Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlačí máma - 13. Jako my...

07.04.2010 (08:15) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 7217×

JAKO MY...
(Edward)

Zrovna jsem se oblékal do věcí, které mi nachystala Alice, když jsem zaslechl skřípějící štěrk na naší příjezdové cestě a tiché vrčení motoru. To musí být Bella. Na nic jsem nečekal a rychle si zapnul pár knoflíčků na košili, nemusím je zapínat všechny, no ne?

Seběhl jsem obýváku a zjistil, že auto právě zastavilo před naším domem. Hnal jsem ke dveřím, abych je přivítal jako první, ale tam se už utvořila fronta. Emmett stál přede dveřmi s rukou nachystanou na klice a nedočkavým úsměvem na tváři. Vedle něj stál přikrčený Jasper a držel nedočkavého Emmetta za loket. Taky se natěšeně usmíval a stejně jako Emmett hypnotizoval dveře. Za kluky stáli jejich polovičky a taky se nadšeně usmívali. Za nimi pak s úsměvem postávala Esme zavěšená do Carlisla. Taky se na Bellu strašně těšili, ale chtěli se chovat dospěle, i když jejich myšlenky říkaly, že by raději stáli v pozici jako ostatní. Všichni byli v chodbě tak namačkáni, že jsem neměl nejmenší šanci se mezi ně prodrat, takže jsem to vzdal a zaujal místo vedle Carlisla s Esme.

Během chvilky jsme uslyšeli zabouchnutí dveří auta, což byl pro ostatní jasný signál.
„Teď!“ vykřikl Emmett s Jazzem současně, trhli dveřmi, které se rozletěly a hlasitě práskly do zdi, jelikož v nich už dávno nikdo nestál. Zakroutil jsem nad nimi hlavou, jako děti. Jenže pak jsem si uvědomil, že Bella je jen člověk a jejich nadšení a radost by nemusela přežít.

Vyběhl jsem před dům, kde Emmett právě drtil Bells v náručí a točil s ní dokola. Chtěl jsem jí pomoct, ale ona se jen hlasitě smála a obětí mu opětovala. Kdybych tam tak teď byl místo něj. Ale její smích mi natolik vylepšil náladu, že jsem se musel taky usmívat. Když ji Emmett konečně pustil, začal se s ní vítat Jasper. Na vůni její krve ani nepomyslel, byl pouze šťastný. Po té mu ji vytrhla Alice. Rose ji opatrně objala. Vypadalo to, že to Bella nečekala, ale nadšeně ji k sobě taky přitiskla. Rosiny myšlenky byly šťastné, že ji neodmítá. Jako další přišla na řadu Esmé, která ji pevně objala a párkrát jí vzlykla na rameni. Carlisle si s ní jen podal ruku a mile se na ni usmál. Nikdo za celou dobu nemluvil, jen si užívali té šťastné chvíle.

„Nepůjdeme dovnitř? Musí vám být zima,“ navrhla Esme a já posmutněl. Se mnou se nepřivítala.
„Ještě jsem se nepřivítala se všemi,“ zakroutila hlavou Bells a podívala se na mě. Já se šťastně usmál a než se nadála, pevně jsem ji držel v náručí, a co nejvíc ji k sobě tiskl. Hlavu jsem ji zabořil do vlasů a vdechoval její vůni, která mi tak chyběla. Trošku mě ale zklamalo, že její srdce tluče pořád stejně. Dřív při mém sebemenším dotyku zrychlilo, až jsem se bál, že jí vyletí z hrudi. Ale teď nic… Ale rozhodně jsem si tím nehodlal kazit náladu a užíval si chvilku, kdy ji můžu držet v náručí.

„Ehm,“ rozkašlal se Emmett. První upír, co se nachladil, nebo co? „No ták, děcka, pojďte už dovnitř.“ Ač nerad, nakonec jsem Bellu pustil. Jak jsem následně zjistil, všichni už byli uvnitř, jen Emmett teď vykukoval zpoza dveří a přiblble se culil. Bella se s úsměvem odtáhla a vyrazila ke dveřím. Když zmizela v domě, rychle jsem se vydal za ní.

 Jenže to by nebyl Emmett, kdyby mi ty dveře nezavřel přímo před nosem. Ale já to už nestihl zabrzdit, takže jsem to vzal přes ně. A jelikož ani upíři nedokáží procházet zdí, ve dveřích zůstala věrná kopie mé postavy a na chodbě na zemi hromádka třísek.
„Aspoň máme čím zatopit v krbu,“ ozval se kajícně Emmett.
„Edwarde, mohl bys prosím nasadit nové dveře? Jsou na půdě,“ povzdychla si Esme z kuchyně.
„To bude snad větší sranda, než jsem si myslel,“ uculil se Filip. Na to se všichni rozesmáli. Já jsem si uraženě oprášil oblečení a z vlasů vysypal třísky dřeva z našich bývalých domovních dveří.

Vyběhl jsem na půdu a jedny ze tří náhradních dveří nasadil to teď už prázdných pantů. Emmett zrovna klečel před krbem a drtil zbytek starých dveří a chystal na podpal. Plápolající oheň v krbu dodělá vánoční atmosféru a navíc nebude Belle zima. Krb pro jistotu zapaloval Filip, zatímco Bella pomáhala Esme v kuchyni. Alice s Rose nahoře všem chystali oblečení na večer, Jasper a Carlisle šli sehnat trochu krve na večerní přípitek. Emmett s Filipem v obýváku hlídali krb a bavili se většinou o baseballu. Já jsem seděl na pohovce a četl knihu. Teda, celou dobu jsem koukal na jednu stránku a přemýšlel o mě a o Belle. Před domem mě objala, znamená to, že jsme přátelé? Nebo víc? Já vím, jsem naivní. Nejspíš mi dala šanci jako jejímu kamarádovi, co jsem taky čekal, že?

„Všichni oblékat!“ zavelela Alice ze schodů hlasitěji, než bylo nutné. Tím dávala najevo, že to platí i pro Bellu a Filipa. Alice se totiž Bellin dlouhý černý kabát nezamlouval a děsila se toho, co má asi pod ním. Na obyčejné rifle a vytahané tričko se neopovážila ani pomyslet.

Všichni se poslušně vydali do svých pokojů, až na Bellu s Filipem, kteří se usadili na pohovce.
„Pro vás dva to platí taky!“ osopila se na ně.
„Ale my už jsme oblečení, že jo mami?“ zasmál se Filip.
„Ty možná,“ uznala Alice a přejela pohledem jeho černé jeany a sněhově bílou košili. „A ty Bello, ten kabát dolů, hned!“ rozkázala.
„Ne, bude mi zima,“ protestovala.
„Jen na chvíli, ať vidím, co máš pod tím,“ stála si Alice za svým. Všichni to poslouchali ze svých pokojů, zatímco se oblékali. Ale já to chtěl vidět na živo.
„Ne, to je překvapení,“ kroutila hlavou Bella.
„Bello!“ kňourala Alice.
„Neboj, budeš spokojená,“ mrkla na ni Bella.
„Tak fajn, ale jestli to bude nevyhovující, tak okamžitě letíš, jasné?“
„Neboj,“ zasmála se Bella.
„A jakou to má barvu?“ vyzvídala Alice, chtěla, abychom spolu ladili.
„Červenou,“ povzdychla si Bella. Filip po celou dobu konverzace zadržoval smích, což Alice hodně znepokojovalo, ale nakonec to nechala být a sama se vydala k sobě obléct se.

Bylo šest, když jsme se všichni sešli v obýváku. Večeře pro Bellu a Filipa byla nachystaná, krev pro nás se chladila v lednici, dům byl vyzdobený a každý zrovna dával své dárky pod stromeček. Vše vypadalo na pohodový večer. Když jsme měli dárky narovnané pod stromečkem, Filip se šel pustit do večeře.
„Bello, pojď si taky vzít,“ volala ji Esme.
„Esme promiň, ale nemám hlad. Jedla jsem doma,“ vymlouvala se.
„Ale no tak, trocha tě nezabije,“ přemlouvala ji.
„Ale já vážně nemám hlad, omlouvám se,“ nedala se Bella.
„Když myslíš,“ povzdychla si.
„Já to klidně sním i za mámu,“ nabídl se ochotně Filip, odstrčil svůj prázdný talíř a majetnicky si přišoupl blíž ten Bellin.

Po „večeři“ jsme se všichni shromáždili v obýváku. Vyzdobenou místnost ozařovaly lampy na zdech a plápolající oheň v krbu. Všichni jsme pohodlně seděli a povídali si. Zkrátka si užívali Vánoční atmosféru. Já většinu času vysel očima na Belle a přál si, abychom mohli být spolu. To by byl ten nejhezčí vánoční dárek, ale ten bohužel nedostanu. K čemu mi jsou nekonečná konta, drahá auta a značkové oblečení? K čemu mi je život, když ho nemám s kým žít?

„Dnes v noci nejdeme do práce, máme volno,“ říkal zrovna Carlisle a já se trochu probral z přemýšlení - co by kdyby.
„Jé, to byste u nás mohli přespat,“ navrhla nadšeně Alice.
„To nehrozí,“ zamumlala tiše Bella.
„Proč?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Uvidíte,“ uculila se na mě.
„Hele, co kdybychom si začali rozdávat dárky?“ navrhl už nedočkavě Emmett.
„Dobrý nápad,“ přisvědčil Jasper.
„Taky bych řekl,“ přidal se Filip.
„Tak do toho,“ usmála se na ně Esme. V tu ránu tam ani jeden z těch tří už neseděli, ale prohrabovali se hromadou dárků pod stromečkem.
„Rosalie, Edward, Esme, Rosalie, Alice, Jasper…“ četl Emmett v rychlosti jména.
„Tak dost!“ ozval se rázně Carlisle, když dárky létaly přes celou místnost. „Dárky si budeme dávat navzájem, ten, od koho jsou, je dá tomu, pro koho jsou, jasné?“
„Dobře,“ svěsil hlavu Emmett a sedl si zpátky na své místo. Sklopil hlavu a brlblal si něco o tom, že ho nemáme rádi.

„Tak já začnu,“ zasmál se Carlisle a zpod stromečku vyhrabal dárky od něj. Každému dal jeden. Pak následovala Esme, Rose, Alice, já, Jasper a právě měl na řadu přijít Emmett. Jen mě štvalo, že jsem nic nekoupil Belle. Vlastně jim nikdo nic nekoupil, ale nevypadali, že by jim to vadilo. Dali si dárky navzájem a teď nás s úsměvem pozorovali.

Emmett už dal každému dárek a hodně jsem se divil, když v tom nebyly žádné vtípky. Prostě dal každému jen nějakou maličkost. Ale teď přistupoval ke mně s docela velkým dárkem, zákeřně se usmíval a v myšlenkách si představoval Rose v novém prádle, které ji dala Alice.
„Edwarde, pro tebe mám něco, co se ti bude určitě hodit,“ podával mi tu velkou věc zabalenou v růžovém balícím papíře. Alice nic neviděla kvůli Filipovi a já se toho dárku docela bál. Ale ostatním dal nevinné věci, tak proč ne mě? Dodal jsem si odvahu a nejistě si dárek vzal.
„Díky,“ vypadlo ze mě.
„Nemáš vůbec zač,“ mrknul na mě a čekal, dokud si to nerozbalím. Strhl jsem tedy mašli i s papírem. To co jsem uviděl, mě neuvěřitelně vytočilo.

Okamžitě jsem rozzuřeně vyskočil na nohy a začal Emmetta mlátit po hlavě knihou Ženy po čtyřicítce, kterou mi tak velkoryse věnoval.
„Ty jsi takovej vůl!“ nadával jsem mu a dál ho mlátil hlava nehlava. Stránky létaly po celé místnosti a dopadaly nám pod nohy na hromádku. V deskách už byl otisk jeho hlavy, ale mě to bylo jedno. Tohle vážně přehnal, copak mu nedošlo, jak se bude Bella cítit? Že já vůl tady nemám sirky! Tohle přehnal!

Emmett tam ztuhle stál a neměl se ani na krok. Asi bych ho tam mlátil do Velikonoc, kdyby mě Carslisle nezatlačil zpátky do křesla. Musel jsem se hodně přemáhat, abych znovu nevstal. Emmett zatím padl na kolena a začal sbírat stránky a skládat je, jak patří za sebe. Mého varovného vrčení si nevšímal.
„Chtěl jsem ti dát něco užitečného!“ vyjekl mým směrem uraženě.
„Ale to by mu k ničemu nebylo,“ ozvala se najednou do ticha pokoje Bella. Všichni jsme se na ni zmateně otočili. „Musím vám něco říct,“ povzdychla si a vstala.

Přešla až k oknu a zadívala se ven. Stála k nám zády a nadechla se.
„Pochopím, pokud na mě budeme naštvaní, že jsem vám to neřekla dřív, ale bála jsem se vaší reakce,“ začala a všichni jsme ztichli.

„Promiňte, že ruším, ale nebyl by popcorn?“ přerušil ticho Filip.
„Bohužel,“ odvětila Esme.
„A chipsy?“ ptal se s nadějí.
„Ne,“ zakroutila hlavou Esme.
„Škoda,“ povzdechl si smutně a pohodlně se zavrtal do křesla. Bella ho zpražila pohledem a on jen naznačil, že si zamyká pusu a zahazuje klíč.

„Asi bych vám to měla první ukázat,“ řekla a znovu se otočila k oknu. Zatáhla žaluzie. Nikdo jsme nechápali, co dělá. Jen jsme ji tiše pozorovali. Najednou její vlasy na ramena začaly růst a světlat. Dorostly jí až do pasu, krásně se jí leskly a šedivé vlasy zmizely úplně. Všichni jsme to vyjeveně pozorovali. Co se to děje? O čem to tu mluvila? Nic jsem nechápal.

Bella si povzdechla a rozvázala si kabát. Ten jí sklouzl z ramenou a se zašustěním dopadl na zem. Než jsem stačil zpracovat to, co měla na sobě, otočila se k nám váhavě čelem. Hlasitě jsem zalapal po dechu stejně, jako ostatní. Jen z Filipova hrdla se ozývalo tlumené chichotání. Ale to jsem vnímal je okrajově, protože jsem právě koukal do zlatých očí mojí Belly. Mojí mladé a krásné Belly.

Byla bledá jako my, krásná jako my, oči měla jako my, strukturu pokožky jako my… Prostě byla jako my! Upír! Když mi to došlo, moje brada se odebrala na návštěvu podlahy a oči opustily důlky a chtěly jít za ní. Jak to udělala? Co se to tu děje? Nespím? To asi těžko, upíři nespí. Ale můžou se zbláznit? Asi ne. Sakra, pak asi vážně bude upír.

„Tu knížku vážně nebudeme potřebovat,“ zamumlal vykolejený Emmett a hodil ji za hlavu, doslova. Kniha rozbila Esmeiny staré hodiny, ale všem nám to bylo úplně jedno.
„Ne, to asi ne,“ přitakala nervózně Bella a skousla si dolní ret. Přejela všechny pohledem a zastavila se na mě. Věděl jsem, že bych měl něco říct, ale prostě jsem toho nebyl schopný.

Až teď jsem si prohlédl její oblečení a moje oči znovu změnily stav. Tentokrát jen zčernaly. Měla na sobě rudé korzetové mini šaty se sněhově bílým kožíškem, rukavičky a podkolenky. Okolo pasu pak kožený opasek zvýrazňující její štíhlou postavu. Jo, tohle se Alice vážně určitě líbí.

Zaklepal jsem hlavou ve snaze se vzpamatovat a utřídit si myšlenky. Jaktože se tady z člověka změnila během pár vteřin na upíra, asi nepřijdu sám, takže mi to bude muset vysvětlit.

„Jak…“ otázal jsem se a konec nechal vyznít do ztracena. Všichni jsme čekali, až nám to konečně vysvětlí…

◄   ▲   ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlačí máma - 13. Jako my...: