Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vládce upírů - 7. Poslání

11.02.2010 (07:00) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3191×

POSLÁNÍ
(Bella)

Otevřela jsem oči a nemohla jsem jim uvěřit. Stála jsem ve velké světlé místnosti. Podlaha byla bílá jako sníh, stěny byly stavěné ze světlého kamene a strop nebylo vidět. Několik metrů nad hlavou se ztrácel v mlze. Byla tu spousta dřevěných oken s bílými závěsy. Vzadu stály masivní dřevěné dveře a na druhé straně se tyčil obrovský, zlatý trůn. Pod ním byly ještě tři menší, přesto však nádherné. Vše bylo vzdušné a voňavé. Překrásné. Z venku bylo slyšet hučení vody a ptačí zpěv. Vonělo tady dřevo a květiny.
„Překrásné, co? Také se mi to tak jevilo, než zemřela,“ zašeptal.
„Je to tak… kouzelné, úžasné, překrásné… “ nemohla jsem najít to správné slovo. Jen se usmál
„Teď mě poslouchej Bello,“ začal Élevé. „Jsi teď nesmrtelná a neporazitelné. Neseš obrovskou zodpovědnost. Záleží jen na tobě, jak se bude upíří svět vyvíjet. Dokážeš vše, na co si jen vzpomeneš. Jsi vládkyně upírů, řídíš jejich stvoření, osud i smrt… vše záleží na tobě. Nikdo tě nebude kontrolovat, nikdo ti nebude rozkazovat. Ale nebudeš na všechno sama. Jsou tu další tři. Dieu, Diable a Estafette, neboli Bůh, Dáběl a Posel. Ti všichni ti budou oddaně pomáhat a radit. Tvým úkolem je udržovat svět upírů v rovnováze a po smrti rozhodnout, zda půjdou do pekla či do nebe. Samozřejmě potřebuješ lovit jako všichni ostatní, v tom případě se jen přemístíš na zem a něco si ulovíš. Můžeš žít i mezi upíry, můžeš si dělat, co chceš. Já však věřím, že budeš dělat jen správné věci. A nezapomeň, až budeš soudit upíry, že naše přirozená potrava je lidská krev. Upír, který zabíjí lidi jen pro svou potravu, patří do nebe. Ten, co zabíjí ostatní upíry pro radost a potěšení, s lidmi si hraje, než je zabije, ten patří do pekla. I vegetariáni se někdy dostanou do pekla. Každý mrtvý se objeví za těmito dveřmi,“ a ukázal na ty masivní dveře na konci sálu. „Když se ho dotkneš, zjistíš vše dobrého a zlého, co kdy udělal a posoudíš, kam patří. Pak už ho jen předáš Dieovi nebo Diablovi a ten ho odvede tam, kam patří. A nemysli si, Diablo není zlý, jen udržuje pořádek v pekle a to by mohlo být vše.“ Usmál se na mě. Pak mi ukázal na ten největší trůn a naznačil, ať se posadím. Nesměle jsem se usadila a usmála se. Byl pohodlný. Poté Élevé zatleskal a za mnou se něco pohnulo. Dovnitř vpluly tři postavy. Předstoupily přede mě a uklonily se.
„Já jsem Dieo, spravuji nebe,“ usmál se ten nejstarší z nich. Vypadal mile a upřímně. Měl hnědé vlasy stažené do zadu a zlatohnědé oči.
„Já jsem Diablo, udržuji peklo,“ zašklebil se takový menší upír s rudýma očima. I přes ty oči v něm byla vidět laskavost a oddanost.
„A já jsem Estafette, starám se o zemi, ale nezasahuji tam. To je tvá práce,“ uklonil se nejmladší z nich. Vypadal vesele a mile se umíval. Oči měl fialové. Zkoumala jsem je a on si toho nejspíš všiml.
„To dělá krev vodních živočichů, mám rád žraloky,“ usmál se Estafette.
„Já jsem Bella a nejspíš vládnu tomu všemu,“ rozesmála jsem se a oni se mnou. Bylo tam skvěle. Panovala tam skvělá nálada a já byla nadšená.
„Tak snad abych šel hledat svoji Ravissante, Bello?“ usmál se na mě a já ihned pochopila.
„Ty patříš zaručeně do nebe,“ zářivě jsem se na něj usmála. Úsměv mi oplatil a přešel ke mně. Objal mě a zavzlykal mi do ramene.
„Ani nevíš, co to pro mě znamená, dala jsi mi budoucnost s mojí milovanou, děkuji,“ zašeptal a chopil se boha. Ten mávl rukou a před námi se objevil portál. Byl kulatý a v něm se vlnila bílá hmota. Dieo s Élevém do něj vstoupili a usmívali se. Pak jejich těla zmizela a s nimi i portál.
„Měla by ses umýt a převléknout,“ vykašlal ze sebe Estafette. Pořád jsem byla od bláta a od krve v těch potrhaných šatech. Jen jsem se zasmála. Mezitím do něj žduchl Diablo a napomenul ho.
„Neměl bys jí tykat, není to slušné,“ zamračil se Diablo.
„To je v pořádku. Tykejte mi, jsem Bella. A kdepak mám svůj pokoj?“ otázala jsem se nadšeně.
„Pojď, zavedu tě tam,“ usmál se Estafette. Podal mi ruku a já ji ráda přijala. Vedl mě těmi dveřmi za trůnem bílou chodbou. Byla strašně dlouhá a na konci byly vyřezávané, zdobené a dřevěné dveře.
„To je tvůj pokoj, než vejdeš, představ si, jak by měl vypadat a všechno co v něj potřebuješ mít a pak vejdi. Nejdeš to tam. Teď se ti splní každé přání,“ usmál se.
„Děkuju, a kde máte pokoje vy?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Já ho mám na konci této chodby,“ a ukázal napravo. „Ostatní tu pokoje nemají, netráví tu moc času. Oni bydlí v pekle a v nebi,“ zase se zářivě usmál. Bylo to logické.
„Já jsem posel, když je potřebuješ svolat nebo někomu něco vyřídit, pošleš mě,“ vysvětlil mi. „A teď tě nechám zabydlet se,“ mrknul na mě a vyrazil ke svému pokoji. Já si jen vybavila pokoj, jaký bych si přála a vzala za klidu.

=>

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vládce upírů - 7. Poslání: