Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí srdce - 20. kapitola

Stephenie Meyer


Vlčí srdce - 20. kapitola

Paul šílí, Kate a Sarah jsou někde v trapu. Cullenovi se jim snaží pomoct, ale nějak nevědí, kde začít. Pak Paulovi svitne v hlavě a vše se rázem změní. Mezitím si pro Sarah a pro Kate přijde spása.

Příjemné čtení přejí Kacennnka a Pegas99.

Paul:

„Vy!“ zaječel jsem na Cullenovi. „Jak jste je mohli nechat? To jste je snad necítili?“

„Paule, nevěděli jsme o nich. Jejich pach nebyl cítit!“ vysvětloval Carlisle. Zavrčel jsem na něj.

„Určitě je najdeme,“ snažil se mě uklidnit Edward.

„Jsi si tím tak jistý?“ zavrčel na něj Jacob o něco klidněji než já.

„Pokusíme se,“ odpověděl Jasper. Dvě hodiny o něčem diskutovali a já jen přešlapoval z místa na místo. Pak už jsem to nevydržel.

„Já tu prostě nebudu jenom stát a čekat!“ zakřičel jsem na Edwarda.

„Já tě chápu, ale musíš se uklidnit, Paule,“ klidnil mě.

„Neuklidním se!“ zaječel jsem na něj.

„Alice?“ přestal mě vnímat. „Nic nevidím. Aro nic nerozhodl. Začínán mít pocit, že on o tom vůbec neví,“ odpověděla a mnula si spánky. Vzteky jsem shodil jednu z váz, která stála na menší komodě těsně za mnou. Esmé při zvuku tříštění skla nadskočila - nevídané u upírů.

„Omlouvám se,“ omluvil jsem se Esmé a pohled jsem upřel na hrstku rozbitého skla, které se lesklo na bílém koberci.

„Určitě nejeli do Volterry,“ řekl najednou Emmett. Všichni se na něj podívali.

„Proč myslíš?“ zeptal se Jacob s nadějí v hlase.

„Jsou to vlkodlaci. Určitě je nemohli narvat do letadla a přes moře by se nikam nedostali, protože by jim buď utekli, anebo by je utopili,“ vysvětloval.

„Emme, ty jsi hlavička!“ zaradoval se najednou Edward a někam odběhl. O pár vteřin později byl zpátky a roztáhl na stolku mapu.

„Proč nám vlastně pomáháte?“ ptal se Jacob.

„S Volturiovými máme už tak dost problémů, navíc vy jste nám také několikrát pomohli - třeba na mýtince. Prostě vám to dlužíme,“ odpověděl Carlisle. „Ale i kdybychom vám nic nedlužili, udělali bychom to,“ dodal.

„Díky,“ odpověděl Jacob.

„Určitě je nemohli odtáhnout daleko,“ přerušil je Edward a studoval mapu. Jasper si k němu přiklekl.

„Volturiovi se vyžívají v temných chodbách a katakombách, ale myslím, že by jim postačil i kanál. Jestli má Alice pravdu, a není v tom namočený i Aro a spol., tak budou nejdále v Seattlu,“ konstatoval a zaškrtával různé body v mapě. Připadal jsem si... zbytečný - a Jacob se netvářil o moc lépe.

„A co staré vojenské bunkry?“ zapojila se Rosalie a začala fixem označovat všechny v okolí.

„Dobře... Chce to plán a zítra bychom mohli vyrazit,“ prohlásil Edward.

„Zítra může být pozdě!“ křikl na něj Jake.

„Musíme to zorganizovat a...“ pokračoval.

„Musíme je najít!“ zaječel na něj zase. Edward se dál o nic nesnažil. Bella přistoupila k Jacobovi a objala ho. Jo, a já už nemám vůbec nikoho, pomyslel jsem si.

„Najdeme je,“ odpověděl mi Edward na moje myšlenky. Pak si povzdechl. „Vyrazíme ještě večer, rozdělíme se na dvě skupiny a pročešeme okolí,“ rozhodl. Alice vyjekla.

„Alice?“ zeptali se všichni najednou.

„Aro jede do Forks!“ křikla. „Ale... ale... on nesouhlasí s únosem vlků...“ pokračovala skoro vyděšeně.

„Kde je vězní?“ zeptal se Jasper a cítil jsem, jak mě začal obklopovat klid. Alice popadla papír a začala kreslit. Nejdříve jsem vůbec netušil, o co by mohlo jít, ale pak mi to došlo. Nedaleko La Push je menší pevnost. Před několika staletími sloužila jako vojenské centrum. Jsou tam i rozlehlé katakomby.

„Pevnost kousek za La Push,“ odpověděl jsem.

„Počkáme na Ara, nebo vyrazíme?“ ptal se Edward Jaspera.

„Jak velká je šance, že by je Aro nezabil?“

„V osm sraz v La Push na pláži, buďte tam všichni!“ rozkázal Edward. S Jacobem jsme se okamžitě sebrali a běželi domů. Kdo by řekl, že jednou budeme poslouchat upíry? Zatřásl jsem hlavou - na tom nezáleží. Záleží hlavně na tom, že jsou v pořádku, že žijí!

Kdyby nežily, nebyli bychom tu my, uvažoval Jacob.

Asi máš pravdu, odkýval jsem mu to. Počkat! svitlo mi v hlavě a otočil jsem se směrem zpátky.

„Co když je propustí?“ zeptal jsem se.

„Cože?“ zeptali se všichni nechápavě.

„Aro s tím nesouhlasí,“ konstatoval jsem, „takže porušili jeho slovo. Třeba sem jede jen, aby je potrestal. Mohou je pustit, a pak mu říct, že o tom teprve uvažovali,“ vysvětloval jsem svůj nápad.

„Ale Aro by to mohl zjistit, díky jeho daru,“ opravila mě Alice.

„Mají tak větší šanci přežití. Kdyby je tam našel i s Kate a Sarah, tak by měli smrt jistou,“ pokračoval jsem.

„Určitě je v tom namočená i Jane, přece by nechtěl přijít o jednoho z jeho nejlepších upírů,“ navazoval Jacob.

„Alice?“ otočil se na ni Edward.

„Nikdy jsem se nepokoušela, vidět Jane,“ zavrtěla hlavou.

„Alespoň to zkus,“ žádal jsem ji.

„Zkusit to mohu,“ pokrčila rameny a vyběhla z domu.

„Někdo by ale měl zůstat ve vlčí podobě, kdyby se přeměnily.“

„Zůstanu,“ dobrovolně se přihlásil Jacob. Usadil jsem se u Cullenových na sedačce - i když to tam šíleně smrdělo - a čekal. Alice se stále nevracela, Edward něco hledal v mapě. Rosalie s Emmettem někam zmizeli, Esmé aranžovala květiny a Jasper hlídal moji auru. Začalo mi to lézt krkem, a tak jsem vyběhl ven a přeměnil se.

Kate:

„Sarah?“ sípala jsem a vyškrábala se do sedu. Sice ještě žádné experimenty nezkoušeli, ale ta malá bloncka nás mučila - prý abychom se nemohly přeměnit.

„Ehmm?“ zachraptěla Sarah.

„Jsi v pořád - ku?“ namáhavě jsem ze sebe dostala těch pár slov.

„Všechno mě bolí,“ sípala.

„Myslíš, že nás najdou?“

„Nevím,“ pomalu zakroutila hlavou. „Ale určitě se o to alespoň pokusí,“ zašeptala.

„Doufám, že se jim nic nestane,“ zachraptěla jsem.

„Celá smečka trpěla pro nic,“ sarkasticky se zasmála Sarah. „Stejně nás dostaly.“

„Můžeme si za to samy,“ odpověděla jsem a začala vzpomínat.

Šli jsme se s Paulem projít. Ruku v ruce jsme kráčeli po prašné cestě v lese a tiše si povídali. Pořád mě trochu trápilo to, jak jsem Paula před čtrnácti dny odmítla. Od té doby se choval tak trochu... odtažitě, jako by na mě nechtěl tlačit. Miluju ho, chci ho, ale prostě se mi zdá, že na to není správná doba - ale bude někdy? Smečka je týden co týden v ohrožení a nedokážu myslet na nic jiného.

Zrovna mě Paul něžně líbal, když jsem uslyšela vytí. Rovnou jsem se rozeběhla a po cestě si zula boty a chtěla jsem se přeměnit - nestihla jsem to. Něčí pevné ruce mě sevřely, a pak jsem uslyšela bodavou bolest, která se jako vlna rozlila do celého mého těla. Když to přešlo, viděla jsem Paula, jak leží na zemi a nehýbe se - jen se mu pomalu zvedal hrudník.

„Ne!“ zaječela jsem, než mě někdo umlčel.

Můžeme,souhlasila se mnou Sarah. Ozvalo se zavrzání velkých dveří naší kobky.

„Zavažte jim oči a vyhoďte je!“ štěkla ta malá bloncka. Pak jsem viděla jen tmu.

Někdo mě vzal do náruče a odnášel pryč rychlým krokem - ale ne upíří rychlostí. Jediné smysly, které mi zbyly, byl čich a sluch. Sluch mi byl celkem k ničemu, protože jsem přes vzduch, který mi svištěl okolo uší, nic neslyšela. Musela jsem se spolehnout jen na čich. Cítila jsem upíra a zatuchlinu, která každou vteřinu byla cítit o něco méně. Pak byl za černou páskou přes oči záblesk bodavého světla. Jsme venku? Pak už jsem cítila jen upíra, les a prach.

O několik minut později jsme zastavili. Neznámý upír mě položil na zem a podle zvuku někdo další položil i Sarah. Pak jsem slyšela vzdalující se kroky, ale upíra jsem stále cítila - cítila jsem toho, který mě nesl. Rozvázal mi pásku, kterou jsem měla přes oči a zamžikala jsem do světla. Pohledem jsem zkontrolovala  Sarah, která už nebyla nahá, ale měla na sobě košili, která jí sahala až po kolena. Pásku měla také rozvázanou. Pak jsem sjela pohledem k upírovi, který v klidu seděl před námi v tureckém sedu. Trochu se usmíval.

Instinktivně jsem chtěla couvat dozadu, ale zvedl ruku na znamení toho, abych se nehýbala. Poslechla jsem.

„Dělám asi tu největší chybu, kterou jsem kdy mohl udělat,“ promluvil. Vzhledem mi připomínal tu malou bloncku, ale měl o něco tmavší vlasy. „Jsem Alec,“ představil se. „Omlouvám se, za všechno, za to, co jsme vám udělali, ale...“ uchechtl se, „mojí sestře nejde odporovat. Vymyslela to, že vás uneseme a ona se tak předvede Arovi jako schopná. Jenomže jí ten plán nevyšel, a tak jsem ji přemluvil, aby vás propustila. Necháme vás jít, ale prosím, nechte mě jít. Odcházím od Volturiových a budu nějakou dobu žít jako nomád a nechci mít žádné problémy,“ vysvětloval klidně a pak vstal. „Máte tu něco k jídlu a k pití, ale nevím přesně, kde teď jste. Až budete schopné, přeměňte se a oni vás najdou. Bylo mi ctí, vás poznat,“ poklonil se a běžel pryč.

Předchozí < Kacennnka = Pegas99 > Další

Kacennnka & Pegas99



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí srdce - 20. kapitola:

 1
1. Ceola
31.03.2012 [22:50]

Super!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!