Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vládce upírů - 8. Druhá šance

12.02.2010 (07:00) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3287×

DRUHÁ ŠANCE
(Bella)

Zalapala jsem po dechu. Byl ještě lepší, než jaký jsem si představovala. Zdi byly béžové, naproti mně stály troje dveře. Koupelna, šatna a “ložnice“. Tyto tři pokoje byly navzájem propojené a všechny stejně velké a luxusně vybavené. Té největší místnosti, ve které právě stojím, vévodila z jedné strany obrovská knihovna, bohužel zatím prázdná, a velký psací stůl vyrobený z tmavého dřeva. K tomu pohodlná židle. Na druhé straně pokoje, naproti knihovně a stolu, se povalovala kožená bílá pohovka a plazmová televize. Snad bude fungovat i tady, nevím, kde to jsme. Dál tu bylo na každé straně velké okno se závěsy, ty byly bílé se zlatým lemem. Dokonalé. Ale dál jsem si pokoj už neprohlížela a vběhla do koupelny.
Sundala jsem si svoje “šaty“ a smyla ze sebe ve sprše špínu a krev. Pak jsem si napustila vanu plnou pěny.  Jen tak jsem tam ležela a užívala si to. Takže teď jsem nejmocnější upír na světě. No, to si nechám líbit. Jenže co oni? Já Edwarda stále miluji, ale vím, že on mě ne. Nechám ho být. Musím zapomenout. Vždy jsem chtěla být užitečná a teď mám možnost. Dostala jsem druhou šanci a já se jí chopím. Budu celou věčnost sama, vím, že už nikdy nebudu nikoho milovat jako Edwarda. Jemu bude vždy patřit mé srdce. Tak a teď je načase přestat na něj myslet a dozvědět se něco o tom, kde jsme a o své moci a povinnostech. Vylezla jsem z vany a šla do šatny. Byla prázdná. Zamračila jsem se a v tom se objevila stříbrná záře. A pak byla šatná najednou přeplněná. Usmála jsem se a šla se obléknout. Vybrala jsem si světle modré šaty bez ramínek a baleríny stejné barvy. Pak jsem si přála zrcadlo a najednou stálo přede mnou. Málem mi vypadly oči z důlku. Vypadala jsem stejně a přece o mnoho lépe. Ani Rose by se mi krásou nevyrovnala. Neměla by nejmenší šanci. Oči jsem měla zářivě zlaté, obličej bílý a jemně narůžovělý, dokonale řezané rysy a měkce růžové, plné rty. Koukala jsem tam na sebe jako na bohu. Zatřepala jsem hlavou, učesala jsem se a vyšla z pokoje.
Takže napravo má pokoj Estafette, rovně je sál ale co je nalevo? Prošla jsem chodbou, uchopila kliku a užasla jsem. Byla tam malá terasa se zahradním stolkem a čtyřmi židlemi. To by však nebylo nic tak úžasného, ale hned za ní se rozprostírala nádherná zahrada. Uprostřed ní protékala a hučela říčka, všude svítilo sluníčko a já se třpytila jako diamant. Tráva byla poseta lučními kvítky a záhony pečlivě upravované.
„Líbí se ti to?“ zeptal se někdo za mnou.
„Je to nádhera,“ ujistila jsem Estafetteho. „Tvoje jméno je jazykolam, nemáš nějakou kratší přezdívku?“ zeptala jsem ho s nadějí, že mi nějakou navrhne. Jen zapřemýšlel a záporně zakroutil hlavou.
„To je škoda,“ smutně jsem se na něj usmála a on se najednou rozzářil.
„Tak mi nějakou vymysli,“ zavýskl. Trochu mě překvapil a moje fantazie byla na nule.
„A co třeba zkrátit tvoje jméno? Třeba Esta? Nebo Fett?“ zeptala jsem se ho. Chvíli uvažoval a naznal, že Fett je lepší.
„Povíš mi tvůj příběh?“ zeptala jsem se ho
„Žádný není, prostě si mě Élevé vybral mezi pralidmi a kousnul mě. Já se změnil na upíra a od té doby jsem s ním, Diablem a Diem,“ odpověděl klidně. Pak jsem se šli posadit na terasu a povídali si a povídali.
„Víš, v zrcadle osudu jsme viděli tvůj život. Zrcadlo nám ukáže vše, co chceme vidět. Ať minulost, přítomnost či budoucnost. Élevé nám řekl, že jsi vyvolená a ukázal nám tvůj příběh. A chtěl jsem se jen zeptat, jestli ho pořád miluješ?“ zeptal se tiše a sklopil pohled.
„Ano, milovala jsem ho, miluji a vždycky milovat budu, na tom se už nikdy nic nezmění,“ zašeptala jsem a v hrudi se mi ozvala zase ta samá díra.
„Promiň,“ omluvil se a dál koukal do země.
„Nemáš se za co omlouvat, jsem v pořádku. Život mi poskytl druhou skvělou šanci a já se jí ráda chopím,“ usmála jsem se na něj. „A co jsi říkal o tom zrcadle osudu?“ odvedla jsem řeč jinam. Vesele mi začal vyprávět, že nahoře nad sálem je spousta magických předmětů, jako zrcadlo osudu. Vidíte v něm minulost, přítomnost i budoucnost. Ukáže vám kohokoliv, kdekoliv. Tak trochu mě nadchlo a řekla jsem si, že ho budu muset vyzkoušet. Z přemýšlení mě vytrhl až Fett.
„Měla by sis zajít na lov, vypadáš vyčerpaně. Co jsem se naposledy díval, za dveřmi už přešlapuje aspoň deset upírů. Zítra budeš muset rozhodnout co s nimi.“ Musela jsem uznat, že mám docela hlad.
„Ehm, Fette? Jak se mám dostat na lov?“ zeptala jsem se.
„Dej před sebe ruku a řekni si, kam chceš. Otevře se portál a ty jím projdeš, je to snadné,“ usmál se na mě. Napřáhla jsem před sebe dlaň a představila si místo, kde jsem se setkala s Élevém. Pak se přede mnou objevil zelený portál.
„Do pekla je černý, do nebe bílý, na zem zelený a sem zlatý,“ usmál se mému nechápavému výrazu Fett. No ano, to zní logicky. Nadechla jsem se a vešla do té zelené hmoty přede mnou. Udělala jsem krok a za tělem strčila dovnitř i hlavu. Najednou jsem neviděla zahradu, Fetta ani slunce a ocitla se uprostřed tmavého lesa. Byla noc.

=>

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vládce upírů - 8. Druhá šance: