix se ode mě odtáhl, ale já se k němu přitiskla a pozorovala Jonathana. Neměla jsem z něho strach, JEHO jsem se já nebála, byl tu ještě někdo horší, ale necítila jsem se dobře v jedné místnosti s Felixem i Jonathanem najednou.

„Děje se něco?“ zeptal se ho trochu nevrle Felix.

„Ne, jenom bych rád prošel, bráníte totiž v průchodu,“ odpověděl mu Jonathan a křivě se na nás usmál. Felix mě vzal kolem pasu a kousek jsme se posunuli, aby mohl projít. „Jo, a abych nezapomněl, Aro ti vzkazuje, že bys měl vyrazit,“ dodal ještě ledabyle a šel pryč. Panicky jsem se podívala na Felixe. To odjede už teď?! Smutně jsem se na něho usmála a Felix mě ještě naposledy políbil.

„Brzy se vrátím, miluju tě,“ řekl nakonec a byl pryč. Rozplynul se, jako pára nad hrncem.

„Já tebe taky,“ řekla jsem do toho prázdna a doufala, že mě slyšel. Dívala jsem tam, kde ještě před pěti sekundami zmizel Felix.

„Je zábava vás dva pozorovat,“ uslyšela jsem hlas a nadskočila jsem, jak jsem se Jonathana lekla.

„Co tady děláš, neměl jsi namířeno někde jinde?“ zeptala jsem se ho a chystala se sama odejít do pokoje, anebo se jít projít do města.

„To sice měl, ale jedno krátké zdržení si dovolit můžu, nikdo na mě totiž nečeká a ty jsi příjemné zpestření dne,“ odpověděl na mou otázku a já překvapeně zamrkala, protože mi došel význam jeho slov. To jeho příjemné zpestření dne se mi totiž ani trochu nelíbilo. Nebylo sice špatné si s ním trochu užít, přece jen musím uznat, že milenec je to skvělý, ale teď mám přece Felixe.

„Co myslíš tím příjemným zpestřením dne?“ zeptala jsem se naoko nechápavě.

„Neboj se, nic nemravného to nebylo. Jsem jenom rád, že tě po dlouhé době vidím, od té doby, co jste se s Felixem dali dohromady, jsem tě skoro neviděl a je opravdu škoda přijít o tvou milou společnost kvůli jednomu hamounovi, který tě chce mít pořád u sebe,“ řekl mile a ležérně se opřel o stěnu, u které jsem stála. Choval se zatím mile, ale už jsem tak trochu věděla, co si o něm myslet. „Co se na mě tak díváš?“ změnil téma.

„Vůbec nechápu, kam tímhle směřuješ,“ řekla jsem mu pravdu.

„Neboj, do postele určitě ne,“ ujistil mě šibalsky na mě mrknul. Dost jsem si oddechla. „Co takhle třeba na lavičku.“ Zase řekl něco u čeho jsem zpetřila pozornost.

„Takže místo pohodlné postele chceš lavičku?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Takže přece jenom bys radši šla do postele?“ oplatil mi otázku otázkou. Přistoupila jsem k němu o krok blíž a pošeptala mu do ucha.

„Postel je dobrá, ale pokud máš chuť na změnu, bránit se nebudu.“ To co jsem říkala, jsem vnímala jako ve snách, protože jsem měla takový divný pocit, že je něco špatně, ale než jsem nadála, Jonathan mi omotal ruce kolem pasu a dravě se mi přisál na ústa. Všechen ten špatný pocit si najednou vytratil. Ruce jsem mu omotala kolem krku, a když jsem ty jeho ucítila na svém zadečku, cítila jsem se dobře. Jonathan mě tiskl ke stěně a zuřivě mě líbal. „Počkej, tady ne…“ zašeptala jsem mezi polibky, kdy mi dal prostor se nadechnout. Jonathan nejspíš souhlasil, protože si mě nadzvedl v náručí a tak jsem mu omotala nohy kolem pasu.

Dál se zabýval mými rty a krkem, když popošel chodbou k jedněm zavřeným dveřím, které násilně otevřel a vešel dovnitř. Naštěstí tam nikdo nebyl, ale nebyla tam ani postel. Dokonce ani nevím, co přesně to bylo za místnost. Jonathan prudce zavřel dveře a mě znovu přitiskl ke stěně. Cítila jsem, jak mi jeho nenechavé ruce vyhrnují sukni, a tak jsem ty své zaměstnala rozepnutím poklopce na jeho kalhotách.

Když do mě po chvíli prudce vniknul, zalapala jsem jenom po dechu, potom se mi Jonathan přisál ke rtům a začal prudce přirážet. Našimi těly zmítala nezkrotná vášeň a oba jsme si ji užívali. Po tom divokém aktu jsem se mu hlavou opřela u hruď a čekala, dokud se mi nezklidní dech. Když se tak stalo, uvolnila jsem naše sevření a postavila se na trochu roztřesené nohy. Stáhla jsem si sukni a Jonathan zapnul zip na kalhotách.

„Příště si to můžeme zase zopakovat,“ nabídl a já jako smyslů zbavená přikývla. Jonathan se na mě usmál, ještě jednou mě políbil a odešel. Po jeho odchodu jsem si opřela hlavu o stěnu a zanaříkala, protože v tu chvíli mi došlo, co měl ten divný pocit znamenat. Podvedla jsem Felixe, ale jak je to možné? Vždyť ho miluju, jak jsem na to mohla jenom tak zapomenout? Sulpicie má pravdu, stejně jako Jane. Jsem děvka! Miluju muže, který mě miluje, ale klidně ho podvedu, jen co vyleze z hradu! Jsi nemožná Lulu, seš jenom děvka, jenom děvka! Opřela jsem se o zeď zády a sjela dolů na zem. Porozhlédla jsem se po pokoji. Byl černý, všude byly jenom kusy dřeva a pavučiny, světlo pronikalo jenom z malinkého okna přímo na mě, takže jsem si připadala jako ve světlech reflektorů - děvka roku!

„Lulu?“ uslyšela jsem Demetriův hlas. Podívala jsem se na něho, vykukoval ze dveří a se smutným obličejem se na mě díval. Tolik mi připomínal Felixe. „Proč pláčeš?“ zeptal se a už seděl u mě a objímal mě. Až teď mi došlo, že mám tvář mokrou.

„Myslíš, že jsem děvka?“ zeptala jsem se ho na to potichu. Demetri se odtáhnul, aby mi viděl do očí.

„Ne, proboha, proč si to myslíš?“ začal se strachovat a stále mi hleděl do očí.

„Protože jsem provedla něco hrozného,“ řekla jsem a rozvzlykala se nahlas.

„Lulu, přestaň prosím brečet,“ promluvil klidně Demetri a já si konečně začala uvědomovat, že tady mě znají vlastně jenom jako děvku, tady jsem jenom Lulu a jenom Felix mi říká mým pravým jménem. Pro všechny v tomhle hradě jsem jenom špinavá děvka. „Slyšíš, přestaň brečet a řekni mi, co se stalo!“ Udeřil na mě a já se v tu chvíli zapřísáhla, že to nikomu nesmím povědět, přece jen nechci Felixovi zničit život, už jednou kvůli Jonathanovi trpěl, bude určitě lepší, když se s Felixem rozejdu, než abych mu ubližovala tím, že se chovám jako děvka.

„Vůbec nic.“ Začala jsem se přetvařovat a usmála se.

„Lulu, děláš mi starosti, prvně brečíš a potom se směješ.“ Přikrčil podezřívavě oči Demetri a propaloval mě pohledem.

„Chtěla jsem jenom vědět, jak umím hrát mužům na city.“ Mrkla jsem na něho a on jenom neuvěřitelně zatřepal hlavou.

„No, umíš to výborně,“ usmál se. Potom mi pomohl se zvednout na nohy a spolu jsme vyšli zpátky na chodbu. Na tváři jsem měla úsměv, ale uvnitř jsem se mračila, Demetri si toho však nevšiml a tomu jsem mohla děkovat.

„Demetri? Můžu se tě na něco zeptat?“ Vzpomněla jsem si na něco, když jsme byli asi v půlce cesty do mého pokoje. Demetri jenom přikývl a tak jsem pokračovala. „Víš, myslíš si, že bych mohla mít nějaký dar?“ zeptala jsem se ho zvědavě a čekala na jeho odpověď.

„Tak to opravdu netuším, ale Felix by ti to říct mohl, on totiž pozná lidi i upíry s nějakým talentem,“ odpověděl mi a já se zastavila. Takže, když se mi Felix zmínil o tom, že bych mohla mít nějaký dar, mohla to být pravda? Možná… možná to, co se stalo s Jonathanem, bylo jenom kvůli tomu daru, přece nevíme ani jak to funguje. Nemusela bych se rozcházet s Felixem, a když bych se naučila ovládat ten dar, měla bych od ostatních pokoj! Úsměv, který jsem doposud měla na tváři, se mi rozšířil do spokojeného.

„Udělal bys pro mě něco?“ zeptala jsem se svůdně a zastavila.

„Samozřejmě, ale co?“ zeptal se pro změnu on mě a zněl dost podezřívavě.

„Pokud bych měla dar a Felix mi to řekl, zkoušel bys ho semnou?“ Nadzvedla jsem jedno obočí a čekala na jeho odpověď.

„Felix ti řekl, že máš nějaký dar?“ zeptal se dost překvapeně a já jsem sotva neznatelně přikývla. „A ty víš, co je to za dar?“ pokračoval ve výslechu a já se na něho tajemně usmála. „Tak, vidím, že mi zatím nechceš nic říct, ale pokud ti to udělá radost, mám teď chvíli čas, potom budu muset za Jane,“ řekl docela dost otrávený hlasem a já ho chápala.

„Super, jsi skvělý, Demetri!“ zajásala jsem, objala ho kolem krku a dala mu pusu na tvář. Demetriho paže se mi omotaly okolo pasu a já jsem znovu pocítila to znepokojení, jako předtím s Jonathanem, ale když se ke mně Demetri chtěl sklonit, aby mě políbil, najednou zmizelo. Takže to bude ono, je to tím darem! „Promiň Demetri.“ Vymanila jsem se z jeho objetí a spěchala někde jinde, ještě jsem stihla nahodit omluvný úsměv a už jsem ho za sebou neviděla.

Když jsem běžela po chodbě, tak jsem se ještě jednou pro jistotu podívala za sebe, když jsem zase do někoho narazila. Jen, co jsem se podívala na něho, tak jsem ztuhla…

~ Shrnutí~

~ 19. kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 18.kapitola: