Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 7. kapitola

01.06.2013 (20:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 4078×

Bella

Jeden jediný výstřel překopal můj život od základů – už v té chvíli, kdy vyšel - uši mi z té obrovské, děsivé rány zalehly - a na kůži se mi usadil střelný prach, jsem věděla, že tohle se se mnou potáhne, až dokud moje vlastní srdce neutichne.

Bylo to na poslední chvíli. Doplazila jsem se ke dveřím spolujezdce, ze kterých ještě nebyl cedník, vytáhla ten proklatý šuplík a v hromadě dlouhých, těžkých zbraní našla tu krátkou. Lehká, ale svým způsobem těžká. Netušila jsem, jak se drží a jak s ní mířit – ve tmě ani nebylo kam. Ale když jsem slyšela kroky u kapoty, prostě jsem ji zvedla a palcem stiskla spoušť.

A teď tu ještě pořád sedím kousek od chladnoucího těla, rukama si objímám trup a z očí se mi řinou slzy, protože jsem někoho zabila.

Nechápala jsem to. Světem se táhne pověra, že když máte v ruce zbraň, všechno je zpomalené. Zvlášť v akci, kdy se vaše tělo zalije adrenalinem. Ale není to tak. Na tomhle šprochu není ani pravdy trochu… Je to ještě rychlejší. Nedokážete si promyslet nic, a pak už jen slyšíte, jak vaše oběť padá k zemi a lapá po vzduchu. Jde to těžko, protože z úst se jí valí krev.

Studená zem mě netrápila. Ani mrholení. Nevím, jestli jsem se třásla zimou, anebo stresem.

Bříško prstu z oceli, potažené saténem, mě pohladilo pod dolními víčky. Pevně jsem semkla oči a pocítila bezpečí, protože tuhle kůži poznám kdykoliv na světě.

„Páchneš jako můj bratr. Kdo jsi?“ A kurva! Tohle není Izmael! Jeho tenor totiž taky poznám i se zalehlýma ušima. Teď jsem slyšela bas.

Otočila jsem se doleva a ani si toho upíra neprohlédla – jen po čtyřech táhla co nejdál od něj. Směšný pokus o útěk, ale byl to instinkt, kterému jsem v tom momentě nedokázala odporovat.

Náhle stanul přede mnou a vytáhnul mě za krk na nohy. Za hrdlo ne! Au!

„Omlouvám se. Nechtěl jsem ti ublížit. Nejsem člověkem tři tisíce let, takže nevím, kde…,“ blekotal nervózně - ten zbytek jsem ani neslyšela - a opřel mě o zadek auta, už za ramena. „Ty jsi sice víla, ale princip je stejný.“ Vzhlédla jsem uboleně k němu a rozšířila oči. Definitivně upír.

Jedno zadní, neprostřelené světlo auta mi dovolovalo na toho krásného chlapa vidět. Vlasy měl v téhle tmě tmavé, sčesané dozadu v elegantním účesu jako ze šedesátých let, a ostře řezaný, velký nos dokonale rovný. Taky měl velké uši. Ale jeho štíhlý obličej s hranatou bradou byl prostě perfektní. Jak jinak.

Musela jsem hodně zvednout hlavu, abych na něj viděla – byl vysoký a útlý. Kolem krku měl obmotaný blankytně modrý šál. Ladil mu s šedým sakem.

„Kdo jsi?! Na to bych se měla ptát já,“ řekla jsem mu a byla ráda, že je tady. Mohla jsem myslet jen na něj a ne na to, co se stalo.

„Nezmínil se… Samozřejmě,“ zamumlal a zakroutil hlavou. Jinak neměl v tváři ani snítko emocí. Zkrátka upíří poker face. Jeden aby si domýšlel, co si teda myslí. „Dovolte mi představit se, slečno. Jeremiáš Vogler.“ Krátce se uklonil a usmál, zatímco mně všechno zacvaklo na správné místo. On je bratr Izmaela. Utrhnutý sourozenec z fotky.

„Co ty tady, kurva, děláš?“ zahřměl Izmael svým vysokým hlasem, ze kterého mi naběhla znova husí kůže a vstaly chlupy na zátylku.

Jeremiáš se otočil upíří rychlostí k němu a o kousek se posunul doprava, takže jsem přes jeho předloktí mohla vidět Izmaela, který se tvářil… Bože, už jsem ho viděla nasraného, ale to byl slabý kalibr oproti tomu, jak se tvářil teď. Černýma, vyvalenýma očima metal blesky. Vypadal šíleně. O to byl děsivější, protože – co může být horšího, než nepříčetný upír?

Jeho bratr se pohnul směrem k němu a on běsně zavrčel. Ten příšerný zvuk se táhnul lesem.

„Opovaž se na mě sáhnout!“ přecedil skrz vyceněné zuby, když Jeremiáš došel až před něj a zvednul ruku. Bylo to obezřetné – hýbal se v jeho těsné blízkosti velmi pomalu. Paži zase rezignovaně spustil. Izmael na něj ještě jednou zavrčel s ohrnutým, horním rtem, a pak přešel ráznými kroky ke mně. Srdce mi začalo zběsile bušit, protože jsem viděla, jak je naložený a neopovážila bych se mu teď jakkoliv protivit.

„Ty jsi kráva pitomá! Ještě jednou tě budu muset hledat na dálnici a zabiju tě sám!“ Schytala jsem jeho hněv i já. S tím jsem ovšem počítala – vždyť jsem utekla. No, teď si to odnesu ještě i za Jeremiáše. Nevím, co si udělali, a nemůžu tvrdit, že mě to nezajímalo.

Chytil mě pod ramenem jako kus masa bez citu a stáhnul mě z toho auta. Klopýtala jsem a zase si uvědomila, co se tu vlastně stalo.

„Proč zase řveš?“ zavrčel rozčíleně.

„Já… Já jsem někoho zabila,“ vyřkla jsem tu holou skutečnou nahlas.

„Někoho si zabila a nechtěla si… No, to je skvělé. U tohohle iracionálního, lidského výlevu emocí já být nechci!“ Mrštil se mnou o zem a já dopadla na bok do zasněženého placu, odkud sníh ještě nezmizel. Bylo mi jedno, jak se mnou zachází. Měla jsem jiné starosti.

„Bratře…,“ začal Jeremiáš.

„Neříkej mi tak! Je mi z toho zle!“ zasyčel Izmael znechuceně. S Jeremiášem to ani nepohnulo… Možná, že pohnulo, ale prostě to nevidím, protože je to upír a nijak se netváří.

Zato Izmael měl teď ve tváři víc emocí, než za celou dobu, co ho znám. Nenávist z něj plála jako oheň z Brány do pekla v Turkmenistánu. Zemní plyn tam uniká z kráteru od roku 1971. Bude taky tak dlouho Izmael vydávat do okolí ty svoje pozitivní vlny?

„A ty vstávej!“ rozkázal mi. Sněhová pokrývka byla dobrá ledová sprcha – probudila mě. Dost na to, abych se mu jako vždycky vzepřela.

„Jdi do hajzlu, Izmaeli,“ zašeptala jsem slabě, ale pro něj dost jasně. „Chováš se jako totální zmrd, ale já nemůžu za to, že je tady,“ vyčetla jsem mu a ukázala na jeho bratra.

„Tak ta je dobrá,“ poznamenal Jeremiáš a pousmál se.

„Jo, je úžasná jak psí řiť,“ utrousil. Hele!

„A proto s ní spíš.“

„To bylo jen jednou!“ vykřikli jsme s Izmaelem unisono. Zakroutila jsem nad tím hlavou a s menšími obtížemi vstala, protože s odezněním transu se do mě zakousla zima. A dost tvrdě. Otřela jsem si špinavé ruce o kalhoty a sykla bolestí – oděrky po celém povrchu dlaní se začínaly hlásit o slovo.

„Někoho jsem zabila,“ řekla jsem zase. Asi to ráda vyřvávám do okolí. Je mi pak lépe? Nevím.

„Už jsme slyšeli,“ odsekl Izmael a obhlížel místo činu. Zvednul se mi žaludek, když popadnul tu mrtvou vílu a hodil ji do auta jako mlynář pytel mouky na povoz. Takhle uctivě s ní zacházel.

Dala jsem si dlaň přes ústa a snažila se nepozvracet. Navíc to nebylo jediné tělo, co tu posbíral… Jeremiáš mi asi zachránil život.

Když jsem zabodla pohled do země, abych už nic neviděla, periferně jsem si všimla, že Jeremiáš na mě zírá. Začala jsem mu to plně oplácet.

„Amálko, odcházíme. Daryl má hlad a já taky,“ zavelel po chvilce Izmael. „Neruším vás?“ optal se ironicky, po tom, co vstoupil do soukromé bubliny mě a jeho bratra. Popadnul mě zase za paži a táhnul pryč. Zakopávala jsem a mrzla, ale už po mně aspoň nikdo nestřílí. Otáčela jsem se po Jeremiášovi a měřila si ho stejně, jako on mě. Líbil se mi. Asi jsem se narodila pro to, abych hledala partnery v přirozených nepřátelích. Jen netuším, co si o něm myslet… Vypadal tak klidně a seriózně. Izmael byl sex a zlo – to na něm bylo vidět na první pohled. Jeremiáš zase elegance a mír. Možná jsou jin a jang, ale ještě bych si měla počkat, než někoho strčím do škatulky.

Izmael se najednou obrátil a zuby odtrhnul… pojistku z granátu. Než jsem se stačila pořádně nadechnout, hodil ho za volant a mně dal ruce podél hlavy – na uši.

Auto vybuchlo přesně jako v akčních filmech. Rána to byla nepochybně obrovská, ale moje bubínky byly chráněny jeho kůží, která nepropustí nic.

„Ale Jeremiáš…,“ hlesla jsem vyděšeně. Vítr změnil směr a odfouknul dým vycházející z výhně opačným směrem. On už tam nestál. Byl pryč.

„Ještě jednou přede mnou řekni to jméno a poběžíš za autem,“ slíbil mi nemilosrdně, když mi sundal dlaně z uší. Další prohibice na jméno. Nesmím vyslovovat nahlas Edita a Jeremiáš. Ale na to mu z vysoka kašlu. Po tomhle nenásledovala žádná časová pauza, no, přesto jsem najednou seděla v autě, které bylo zaparkované na odpočívadle. Ale vážně už si zvykám na to, že oni stojí tam, a pak zase tady… A já tam a znenadání sedím na vyhřívaném sedadle.

„Daryl tam přijede?“ uvědomila sem si s úlekem, když už jsem se netopila v onyxových očích jednoho krasavce.

„Samozřejmě. Snad se ho nebojíš? No tak… Vždyť si jen ztratila svého jediného ochránce, co tě začínal mít rád,“ přecedil skrz široký, škodolibý úsměv ironicky. Hajzl jeden.

„Já tě tak nesnáším,“ hlesla jsem, založila si ruce na prsou a odsunula se na koženém sedadle - co nejdál od něj.

„A mé srdce z toho krvácí a puká,“ pronesl teatrálně.

„Idiote.“

„Vrahu.“ Vyvalila jsem oči a pootevřela ústa, když mi tohle chladně odseknul. Přímý, čistý zásah. Dokázal z jednoho slova udělat ostří, které vámi projede, a vy jste rádi, že vůbec konverzaci přežijete.

Zbytek cesty jsem se na něj už ani nepodívala a snažila se jen držet slzy.

Mekáč už nefrčel. Proto to tentokrát po další krvavé akci – bůhví, co dělal on – zapíchnul na parkovišti Burger Kingu. Mňamka. Po tom, co jsem někoho zastřelila, mám na burgery chuť.

Neměla jsem tušení, kolik je, ale každopádně byla tma a fast food vylidněný.

Když jsem vystupovala, zaslechla jsem bouchání vycházející z kufru.

„Co to bylo?“

„Bello, už mě dneska neser. Nemám náladu na tvoje další výstupy. Stačí mi můj bratr,“ utrousil a ráznými kroky pokračoval dovnitř.

„A já asi mám náladu na ty tvoje!“ Ani se na mě neobtěžoval podívat a jen mávnul rukou, jakože ztráta času. Zvedla jsem ruku a ukázala prostředník jeho zádům, ale šla za ním. Všimla jsem si přitom bílého jeepu. To bylo Darylovo auto… Po tom všem se musím ještě postavit tváří v tvář svému fatálnímu selhání.

Seděl v boxu, sehnutý nad tácem, zády k nám. To bude průser…

„Dobré ráno,“ pozdravil ho Izmael a zasedl ke stolu na druhé straně. Daryl mu neodpovídal a pochybuju, že kvůli tomu, že hovořit s plnými ústy je nevychované. Když vám totiž odpoví Daryl, musíte si toho vážit, protože to on moc často nedělá.

„No, tak pojď, Amálko. Pozdrav taky Daryla,“ vychutnával si mě Izmael a zakmital prsty, ať se k nim přidám. Pomalu, krůček po krůčku, jsem našlapovala. Nakonec už nezbývaly žádné metry a já mu musela přijít na oči – posadila jsem na červenou lavici vedle Izmaela.

„Ahoj,“ hlesla jsem a víc provinile to znít nemohlo. Kousal do své kuřecí rolky a ignoroval mě. Zakašlala jsem a zopakovala: „Ahoj.“

Konečně ke mně zvednu pomalu své pomněnkové, malé oči. Díval se na mě jako na někoho cizího při cestě veřejnou dopravou.

„Daryle, mě to hrozně moc mrzí. Nikdy jsem tě nechtěla podvést, ale taky nechci umřít,“ pronesla jsem třesoucím se hlasem se statusem – vinná.

Popotáhnul a dokousal kus žvance. Přitom mě sledoval výrazem, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Potom zmuchlal kartón ve své ruce do koule a vytáhnul si druhé jídlo.

„Můžeš mi odpovědět?“ dožadovala jsem se komunikace. Šíleně mě znervózňoval. „Fajn, tak budeme mlčet, jak máte vy dva ve zvyku!“ štěkla jsem a sklopila oči ke svému, krví zacákanému tričku, které jsem žmoulala v prstech. Obsluha si nás naštěstí nevšimla, protože evidentně je brzká ranní hodina a oni už mleli z posledního. Kromě toho tu jiní zákazníci nebyli.

Nadskočila jsem, když na stůl dopadla těžká, kovová koule s otvory po celém obvodu a červeným tlačítkem na vrchu.

„Jak jsem řekl – musíme si promluvit,“ řekl Jeremiáš, který stál u našeho stolu a díval se na Izmaela. Teď byl ve světle – ve skutečnosti neměl tmavě hnědé vlasy. Na hlavě se mu prala světle hnědá se zrzavou. Ještě pěknější a vyšší…

To, co udělal Daryl, když k němu zvednul oči… No, ten ho stoprocentně neměl rád, protože se zastavil ve spásání potravy a otřel si ústa hřbetem ruky. Vstal s nosem nahoru a vzal tác do rukou. Prošel kolem Jeremiáše a celou dobu si ho měřil – bradu musel pořádně zvednout, aby mu viděl do černých očí. Potom si sednul k vedlejšímu stolu, jakoby k nám nepatřil, a už nám nevěnoval snítko pozornosti.

Jeremiáš se na něj ještě chvíli s rukama za zády díval, a pak se posadil místo něj. Atmosféra by se dala krájet. Hustá jak stolní olej.

„Odcházím,“ oznámil Izmael a začal se zvedat. Zády jsem se nalepila na lavici, když Jeremiáš vylítnul a chytil ho přes stůl ze shora za rameno.

„Ein li koach… Bvakvaša!“ zavrčel Jeremiáš vztekle a zatlačil ho násilím zpět na místo. Dřevotříska nebezpečně zapraskala. Mimochodem, právě jsem slyšela použít prastarý jazyk jeho původní uživatele. To se jen tak někomu nepoštěstí. No, hebrejština je každopádně hrozná. Šamšomšalala…

Poprvé jsem viděla, aby někdo Izmaela k něčemu donutil. Třeba si i jen sednout.

Jeremiáš sebral ze stolu tu kouli a nastavil mu ji přes ksicht.

„Co já s tím?“ zasyčel Izmael a zlostně to od sebe dostal hřbetem ruky, když do toho praštil.

„Tohle už jsi přehnal, Izmaeli!“ To, jak vyslovovali svoje jména jako správní rodáci… Ten přízvuk byl boží, přestože potlačený léty.

„Já nevím, kurva, co to je!“ odsekl zuřivě a prásknul pěstí do stolu, kde udělal díru. Ten to tu snad rozmlátí. Položila jsem mu dlaň na vnitřní stranu stehna a jemně mu ho přetřela, aby začal vnímat taky něco jiného. Jinak jsem se tvářila – já nic, já muzikant a koukala na Jeremiáše.

„Lžeš. Vždycky lžeš.“

„Víš, co? Vždyť mě vůbec nezajímá, co držíš v ruce. Ať je to třeba odlitek buvolí koule, ale to ty si se mnou chtěl mluvit, tak začni, anebo už mi zmiz z očí!“ A to bylo poslední slovo. Myslím, že pak klidně začne hrát bobříka mlčení jako malé dítě. V tom horším případě se s ním dá do bitky a pozabíjí přitom všechno v okolí sta metrů. Včetně mě.

Jeremiáš chvíli civěl a nejspíš přemýšlel, jestli lže nebo ne. Nakonec ale rezignoval a přikývnul.

Dal znovu do středu dění tu kouli a otočil si ní v prstech, abychom si ji mohli ze všech úhlů prohlédnout.

„První se objevila před čtrnácti dny v Estonsku. Říká se jí Larinna. Zkratka z last rinnaga – poslední krmení.“

„Já umím estonsky!“ sykl Izmael tónem – každý debil přece umí estonsky.

„To bylo pro ni,“ odvětil Jeremiáš ledově.

„Díky,“ hlesla jsem rozpačitě, protože jsem to nečekala. Tohle drobné gesto bylo od upíra pohlazení na duši. Jeremiáš se nenechal vytrhnout z kontextu a pokračoval.

„Jednoduchý mechanismus, který spoléhá na upíří instinkty a nezvladatelnost. Uvnitř je spirála ve vílí krvi. Když to hodíš, při dopadu se to sepne a tekutina se okamžitě zahřeje. Potom trysky vypustí naprosto neodolatelnou, teplou krev… Plnou VSV.“

„VSV?“ zopakovala jsem.

„Vampire skin virus.“

„Ale když je to nakažená krev, přece ta vidina smrti vás musí… odradit. Zastavit…“

„Ty to nevíš,“ konstatoval Jeremiáš a probodnul pohledem Izmaela pohledem. Jeho povedený bratříček mi opět zapomněl něco říct. Jaké překvapení. Upřel pohled zpět na mě, protože Izmael byl stejně mimo – zíral na tu Larinnu. On nevěděl, co to je. Nevěřila jsem tomu, že lže. „Vaše krev je pro náš druh fenomén. Před VSV by po tobě každý upír okamžitě skočil, a to i uprostřed obchodního centra před zraky stovek lidí. Ta vůně… To si nedovedeš představit. Absolutně nás to pohltí. No, potom upíři začali poprvé v historii umírat a cítit strach… Máš pravdu, že to nás zastavilo a naučilo respektu. Upíři jsou nesmrtelní, ale ze smrti mají strach přímo ochromující, což vyvažuje tu nebeskou chuť vaší ušlechtilé krve. Jenže jakmile krev teče… Sebeovládání, které by musel upír vynaložit na to, aby dokázal odolat, je…“

„Nemožné,“ dořekl za něj Izmael temně. Ale protože jsem se v tom začínala učit chodit, a to dost rychle, něco mi hned docvaklo.

„Ale já mám poškrábané ruce a v kapilárách je krev!“ Ne! Já nechci umřít! Jsem příliš mladá!

„Oba dva si to velmi dobře uvědomujeme, Bello, tak s nimi tady nemáchej!“ zastavil mě Izmael s bolestným výrazem a dával mi ruce dolů. Jeremiáš se taky odtáhnul, když jsem je zvedla do vzduchu a ukázala jim drobné ranky jako od kočičích drápků. Velice chytré.

„My dva máme… zkušenosti,“ vysvětlil Jeremiáš. Nutno dodat, že to byla až moc stručná explikace. „Něco vydržíme.“ Jo, to by měli, když se mnou jeden z nich spal a já to přežila.

„Tohle je průser. Obrovský, epický průser,“ zašeptal Izmael a vzal Larrinu do ruky. Koule o velikosti mužské pěsti nevypadala přitom vůbec velkolepě.

„Proč?“

„Jestli sis nevšimla, Amálko, je to zbraň hromadného ničení.“

„Tenhle bio granát pro násosky?“

„Myslel jsem, že to máš na svědomí ty,“ přerušil naši výměnu názorů Jeremiáš. „Co bych za to dal, aby to byla tvoje práce… To znamená válku. Někdo začal vyrábět tyhle svině, takže moc dobře ví, jak celá ta záležitost s vílami funguje a využívá to k redukování naší rasy. Stačí jednu hodit do davu upírů a všichni jsou do pár dnů mrtví.“ Oba dva dlouhou dobu mlčeli, ve tváři vepsanou katastrofu. Ještě jsem pár detailů nechápala, ale já to pak z Izmaela vymámím. Nebo možná z Jeremiáše. To by se mi líbilo víc, poněvadž ten chápe, že na otázky se neodpovídá sarkasmem či otázkou.

„No, tak děkujeme za sdělení, že svět se řítí do záhuby, ale to nemění nic na tom, že tě, ty hajzle, nenávidím,“ zasyčel Izmael vražedně a vstal. „Bello, siesta skončila,“ ohlásil mi. Na něj je spolehnutí.

Poslechla jsem, a to zcela dobrovolně. Paradoxně je Izmaelův barák pro mě ten jediný bezpečný přístav na světě – věděla jsem, že i když chce, abych se dokázala postarat sama o sebe, do cesty letící kulce by vstoupil. Nezabil mě ani potom, co jsem utekla. On mě má rád. Jinak si to nedovedu vysvětlit.

Daryl strčil tác do stojanu s odpadky, zase si, prasátko, přetřel ústa dlaní a potom vztyčil prostředníček napříč uličkou. To je na mě?

„To patřilo mně,“ šeptl Jeremiáš za mnou poklidně. On je takový svěží vánek oproti těm dvěma věčně nasraným, pesimistickým negativistům.

Pokývala jsem hlavou, nervózně se usmála, mávla rukou na rozloučenou a kráčela pryč. Můj bratr a dráb už byli v tahu. Možná bych se měla ještě otočit a…

„Jeremiáši,“ oslovila jsem ho s nadějí a doufala, že už se nevypařil jako pára nad hrncem. Ale stále tam seděl. Na jednu stranu se mi ulevilo a na tu druhou jsem se chtěla propadnout pod zem až k jádru planety.

„Ano?“ pobídnul mě mile.

„Na tebe asi čeká doma nějaká nesmrtelná sexbomba…?“ nechala jsem to vyznít do ztracena. On bude vědět, na co myslím. Pousmál se.

„Ty a Daryl… Máš ho ráda?“ Co? Proč to do toho plete Daryla, proboha?

„Mám, ale jako bratra! Taky to je můj bratr.“

„Já vím. Znám vaši hierarchii… Jde o to, Bello,“ řekl mi poprvé jménem a já se uvnitř zatetelila, „že znám i Daryla. Nenávidí mě. Má mi za zlé, že jsem nebyl u toho, když Edita zemřela a… Zkrátka, jestli si chceš získat Daryla, jakýkoliv vztah se mnou ti v tom nepomůže.“ Obětoval právě náš možný vztah pro to, abych se usmířila se svým bratrem? Asi se rozteču blahem…

„Aha… To… To mě mrzí,“ šeptla jsem tiše, opět se otočila a ploužila se pryč jako hromádka neštěstí.

„Ale Bello!“ zadržel mě. S očekáváním jsem zůstala stát, ale na něj se nepodívala. „Nemám doma žádnou nesmrtelnou sexbombu.“ Doširoka jsem se pro sebe usmála a pokračovala pryč s vědomím, že tohle bude mít ještě dohru. O to se postarám.

„Neměl si náhodou hlad?“ zeptala jsem se Izmaela, když jsem nasedla do auta.

„Ten bezpáteřní kretén mě zdržel a já mám ještě práci. Najím se potom,“ odvětil a nastartoval.

„Ten bezpáteřní kretén se jmenuje Jeremiáš a je to tvůj bratr. A můžeš mi už konečně říct, proč ho nenávidíš?“ To jsem chtěla vážně moc vědět. Izmael přikývnul. No, sláva!

„Je vyšší.“ Ach jo.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 7. kapitola: