Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 13.kapitola

18.04.2010 (20:00) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5041×

13. kapitola

Po ruce mi lehce přejela ruka jiná. Trochu jsem se vyděsila, tak jsem rychle otevřela oči. Byl to blonďák, myslím, že jeho jméno je Caius.

„Jsi nádherná,“ usmál se a políbil mě na krk, tak právě na sex v této chvíli nemám chuť, takže smůla. Rukou jsem ho od sebe odtlačila, byl trochu zmatený a šlo to vyčíst z jeho tváře, ale potom jeho tvář nabrala naštvaný výraz, silou ruky mě zatlačil zpátky do postele. Co se to tu sakra děje?

Než jsem se nadála, seděl obkročmo na mě a shlížel na mě. Tohle se mi přestávalo líbit. Potom se ke mně sehnul, jeho delší vlasy mě polechtaly na tváři a pak se jeho ústa přitiskla na má. Začala jsem se mu bránit, nevím, co mě to popadlo, ale snažila jsem se ho od sebe odstrčit. Caius mi sevřel ruce v železném sevření nad hlavou a já se nemohla bránit. Nikdy mi nedělalo potíže se s někým jen tak nezávazně vyspat, co mi v tom potom brání teď? Nechápala jsem, proč se tomu bráním, vždyť je to přirozené, že mě muži chtějí.

„Proč se bráníš? Sama jsi to přece chtěla,“ řekl a potom mě znovu políbil. V hlavě jsem si přehrávala všechna naše setkání a vůbec mě nenapadlo, že bych nějak dala najevo, že bych se s ním chtěla vyspat. Potom mi to ale došlo. Svým způsobem jsem ho balila, když si vzpomenu na úsměvy, mrknutí, to snad ne! Začala jsem kopat nohama a snažila se ho nějak setřást pohyby trupem, ale marně. Byl jak skála a ještě se usmíval.

Jedním tahem mi strhnul tričko s podprsenkou a já zasyčela bolestí. Ani nevím, že jsem v tomhle šla spát. Jednou rukou mi stále držel ruce nad hlavou a tou druhou rozepínal mé kalhoty. Potom se však vrátil zpátky nahoru a líbal každý kousek mého rozzuřeného těla. Začala jsem křičet, ale svými polibky, které jsem mu vůbec neoplácela, mě utišil. Začínalo mi z něho být zle.

Bylo to snad poprvé, kdy si mě muž vzal násilím a já nešla dobrovolně. Hnusily se mi Caiovy polibky, připadal mi slizký, ale nemohla jsem s tím nic udělat, měl větší sílu než já a tak jsem se musela přizpůsobit, ale bránila jsem se, jak jen to šlo. Pokaždé, když mě chtěl políbit, jsem uhýbala hlavou, ale nakonec se mu to přece jen podařilo.

(...)

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tam už takhle ležela. Je to nějaká chvíle, co Caius odešel a já jsem bez pohnutí ležela na posteli a koukala do blba. Připadala jsem si špinavá, ale neměla jsem sílu se jít umýt. Potrhané oblečení leželo všude kolem mě a po tvářích mi stékaly slzy ponížení. Cítila jsem se opravdu hrozně. Ruce mě bolely, a když jsem se na ně podívala, viděla jsem opět nové modřiny, které se začaly objevovat místo těch starých, které právě zmizely. Modřiny jsem měla i na stehnech a obličej mě pálil po tom, když mi dal facku za to, že jsem ho kousla.

Jen tak jsem ležela na posteli, už jsem ani neměla co vybrečet. Nehybně jsem ležela a poslouchala vlastní tlukot srdce, když do dveří někdo vešel. Měla jsem strach. Co když se vrátil? Co když přišel znovu? Mé srdce začalo zrychleně bít, ale já se ani nepohnula, neměla jsem sílu.

„Pane bože, Lulu!“ Uslyšela jsem Demetriův vyplašený hlas a už stál u mě. „Co se stalo? Co to máš s obličejem?!“ panikařil, ale já se pořád nehýbala. „Lulu, sakra!“ Vzal můj obličej do svých rukou a přiměl mě, abych se mu dívala do očí. Byl tak vyděšený. Ale jeho oči mi připomněly Caia a já se začala třást po celém těle a znovu jsem se rozbrečela. „Lulu, Sophie, prosím, mluv se mnou, co se ti stalo?“ prosil skoro zoufale, ale jak jsem mu mohla říct, že mě jeden z vládců znásilnil? Stejně by s tím nic nezmohl.

„Nic… nic se… nic se nestalo,“ dostala jsem ze sebe ztěžka, ale Demetri mi nevěřil.

„Sophie, nelži mi! Řekni mi, co se ti stalo?“ Snažil se to ze mě dostat. Během vyptávání mě zabalil do deky, stíral mi slzy a hladil mě po vlasech. Držel mě pevně ve svém náručí a kolébal se semnou. Pomalu jsem se začala uklidňovat, když i mému mozku došlo, že se mi nic nestane a Caius se nevrátí.

„Kam… Kam jel Felix?“ zeptala jsem se smutně, právě teď jsem ho potřebovala, právě teď jsem potřebovala jeho objetí, pocit bezpečí. Když jsem si však znovu vzpomněla na ten nápis S láskou Irena, znovu jsem propukla v pláč. Demetri mě začal tisknout ještě víc.

„Měla bys něco sníst,“ snažil se mě uklidnit Demetri, ale já nesouhlasně zavrtěla hlavou. Jíst? Proč? „Lulu, co se stalo?“ zeptal se znovu a začal se mi dívat do očí.

„Nic. Nic se ne-,“ nemohla jsem to doříct, když jsem si vzpomněla na Caiuse a potom na Felixe, znovu jsem začala vzlykat.

„Dobře, tak mi to neříkej, ale sníst něco přece jen musíš,“ řekl, opřel mě vsedě do polštářů a potom se vrátil s tácem plným jídla. Opět donesl hodně ovoce, ale teď i nějaké pečivo. Roztřesenou rukou jsem si vzala plátek pomeranče a dala si ho do pusy, ale když jsem zkousla, začala mě bolet dolní čelist. Caius mě musel uhodit pořádně. „Copak je to snad kyselé?“ zeptal se Demetri, když viděl můj obličej.

„Ne, je to dobré,“ odpověděla jsem mu a raději se snažila kousat na druhé straně.

„Jestli ti tohle udělal Felix, tak mu to nedaruju,“ procedil skrz zuby a já se na něj vyděšeně podívala. Felixovi se přece nesmí nic stát.

„Felix nic neudělal, on… on odjel ještě před tím než… než…,“ nedokázala jsem to říct nahlas.

„Pšt, to bude dobré,“ konejšil mě znovu jako malé dítě. Nezasloužila jsem si jeho péči, ani nevím, proč se ke mně tak chová, je tak pozorný a milý.

O týden později:

„Lulu, co se stalo?!“ vtrhnul mi do pokoje Felix. „Demetri říkal, že vůbec nic nejíš, jak to vypadáš?!“ Panikařil. Tak ráda ho zase vidím. „Jedla jsi vůbec za ten týden něco?! Vždyť jsi jen kost a kůže!“ Hysterčil a já to moc dobře věděla. Chtěla jsem mu na to něco říct, ale nemohla jsem, neměla jsem sílu a ta ukrutná bolest v krku. Felix… S láskou Irena, Caius. Znovu se mi spustily slzy po tváři a začala jsem se klepat. Hrdlo se mi svíralo, jako ještě nikdy. Felix mě pohotově objal a začal konejšit.

„Felixi…,“ vzdychla jsem potichounku, ale věděla jsem, že to slyšel. Během toho týdne, co tady nebyl Felix, jsem přestala jíst, mluvit, skoro jsem ani nespala. Bylo tady spousta milých návštěv i nepříjemných, dokonce mě litoval i Alec, ale já jsem nedělala nic. Jenom ležela a koukala před sebe, brečela a vzlykala. Sulphicie byla šťastná spolu s Jane, ale jejich štěstí pominulo, když jim došlo, jakou péči mi všichni muži věnují, bylo jich tady hodně, vlastně i ti se kterýma jsem se nesetkala, ale ten kdo tady sedával nejdéle byl Jonathan a Demetri. Snažili se mě přemlouvat, abych něco snědla, abych se aspoň napila, ale já nemohla…

„Co se stalo, maličká?“ zeptal se s takovou něhou v hlase, až mi znovu stekla další slza. Ta něha patřila jiné ženě, nepatřila mně. „Sophi, copak se ti stalo?“  Svým chováním mi připomněl Demetriho ve chvíli, kdy mě našel. Zatřepala jsem hlavou a nic jsem neřekla. Felix mě pohladil po uslzené tváři. Proč? Přece jsem si slíbila, že kvůli žádnému muži už neuroním ani jednu slzičku a hlavně ne pro Felixe, tak proč to jenom nemůžu dodržet a musím bulet jako malá holka?

„Říkal jsem ti to.“ Zaslechla jsem i Demetriův hlas a Felix se na něj podíval.

„Co se tu stalo? Proč je taková duchem nepřítomná?“ směřoval proud otázek teď na Demetriho.

„Nevím. Potom, co jsi odjel, jsem jí nesl nějaké jídlo a našel jsem ji na posteli. Tehdy vypadala ještě hůř než teď, měla modřinu přes půl obličeje a o rukách ani nemluvím. Vypadala opravdu hrozně a nechtěla o tom mluvit, jednou se na tebe zeptala a od té doby nepromluvila.“ Shrnul v několika větách celý ten týden. Týden kdy jsem se nehnula z postele a užírala se svou bolestí a ponížením.

„Co nám to děláš Lulu?“ zeptal se smutně Felix a políbil mě do vlasů.

„Víš, Aro během týdne mluvil o tom, že by mohla Lulu umřít, když nedostane, krev, jídlo, nebo vodu,“ prohodil smutně Demetri. Felix se přestal kolébat a napnul se. „A taky říkal, že jí někdo zřejmě znásilnil,“ dodal ještě pomalu. Při tom slově znásilnil, jsem se zatřepala strachy. Felix začal vrčet.

„Jestli natrefím na toho grázla, tak ho-.“

„Felixi, shání tě Aro,“ řekl až moc známý hlas. Mé srdce začalo znovu splašeně bít, jako o závod a další dávka slz se drala ven. Zalapala jsem po dechu a vší silou jsem chytla Felixe za košili. Víčka pevně stlačila k sobě a z hrdla se mi ozval tichý vzlyk. Tohle bylo jako zlý sen, proč sem musí chodit? To ho tolik těší, když mě vidí trpět? Nestačí mu, co mi provedl?

„Sophi, musím teď odejít, ale za chvíli se vrátím,“ pošeptal mi do ucha Felix, ale já dál křečovitě svírala jeho košili a nehodlala ji pustit.

„Aro na tebe nebude čekat,“ upozornil ho trochu netrpělivě Caius.

„Sám vidíš, jak je na tom Lulu špatně, tak to snad pochopí i Aro!“ odpověděl mu naštvaně Felix a znovu mě pohladil po vlasech.

„Jak myslíš, jen aby měl Aro pro tvoji výmluvu dost pochopení!“ odpověděl mu trochu kousavě Caius a už odcházel z pokoje. Přestože jsem slyšela jeho vzdalují se kroky, nedokázala jsem povolit to křečovité svírání Felixovy košile.

„Všechno bude v pořádku maličká, ale musíš se najíst, vždyť se mi tu ztrácíš před očima,“ řekl nešťastně Felix a já se na něho podívala skelným pohledem. Bál se o mě a to jsem nechtěla, ale nemohla jsem nic dělat, aspoň zatím ne.

O týden později:

Felix se mnou trávil snad každou volnou chvíli, vzdaloval se jenom v nejnutnějších případech, kdy to nešlo jinak. Ještě ten týden jsem odmítala jíst a Felix si se mnou už nevěděl rady. Před spaním mi předčítal z jeho knih a stále mě nepouštěl ze svého pevného, ochranitelského objetí.

Po tom týdnu se ve mně něco zlomilo. Rozhodla jsem se přestat užírat tou bolestí. Felix musel zrovna odejít kvůli nějaké neodkladné záležitosti a tak jsem se opatrně zvedla z postele, a když jsem si stoupla, tak se mi podlomila kolena od dlouhého ležení. S námahou jsem si znovu stoupla a odešla do koupelny. Byla jsem hrozně slabá, ale rozhodla jsem se to změnit. Na sobě jsem měla jenom obyčejnou košili, kterou mi Demetri oblékl, abych neležela nahá a tak jsem se rozhodla zajít se vykoupat.

„Sophie!“ zaslechla jsem Felixův zděšený hlas.

„Felixi…“ zašeptala jsem slabě a Felix vrazil do koupelny a chytl mě do náručí, když se mi opět začaly podlamovat kolena.

„Sophi, ani nevíš, jak jsi mě vyděsila, když jsi nebyla v posteli, co tě to proboha napadlo?!“ zeptal se stále vyděšeným hlasem.

„Já… chtěla jsem se zajít umýt a potom poprosit Demetriho, jestli by mi nedonesl nějaké jídlo,“ řekla jsem popravdě, i když můj hlas byl sotva slyšitelný. Felixovi začala v očích jiskřit naděje.

„Fajn, opatrně, ano? Já ti zatím donesu jídlo,“ řekl a krátce mě políbil do vlasů. Přikývla jsem, postavil mě na zem a jen co odešel, jsem si opatrně vlezla pod sprchu, byla tak příjemná, když jsem v ní byla sama, to teplo, které mi dodávalo sílu. Po chvíli jsem však vylezla, musela jsem si sednout, jinak bych ležela na zemi. Oblékla jsem si v koupelně župan a vydala se zpátky sednout si na postel. Nepodařilo se mi smít tu špínu Caiových dotyků, dřela jsem si kůži, až byla červená, ale pořád jsem je tam cítila, bylo to otřesné, ale už to nešlo změnit.

Hleděla jsem z okna a konečně jsem vnímala, že zapadá slunce. Sledovala jsem západ slunce už tolikrát, ale tentokrát byl jiný. Tentokrát se západem slunce, s koncem dalšího dne končila i moje letargie. Musím se vrátit mezi živé, musím zase začít žít, nesmím ostatní kolem sebe jenom trápit. Ano, začíná noc a to je začátek mého nového života.

„Demetri mi pro tebe nachystal nějakou polévku, měla by tě zasytit,“ řekl Felix, když vešel do pokoje. Takže Demetri se kvůli mně dokonce naučil vařit, bylo to hodně milé. Nepatrně jsem se usmála a Felix si přisedl vedle mě na postel. „Pojď, pomůžu ti najíst se.“ Nabídl se a já ochotně přijala, neměla jsem sílu zvednout ruce a tak mě Felix krmil jako malé dítě. Musím uznat, že i když to bylo od Demetriho, který vůbec neuměl vařit, bylo to dobré, jenže já… Já to v sobě neudržela a musela vyzvracet vedle postele na zem. „Lulu, proboha,“ znovu začal panikařit Felix. Tahem ruky jsem ho však zastavila.

„Nejedla jsem dva týdny Felixi, můj žaludek není na tohle zvyklý,“ uklidňovala jsem ho a dívala se na tu spoušť pod postelí.

„A krev?“ zeptal se Felix a nabídnul mi láhev s červenou tekutinou. „Je čerstvá,“ ujišťoval mě, a tak jsem se napila. Byla tak sladká, teplá, vypila jsem ji na ex a cítila, jak má bolest v krku uhasíná.

„Jak chutnala…“ přišel do pokoje Demetri s otázkou, a když uviděl to nadělení pod postelí, tak posmutněl.

„Ne, to není tak, jak si myslíš,“ začal vysvětlovat Felix a Demetri zvedl oči od země.

„Nejedla jsem dlouho a žaludek si zvyknul na to, že tam je prázdno,“ usmála jsem se nevině, ale to už Demetri utíral svojí polívku, kterou jsem vyzvracela. „Byla vážně dobrá,“ ujišťovala jsem ho.

„Jsem rád, že ti chutnala, přestože jsi to nesnědla, ale už začínáš chytat barvu a vypadáš líp než před týdnem,“ řekl spokojeně Demetri.

„Moc děkuju, ale ještě to není ono,“ odpověděla jsem a sklopila pohled k zemi.

„Musíš být unavená,“ řekl Felix, ale já zavrtěla záporně hlavou.

„Chtěla bych jít na chvíli ven.“ Už mě nebavilo sedět jenom v pokoji a Felix nakonec souhlasil. Podepřel mě a tak jsme se vydali chodbami hradu do malé zahrady. Venku už byla skoro tma, ale to mi vůbec nevadilo. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a hned mi bylo trochu líp.

„Ani nevíš, jak jsi mě vyděsila, maličká. Tohle už nesmíš nikdy dělat,“ kladl mi důrazně na srdce Felix, když mě posadil na lavičku.

„Neboj se, už to neudělám,“ řekla jsem skoro slavnostně. Neměla jsem v úmyslu znovu hladovět. Opřela jsem se o jeho hruď a zahleděla se na letní nebe, kde pomalu vycházely hvězdy.

~ Shrnutí ~

~ 14.kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 13.kapitola: