Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 16.kapitola

27.04.2010 (13:00) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5436×

16.kapitola

Ráno bylo nepříjemné. Vstala jsem brzo ráno a ihned běžela zvracet do záchodu.

„Lulu, děláš mi starost,“ řekl Felix, když mě dostával na nohy.

„Neboj, jsem v pořádku jenom… jenom ranní nevolnost.“ Trochu jsem při slovech znejistila. Ranní nevolnost to zní jako bych byla těhotná. Bože, to je blbost!

„Neměla bys to podceňovat," strachoval se pořád Felix a chtěl mě políbit, ale rukou jsem ho zastavila a s omluvným úsměvem jsem si rychle šla vyčistit zuby. Felix odešel z koupelny a já se začala ujišťovat, že se nejedná o nic vážného. Svlékla jsem si košili a prohlédla se v zrcadle. Modřiny skoro žádné, nohy v pořádku, ruce taky, bříško… se změnilo? „Lulu?“ vešel do koupelny Felix a zmateně se na mě začal dívat, když mě uviděl stát nahou před zrcadlem.

„Ano?“ zeptala jsem se ledabyle a podívala se na něho. V očích se mu zračila starost, ale zároveň i otázka.

„Jsem upírem už hodně dlouho, ale stále poznám příznaky… ehm… příznaky těhotenství. Vím, že je to nejspíš hloupost, ale ty jsi stále ještě napůl člověk a přijde mi to jako racionální vysvětlení tvé neustálé nevolnosti,“ řekl a já si uvědomila, že myslíme na to samé. Ještě jsem se jednou podívala do zrcadla. Natočila jsem se profilem a přišlo mi, že je skutečně trochu vystouplé.

„Myslíš, že je to vážně možné?“ zeptala jsem se a pohladila si bříško, ve kterém možná rostl nový život a v očích jsem ucítila slzy dojetí. Felix přešel ke mně a objal mě kolem pasu, ruce spojil na mém bříšku a také ho pohladil.

„Nejsem si jistý, ale pokud tu ta možnost je, budu neskutečně šťastný,“ řekl a já jsem cítila v jeho hlase hrdost.

„Miluju tě,“ pošeptala jsem, otočila se směrem k němu a políbila ho.

„Já tebe víc,“ řekl na konci polibku a znovu naše rty spojil.

Dalších několik dní jsem se hrozně sledovala. Každé ráno jsem se budila s nevolností a to jenom potvrzovalo naši domněnku o těhotenství. Oba s Felixem jsme z toho měli velkou radost. Tak docela jsme nechápali, jak se to mohlo povést, ale nebránili jsme se tomu. Felix mě doslova nosil na rukách a každou noc jsem usínala v jeho náručí. Spánek jsem teď potřebovala víc, než kdy jindy a cítila jsem se jako v bavlnce.

„Myslíš, že bychom to měli říct Arovi?“ zeptala jsem se jednoho krásného odpoledne, když jsem seděla s Felixem na zahradě a on mi předčítal.

„Asi bychom mu to měli říct,“ souhlasil se mnou a odložil knihu.

„Jak myslíš, že na to zareaguje?“ Měla jsem z toho trochu strach, ale zároveň jsem se na miminko těšila, automaticky při pomyšlení na to malé jsem si pohladila bříško a na tváři se mi usadil spokojený úsměv. Na svých rukách jsem po chvíli ucítila i Felixovy dlaně a k naprosté spokojenosti mi nic nechybělo.

„To nevím, ale mohl by mít radost. Už to, že ty jsi unikát ho velmi potěšilo a pokud se ti, tedy nám, narodí dítě, myslím, že bude opravdu šťastný,“ řekl a znělo to, že je o svých slovech přesvědčen. Přitiskla jsem se k jeho hrudi a nastavila tvář hřejivým slunečním paprskům. Bylo pozdní léto, ale zde bylo krásně. Díky té malé zahrádce, ve které jsme právě seděli, jsme nemuseli být s Felixem pořád zavření v pokoji a mohli si užívat i slunečního světla, které by ho jinak prozradilo.

O několik dní později:

Ležela jsem v posteli a četla si knihu, Felix musel odběhnout, protože ho nechal zavolat Aro, a když přišel měl smutnou tvář.

„Co se děje?“ zeptala jsem se trochu vyděšeně.

„Aro mě poslal na misi,“ odpověděl smutně Felix a sedl si vedle mě na postel. Vyhoupla jsem se mu na klín.

„To bude dobré, odjedeš jenom na chvíli, neboj se,“ usmála jsem se a políbila ho.

„Miluju tě a budu tě milovat pořád,“ řekl Felix a pohladil mé bříško, které bylo v podstatě o něco větší než před pár dny, normální člověk by si té nepatrné změny nevšiml, ale mi jsme ji vnímali a byli jsme hrozně šťastní. „Aro říkal, že se o tebe nemusím bát, že se postará, aby tobě ani tomu malému, co nosíš pod srdcem, nic nechybělo,“ řekl a potom mi v podstatě převyprávěl celý jejích rozhovor.

„Tak vidíš, mám tu Demetriho a Ara, co by se mi mohlo stát, když se o mě bude starat sám král upírů?“ zeptala jsem se ho pobaveně.

„Víš, že o tomhle se nežertuje. Ani nevíš, jaký mám strach nechat tě tu samotnou. Aro se sám vyjádřil, že je to nezvyklé těhotenství a nevíme, jak bude probíhat, a proto nechci odejít, ale bohužel musím, ale nemělo by to trvat dlouho.“ Znovu mě objal a políbil do vlasů a na čelo. Nechtělo se mu ode mě a být to jenom na mě, tak ho nikam nepustím, ale přece jenom si musí plnit své povinnosti.

„Vždyť já nežertuju. Budu zavřená v pokoji a budu na tebe čekat, jako poslušná žena,“ řekla jsem a políbila ho. Ještě před svým odchodem mi Felix natřepal polštář, aby se mi lépe sedělo a potom s velmi nešťastným obličejem odešel ze svého, vlastně našeho pokoje, kam jsem se po našem vyznání přestěhovala. Znovu jsem se tedy ponořila do četby a zároveň myslela na Felixe a doufala, že Aro splní slib a Felix se mi skutečně co nevidět vrátí.

O pár hodin později jsem se chystala do sprchy, když se otevřely dveře do pokoje a v nich stál Caius. Vytřeštila jsem na něj oči a začala jsem mít strach. Co ten tu proboha chce?

„Takže tatínek nám odjel, maminko?“ zeptal se hravým tónem.

„Co tady chceš?“ zeptala jsem se ho dost vyděšeným hlasem. Nelíbila se mi jeho přítomnost v tomhle pokoji. Vlastně bych se měla opravit, nelíbila se mi jeho přítomnost celkově a ne jenom v tomhle pokoji. Když jsem byla s Felixem, nebála jsem se, že by mi mohl něco udělat, ale teď, když jsem tu byla jenom sama a ještě těhotná. Měla jsem velký strach a to ne o sebe, ale o to malé, na které se s Felixem tolik těšíme.

„Jenom jsem se na tě přišel podívat, ty naše maminko. Aro je z tvého těhotenství opravdu nadšený a hrozně se na to malé těší. Ale kdo by se netěšil, že? Nejvíc se určitě musí těšit otec, nemám pravdu?“ Pokračoval svým přeslazeným hlasem a já na něho hleděla vykulenýma očima, tohle se mi totiž vůbec nelíbilo. Ztěžka jsem oddechovala a snažila se trochu uklidnit, ale to nešlo.

„Ano, oba s Felixem se na malé těšíme,“ odpověděla jsem mu ztěžka a zhluboka jsem se nadechla. Chtěla jsem, aby z pokoje odešel a pokud se na mě přišel jenom podívat, měl by už odejít, tak proč tu pořád je?

„To je tak milé, ale jsi si jistá, že je Felix opravdu otcem, že ano? Víš, jaké by to bylo zklamaní, kdyby se po narození toho dítěte přišlo, že mu není ani trochu podobný a nedejbůh je podobný někomu jinému?“ Na tohle jsem vůbec nepomyslela, tolik mě pohltilo Felixovo nadšení tím malým, že mě vůbec nenapadlo, že jeho otcem by mohl být někdo jiný. Někdo jako je… jako je Caius.

„To dítě je Felixovo,“ řekla jsem rozhodně a nehodlala si připustit, že by mohlo být někoho jiného.

„Opravdu seš si tím tak jistá? Těhotenství se neprojeví jenom tak, ze dne na den, potřebuje to čas, aby se objevily první příznaky, a tak bych být tebou přemýšlel, kdo by mohl být otcem toho malého, abys mu dala včas vědět,“ řekl s úsměvem na tváři a přešel ke mně. Každý jeho krok dopředu znamenal, že jsem já o jeden ustoupila, ale to nešlo do nekonečna, protože mi v tom bránila stěna, na které byly police s knihami.

„Odejdi, prosím,“ zaškemrala jsem.

„Jenom jsem se chtěl rozloučit s naší maminkou a tím drobečkem,“ pokračoval stále stejně milým hlasem a potom natáhl svou ruku a pohladil mě po břiše. Ten dotek postrádal všechnu hrubost s jakou si mě tehdy vzal, ale ani to nezměnilo můj názor na něj. Hnusil se mi a já chtěla ucuknout, ale neměla jsem kam. „Ať se o tebe mamča dobře stará, měj se prcku,“ řekl sladkým hlasem, potom se narovnal, odešel z pokoje a já se zhroutila. Sjela jsem k zemi a po tvářích mi začaly stékat slzy.

O dva dny později:

Už mě to tady nebaví. Začíná mě to tady deprimovat. Musela jsem na vzduch, musela jsem si konečně protáhnout nohy. Tak jsem na sebe hodila plášť a vyšla z pokoje. Celé ty dva dny jsem se užírala Caiovými slovy o tom, že Felix možná není otcem toho malého. Nechtěla jsem na to myslet, ale nějak mi to nešlo z hlavy. Vždy, když jsem si přejela rukou po rostoucím bříšku jsem si vzpomněla na ty jeho slova a pokaždé, když mi na mysli vytanula ta hrozná chvíle, kdy si mě sprostě vzal a teď mi naznačil, že by to dítě mohlo být jeho!

Procházela jsem chodbami hradu a koukala kolem sebe. Skoro všechno jsem tady znala nazpaměť, ale nevadí, je to lepší než být zavřená v jedné a té samé místnosti. Bylo mi příjemně, měla jsem konečně přísun čerstvého vzduchu a cítila jsem se dobře. Byla jsem ale smutná, protože jsem neměla Felixe blízko sebe a jeho vůně na polštářích už skoro vyprchala. Potřebovala jsem teď cítit jeho přítomnost víc, než kdy jindy, potřebovala jsem si uklidnit své nervy a celkově si trochu odpočinout, protože ani v noci jsem toho moc nenaspala. Většinou jsem mívala hrozné noční můry a budila jsem se s křikem. Když se mi podařilo usnout, byl to hluboký a bezesný spánkem. Kruhy pod očima jsem všem zdůvodňovala tím, že budu brzy potřebovat na lov, ale Demetri mi moc nevěřil.

„Lulu,“ uslyšela jsem najednou v dálce známý hlas, který mi ihned vyvolal husí kůži. Podívala jsem se za sebe a mé srdce začalo bít strachy. Ne, já ho nechci vidět, už ne! Začala jsem utíkat, jak nejrychleji jsem mohla, abych od toho hlasu byla co nejdál. Z očí mi začaly padat slzy, když se mi před očima prohnaly vzpomínky na Caiuse. Kroutila jsem hlavou ze strany na stranu, abych ty vzpomínky vyhnala z hlavy a přitom stále běžela.

Když jsem však doběhla k neznámým chodbám a ujistila se, že Caius nikde poblíž není, ulevilo se mi, ale nevěděla jsem, kde to jsem. Snažila jsem se popadnout dech, a když se mi to konečně podařilo, rozhlédla jsem se kolem sebe pořádně. Opravdu mi to nepřipadalo ani trochu povědomé, a tak strach nahradila zvědavost. Přemýšlela jsem, do jaké chodby bych měla jít, ale nakonec jsem si zvolila pravou. Tady jsem opravdu ještě nikdy nebyla. Bylo to tady asi hodně staré. Stěny byly ošoupané a na zdech byly pavučinky, ale já šla dál, chtěla jsem to tady prozkoumat. Narazila jsem na dveře. Přesně do téhle chodby zapadaly, taky tak ošoupané, ale co mě nejvíc zaskočilo, bylo to, že jsou železné. V hradu, který je přinejmenším z gotiky, jsou železné dveře!

Má zvědavost se zdvojnásobila a já musela vejít. Dveře se otevíraly velmi ztěžka, ale když jsem se do nich opřela, přece jen povolily a s mírným vrznutím se otevřely a já mohla vejít dovnitř. Tam jsem se však zastavila a nemohla uvěřit tomu, co vidím. Všude, kde jsem se podívala, byli upíři, zpustošení upíři, mnohdy na sobě neměli ani pořádné oblečení, spíš jenom nějaké kusy hadrů, které zakrývaly jenom to nejnutnější. Někteří byli tak vyprahlí a v jejich očích byla zloba a vztek, když mě spatřili. Došlo mi, že tady nemám co dělat, a tak jsem se rychle otočila a chtěla utéct, ale nějaký upír mi v tom zabránil tím, že se postavil přede mě.

„Tebe jsem ještě neviděl, ale to je jedno máš královský plášť,“ mluvil tak nebezpečně pomalu a přitom šel ke mně dopředu a já ustupovala. Nasucho jsem polkla a stále sledovala jeho červené oči, srdce mi začalo splašeně bít. „Pojďte se podívat, kdo za námi přišel,“ svolal i ostatní a za chvíli jsem stála v kruhu těch naštvaných upíru. Vzpomněla jsem si na Felixova slova, že jsou zde trestaní upíři, kteří porušili zákon a kdyby uviděli někoho s královským pláštěm vůbec by se s ním nebavili a bez milosti by ho zničili.

„Kdopak jsi krasotinko, že jsme o tobě ještě neslyšeli?“ ozval se další, který se ke mně dobelhal a dotkl se mého pláště, který jsem mu hned vytrhla.

„Ale, nějaká netýkavka,“ ozval se další z nich.

„Nechte ji,“ řekla nějaká žena, která se doposud držela vzadu a teď přešla až ke mně a obešla mě kolem dokola a zkoumavě si mě prohlížela.

„Co se děje, Clariso?“ ozval se ten, který mi prvně zatarasil cestu.

„Znám ji, není tu dlouho, proto ji vy znát nemůžete. Na hrad přišla před nedávnem a hned po své přeměně, pokud se nemýlím tak neúplné, dostala  královský plášť a poštvala si proti sobě Sulphícii,“ řekla a znovu kolem mě prošla. Na sobě měla nejlepší oblečení z celé té bandy a podle toho, co o mě věděla tu musela být nejkratší dobu.

„To je opravdu zajímavé, Clariso, ale co to má společného s námi? Je to jedna z královských nebo není? Já bych řekl, že je a my tu jsme kvůli královským zavření už nějakou dobu a nevypadá to, že by si na nás chtěli zrovna vzpomenout. No, a pokud si vzpomenou, tak nás nebude čekat nic jiného než smrt, co by se tedy stalo, kdybychom si tady s tou krasotinkou trochu pohráli? Co říkáte hoši?“ zeptal se ten hromotluk a ostatní mu hlasitě přizvukovali. Potom si mě ten jeden přitáhl do náruče a hrubě mě políbil. Odstrkovala jsem ho od sebe, ale nešlo mi to. Nakonec mě odstrčil sám a já skončila v náruči někoho dalšího, takhle jsem kolovala po celém tom kole, až jsem se znovu octla u toho hromotluka.

„Líbáš skvěle, zajímalo by mě, jestli stejně dobře i bojuješ.“ Hrozivě se na mě zašklebil a smýkl se mnou doprostřed toho kruhu a začal kolem mě kroužit. Ustupovala jsem až k úplnému okraji, ale ruce ostatních mě vracely zpátky doprostřed.

A potom to přišlo. Ten hromotluk se velmi rychle přemístil a protože já jsem neměla za sebou žádný výcvik, udeřil mě do břicha tak tvrdě až jsem odletěla na druhou stranu té příšerně páchnoucí kobky a zastavila mě až stěna. V další chvíli jsem ucítila hroznou bolest v břiše, chytla jsem se za něj a pak jsem bolestí vykřikla. Hned na to se ozvalo hrozivé zavrčení.

~ Shrnutí~

~ 17.kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 16.kapitola: