Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 17.kapitola

30.04.2010 (16:15) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4973×

17.kapitola

Ležela jsem na posteli, na kterou jsem se, ani nevím jak, dostala. Svíjela jsem se v křečích a bolestně vykřikovala.

„Lulu, klid,“ snažil se mě uklidnit Demetri a držel mě za ruku, ale já ho neposlouchala. Cítila jsem ukrutnou a nepopsatelnou bolest. Do očí se mi draly slzy a já začala ještě hlasitěji křičet.

„Co se děje!?“ vešel do pokoje další panický hlas, který patřil Arovi, ale vůbec jsem nevnímala Demetriho odpověď. Cítila jsem, jak se mi z lůna dere něco ven spolu s velkou bolestí a s hromadou tekuté hmoty. Bolestí jsem se vyšvihla dosedu a zakřičela, podívala jsem se pod sebe a viděla spoustu krve. Demetri mě však zatlačil zpátky do postele a držel. V břiše a v klíne jsem měla až neuvěřitelnou bolest a křeč. Bolest byla tupá, ale zároveň velmi ostrá, abych se svíjela a sténala. Nemohla jsem se ani pořádně nadechnout. Demetri mě však zatlačil zpátky do postele a držel.

Ne, že se to nestalo, že ne? „NE!“ křičela jsem z plných plic a začala vzlykat. Má bolest už nebyla v bříšku nebo v klíně, ale v srdci. Začala jsem brečet. „Ne, ne,“ vzlykala jsem a bušila hlavou do polštářů a rukama do krvavé přikrývky. Jenom jsem brečela a vykřikovala "ne", na nic jiného jsem se nezmohla. Moje dítě! Maličká holčička, nebo chlapeček právě teď umřelo, právě teď jsem zabila někoho, koho jsem měla vychovávat, koho jsem měla poučovat, smát se s ním!

Hrdlo se mi svíralo neskutečnou bolestí, nemohla jsem se ani nijak nadechnout. Neměla jsem sílu, nechtěla jsem vidět zklamaný obličej Felixe, nechtěla jsem sebe vidět v zrcadle. Všechno je to moje vina! Kdybych tam nešla, mohlo se to narodit, mohlo to žít! Vzlykala jsem a slzy mi padaly z očí. Nebýt mě, moje dítě by žilo! Nebýt mě, Felix by byl šťastný! Nenávidím se!

„Demetri, proboha co se stalo!“ zaslechla jsem opět Arův zděšený hlas.

„Nějak se dostala k trestancům, nevím, co tam dělala. Hledal jsem ji a potom uslyšel až její bolestný sten. S několika dalšími gardisty jsme se vydali k cele a ona tam ležela podivně zkroucená u stěny a křičela bolestí. Zločinci se začali bránit, ale nakonec jsme je zkrotili a jí jsem odnesl sem. Snažil jsem se zjistit, co se jí stalo, ale teď vidíš sám,“ vysvětloval mu celou situaci Demetri.

„Asi bychom měli poslat pro nějakého zdravotníka, zřejmě i lidského protože Sulphicie ani ostatní se o ni nebudou chtít postarat,“ řekl Aro a spěšně odešel. Potom jsem ucítila Demetriho chladnou dlaň na svém zpoceném čele. Shrnoval mi vlasy bokem a když jsem otevřela oči, uviděla jsem jeho utrápené, ale zároveň hladové oči.

„Běž, Demetri, odejdi prosím!“ zasténala jsem.

„Lulu, já teď nemůžu, nenechám tě tu samotnou," prostetoval Demetri a stisknul mi pevně ruku na důkaz toho, že tady hodlá zůstat.

„Prosím, já... já chci být sama," zasténala jsem znovu. Můj hlas nešel skoro vůbec slyšet. Demetri nakonec kývnul a byl pryč.

Poté jsem upadla do neklidného a trhaného spánku a zbudilo mě až šokované zalapání po dechu. Zaslechla jsem něčí srdce a tak jsem poznala, že v místnosti je člověk. S velkým přemáháním jsem otevřela oči a podívala se na tu ženu, která právě vešla. Měla na sobě bílý doktorský plášť a šokovaně na mě hleděla.

„Co koukáte, běžte ji pomoct, od toho jste tady!“ řekl naštvaně Demetri a potom za sebou zavřel dveře. Žena nejistě přistoupila k posteli.

„Jak se jmenuješ? Mě říkají Tereza a jsem doktorka ve zdejší nemocnici,“ představila se mi a pokusila se o úsměv.

„Já… já jsem Sophie,“ odpověděla jsem jí a nepoznávala ani vlastní hlas. Zněl mi tak cize, tak dutě, jako kdyby ani nebyl můj.

„Tak se na to tedy podíváme,“ řekla a úsměv z tváře jí zmizel. Přešla se svým černým kufříkem až k posteli a začala mi prohmatávat břicho. „Jak se vám to stalo?“ začala se vyptávat.

„Upadla," odpověděl za mě Demetri, když jsem nic neříkala a jenom se pořád dívala před sebe.

„Potrat proběhl bez komplikací, jenom musíte vytlačit zbytek placenty,“ řekla a já se znovu rozvzlykala, když řekla, že jsem o to malé stvoření, které jsem nosila v břiše, přišla. Jak to jenom povím Felixovi?  Jak se mu potom podívám do očí? Určitě mě nebude chtít ani vidět, až se to dozví.

„Slečno, musíte se uklidnit a ještě zatlačit. Potom už bude všechno v pořádku,“ uklidňovala mě Tereza.

„Všechno bude v pořádku," povzdechla jsem si s ironickým úsměvem pro sebe. „Už jste někdy přišla o dítě?“ zeptala jsem se potichu, aniž bych se na ni podívala. Nové slzy se mi draly do očí.

„Ne, ale vím, jak se musíte cítit, nevím co bych bez svého Samuela dělala, kdybych o něj přišla," uznala nakonec.

„Jak by vám bylo, kdyby jste o Samuela přišla? Jak by jste se cítila, kdyby zemřel kvůli vám, kvůli vaší hlouposti?" Hrdlo se mi při těch slovech začalo svírat.

„Přišla jsem o dceru, tak samo jako vy. S tím rozdílem, že mě umřela v náručí," řekla po chvíli ticha Tereza. Slyšela sem v její hlase bolest. Musela jsem ji jako matku chápat asi si vážně prožila to co já. „Zatlačte, potom vám pomůžu se opláchnout a dám vám něco na uklidnění abyste se mohla trochu prospat," začala zase mluvit po chvíli ticha, kdy jsem se stále nehybně dívala před sebe a brečela, aniž bych si utírala slzy, a tak jsem podle pokynů začala spolupracovat. Nakonec mi dala prášky a tím vlastně všechno skončilo.

Potom jsem jenom cítila, jak mě něčím vlhkým otírá a následovně, jak přechází ke dveřím. O chvíli později jsem se octla v něčí náruči a zaslechla šustění přikrývek, jak je někdo vyměňoval za čisté. Pak někdo převlékl i mě a položil do postele. Doktorka mě donutila polknout ještě v té otupělosti další dva prášky a zapít je vodou. Tušila jsem, že mi moc nepomůžou, ale aspoň jsem lépe usínala, nebo spíše se propadla do bezvědomí.

Nevím, jak dlouho jsem takhle spala, ale když jsem se probudila, ruce mi automaticky vystřelily k bříšku, které bylo teď zvláštně propadlé. Po tváři mi začaly kanout slzy, když jsem si uvědomila, že to všechno nebyl jenom ošklivý sen, ale ještě horší skutečnost. Ležela jsem na té posteli a vzpomínala na ty Felixovy štěstím rozzářené oči, když se dozvěděl, že jsem těhotná. Jak jsme se spolu moc na to děťátko těšili. Jak byl i Aro nadšený, že po chodbách tak starého hradu bude pobíhat malé dítě.

„Teď bys za ní neměl chodit,“ zaslechla jsem za dveřmi Demetriho hlas.

„Proč mě za ní nechceš pustit? Co se zase stalo?!“ poznala jsem i druhý hlas. Patřil Felixovi. Po tvářích mi začaly stékat nové slzy a já je nedokázala zastavit. Felix to ještě neví, bude to na mě, říct mu celou pravdu. A potom odejde, odejde a už se ke mně nikdy nevrátí, nebude mě chtít vidět.

„Počkej aspoň, než se probudí,“ požádal ho Demetri.

„To je v pořádku, Demetri, pusť ho dovnitř,“ zašeptala jsem a potom jsem zaslechla, jak se dveře rychle otevřely a hned na to zavřely.

„Jak se mají mí dva…“ začal zvesela Felix, jen co vešel, ale jeho pozdrav mu zamrzl na rtech, když uviděl slzy na mých tvářích. Tiskla jsem k sobě pěvně oční víčka a bála se na něho podívat. „Co se stalo, Sophi!“ zeptal se vylekaně a už klečel vedle postele a hladil mě po vlasech.

„Felixi…“ zašeptala jsem jeho jméno.

„Jsem u tebe lásko, co se stalo, jsi v pořádku, jste oba s maličkým v pořádku?“

„Felixi, maličký…“ polkla jsem další vzlyk, „… maličký nás opustil, odešel a už se nevrátí,“ řekla jsem ztěžka, jak nejšetrněji jsem uměla, ale cítila jsem, jak se jeho ruka v mých vlasech zastavila a on celý ztuhl. Přitiskla jsem k sobě oční víčka ještě pevněji, nechtěla jsem je otevřít a vidět tu bolest v jeho očích. Nechtěla jsem vidět ty výčitky.

„Jak… jak se to stalo?“ zeptal se a z hrdla se mi ozval opravdu nepatrný vzlyk. Budu mu muset říct celou pravdu, budu mu muset říct o Caiovi, ale on se potom naštve a bude si to s ním chtít vypořádat a něco se mu potom stane. Ne, to nemůžu dopustit! Tak co mu mám proboha říct? Znovu jsem se rozvzlykala a Felixova dlaň mi stírala slzy z tváří. „Maličká, upokoj se, všechno bude v pořádku, jenom prosím přestaň plakat,“ šeptal mi téměř u ucha. Copak on neodejde? Nebudeme mě nenávidět za to, že jsem potratila? On tu se mnou zůstane? Hlavou mi probíhaly tyto myšlenky a začínala jsem být hned o trochu klidnější z očí se mi začaly řinout nové potoky slz, ale tentokrát to byly slzy úlevy.

„Já si tě nezasloužím,“ uznala jsem, když jsem stále brečela a Felix mě objímal. Byl tady se mnou, i když jsem mu zabila dítě! Žaludek se mi při té představě začal svírat a já se znovu rozbrečela ještě víc.

„Co to povídáš, lásko? Já si nezasloužím tebe,“ konejšil mě a hladil mi vlasy. Choulila jsem se v jeho objetí, jako malá holka, která potřebovala útočiště, která potřebovala, aby se jí někdo zastal, aby byla v bezpečí, aby ji někdo chránil a přesně to mi poskytovala Felixova hruď, Felixovo pevné sevření.

„Miluju tě a vždycky budu,“ mluvil jako z romantického filmu.

„Zabila jsem naše… naše dítě,“ naříkala jsem a vzlykala.

„Lulu, tohle už nikdy neřekneš! Slyšíš?! Nikdy! Tohle nebyla tvoje vina," kladl mi na srdce a políbil do vlasů. Já se pohnula, objala ho kolem krku a vzlykala do ramene. „Miluju tě, tohle si zapamatuj," šeptal a pevně mě tisknul k sobě. Odtáhla jsem se od něho a vzala do dlaní jeho ustaraný obličej, abych mu viděla do očí.

„Já tebe taky,“ vzlykla jsem a jemně ho políbila. Potom jsem se mu schoulila zpátky do náruče a nechala se kolébat.

O tři dny později:

Stále jsem byla jako mátoha. Ležela jsem v posteli a hleděla oknem ven. Viděla jsem, jak se střídá den a noc a Felix byl stále se mnou. Nebýt tu, asi bych se zhroutila úplně, takhle jsem si zachovávala aspoň špetku důstojnosti a nervala si bezmocí vlasy. Když jsem si někdy přejela rukou po propadlém bříšku, začaly mi po tvářích stékat velké slzy. Cítila jsem, že mě kus chybí a nemohla jsem to nijak napravit.

„Copak se děje?“ zeptal se mě Felix, který vyšel právě z koupelny a ručníkem si sušil vlasy. Rukou jsem si rychle setřela ty zbloudilé slzy a snažila se na něho usmát, ale moc to nešlo. „Sophi, přestaň na to už myslet. Tvoje bolest mě hrozně ničí. Vím, že ti takhle připadám bezcitný, ale pokud se mi sem nevrátí moje Sophi, kterou jsem poznal, když přišla do hradu, nevím, co budu dělat,“ řekl a sedl si vedle mě na postel.

„Moc se omlouvám, ale když…,“ opět jsem to nedořekla, protože jsem si vzpomněla na toho drobečka, který by mohl žít, kdybych nebyla tak zvědavá.

„Já tě chápu, ale teď si utři ty slzy a doprovoď mě do sálu. Aro se na tebe už ptal.“ Chtěl mě vytáhnout z postele, ale já nemohla.

„Felixi, já… já ještě nemůžu, nespěchej na mě.“ Zaprosila jsem a přitáhla si opět přikrývku.

„Nespěchám na tebe, ale tohle ničí nás oba. Copak sis toho nevšimla? Ničí to náš vztah, já tě miluju Sophi a budu s tebou v dobrém i zlém přestože nejsme oddáni, ale tohle prostě nejde vydržet,“ řekl a vzal mě do náruče. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď.

„Dej mi ještě jeden den, pak budu stejná jako dřív, slibuju,“ zašeptala jsem a Felix mě políbil do vlasů.

„Věřím ti, ale teď už musím jít za Arem, už mě dávno čeká a víš, jak dokáže být nepříjemný, když chce,“ řekl, znovu mě políbil do vlasů a odešel.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem za ním a zůstala jsem v pokoji sama. Další den se blížil ke svému konci a já jsem se snažila připravit na zítřek. Sice jsem Felixovi slíbila, že budu zase jako dřív, ale to nebylo možné. Ta událost mě navždy změnila a já s tím nic neudělám. Pořád budu muset myslet na to, jestli bychom měli chlapečka nebo holčičku, kdybych nestrkala svůj nos tam, kam jsem neměla.

Rožnula jsem lampičku na nočním stolku a vzala si knihu, kterou mi včera začal Felix předčítat. Jen co jsem však otočila několik stránek, zjistila jsem, že není italsky, přestože to tak Felix četl. Zavřela jsem ji tedy a vrátila na stolek. Zhasnula jsem lampičku, zachumlala se do deky a snažila se usnout.

„Dobré ráno, miláčku,“ zašeptal mi Felix do ucha, když jsem se ráno probudila.

„Dobré ráno,“ odvětila jsem mu a potom ucítila na svých rtech jeho. Polibek jsem mu začala oplácet a Felix si lehl vedle mě a začal se semnou mazlit. Když jeho ruka přejela po mém bříšku, zarazila jsem se a trochu se odtáhla. Tohle jsem nemohla, aspoň ne teď hned.

„Stalo se něco?“ zeptal se trochu zaraženě a sedl si naproti mně.

„Ne, nic se nestalo, jenom… jenom je to trochu moc rychle.“

„Dobře, nevadí, já klidně počkám. Na některé věci je dobré si počkat,“ řekl a políbil mě. „Ale teď už vstávej, dneska nás čeká náročný den, a pokud se hned teď nezvedneš z postele, tak to všechno nestihneme.“ Vzal mě za ruce a snažil se mě vytáhnout z postele. Zapřela jsem se a kladla mu v jeho snaze odpor, až nakonec zavrávoral a spadl za mnou do postele. „Tak tohle jsme si nedomluvili,“ řekl, usmál se a potom mě začal lechtat po celém těle a já jsem smíchy až brečela.

„Už… už… už dost… prosím!“ škemrala jsem, když jsem se už skoro nemohla ani nadechnout.

„Tak dobře, stejně jsme ztratili hodně času. Utíkej do koupelny, já ti zatím donesu snídani,“ rozkázal a tak jsem se zvedla a šla do koupelny. Chtěla jsem si dát sprchu a trochu se upravit. Přece jenom jsem to Felixovi slíbila. Vysvlékla jsem se z košilky a chtěla jsem zalézt do sprchy, když jsem v odrazu zrcadla uviděla znovu to propadlé bříško a znovu se mi po tvářích začaly linout slzy. Rukama jsem se opatrně dotkla bříška. Potom jsem však musela přestat, slíbila jsem to Felixovi a byla jsem rozhodnuta slib dodržet.

Rychle jsem si utřela slzy, svlékla jsem si to, co jsem na sobě měla a už byla ve sprše. Lulu dýchej, Lulu dýchej, ty to zvládneš, ty to zvládneš! Dneska se postavíš na své vlastní nohy, už ani slzu! Už ani slzu!

„Lulu jsi tu?“ nakoukl do koupelny Felix. S úsměvem jsem na něho vykoukla. „Snídani máš na posteli,“ opětoval mi ten nádherný úsměv a vytratil se.

„Kam to vlastně jdeme?“ zeptala jsem se, když jsem vylézala z koupelny.

„Projít se,“ odpověděl krátce Felix a hodil po mě oblečení. Bez protestů jsem si tedy oblékla to, co mi hodil a pak mi ještě Felix zavázal plášť.

„Děkuju,“ řekla jsem a dala mu krátkou pusu, potom jsem rychle posnídala a už vstávala. Felix se na mě krásně usmál a nabídl mi rámě, do kterého jsem se hned zavěsila. Společně jsme tedy vyšli na chodbu a já se snažila aspoň trochu usmívat.

„Moc ti to sluší,“ pošeptal mi do ucha Felix a já se ještě víc usmála. Měla jsem radost, když měl radost i on. Šli jsme tedy dál a míjel nás nějaký upír postaršího věku a tvářil se dost naštvaně. Měl obočí stáhnuté do přísné linky a na čele vrásky od přemýšlení. Celou dobu sledoval kamennou chodbu, a když kolem nás procházel, podíval se na nás. Výraz v jeho obličeji se změnil na přívětivý úsměv a tak jsem mu ho opětovala.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho, jako slušně vychovaná.

„Dobrý, dobrý den,“ odpověděl mi a dokonce se na mě ještě víc usmál. Tady jsou všichni tak milí, jenom ty ženské jsou semetriky. Felixovi se však pozornost, kterou mi věnoval ten cizí upír, moc nelíbila, protože mě zatahal za ruku a tak jsme se odpojili od toho upíra a vydali se dál.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se ho, když jsme byli z doslechu.

„Já nevím. Dneska byl nějaký moc společenský, kromě Ara se s nikým nebaví,“ odpověděl mi trochu podrážděně, ale to nebylo za celý den naposledy. „Mám takový pocit, že za to nemůžeš jenom ty a tvoje krása, podle mě máš nějaký dar,“ řekl a já se úplně zarazila.

~ Shrnutí~

~ 18.kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 17.kapitola: