Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlaci vs. upíři aneb zakázaná láska - 7. kapitola

15.08.2010 (07:00) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3950×

Edward:

Skoncovat s Victorií bylo těžké. Když dorazil Jacob, ulevilo se mi. Dá na Bellu pozor. Jenže pak jsem zaslechl její zaúpění a spatřil ji v náručí toho novorozeného. Její výraz mi dodal rychlost. O tu teď šlo především. Victoria nežila už ani dvě vteřiny.

Když jsem se k Belle dostal, držela se za hrudník. Slzy v jejích očích a zoufalé lapání po dechu mluvily za všechno. Chytil jsem ji za ruku, abych ji podepřel, ale v tom se zadívala za mě a zbledla. Otočil jsem se a spatřil Jaka, jak od sebe odstrčil novorozeného, jehož ústa byla plná krve.

Ještě nikdy jsem ji neviděl tak rozzlobenou. Kdyby se tak podívala na mě, asi by mi nahnala hrůzu a to nejsem člověk. Doopravdy vypadala jako upír ve své pravé podobě. Odstrčila mě a letěla. Moje rychlost byla proti její náhle minimální. Kdyby se jí do cesty postavilo tornádo, nemělo by v tu chvíli šanci. Než novorozený zvládl znovu zaútočit, byla u něj. Nezaregistroval jsem, jak to dokázala. Její tělo mi ho v letu zakrylo sotva na půl vteřiny, ale když dopadla na zem, jeho hlava spadla vedle jeho těla.

Pak se vrhla k Jakovi. Zoufale pátrala po nějaké příčině jeho zjevné bolesti. Kus masa, který novorozený vyrval z jeho ramena, už zatím dorostl, ale tam, kde se do něj zaťaly zuby novorozeného s jedem, zela krvavá rána, která jeho samoléčení vzdorovala. Věděl jsem, co to znamená, ale Bella zjevně ne. Jake neměl šanci. Zbývalo mu už jen pár chvil života. Evidentně si to uvědomoval, protože jí rychle vyznal lásku. Pak ho bolest přemohla.

Zoufalství v Belliných očích mě bolelo, jako by ten jed proudil v mých žilách. Carlisle jí vysvětlil to, co já už věděl. A pak se náhle vzchopila. Byla stále stejně sinalá, ale její tiché „Ne!“ muselo být slyšet i přes vřavu bitvy až na druhé straně louky.

Bez zaváhání se sklonila k Jakovi a zakousla se do stejného místa jako novorozený. Zavřela oči a soustředila se jen na to, aby vysála jed. Nikdy jsem o ničem podobném neslyšel. Zřejmě ani Carlisle. Slyšel jsem jeho pochybnosti, ale neodvážil se ji přerušit. Jestli je nějaká šance, má ji právě ona.

Bitva pomalu utichala, když se z lesa vyloupli další členové vlčí smečky – tentokrát ve své lidské podobě. První se hnala ta holka – Leah. Křičela na Bellu tak zuřivě, až z toho zaléhaly uši, ale Bella se dál soustředila. Vrhla se na ni, než jsme jí v tom stihli zabránit. Bella se po ní ohnala, jako by byla jen moucha a Leah ve své současné lidské podobě odlétla až k prvním stromům, o které se zastavila. Než se stihla sebrat, postavili jsme se s Emmettem preventivně před Bellu, kdyby se na ni chtěl vrhnout někdo další a Carlisle jim vysvětlil, že se ho Bella snaží zachránit, ne zabít: „Nevíme ale, jestli to ještě jde.“

V tom Jacob otevřel oči. Dostával lepší barvu a třas z jeho těla odcházel. Evidentně mu bylo lépe. Trvalo ještě dobrou minutu, než Bella zvedla hlavu: „Měl by být čistý. Necítím už žádný jed.“

Vyměnili si místo s Carlislem, který Jaka vyšetřil. Díky jeho vlčí samoléčebné schopnosti, která se po odsátí jedu vrátila, byl prakticky v pořádku.

Alice nás upozornila na to, že Volturiovi jsou na cestě. Věděli jsme o nich. Zbývalo sotva pět minut. Vlci museli zmizet. Nesměli se o nich dozvědět.

Bella nevypadala dobře. Vlkodlačí krev nepijeme nejen proto, že nám nevoní. Jedno kousnutí nás nezabije, ale ona jí v sobě má určitě přes litr. Měla by se jí co nejdřív zbavit. V jejím oběhu nemá co dělat. Nebyl ale čas.

Brzy nebylo po vlkodlacích ani stopy. Zase jsme se postavili do řady a čekali. Stál  jsem vedle Belly a tiskl jí ruku. Vážně nevypadala dobře. Choulila se do sebe, jako by se chtěla chránit před bolestí přicházející zevnitř.

Když si všimla mého pohledu, bolestně se usmála: „Pálí to, jako bych se znovu přeměňovala.“

Zvedl jsem ruku, ve které jsem svíral tu její a políbil jsem jí ji. Tiše jsem pronesl: „Musíš se jí zbavit, ale teď vydrž. Nebude to trvat dlouho.“

Znovu se usmála a s hlubokým nádechem se narovnala.

Volturiovi, v našem světě něco jako králové, bděli nad dodržováním zákonů. Já s nikým z nich zatím do styku nepřišel, ale můj otec ano, a tak mi poskytl své vzpomínky. Teď jsem byl opravdu zvědavý.

Náhle se na konci palouku objevily postavy v černých pláštích. Byli čtyři a vpřed postupovali v uzavřené formaci. Bylo znát, že jsou dobře vycvičení. Jejich pohyb byl tak plynulý, že jsem přemýšlel, jestli by jej vůbec něco dokázalo zastavit.

V jejich myšlenkách jsem uslyšel překvapení, když spatřili doutnající hromadu popela, dávající tušit, že tu právě skončil život nejednoho upíra. Ještě překvapenější byli ale z toho, že nás bylo tolik. V mysli jejich vůdce – nebyl jsem si jistý, jestli je to mladá dívka nebo chlapec, jsem zjistil, že by jim bylo nevadilo, kdyby se počet členů Cullenova klanu zmenšil. Při pohledu zvenčí představovali abnormalitu. Hrozbu. Upíři nikdy nežijí v tak velké společnosti. A teď tady bylo sedm Cullenů, ke kterým jsme se připojili ještě my dva s otcem.

Bylo rozhodnuto, že za nás promluví můj otec. Obličejem mu prolétl výraz, podle kterého jsem věděl, že je nemá rád. Jane. Tak se jmenovala ta malá, co je vedla.

Nelíbilo se mi, jak se dívala na mou ruku, stále spojenou s Bellou. Dumala, co mezi sebou máme a na okamžik zatoužila, aby tu byl Marcus. „Že by další adept na připojení ke Cullenům?“

Rychle jsem přemýšlel, jestli mám prozradit, že čtu myšlenky, nebo si to nechat v záloze.

To už je ale otec přivítal a rychle vysvětlil, co se tu dělo.

Jane mdlým hlasem pronesla: „Hm, škoda, že jsme nedorazili dřív. Obvykle se nestává, že někdo udělá naši práci. Jen tak pro zajímavost – kolik jich bylo?“

Číslo dvacet na ně udělalo dojem. Devět upírů ještě nikdy nepřemohlo tolik novorozených beze ztrát. To bylo prostě nemožné.

Bella:

Krk mě pálil, jako bych se znovu měnila. A nebyla to jen žízeň. Na tu už jsem byla po letech mé nové existence zvyklá. Stálo mě veškeré úsilí, abych nekřičela. Edwardova ruka byla jediné pouto, které mě drželo nohama na zemi. Kdyby mě pustil, asi bych se nedokázala ovládnout a utekla pryč. Jediné, na co jsem byla schopna myslet, bylo, aby ta bolest už přestala. Ať už je to za námi – hlavně, ať to neprotahují.

Potřebovala jsem se trochu rozptýlit, a tak jsem svou mysl zaměřila na studování čtveřice před námi. Všichni měli černé pláště s kapucemi, takže jim nebylo příliš vidět do tváře. O té dívce, co je vedla, už jsem slyšela. Carlisle ji nenáviděl víc než kohokoli jiného. Vlastně jsem ho nikdy neviděla o nikom mluvit s nenávistí – dokud nezmínil její jméno. Jane. Sadistka, vyžívající se v bolesti druhých. Dokázala ji způsobit pouhým pohledem. To byl její talent. Proto byla v gardě Volturiových a všichni jí dávali najevo svůj respekt. Kdokoli se jí odvážil protivit, vyzkoušel navlastní kůži, jak to bolí.

Po její pravici stál menší upír s ostře řezanými rysy a olivovou pletí, která dávala tušit, že byl kdysi jižan. Ital nebo Španěl? Byl krásný, samozřejmě. To musí být Demetri. Dokonalý stopař. Jakmile jednou ucítí vaši vůni, najde vás kdekoli. Nemáte šanci mu utéct, ani kdybyste se zahrabali pod zem.

Po její levici stál chlapec, který byl Jane tak podobný, že to nemohl být nikdo jiný než její bratr Alec. I toho si Vulturiovi vybrali pro jeho talent. Odstřihl vás od všech smyslů, takže jste zůstali oslepeni a ohlušeni. Zabít někoho takhle hendikepovaného nebyl potom problém.

Posledním ze čtveřice byl vysoký hromotluk. Felix. Neměl žádné zvláštní schopnosti, jen byl silný. Nebyl žádný myslitel, ale o to víc se Volturiovým hodil. Dokonalý služebník, který plnil rozkazy s přesností a radostí. Zvlášť, když se jednalo o likvidaci jiných.

Carlisle:

Bella trpěla bez hlesu, ale i tak to na ní bylo vidět. Oddychl jsem si, když Jane nenašla nic, co by nám mohla vytknout a zklamaně zavelela k odchodu. Jistě, že jsme se ničím neprovinili, ale u ní člověk nikdy neví. Chytne se sebemenší záminky. Dobře, že tentokrát se jí to nepovedlo.

Chtěl jsem si promluvit s Bellou, ale to muselo počkat. Nejdřív ze sebe musí dostat Jacobovu krev… a pak se samozřejmě budou chtít vidět spolu.

Zmizela v zápětí, jen co posledního z Volterrských upírů pohltil stín lesa. Všichni, kdo jsme tu zůstali, jsme se jako na povel začali usmívat. Přežili jsme. Náš plán vyšel.

Objal jsem Esmé, a když jsem spatřil jiskřičky štěstí v jejích očích, neodolal jsem a vášnivě ji políbil. Miluji všechny své děti, ale bez Esmé by můj život ztratil smysl. Nechtěl bych bez ní žít ani okamžik.

Bella:

Dostat ze sebe Jacobovu krev netrvalo ani vteřinu. Chtěla jsem u něj být co nejdřív, ale byla ještě jedna věc, kterou jsem předtím musela udělat.

Edward na mě čekal o kousek dál. Nemělo smysl to odkládat, a tak jsem se k němu přidala.

Vzal mě za ruce a prosebně se mi zadíval do očí: „Bello… Víš, co ti chci říct. Zůstaň. Nemusíš za ním chodit. Víš přece, že je v pořádku. Nemusíš na sebe brát to riziko… Taky tě miluju. Bylo by nám spolu dobře. Bylo by to přirozené, snadné jako dýchání.“

Trochu jsem sklonila hlavu. Litovala jsem toho, co jsem předem věděla, že mu odpovím. Jeho láska nestačila. Mohli bychom spolu být a bylo by to právě takové, jak řekl. Snadné, přirozené…, ale za pár let by to skončilo. Nebyla to láska, jakou mezi sebou měli Carlisle s Esmé nebo ostatní mí sourozenci. A Edward to věděl taky.

Znovu jsem se mu podívala do očí a můj pohled prosil o pochopení: „Edwarde, mám tě moc ráda. Opravdu. Ale víš, že s tebou nezůstanu. Jsi nejlepší přítel, jakého bych si mohla přát. Ještě předevčírem bych to nečekala a děkuji ti za to. Cením si tvého vyznání i tvojí dnešní pomoci. Tuším, kolik nesnází mi přinese život s vlkodlakem, ale miluju jeho. S tebou by to bylo jen na chvíli. Možná na pár let, ale co když pak potkáš tu, bez které nedokážeš žít? Nenechám nás všechny zbytečně trpět. Promiň.“

Pohladila jsem ho po tváři a Edward se smutně usmál. Chytnul mě za ruku a náhle mu v očích zahrálo šibalství. Přiblížil se a já o krok ustoupila. Za mnou byl teď strom. Edward se o něj opřel tak, abych nemohla jen tak vyklouznout, jako by chtěl využít poslední příležitost, která se mu naskytla: „Seš si jista, že mě teď nechceš políbit? Mohla bys aspoň zkusit, jak by nám to spolu šlo, Bello.“

Ušklíbla jsem se. Jeho povaha mu asi nedovolila vzdát se bez boje. Já to ale podporovat nehodlala. Zdůraznila jsem mu: „Vím to jistě! Ostatně jsi to ty, kdo se teď sklání, zatímco já tu jen stojím.“

Edward si povzdechl a zavřel na okamžik oči. Vzal do prstů pramínek mých vlasů, a když mi ho zasunul za ucho, kam patřil, políbil mě na čelo: „Tak utíkej. Nebudu už tě zdržovat.“

Uvolnil mě a než jsem se stihla rozběhnout, ještě na mě zavolal: „Bello?“

Počkal, až jsem se otočila a pak teprve pokračoval: „Řekni Jakovi, aby se choval slušně, jinak si to s ním vyřídím. Stejně tě miluju,“ dodal tišším hlasem.

Rozběhla jsem se. Nebylo už co říct.

6. kapitola - 8. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlaci vs. upíři aneb zakázaná láska - 7. kapitola: