Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlaci vs. upíři aneb zakázaná láska - 6. kapitola

14.08.2010 (07:00) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3901×

Jacob:

Vědomí, že bude bojovat, bylo nesnesitelné. Neměl jsem žádnou šanci tomu zabránit. Mohl jsem ji sice unést, ale k čemu by to bylo? Byla stejně rychlá a silná jako já. Kdyby chtěla, zvládla by se vrátit. Ještě horší bylo, že jsme měli bojovat každý jinde. Nebudu ani vědět, jestli je v pořádku. Nebudu ji moct chránit.

A tak jsem se upnul na jedinou možnost, která mi zbývala. Být rychlý. Zničit náš „příděl“ upírů dřív, než se ti jejich k nim vůbec dostanou a vrátit se ke Cullenům. Odhodlaně jsem zaťal zuby. Budu jako hurikán! Nikdo a nic mě nezastaví, jen abych už byl opět u Belly. Mít jistotu, že je v pořádku…, že je naživu.

Před očima jsem měl její úsměv, se kterým se se mnou loučila. Slíbil jsem jí, že se po bitvě sejdeme. Doufám, že to budu moct splnit. Udělám pro to všechno. Zadíval jsem se na oblohu a slíbil Bohu, nebo kdo je to tam nahoře: „Pokud ji ještě jednou uvidím, nebudu už po tobě nikdy chtít ani to nejmenší.“

Uvědomoval jsem si rozruch, který jsem svým otiskem ve smečce způsobil. Leah zuřila, klukům se hlavou honily různé myšlenky. Od vtípků až po hodnocení Belliných půvabů. Jediný Sam mlčel. Věděl, jak se cítím. To nebyla otázka volby. Ona je teď můj svět. Přitažlivost, která mě drží naživu. Pokud do toho budu mít aspoň trochu co mluvit, nedovolím, aby se jí něco stalo.

Edward:

Předstíral jsem, že neposlouchám, ale nedokázal jsem jeho hlas vytěsnit z hlavy. Jacobovy myšlenky byly tak něžné, toužebné a bolestné… I když jsem ho nenáviděl, dokonale jsem mu rozuměl. Ani já jsem nechtěl, aby se Bella k boji jen přiblížila. S novorozenými není žádná legrace… a s Victorií ještě méně.

Co jsem ale mohl dělat, když jí Carlisle a ostatní věřili? Mají ji rádi stejně jako já. Kdyby měli sebemenší pochybnost, zakázali by jí to. Možná by neposlechla, ale třeba by ji to aspoň trochu zdrželo. Kdybych měl aspoň víc času na přemlouvání. Určitě bych vymyslel plán, jak ji udržet z dosahu, třeba proti její vůli. Takhle mám ale jedinou šanci. Držet se blízko ní a zlikvidovat každého, kdo by se k ní jen přiblížil. Nedovolím, aby se jí něco stalo.

Bella:

Dorazili jsme na místo, které Jasper s Carlislem vybrali jako bojiště. Nedůvěra, kterou ke mně Edward s Jacobem cítili, byla trochu pokořující. Rozhodla jsem se, že jim dokážu, že zvládnu totéž co ostatní. Vlastně už jsme se potají domluvily s Esmé, že si budeme vzájemně krýt záda. Byly jsme z nás nejméně trénované, ale nehodlaly jsme proto bojovat o nic méně. Jak mi stoupal adrenalin, začínala jsem se těšit na to, až někomu utrhnu hlavu.

Všichni jsme poslední dvě hodiny strávili lovem čehokoli, co se dostalo do naší blízkosti. Nemohli jsme si dovolit nebýt při síle. Čas od času  jsme na sebe s Esmé spiklenecky mrkly. Esmé si teď užívala Carlislovo objetí, stejně jako Alice Jasperovo a Rose Emmettovo. Všichni chtěli využít možná poslední příležitosti. Kdyby něco nevyšlo…

Nechtěla jsem na to myslet. Najednou se vedle mě objevil Edward. Vzal mě za ruku a odvedl mě trochu stranou, abychom nebyli ostatním tak na očích. Na kraji lesa mě chytil za obě ruce a prosebně se mi zadíval do očí: „Bello, nemusí to být takhle. Pojď odtud. Nemusíš bojovat. Zvládneme to i bez tebe.“

Ušklíbla jsem se: „Skvělé, tak se jdi schovat sám. Nevím, proč bych měla přijít o všechnu legraci.“

Edwardův pohled byl téměř zoufalý: „Nechci, aby se ti něco stalo.“

Osvobodila jsem jednu ruku a položila mu ji na tvář stejně, jako předtím Jacobovi: „To já taky ne. Neboj se, Edwarde. Váš plán je skvělý. Všechno dopadne dobře.“

Teď jsem ale chtěla být sama. Vrátila jsem se zpátky na louku a stála stranou všech. Přemýšlela jsem, jestli už jsou vlci na svých místech. Doufala jsem, že budou v pořádku. Jestli tohle mají být mé poslední myšlenky, ať patří Jacobovi. Bylo zvláštní ho tak oslovovat. Už jsem si zvykla, že neznám jeho jméno.

Otisk. To slovo znělo ze Samových  úst tak bolestně. Zajímalo by mě, co to znamená. A Leah vypadala, jako by ji v tu chvíli probodl. Musím se na to Jacoba zeptat. Jestli bude příležitost. Ne jestli, až! Nesmím přemýšlet nad tím, že by už taky nemusela přijít.

Pro jednoho z nás může být dnešek posledním dnem. Rychle jsem tu myšlenku zahnala. Dost těžké bude už to, že ho v bitvě neuvidím. Musím doufat, že nebude zbrklý a dokážeme je zlikvidovat dost rychle, aby se nikomu z nás nic nestalo.

Zvláštní, že takhle neuvažuju o Edwardovi. Jistě, po včerejšku ho beru jako přítele, ale… to je všechno. Netrpěla jsem tím svíravým pocitem, že ho vidím naposled, jako když jsem se dívala za odcházejícím Jacobem. Na okamžik jsem se zamyslela nad svými city a pak si pro sebe řekla: „Holka, měla by sis přiznat, že ses vážně zamilovala do vlkodlaka.“

Jacob:

Konečně jsme je ucítili. Pohybovali se úplně tiše. Vypadali skoro jako duchové. Nebo spíš démoni – bledí a krásní, s rudýma očima. Vůbec netušili, že nám vkráčeli přímo do pasti. Sam dal povel k útoku a my se na ně vrhli. Vzduchem začaly lítat údy a hlavy jako ve špatném krváku. Všude kolem se ozývalo vrčení, bolestné skučení a táhlé vytí. Nepočítal jsem, kolik jsem jich skolil. Sotva se přestal hýbat ten, kterého měl zrovna zpracovával, chytil jsem si dalšího. Kdyby to byli lidé, krev by stříkala na metry daleko.

Jestliže byly na začátku síly vyrovnané, brzy se nám začalo nedostávat práce. Mladší vlky jsme zaměstnali snášením zbytků na hromadu, kterou potom zapálili. Já zmizel za Cullenovými dřív, než to chytlo, odhodlaný kašlat na úmluvu. Potřebuji mít jistotu, že je Bella v pořádku.

Zastavil jsem se na kraji louky, kde zuřil boj. Musel jsem se zorientovat. Ani tady si nevedli špatně. Hromada mrtvol už plápolala a to stále probíhaly boje. Zaujal mě Edward, který prováděl svůj tanec smrti s vysokou zrzkou. Podle toho, co jsem věděl, to byla Victoria. Ta, která to všechno začala. Edward zaregistroval mé myšlenky a aniž by se na mě podíval, zakřičel: „Najdi Bellu, Jaku.“

Vyděsilo mě to. Dosud jsem ji neviděl. Pak jsem ale spatřil, jak společně s tou tmavovlasou – Esmé cupují dalšího upíra a házejí ty kusy do ohně. Uznale jsem zavrčel a i když se to zdálo přes hluk bitvy nemožné, Bella mě uslyšela. Zvedla hlavu a přes kouř stoupající z hranice se na mě vesele usmála.

A pak se to stalo. Já blbec! To jsem ji musel rozptylovat? Byla příliš daleko, abych tomu mohl zabránit. Jeden z novorozených se k ní zezadu nepozorovaně připlížil a objal ji. Podařilo se mu to jen na okamžik, protože Bella se mu dokázala vysmeknout. To už jsem byl téměř u nich. V cestě mi ale stála hořící hranice. Rozhodl jsem se neztrácet čas jejím obíháním a skočil jsem. Ještě v letu jsem vycenil zuby, abych se upírovi zakousl do krku. Nepovedlo se mi to ale tak docela. Spíš jsem ho jen pořádně škrábnul, protože proniknout tou jejich kamennou kůží je dost těžké... a v zubech jsem svíral jeho ucho nebo spíš to, co z něj zbylo. Alespoň se mi podařilo upoutat jeho pozornost a zaměřit ji na sebe. Bellu nechal na pokoji.

Viděl jsem, jak si objala hrudník a bolestně zavřela oči, když se jí srovnávala zlomená žebra. Ten jejich jed léčí vážně rychle. To už jsem stál připravený na upírův útok. Skočili jsme oba najednou. Chtěl mě sevřít ve svém objetí, ale ani u mě se mu to nepovedlo. Náraz do něj byl omračující – asi jako skočit hlavou proti skále. Horší ale byla bolest, kterou jsem ucítil v rameni. Když jsem otevřel oči, spatřil jsem, jak se ode mě odtrhl i s kusem masa. Téměř okamžitě jsem měl pocit, jako by uvnitř mě zapálil oheň.

Zbytkem zdravého rozumu, o nějž mě oheň připravoval, jsem snažil svoje tělo přesvědčit, že se musím postavit a bojovat. To mě ale odmítalo poslouchat, a tak jsem se přeměnil. Se zavřenýma očima jsem čekal, kdy ucítím jeho smrtící sevření. V duchu jsem se omlouval Belle, že svůj slib nebudu moct splnit. Po dlouhých vteřinách, kdy útok stále nepřicházel, jsem se donutil otevřít oči. Spatřil jsem Bellu, jak se zvedá od bezhlavého těla. To ale přece není možné. Vždyť ten upír byl dvakrát takový než ona.

Když viděla, že se na ni dívám, překonala vzdálenost mezi námi tak rychle, že jsem měl pocit, jako by se ke mně teleportovala. Vzala mou hlavu do dlaní a se slzami v očích mě rychle prohlížela, aby zjistila, kde jsem zraněn tak, aby to odůvodňovalo můj stav.

Sbíral jsem všechny síly, abych dokázal promluvit a nekřičel při tom. Bolest byla stále horší: „Bello, omlouvám se. Miluju tě.“

Bella se s bolestí staženou tváří podívala za mě. Nedokázal jsem otočit hlavu, ale zaslechl jsem Carlislův hlas: „Bello, ten upír ho kousl. … Pro vlkodlaky je náš jed smrtelný. Nepromění ho. Zabije ho.“

Zavřel jsem oči. Tohle už jsem věděl, ale Bella zřejmě ne. Nechtěl jsem vidět její bolest.

Zaslechl jsem její tichý a náhle ledový hlas: „NE!“

To jediné slůvko bylo jako prásknutí biče. Jako by jím dokázala odkázat smrt do správných kolejí. Tady nebylo její místo. Toužil jsem žít a dívat se do těch nádherných očí. Jenže už jsem dál nedokázal bojovat. Ucítil jsem další bolest a tlak v ráně. Chtěl jsem se poddat. Řekl jsem jí, co k ní cítím a teď už jsem si jen přál, aby to rychle skončilo.

Vše kolem postupně utichalo. Nikdo už nebojoval. V tom jsem zaslechl rozzuřený řev Leah: „To ti nestačí, že ho kousl on? Chceš ho zabít sama?“

Snažil jsem se otevřít oči a zjistit, o čem to Leah mluví. Pak jsem uslyšel ránu, jak něco někam narazilo. K mému překvapení začal oheň trochu ustupovat. Zároveň s tím se obnovovala schopnost mého těla samo sebe uzdravit. Otevřel jsem oči a spatřil Bellin obličej kousíček od mého. Její obrovské oči se na mě dívaly prosebně. Téměř provinile. Ale za co by se měla omlouvat? V první chvíli mě napadlo, že mě líbá, ale pak jsem si uvědomil, že pije krev z rány, kterou mi způsobil ten novorozený.

Měl jsem dost síly, abych se dokázal pousmát. Jestli mám zemřít, ať je to její jed, který mi proudí žilami. Místo, aby mi bylo hůř, bolest však ustupovala. A pak se Bella odtáhla a promluvila k někomu za mou hlavou: „Měl by být čistý. Necítím už žádný jed.“

Nechtěl jsem, aby mi zmizela z dohledu, ale její místo zaujal Carlisle a začal mě vyšetřovat. V tom se ozvala Alice: „Za chvíli jsou tady. Vlci musí pryč.“

Carlisle zvedl hlavu a kývl: „Bude v pořádku. Vypadá to, že jsi to dokázala, Bello. Ale teď musíte odejít. Volturiovi vás tu nesmí najít.“

Snažil jsem se otočit hlavu, abych našel Bellu a ona to zřejmě pochopila. Přistoupila ke mně a nejistě se ke mně sklonila: „Jaku, omlouvám se, nezlob se… Musela jsem… Omlouvám se. Teď jsi viděl, jak vypadám jako upír. Musíš se mě děsit.“

Usmál jsem se, rád, že dokážu zvednout ruku a položil jí dlaň na tvář: „Bello, zachránila jsi mi život. Jak bych se tě mohl děsit?“

Sam se naklonil do mého zorného pole: „Promiň, ale tohle si musíte říct později. Jarede, Paule, Embry, pomozte mi s ním.“

5. kapitola - 7. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlaci vs. upíři aneb zakázaná láska - 6. kapitola: