Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí srdce - 2. kapitola

06.01.2011 (18:45) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3080×

Kate:

„Ty máš rande?“ ověřovala jsem si tu novinu. Sarah přikývla. „A on teda nemá holku?“ ptala jsem se dál. Jen pokrčila rameny. Rezignovaně jsem jí hodila mikinu. „Kruci, Sar. Ty jsi ale výřečná,“ zasténala jsem.

„Třeba je to Paulova holka,“ nadhodila a začala se soukat do mikiny. Zamračila jsem se na ni.

„Kluci běžně mívají fotky holek svých kámošů v pokoji,“ vyvracela jsem jí to.

„Ale jistá možnost tu je,“ nedala se odbýt.

„Hmm,“ přemýšlela jsem. „Ne, není.“ Doufám, dodala jsem v duchu. „Pojď, tvůj Romeo čeká,“ táhla jsem ji ven z pokoje.

Paul nemá holku, Paul nemá holku, uklidňovala jsem se cestou do obýváku - i když jsem tomu sama nevěřila-, kde všichni seděli. Jen co jsme tam vešli, vyhledala jsem ho očima. Usmál se na mě, tak nádherně a sladce, jako to umí jen on. Seděl na sedačce s Quilem a Embrym. Původně jsem měla namířeno sednout si do křesla, kde předtím pravděpodobně seděl Jake, ale Paul strčil do Quila, aby se posunul a sám se posunul až k madlu. Očima mi naznačil, abych se tam sedla - no mohla jsem snad odolat?

Sedla jsem si tak, abych byla stejně daleko jak od Quila, tak od Paula, dělilo mě od obou tak pět centimetrů. Jen co jsem se opřela, Paul se nenápadně posunul, aby snížil tu vzdálenost na minimum a přitom jsem se nedotýkali. Seděl u mě tak blízko... ach... Kdybych neseděla, moje kolena by to stoprocentně nevydržela. Cítila jsem jeho teplo, jeho vůni - nevoněl po kolínské, voněl spíš lesem a dřevem a jeho tričko vonělo pracím práškem a aviváží -, jeho dech, přistávající v mých vlasech. Také jsem cítila stoupající nervozitu při každém jeho nádechu, při každém letmém doteku našich ramen nebo nohou, které byly tak blízko. Sarah se na mě pobaveně usmála a usadila se do křesla.

„Nemáš náhodou mikinu své sestry?“ slyšela jsem Jaka, jak se ptá Sarah. Pak už jsem ji neposlouchala.

„Kate,“ křikla na mě. Než jsem se otočila, letěla na mě mikina, kterou jsem bez problému chytla.

„Dobrý postřeh,“ ozval se Quil.

„Díky,“ usmála jsem se na něj. „Kam vlastně zmizela Emily?“ ptala jsem se po chvíli, co Jake a Sarah odešli.

„Copak, bojíš se být s námi osamotě?“ ptal se tajemně Paul.

„Heh... to si uhodl.“

„Co ty víš, co jsme zač?“ ptal se Jared, který právě přišel.

„No to sice nevím, ale vy o mě toho taky moc nevíte,“ pronesla jsem, abych změnila téma.

„Tak nám o sobě něco řekni,“ nabádal mě Embry.

„Zase tak zajímavý životopis nemám.“

„Ale tak nám alespoň něco málo řekni. Oblíbený sporty, hudba...“

„Fajn. V LA jsem hrála závodně basket, ale teď jsem toho musela nechat, což vlastně... ani mi to moc nevadí. Měla jsem postoupit do vyšší ligy a to mě ani nijak nelákalo. V zimě jsme občas s taťkou jezdili do hor lyžovat. Pak, asi vám to bude divný, jsem vždycky v létě jezdila s kámošema na BMX závody nebo na stekaře. Vlastně nepohrdnu ani fotbalem nebo hokejem a asi dva roky jsem dělala box. Táta chtěl, abych se naučila něco, co mi k něčemu bude, tak mě napadlo tohle. Hudba... no určitě klasika,“ nevěřícně se na mě podívali. „Jako myslím AC/DC, Led Zeppelin, Iron maiden nebo klidně i Gun'N'Roses nebo Aerosmith, ale i novodobější hudba jako Green Day, Linkin park, Sum 41, Fall out boy a podobně. Pak miluju kočkovitý šelmy, vlky, psy... vlastně všechno co je větší než německý ovčák.“

„Jsi vůbec holka?“ divil se Jared. „Kde je to mám ráda růžovou barvu, koukám na krasobruslení, miluji delfíny a jezdím na koni?“

„Koně jedině pod kapotou,“ odpověděla jsem mu. Všichni se na mě zkoumavě podívali. „No co?“ ptala jsem se. Embry zvedl časopis ze stolku, něco nalistoval, zakryl název a ukázal mi obrázek.

„Porsche Cayman,“ odpověděla jsem mu bez rozmyšlení. „Nebo jestli chceš vědět přesný název, tak je to Porsche Cayman R.“

„Jak to všechno víš?“ ptal se mě.

„Už jako malá  jsem s tátou spravovala auta. On sice nebyl automechanik, ale bylo to jeho hobby. Vždycky přitáhl domů nějaký vrak a pak ho restauroval. Vlastně... pomáhala jsem mu od té doby, co jsem udržela šroubovák v ruce. Prostě jsem vždy říkala, že jsem se měla narodit jako kluk,“ pokrčila jsem rameny a sjela jsem se pohledem. Delší tričko, volné kalhoty, na nohou skate boty. Za to Sarah. To je něco úplně jiného. Sukně, tílka, upnutá trička... jojo, měla jsem se narodit jako kluk.

„To by ovšem bylo špatný,“ zašeptal Paul. Asi si myslel, že ho nikdo neslyší. Zazvonil telefon. „Zvednu ho,“ oznámil Paul a zvedl se. Využila jsem trochu prostoru a jednu nohu si dala pod sebe. Všichni mlčeli, dokud nedotelefonoval. „Billy prý zůstane u Charlieho,“ oznámil nám a šel zpátky k sedačce. Nejdřív se zkoumavě podíval na moji nohu, který byla na jeho místě. Po chvilce - trochu delší, než by to udělal normální, způsobilý člověk -, jsem tu nohu vrátila zpátky na zem.  „Klidně si tam tu nohu vrať,“ zašeptal, když si sedl.

„Dobrý, já to přežiju,“ zašeptala jsem mu zpátky.

„Chceš, abych ti tam tu nohu dal sám?“ ptal se tiše s pozvednutým obočím. „Předtím jsi ji tam měla, tak ti asi není pohodlné to, jak sedíš. Máš možnost posadit se pohodlně, tak ji využij. Mě to rozhodně vadit nebude.“

„Fajn,“ zašeptala jsem mu a tu nohu si tam dala zpátky, takže jsem se opírala a jeho stehno. Projel mnou elektrický proud.

„Vidíš, ani to nebolelo,“ usmál se na mě. Chtěla jsem mu odpovědět, ale někdo otevřel - spíše rozrazil - dveře. Všichni jsme se otočili tím směrem.

„Sethe, máš jít domů,“ štěkla žena asi okolo 20 let. Měla snědou kůži, tmavé vlasy střižené na kratší mikádo, tmavé, hluboce posazené oči. Seth zakoulel očima.

„Nechceš chvíli posedět?“ zeptal se Paul.

„Na takovou úroveň se nesnížím,“  štěkla na něj.

„Tak zatím, dobrou,“ loučil se Seth.

„Dobrou,“ odpověděli jsme mu všichni. Ta dívka byla už dávno pryč. Sice je polovina července - a tudíž léto a prázdniny -, ale to jí nebyla zima jen v tílku a kraťasech?

Když se zaklaply dveře, zeptala jsem se: „Kdo to byl?“

Quil se pobaveně usmál. „Tvoje prasestřenka Leah.“

„Budeme si rozumět,“ odpověděla jsem mu tiše a ironicky. Zvedla jsem se a šla na záchod. Když jsem teď vstala, všimla jsem si, že je tu celkem zima. To Paul opravdu tak hřál? Jen co jsem zaklapla dveře, slyšela jsem kluky. Nejsem typ člověka, který by poslouchal cizí rozhovory, ale něco mě na tom jejich upoutalo. Jakoby to bylo něco, co se nikdo jiný nesmí dozvědět. Neslyšela jsem sice všechno, protože jejich hlasy byly tlumené zdí, a také jsem jejich hlasy nerozeznala, ale snažila jsem se alespoň něco slyšet. Vše mi splývalo jako jeden hlas.

„Ty ses?“ odmlka. „Opovaž se něco... Jo, já vím... Jestli se něco dozví, bude to průser... Samovi se to nebude... Já za to nemůžu... Jasný chápeme to... Sama taky nikdo neb... Se na ... podívej... Jo, uznávám... závidím... Je to kus... Ale ... taky jde... Chlape, jsi ... snesitelný... Spíš zam...“ Kate nech toho! okřikla jsem se, vykonala potřebu a vrátila se. V obýváku se ale nic nezměnilo, všichni se tvářili úplně stejně - vesele. Zase jsem si sedla zpátky na sedačku a dál jsme pokračovali v konverzaci. Kluci jsou opravdu fajn. Přijde mi, že je znám už několik let. Nakonec to tu asi nebude tak hrozné.

„Kolik je vlastně hodin?“ optala jsem se po nějaké době.

„Bude půl druhé,“ odpověděl mi klidně Jared.

„Půl druhé? Kde sakra je ta Sarah?“ stěžovala jsem si a naťukala do telefonu esemesku.

„Neboj, kdybys usnula, já bych tě domů odnesl,“ mrkl na mě Paul.

„To by mě ale Sarah zabila, ještě musíme něco dořešit,“ odpověděla jsem mu, zavřela oči a hlavu si opřela o opěrku. Oči jsem okamžitě zase otevřela, protože to nebyla jenom opěrka, ale i Paulova ruka. Hlavu jsem ale nezvedla a jen se na něj podívala, usmál se na mě. A tak jsem usoudila, že mu to nevadí. Oči jsem zase v klidu zavřela.

***

Probudil mě telefon, který mi drnčel v kapse. Leknutím jsem otevřela oči a zjistila, že jsem schoulená u Paulova ramene. Sakra! Paul mě jednou rukou držel okolo pasu a já s překvapením zjistila, že obě ruce mám položené na té jeho. Ach... Očividně zjistil, že už jsem už jsem vzhůru a ruku dal pryč. Napřímila jsem se a vytáhla mobil.

Nečekej na mě, přijdu rovnou k Emily. Jsme na útesech. Stálo napsané ve zprávě.

„Já ji zabiju,“ zabručela jsem a podívala se na hodiny. Půl třetí. Bezva.

„Pročpak?“ ptal se Quil. Divím se, že jsou ještě všichni vzhůru.

„Teď mi Sarah píše, že na ni nemám čekat, že klidně můžu jít domů,“ odpověděla jsem mu naštvaně. Za normálních okolností bych tě zabila, ale jenom ti něco zlomím, protože jsi si mohla najít lepší chvilku, kdy mi odepsat! naťukala jsem do zprávy a mobil uklidila. Začala jsem se soukat do mikiny.

„A ty už jdeš?“ ptal se Paul.

„Stejně tu spím,“ odpověděla jsem mu s úsměvem.

Paul pokrčil rameny. „Já si nemůžu stěžovat!“ Úsměv mi oplatil. „Ale když už jdeš, tak jdu s tebou.“

„Nemusíš,“ odpověděla jsem mu, zatímco jsem si upravovala kapuci.

„Chci.“

Vyšli jsme ven. Všude byla úplná tma. Nikde nesvítilo žádné světlo. Tiše jsem zasyčela. „Bojíš se tmy?“ ptal se.

„Ehm... jo,“ odpověděla jsem s očima sklopenýma na zem - i když na mě nemohl vidět. Vzal mě za ruku.

„Se mnou se ti nic nestane,“ ujistil mě a podle tónu jeho hlasu jsem usoudila, že se usmívá. „Čeho se ještě bojíš?“ optal se po chvíli ticha.

„Bojím se tmy, létání... klaunů...“ odpověděla jsem mu.

„Klaunů?“ divil se.

„Neříkej, že nějací nevypadají... děsivě...“ zašeptala jsem. „Ty se bojíš čeho?“ optala jsem se, protože moje zvědavost byla nesnesitelná. Chtěla jsem vědět všechno, úplně všechno.

„Asi... nic mě nenapadá.“

„Každý se něčeho bojí,“ nedala jsem se odbýt. Propletl naše prsty.

„Zrovna mě nic nenapadá,“ nenechal se zviklat. „Se Sarah si nejste moc podobné,“ nadhodil jiné téma.

„My vlastně ani nejsme úplně sestry. Máme jen společného otce.“

„A matka?“ ptal se dál.

„Moje mamka odešla, když mi bylo dvanáct. Táta jí řekl o Sarah a strašně se pohádali. Pak už jsem ji nikdy neviděla. A zase matka Sarah ji prý týrala... já vlastně ani nevím, jak to mezi nimi bylo, nechce o tom moc mluvit. Vlastně se jí ani nedivím, jestli to byla pravda. Pak v jejích dvanácti ji jí sebrala sociálka a táta se jí nedokázal zřeknout. Když se k nám nastěhovala, bylo to... hodně zlý. Nedokázali jsme se snést. Vůbec. Pak nás táta jednou seřval za naše chování a my jsme se naučili mít se rády. Nevím, co bych bez ní teď dělala,“ vysvětlovala jsem mu náš příběh a setřela si neposlušnou slzu, která se mi kutálela po tváři. Zase mi přišla zpráva. Promiň, zlato. :-* Byla to zpráva od Sarah. Usmála jsem se na displej a mobil zase uklidila. Paul se několikrát hluboce nadechl, jakoby chtěl něco říct. Nakonec jsem se slova ujala já.

„Chci abys věděl,“ začala jsem, „že mi je fakt trapný se na to ptát, ale nějak... prostě to chci vědět. Když jsme byly se Sar u Jacoba v pokoji, měl tam fotku. Byla tam taková hnědovláska. Co je to za holku?“ ptala jsem se bez obalu.

„Bella, dcera policejního náčelníka Charlieho Swana a no... kamarádka Jaka,“ odpověděl.

„Jak myslíš to kamarádka?“ ptala jsem se dál.

„Slib, že to  neřekneš Sarah,“ přikývla jsem. „S Jakem se zná už od mala. Asi před rokem se přestěhovala do Forks a on se do ní zase zbláznil. Jenomže ona chodí s Cullenem a Jaka bere jenom jako kámoše, což se mu nelíbí. No...ale teď se tu objevila Sarah, takže... uvidíme,“ vysvětloval. Oddechla jsem si. „Ale, když už jsme u těch pitomých otázek,“ řekl tajemně. „Máš kluka? Nebo jako jestli jsi měla, než jste se odstěhovali z LA?“

„Ne a ne,“ odpověděla jsem s úsměvem na obě jeho otázky. Chtěla jsem se ptát dál, ale věděla jsem, že by měl právo na další podobnou otázku, takže jsem přemluvila svou zvědavost a nechala to být. „Ale o tobě toho moc nevím.“

„Já nemám moc zajímavý život.“

„Na každém životě je něco zajímavého.“

Povzdechl si. „Bydlím tu sám. Mamka se odstěhovala se svým přítelem kdo ví kam a už dva roky od ní nemám žádné zprávy. Když jsem dodělal školu, na univerzitu jsem to ani nezkoušel, a tak teď s jedním klukem, Joshem, máme autodílnu. Dá se na tom vydělat a já toho vlastně ani tolik nepotřebuju. Potom... miluju sport. Hlavně box, ale několik let jsem dělal i capoeiru, to je...“

Skočila jsem mu do řeči. „Ty děláš capoeiru?“ ptala jsem se najednou se zájmem.

„Ty to znáš?“ nemohl tomu uvěřit.

„Poslední 4 roky jsem přemlouvala taťku až mi zaplatí kurzy, ale on mi řekl, že v žádném případě, že to k ničemu není.“

„Není moc lidí, kteří by to znali,“ usmál se. „Ale kdybys chtěla, něco tě naučím.“

„Určitě budu chtít,“ bezmyšlenkovitě jsem mu odpověděla a usmála se na něj.

„Tak a jsme tu,“ prohlásil trochu smutně, když se před námi objevila veranda Emilyina domu. Zamračila jsem se.

„Hele, Emily bydlí se Samem?“ ptala jsem se ho, když jsme zastavili před dveřmi. Paul zakroutil hlavou. „Fajn.“ Ach jo, loučení.

„Tak tedy,“ ujal se slova. „Bylo to fajn,“ usmál se. „Někdy musíme zopakovat,“ pokračoval.

„Určitě zopakujeme,“ odkývala jsem mu.

„Tak dobrou noc. Zatím pa,“ tiše se rozloučil a jednou rukou mě pohladil po tváři. Usmála jsem se. Pustil mě a odcházel.

„Pa,“ řekla jsem mu tiše. Otočil se a usmál se na mě.

Předchozí < Kacennnka = Pegas99 > Další

Kacennnka & Pegas99

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí srdce - 2. kapitola: