Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 22. kapitola

01.07.2010 (17:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6219×

22. kapitola

„Bello!“ Slyšela jsem Edwarda volat moje jméno. Stále jsem se konsternovaně dívala na toho muže. Začínala jsem se třást, nebylo to zimou, ale strachy. Nechtěla jsem znovu zažít to, co bylo v té chatě.

„Bello.“ Edwardův hlas byl už mnohem blíž. Muž se zadíval na dveře a pak byl najednou pryč, jako by tam ani nestál. Dveře se rozrazily a dovnitř vpadnul Edward. Rozhlédl se kolem sebe, pak si prohlédl mě a vzápětí už mě bral do náruče.

„Byl… byl tady,“ vykoktala jsem ze sebe a z očí se mi vyhrnuly slzy. „Přišel si pro mě.“
„Kdo?“
„Ten muž, ten co mě unesl. Edwarde…“ odpovídala jsem mu plačtivě.
„Už je to v pořádku. Jsem tady. Nic se ti nestane,“ šeptal mi do vlasů a hladil mě po zádech.
„Je to upír,“ špitla jsem. Trochu mě od sebe odtáhl a upřeně se mi zadíval do očí.
„Jak to víš?“
„Zmizel tak rychle. Jsem si jistá, že je to upír. Proto se sem dostává tak lehce, aniž by ho někdo zpozoroval.
„Jak to myslíš, dostává?“ zajímal se Edward. Asi bylo na čase všechno mu říct, tohle už nebyla legrace.
„No, víš, on už tu byl.“ Vymanila jsem se z jeho paží a z nočního stolku vytáhla fajfku.

„Co je to?“
„Fajfka,“ odpověděla jsem jednoduše.
„To vidím, ale kde se tu vzala,“ nechápal.
„Někdo ji sem dal, asi on.“
„Cože?“ vyjevil se. „Proč jsi mi to neřekla. Bello, víc, že je to nebezpečné. Mohl ti něco udělat. Ty ses zbláznila,“ jančil. Přesně to byl důvod, proč jsem mu to neřekla.
„Edwarde, věděla jsem, jak budeš reagovat. Nechtěla jsem, aby sis dělal starosti,“ hájila jsem se.
„Bello, jak tě mám chránit, když mi k tomu nedáš příležitost? Musíš mi říkat úplně všechno, rozumíš?“ naléhal. „Nesmíš mi něco takového tajit.“
„Já jsem věděla, že budeš vyšilovat a to jsem nechtěla. Mohl by ses uklidnit?“ požádala jsem ho.
„Kdyby ses před chvílí viděla, chovala by ses stejně jako já. Mám o tebe jen strach. Už bych znovu nevydržel, kdybych o tebe přišel.“
„Já vím, omlouvám se,“ zašeptala jsem, pohladila ho po tváři a políbila.

Edward mě k sobě přitisknul a polibek prohloubil. Rukama mi sjel na boky, trochu za ně zatáhl a už jsem ležela. Zapřel se na lokty, aby mě nemačkal a zlíbal celý můj obličej, pokračoval na krk a do výstřihu noční košile.

Já mu dlaněmi zajela pod košili a laskala ho na mramorové hrudi.

„Už to nikdy nedělej, ano?“ vyrazil ze sebe Edward. Jen jsem kývla hlavou.
„Musíš mi věřit. Musíš mi všechno říkat.“
„Ano,“ vykřikla jsem a nevím, jestli to byla odpověď na jeho otázku, nebo reakce na jeho sladké mučení.

---

„Bude lepší, když se na čas přestěhujeme k mojí rodině,“ řekl Edward, když jsem ležela v jeho chladné náruči.
„Ale…,“ začala jsem protestovat, ale Edward mě hned umlčel.
„Ne, bez diskuzí. Dokud se tahle situace nevyřeší, bude to pro tebe bezpečnější,“ pronesl tónem, který nepřipouštěl námitek.

Povzdychla jsem si. V téhle věci nemám šanci. „Dobře.“
„Tak je to správně,“ pochválil mě a za odměnu políbil. Zamračila jsem se na něj. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Edward mě pohladil po čele a dal mi na něj mlaskavou pusu.

„Bude to fajn a lépe tě tak ochráním. A s Alicí a Rose si užiješ nějakou zábavu,“ přemlouval mě.
„Mně naprosto vyhovuje zábava s tebou,“ zamručela jsem.

„Ale lásko, přece se nebudeš zlobit.“
„Ještě nevím,“ hrála jsem na uraženou, vyvlékla se z Edwardových paží a přesunula se na kraj postele.

Netrvalo to dlouho a ucítila jsem zezadu na obnaženém krku ledové polibky. Nereagovala jsem. Rty mého manžela se přesunuly na tepnu, která pod přívaly vřící krve tepala jak blázen. Stále jsem ležela a odmítala se pohnout, i když to bylo těžší a těžší. Toužila jsem ho obejmout a znovu se nechat dovést až do nebe.

Políbil mi ušní lalůček a já se neubránila slastnému vydechnutí.

„Zlobíš se ještě?“ zkoušel to.
„Ano.“

Rty se přesunul na moje nahé rameno a pokračoval v průzkumu.

„A teď?
„Ano,“ trvala jsem stále na svém, i když mě mé přesvědčení pozvolna opouštělo.

Povalil mě na záda a ústa přemístil na můj hrudník.

„Teď?“
„Ano,“ řekla jsem, ale znělo to jen jako slabé vzdychnutí. Edward se zasmál, protože věděl, že má vyhráno.

Přitáhla jsem si jeho hlavu k sobě a lačně ho políbila.

„A stejně se zlobím.“

Pak jsem zapomněla na všechno, o čem jsme se bavili a znovu se mu oddala tělem i duší.

---

„Tady bude vaše ložnice.“ Alice mi ukazovala pokoj s velkými okny a mohutnou postelí.
„Moc ti děkuju, Alice, za všechno,“ řekla jsem tichým hlasem.
„Ale to je přece samozřejmost Bello. Všichni si přejeme tě ochránit. To, že po tobě jde upír, není dobré, ale my se s tím vypořádáme. Co kdyby ses teď natáhla a zdřímla si,“ navrhla a já přijala. Byla jsem poslední dobou nějak unavená.

Alice za sebou zavřela dveře a nechala mě o samotě. Lehla jsem si do měkoučké postele s tím, že si jen odpočinu, ale nakonec jsem usnula jak dřevo.

Když jsem se probudila, byla jsem přikrytá dekou až po bradu. Měla jsem docela hlad, tak jsem se vydala dolů, abych našla ostatní. Nebo alespoň svého muže. Byla jsem bosá, ale nevadilo mi to. Tiše jsem ťapkala po chodbě až ke schodům a potom dolů.

„Nevím, jestli budeme schopni ho najít. Nevidím ho. Musí nějak blokovat mé vize.“ Zaslechla jsem Alici.
„A navíc ho ani necítíme, jak ho můžeme vystopovat?“ ozval se Emmett.
„Je to, jakoby neexistoval. Musí mít nějaký silný dar. Je nevyzpytatelný. Budeme muset Bellu hlídat ve dne v noci. Jen tak ho můžeme chytit, ale kdo ví, jestli se přiblíží, když u ní někdo bude,“ promluvil Jasper.
„Nehnu se od ní ani na krok, jestli to bude nutné,“ řekl Edward tvrdým hlasem. „Nedovolím, aby se k ní ještě někdy přiblížil.“
„Edwarde, uděláme, co bude v našich silách. Nakonec musí udělat nějakou chybu,“ uklidňoval ho Carlisle.
„Ale co když ne,“ promluvila tentokrát Rosalie. To už jsem nevydržela a pokračovala v chůzi směrem, ve kterém se nesly jejich hlasy. Jak jsem očekávala, čím blíž jsem byla k salónu, tím byl hovor tišší a tišší, a když jsem vešla, utichl úplně. Zjevně nebyl určen pro moje uši.

„Lásko, už ses vyspala?“ přivítal mě Edward.
„Ano, ale vůbec jsem spát nechtěla.“ Přistoupila jsem až k němu, on si mě přitáhl ke svému boku a jednou rukou objal kolem pasu a políbil do vlasů.
„Za chvilku budeš mít připravenou večeři,“ oznámil mi.

Nevěděla jsem, jestli mám dělat, že jsem jejich předchozí rozhovor, nebo aspoň jeho část neslyšela, nebo se mám zeptat narovinu, jaké jsou naše, vlastně spíš jejich šance.

Nenápadně jsem se podívala po všech v místnosti. Jejich tváře vypadaly jako normálně, beze stopy po nějakém rozrušení. Všichni si hleděli svého. Ten rozhovor opravdu nebyl určen pro mě. Já mám být ta, která nebude nic vědět a bude jen poslouchat, jak to všechno dobře dopadne, i když opak je pravdou.

Rozhodla jsem se to pro teď nechat. Hlad jsem měla opravdu velký a navíc jsem se nechtěla s Edwardem zase hádat. Nechám to na později, však ono to neuteče.

---

„Ahoj Isabello,“ řekl mi ten upír. Jeho tvář byla přímo naproti té mé. Hlas se mi zařezával hluboko pod kůži a vyvolával pocit beznaděje. Pocit, že tohle je definitivní konec.
„Čekala jsi mě, že?“ zeptal se, jakoby přišel pouze na zdvořilostí návštěvu. Zavrtěla jsem hlavou, neschopna promluvit.
„Ale měla jsi. Věděla jsi, že přijdu,“ broukal dál. Jeho hlas, i když děsivý, zněl, jako když přede kočka. Já ho znám, křičelo mé podvědomí. Je to on, on!
„Bello, bude lepší to hned skončit, co ty na to říkáš?“ ptal se přátelsky. Měla jsem pocit, jako že vibruje celá místnost, ale byl to pouze třas mého těla.
„Už jsem to protahoval dost dlouho. Měl jsem to udělat už tehdy.“ Naklonil se blíž ke mně. Levou rukou mě chytil za vlasy, trhl hlavou na stranu a ústy se pomalu přibližoval k mému krku.
„Nemůžu to riskovat. Promiň,“ zasmál se a kousl.

Tak co, lidičky? Já ti Vám nevím. Je to takový...

21. kapitola     SHRNUTÍ     23. kapitola + epilog

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - 22. kapitola: