Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 8. kapitola

09.06.2013 (07:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3596×

Edward

Ve Forks je deštník nedílnou, tradiční součástí života. Proto se už stal i prostředkem k nešikovnému flirtování. Takže když mi Jessica Stanleyová nabídla, abych se schoval pod ten její se vzorem kůže bílého tygra, vzal jsem nohy na ramena. V podstatě je to hydrofobní nabídka k sexu.

„Ten je heterák asi jako růžové Supry Nelsona ze čtvrťáku,“ utrousila Lauren, potom, co se k Jessice seběhl dívčí klub, což je eufemismus ke sletu čarodějnic. A to je zase zjemnění něčeho ještě horšího.

„On není gay! Přísahám bohu, že mi civěl na prsa!“ To nebyla lež jako věž, ale ono se to zkrátka nedalo minout.

„Tobě čumí na kozy každý. Něco tak velkého se nedá přehlédnout.“

„Ale něco tak božského přece nemůže být čtyřprocentní!“

„Ale může. Tomu se říká – zákon schválnosti.“

Středoškolské problémy jsou něco šíleně fádního a jejich závažnost by se mi za nehet vešla. Viděl jsem už všechno, tudíž tohle bylo ještě směšnější, než za běžných okolností. Možná bych měl začít tuhle jejich kampaň – oteplení studeného Cullena - podporovat, aby mi konečně daly pokoj. Jdou po mně jak slepice po flusu, přestože do okolí stále vydávám negativní energii.

„Měl bys jedné dát. Bude klid a ty si vrzneš,“ smál se mi Emmett z druhé strany parkoviště. Na toho je spolehnutí. „Taková placka pod tebou, co by zůstala,“ utahoval si dál z mého nulového sexuálního života a nedostatku možnosti seznámení. Má někdo za bratra takového ptáka jako já? Má. A zrovna já.

Po těch letech už jsem se ani neobtěžoval ho sežehnout pohledem a posadil se za volant. Hned oxidoval vedle mě. Ale jsem rád, že ho mám. Ať mě klidně rozebere každý den na deset Edwardů a pije mi jed – hlavně, že je naživu. Relativně. Už znám ten pocit, když lidský jedinec odejde z domova, a ten, co na dotyčného čeká, neví jistě, jestli se vrátí, protože je velmi křehký a smrtelný. My možná nebyli křehcí po fyzické stránce, ale po té psychické na světě nebylo rozbitnější bytosti. A to je právě ten problém – žízeň, která s námi zmítá jako hurikán s domem ze dřeva. Stejně jako emoce. Myslím, že pokud musí být v přírodě všechno v rovnováze, tak to je ten náš balanc. Psychika na hovno versus tělo z kamene.

„Jak je Jasperovi?“ chtěl vědět, už vážný.

„Neměli jsme ho ještě tak brzo tlačit do školy. Učí se ovládat pár let a nastoupí na střední školu plnou šťavnatých teenagerů. Podle mě to je jako postavit před diabetika mísu cukrovinek a smát se mu, že nemůže.“

„Nepoužil si svoji oblíbenou analogii s whisky,“ všimnul si hned ten všetečka. „Ale já vím, proč ne… Měl bys ubrat skepsi, brácho. Už to dávno nedělá jen kvůli sobě. Alice je přednější, než zasraná empatie… Stejně, tohle je děsné. Nevím, jestli se smát, anebo brečet nad tím, že upír má dar empatie. To není jen špatný vtip, ale ten zákon schválnosti. Evoluce má smysl pro humor.“

„Já bych si telepatii taky klidně ušetřil.“ Aspoň myslím.

„Hele, ale představ si, kde by Jasper byl, kdyby nebyl pan charisma.“

„Součást ekosystému. Nikdy by se nedostal do armády, nepotkal Mariu, a tak dále, a tak dále.“

„Jediná vlastnost, co ti změní život. Kouzlo osobnosti se na jednu stranu ještě podceňuje, když se to vezmu kolem a kolem…“

„Každopádně, Jasper je na tom hůř, než si Alice myslí. Což je účel. Nepřizná se nám, jak je to pro něj těžké a dokonce přede mnou skrývá část svých myšlenek. Cítím z nich, že je ovládá a snaží se na něco nemyslet. A poté akci dneska v jídelně, když se ta holka nahnula, došlo mi, co to je. Už tak je ponižující být slabým článkem. Nováčkem v rodině vegetariánů. Potrvá to, než si zvykne.“ Potom jsme už o Jasperovi přestali mluvit, protože jsme byli na cestě v hlubším lese – silnici k našemu domu, a to už je hranice, kam slyšíme i naše tiché hlasy. Ne, že bychom o něm nediskutovali poslední roky pořád, ale nic příjemného to není. Nevím, jestli to bylo horší o něm bez něj, anebo o něm s ním.

Byli jsme sice rodina svázaná nezlomitelnými pouty, ale taky svědci. Když jsem se já vzbouřil a odešel na deset let, viděli to jen moji rodiče. Ale on je pod drobnohledem hned několika upírů, co ho milují. O to je to nesnesitelnější.

Odbily tři hodiny odpoledne a navíc je pondělí, což znamenalo jediné. Nejdepresivnější část týdne od doby, kdy se světem rozšířilo VSV a naše rasa začala poprvé v historii umírat bez vlastního přičinění. Taky jsem nikdy v existenci necítil víc participaci na našem druhu. Nevím, jestli to byl tmel, ale uvědomoval jsem si naši nesmrtelnou komunitu víc, než kdy dřív. A myslím, že to platilo pro každého upíra. Naráželi jsme na sebe stovky a tisíce let. Cítili se na kilometry daleko, ale zajímalo nás jediné – potenciální nebezpečí. Až teď se staráme i dál.

Klany a nomádi po celém světě nyní stáli u televize, drželi se za ruce, pokud měli koho, a bez dechu sledovali obrazovku televize. Nevíme, kdo ten kanál zřídil, ale ať už to byl kdokoliv, pochopil, že upíří existence jakožto věc věčná není v případě selhání jen prachem a nachovým dýmem, ale i něčím, co se musí uctít, a pamatovat na to.

Já seděl mezi Rose a Emmettem na pohovce a hladil sestru po rameni, aby byla klidná, protože nikomu z Denali se nic nestane. Ale my bohužel a bohudík neměli přátelé – v případě Aljašky rodinu – jen v Denali.

Proč jsme tu seděli a civěli na šedou obrazovku? Proč jsme se uvnitř klepali strachy? Protože za chvíli se tam objeví jména. Jména těch, kteří zemřeli krutou a bolestivou smrtí vinou odporné rasy, která v tomhle světě ani neměla, co dělat, a narušovala přirozený řád věcí.

Kdybych potkal vílu, na místě ji roztrhnu v půli. Nebo bych ji vykopnul zpátky do její sféry, ale to by asi taky nepřežila.

„To bude dobré, Rose,“ šeptla Esmé a usmála se na ni. Matka zůstane i ve stavu katastrofy silná a přesvědčuje děti, že vlastně ani žádná pohroma neprobíhá, ale jen takové… oťukávání.

„Ještě nikdy nenastalo pondělí, kdy ta obrazovka byla jen šedá. Nebude to dobré, mami,“ odvětila Rose. Neodsekla, ale pokojné to taky nebylo.

Carlisle pevněji sevřel Esmé kolem pasu a přitiskl si ji na hruď. Jasper obmotal ruce kolem Alice a všichni jsme přestali dýchat, protože už to začalo. Jména plynula pomalu bílou barvou ve fontě Verdana.

Nikodema

Alistair

Henry Jack

Celý německý klan Ella, Irma a Else

Z irského klanu Siobhan a Liam

Po zobrazení posledních jmen jsme všichni šlehli očima ke Carlisleovi. Esmé nezalapala po dechu jako člověk, ale ruku na ústa si položila. Vypadala vyděšeně. Strach cítila, jelikož si myslela, že Siobhan a Liam tohle přežijí – věřila v jejich sílu a rozvážnost. Ale teď už to ani oni nezvládli. Carlislea to naprosto zdrtilo. Byli to jejich velmi dobří přátelé.

„Tati, já…“ Carlisle nepatrně zvednul dlaň, aby mě umlčel.

„Myslím, že se musím jít projít. Potřebuji… čerstvý vzduch,“ zamumlal bez špetky emoce. Znělo to jen unaveně. S těmihle slovy odešel z místnosti a poté i z domu. Esmé, samozřejmě, s ním. Z tohohle se bude vzpamatovávat ještě hodně dlouho.

Jména zesnulých posledních pár minut vyvolávaly bolest a smutek. Dokud nezmizely, pravděpodobně se nikdo neodvážil promluvit.

„Osm upírů… Tolik jich ani za celou dekádu nezemře v nějaké bitce. To je šílené,“ zašeptala Rose s čirým strachem, který mocně proudil jejím tělem. Nenáviděla to, co jsme. Ale jakmile jsme začali umírat, přišlo jí to nespravedlivé a nepřirozené. Toho, co máš, si začneš vážit, až když to ztratíš…

„Co když budeme poslední upíři na světě?“ uhodil hřebíček na hlavičku Emmett. „Vegetariáni.“

„Přijde mi to s každým pondělím reálnější. Oni by na zvířecí krvi nedokázali existovat. Musí to být tvoje svobodná volba a tu nemají. Nikdy mít nebudou,“ odvětil jsem. Když chcete být vegetarián, musíte se rozhodnout na základě víry. I tak je to zkurveně težké. Ale aby k tomu upíra dotlačila smrt? To není jenom nemožné, ale taky naprostá kravina, která není uskutečnitelná. Jinak by to bylo záchranné lano, ale naše cítění ho nemilosrdně přestřihlo.

„Stvořili bychom nové upíry. Celou hromadu. Nechci tu být sám mezi lidmi. Jsou divní… A živí.“

„Víte co? Nejdůležitější je, že jsme spolu a držíme pohromadě. Sice mám vztek na celou tu vílí záležitost, ale my přežijeme. Víc už snad ani nemůžu chtít, protože i to je luxus, kterého se ostatním nedostane,“ řekla Rosalie a usmála se. Přitom mě a Emmetta chytila za ruce. Pozdvihl jsem obočí, protože nebylo zvykem, aby byla Rose za modrou sovu a někdo, kdo se spokojí s málem.

Katastrofa hýbe s našimi existencemi, ale taky žebříčkem hodnot.

Rose se ze mě podívala na Emmetta, aby mu věnovala pohled – jsi to nejdražší, co na světě mám. Jen jsem zdvihnul koutky a podíval se stranou.

V té chvíli jsem si přál, abych to neudělal. Abych ještě chvíli existoval v nevědomosti a nechával se opíjet mrtvou krví.

„Jaspere, co to tu máš?“ chtěl jsem vědět, když jsem o jejich soukromé klubko s Alicí – jsme jako jeden – zavadil očima. Přestali se mazlit a Jasper sklopil zrak k tomu, na co jsem ukazoval. Pomalu mu mizel úsměv z tváře a já myslel, že se rozpadnu na milion kousků, jestli kdokoliv nevyslyší moje prosby, aby se realita stala noční můrou, ze které se probudím.

O dva centimetry si vytáhnul vyhrnutý rukáv košile na ohnutém lokti výš. Z toho místa flexe, odkud jsem viděl vycházet jemný, bílý popílek, odpadnul kus mramorového kloubu.

„Já… Já myslím, že budu potřebovat pomoc.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 8. kapitola: