Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 12.kapitola

16.04.2010 (20:15) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5816×

12. kapitola

Když jsem spočívala na Felixově hrudi a oddechovala poslední zbytky orgasmu, jsem si připadala jako v ráji, jako ve snu, ze kterého jsem se nikdy nechtěla probudit, ale musela jsem, potřebovala jsem nutně sprchu. Neochotně jsem se vymanila z jeho objetí a vstala z postele. Felix se na mě zmateně podíval a tak jsem se na něj usmála a zeptala se ho:

„Nešel bys mi umýt záda?“ Věděla jsem, že se ani nemusím ptát, protože jen co jsem to řekla, Felix už vstával z postele a následoval mě do koupelny. Vlezla jsem si do sprchového koutu a pustila vodu. Hned na mě začaly dopadat teplé kapky, které začaly zahřívat mé tělo, když v tom se kolem mého pasu omotaly dvě chladné ruce, které mi na tváři vykouzlily spokojený úsměv.

„Jsi neskutečně krásná,“ řekl a políbil mě na týl. Jeho ruce opět začaly putovat po mém těle a zastavily se u prsou, se kterými si začaly hrát. Hned mi bylo jasné, že z toho umytí zad nic nebude. Slastně jsem zavzdychala a Felix si mě přetočil k sobě a spojil opět naše rty v hladovém polibku. Tělem mi začalo opět prostupovat to hřejivé teplo vyvolané jeho blízkostí.

Potom se však něco změnilo, jeho ruce z mého těla zmizely, ale naštěstí rty zůstaly stále přitisknuté na těch mých. Po chvíli jsem ucítila na zádech něco chladného a hned potom i Felixovy ruce. Co to dělá?

„Chtěla jsi přece umýt záda, ne?“ zeptal se nevině a dal mi pusu na nos. Vřele jsem se na něj usmála a nechala si umývat záda. Jeho doteky na mých zádech byly tak jemné a zároveň vášnivé. Byla to snad ta nejlepší předehra, jakou jsem kdy zažila. Potom mi Felix odhrnul vlasy na bok a začal mě líbat na šíji a já jsem se třásla vzrušením. Tomuhle se říká mučení! Když se ústy přesunul k oušku, zalapala jsem po dechu. Tohle ti nedaruju Felixi!

Opřela jsem ho o stěnu a začala tvrdě líbat, jednou rukou jsem nahmatala jeho nejlepšího kamaráda a tou druhou ho objala kolem krku, aby neměl šanci se odtáhnout. Felix se začal trochu cukat, když mu došlo, co budu provádět, ale neměl šanci, když už to však nemohl vydržet, nadzvednul mě do úrovně svého pasu, otočil nás tak, abych byla opřená o ledové kachličky a vniknul do mě. Ve vzdychání mi bránily jeho polibky.

Bylo to dokonalé, když se naše těla pohybovala v souladu, mezi teplými kapkami vody. Voda nepřehlušila naše vášnivé vzdechy, které vyvolaly ještě větší vášeň. Po delší době, plné touhy Felix přirazil naposledy. Oba dva jsme tak docílili orgasmu zároveň, ale tím to neskončilo. Felix mě ještě pořád líbal a líbat nepřestával, už jsem stála nohama pevně na zemi a polibky mu stále opětovala.

Najednou jsem se octla ve vzduchu, nechápala jsem co se děje a překvapeně otevřela oči, které jsem měla rozkoší zavřená a dívala se do pobavených Felixových očí, které měly nádhernou rubínovou barvu, což jsem nechápala, vždy mu přece oči zčernaly. Jeho ruka pod mým zadečkem mi naznačila, že mě vzal do náruče a někam mě odnáší. Po chvíli jsem se octla na posteli a saténové přikrývky byly v tu ránu mokré. Když si Felix lehl vedle mě a začal mi prsty přejíždět po bříšku, začala jsem se smát, jak mě to lechtalo.

„Čemu se směješ?“ zeptal se zvědavě.

„Nám,“ odpověděla jsem prostě a dál jsem se blaženě usmívala.

„Proč nám?“ pokračoval v mém výslechu a díval se mi upřeně do očí.

„Protože jsem šťastná. Nevím jak to říct, ale když jsme spolu nemluvili, bolelo mě to a teď tu takhle spolu ležíme a já jsem šťastná,“ vysvětlovala jsem.

„Šťastná? Proč jsi šťastná?“ zeptal se, aniž by se pohnul.

„Já nevím… Já tě zřejmě-.“

„Co to sakra, Felixi, děláš?!“ vešel někdo do pokoje a tím mi vtrhnul do řeči. Byla to zase nějaká žena. Ihned jsem se zabalila do přikrývky a nevěřícně koukala na tu ženu.

„Uklidni se Kathy,“ zavrčel Felix. Natáhnul se po druhé přikrývce a vstal z postele. Přešel až k té upírce a já jsem měla takový zvláštní pocit v břiše. Ano, měla jsem strach, asi jsem byla moc šťastná a to štěstí jsem si nezasloužila. Ona je určitě nějaká jeho družka, anebo v nejhorším případě manželka. Čekala jsem, co se stane a měla jsem srdce až v krku.

„Mám se uklidnit? Ty si ze mě děláš legraci? Jak jsi to mohl udělat?“ ječela na něj jako smyslů zbavená a já čekala, kdy někdo přijde.

„Jednoduše. Je to už dávno,“ odpověděl jí naprosto klidně Felix a já čekala, kdy se dozvím, co Kathy v jeho životě představuje.

„Dávno? Slíbil jsi, že nikdy nezapomeneš. Jsi lhář, víš to?!“ křičela na něj dál a dokonce se rozvzlykala. Felix k ní přešel a objal ji kolem ramen.

„Nejsem lhář, nikdy nezapomenu. Rozumíš? Na Irenu nikdy nezapomenu. Sama moc dobře víš, jak to celé bylo a tak mě musíš pochopit,“ řekl a já byla čím dál tím víc zvědavá, co se to tady děje.

„Vážně jsi nezapomněl?“ zeptala se a podívala se na něj smutnýma očima.

„Ne, nezapomněl a zítra se chystám zajít k jejímu hrobu,“ odpověděl jí a moje zmatenost ještě rostla.

„Děkuju, Felixi, ani nevíš, co to pro mě znamená. Moc se ti omlouvám,“ řekla, objala Felixe a potom zmizela. Felix se na mě s milým úsměvem otočil, ale já na něho nechápavě zírala.

„Dlužíš mi vysvětlení,“ prolomila jsem to ticho a konečně se pohnula.

„A co chceš vysvětlit?“ zeptal se ledabyle a sedl si ke mě na postel.

„Tu ženu!“ zvýšila jsem hlas o oktávu výš. „A k jakému hrobu to půjdeš?“ Na čele se mi objevily vrásky a nepříčetně jsem Felixe pozorovala. Ale odpověď jsem nedostala, jenom hromové ticho. „Felixi!“ napomenula jsem ho, když odvrátil své oči od těch mých.

„Nepochopila bys to,“ mluvil klidně.

„A jak bych mohla, když mi to nikdo nevysvětlí? Co je mezi tebou a Jonathanem? Proč se tolik nenávidíte?!“ Můj hlas se chvěl, stejně jako já. Byla jsem dost rozrušená, protože mi něco tajil, něco moc důležitého. Ale on mi nic neřekl, ani se mi nepodíval do očí, jenom pomalu vstal z postele a vydal se ke dveřím.

„Jestli teď odejdeš, tak se nevracej!“ zakřičela jsem po něm, když natahoval ruku ke klice. Zarazil se, stala se z něho socha, ale potom se na mě otočil.

„Promiň,“ řekl smutně, rychle a odešel. Jenom to jedno slovo a zhroutil se mi celý svět. Nic jsem nechápala a jak to tak vypadá, ani mi nikdo nepodá vysvětlení toho, proč se ke mně tak Felix chová. Před chvíli jsem mu, já husa hloupá, chtěla říct, že ho nejspíš miluju, ale teď v tuhle chvíli jsem jenom polykala vzlyky a byla ráda, že jsem to neudělala, protože bych toho litovala.

„Proč?!“ vykřikla jsem a rozvzlykala se naplno. Uvnitř mě mi něco ledového svíralo srdce a hrozně to bolelo. Nevěděla jsem, co to je, ale nechtěla jsem to cítit. Co to se mnou Felix udělal, že se v jeho přítomnosti cítím tak dobře a vždy, když odejde, tak jako by s ním odešla i půlka mého srdce?  Slzy mi stékaly po tvářích a pěstí jsem bušila do přikrývek, hrozně to bolelo a já jsem nevěděla, co mám dělat, abych tu bolest zmírnila nebo úplně přehlušila. Tohle bylo na mě opravdu moc.

Po dlouhých dvou hodinách vytrvalého pláče mi konečně došly slzy. Posadila jsem se na posteli a poslední zbloudilou slzu utřela rukou. Ještě nikdy jsem se takhle necítila, ale byla jsem rozhodnutá, to takhle nenechat. Žádný chlap mě ještě nikdy nedostal na kolena a ani to nikdy neudělá, už kvůli žádnému chlapovi neuroním ani slzičku.

Vstala jsem z postele, zašla si do koupelny opláchnout obličej a zastavila tekoucí sprchu. Potom jsem se vrátila do pokoje a oblékla na sebe to samé oblečení, co jsem si před několika hodinami sundala. Venku začínalo vycházet slunce a tak jsem se rozhodla jít podívat do města. Do ruky jsem si vzala brýle a vydala se ven z hradu tou samou chodbou, kterou mě vedl Felix. Teď budu mít aspoň na pár hodin klid, tedy dokud nezapadne slunce, potom se budu muset vrátit.

Lidé venku chodili v bermudách a kraťasích a na mě hleděli jako na blázna, když jsem v tom horku vyšla ven v kalhotách a svetříku. Mě to však vůbec nevadilo, nebylo mi horko a tak jsem se vydala známými uličkami, kterými jsem se jako dítě proháněla s ostatními dětmi. Užívala jsem si slunečních paprsků, které dopadaly na mou tvář. Zašla jsem do svého starého bytu a vzala si odtud mé poslední peníze a rozhodla se je utratit za něco pěkného, chtěla jsem si udělat radost a tak jsem prošla snad všechny obchody a butiky, co v městě byly. Kolem čtvrté jsem se stavila na takový pozdní lehký oběd a potom jsem pokračovala v procházce.

Slunce se už sklánělo k západu, když jsem se vracela chodbami hradu do svého pokoje. Měla jsem ze sebe radost. Neztratila jsem se a ještě jsem si koupila to krásné krajkové prádlo, na které jsem si dlouho šetřila. Jen co jsem otevřela dveře, čekalo mě velké překvapení.

„Kde jsi byla?“ vyhrkl na mě Felix, když jsem vešla dovnitř.

„Ve městě,“ odpověděla jsem naprosto klidně a položila jsem tašku na postel. Během té procházky jsem mohla přemýšlet a utvrdila jsem se v tom, že kvůli Felixovi už neuroním ani jedinou slzičku a budu zase ta stará Lulu, která na požádání ráda někomu zpříjemní chvíle.

„Hledal - hledali jsme tě po celém hradě. Zbláznila ses?“ křičel na mě nepříčetně.

„Nezbláznila, jenom jsem si potřebovala něco zařídit,“ odbyla jsem ho a v tu chvíli mě něco napadlo. Otočila jsem se na pomyslném podpatku a vyšla zase z pokoje. Na chodbě jsem se zastavila a chvíli přemýšlela, kudy vlastně mám jít, abych se dostala k Arovi do pracovny. Musím ho přece požádat, aby vyřešil problém s mým pokojem. Felix mě naštvaně následoval a já s ním nemluvila.

„Dále,“ ozvalo se z pracovny, tak jsem vešla, samozřejmě zamnou Felix. „Lulu, Felixi, co potřebujete?“ zeptal se mile Aro a sledoval nás.

„Původně jsem měla přijít sama, ale někteří se prostě nedají odbýt.“ Nahodila jsem milý úsměv a jen na vteřinu se otočila na Felixe s namyšleným výrazem a zpátky na Ara. „Ale to je teď jedno, nemůžeš udělat něco s tím pokojem? Opravdu mi Jonathan vadí.“ Snažila jsem se být co nejmilejší a být co nejsvůdnější, aby mi řekl ano.

„Pokusím se s tím něco udělat, ale nic neslibuju.“ Usmál se Aro.

„Děkuju.“ Zajásala jsem a poslala mu pusu.

„Felixi, ty také něco potřebuješ?“ zeptal se Aro, když jsem se od něho odtáhla a Felix tam stále stál a já měla pocit jako bych v jeho očích viděla bolest. Rychle jsem proto náš oční kontakt přerušila a začala si hrát s vlasy.

„Ne pane, jenom jsem slečnu doprovodil,“ řekl okamžitě.

„Slečna doprovodit nepotřebovala.“ Odsekla jsem mu a Arovi se na tváři objevil úsměv. „No, já raději půjdu, moc děkuju, Aro.“ Usmála jsem se a odešla ven z pracovny. Felix zase zamnou jako ocásek. „Co chceš?!“ vyštěkla jsem po něm, když jsem ztratila nervy.

„Lulu, jenom jsem ti chtěl říct, že odjíždím,“ řekl Felix potichu a smutně.

„A co já s tím? Mám ti to snad povolit?“ zeptala jsem se nepříčetně a oči protočila v sloup. Felix si jen povzdechl a odešel se skleslou hlavou pryč. Sledovala jsem, jak pomalu odchází, a já se vydala opačným směrem. Nevěděla jsem, kam mě mé kroky zavedou, ale zrovna teď mi to bylo jedno. Byl večer a celý hrad ožíval. Nějakou náhodou jsem se zatoulala do sálu, kde se dva upíři spolu prali a několik dalších je sledovalo. Chvíli jsem se na ně jenom tak dívala, ale když si všimli, že je pozoruju, raději jsem zmizla a snažila se najít cestu do pokoje.

Do pokoje jsem se dostala snad o dvě hodiny později a dost mě překvapilo, že tam Jonathan není, ale vůbec mi to nevadilo. Z vedlejšího pokoje se ozývaly nějaké zvuky, ale potom i ty utichly spolu se zavřením dveří, takže Felix musel zrovna odjet. Sedla jsem si na postel a přemýšlela, co budu dnešní noc dělat a tak mi pohled padl na knihy, které mi Felix donesl. Sotva jsem ale každou otevřela, tak jsem jí zase zavřela. Buď měly už romantický nadpis, nebo byl romantický obsah. A to že byly od Felixe, jim moc bodů nepřidávalo. Zatracený Felix! Co teď budu dělat? Sakra! Zapomeň na něho Lulu, máš na lepší!

Zvedla jsem se líně z postele a vydala se ven z pokoje. Rozhlédla jsem se po stranách a můj zrak padl na Felixovy dveře. Možná se o něm něco dovím. Potichu jsem tedy vlezla do pokoje a doufala, že se Felix nevrátí ještě pro něco. Rozhlédla jsem se a byl úplně stejný, jak si ho pamatuju z první návštěvy. Došla jsem k velké knihovně a podívala se i na poličky vedle. Byly tam fotky. Přišlo mi divné, že tady někdo používá foťák, ale co? Možná jdou jednoduše s dobou. Vzala jsem jednu fotku do ruky. Byl na ni Felix s nějakou ženou. Byla dost podobná mě, měla stejné černé vlasy, i když měla rubínové oči, ta podoba byla velká.

Že by to byla ta Irena? Protože Kathy to určitě není, to byla zrzka. Fotky to byly opravdu hodně staré, všechny v takovém sépiovém odstínu a některé už notně zažloutlé, že jsem se musela hodně soustředit, abych v nich vyčetla nějaké obrysy. Na jedné bylo dokonce vybledlým písmem napsáno: S láskou Irena, tak to na mě už bylo opravdu moc. Slíbila jsem si, že pro Felixe už neuroním ani jednu slzu a zrovna v tuhle chvíli se mi nové slzy tlačily do očí. Několikrát jsem zamrkala, abych je odehnala, a pak jsem se raději rozhodla vrátit do svého pokoje. Dnešní den byl hodně náročný a já si potřebuju odpočinou. Zalezla jsem do postele, zachumlala se do deky a do nosu mi vnikla Felixova omamná vůně, a ač jsem se snažila sebevíc, ty zrádné slzy si cestu ven přece jen našly a přetekly přes okraj víčka a putovaly po mé tváři, dokud se nevpily do polštářů.

~ Shrnutí~

~ 13.kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 12.kapitola: