Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 12. kapitola

02.07.2013 (19:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3606×

Buenos Aires

Akt pomsty není tak prostý, jak se na první pohled může zdát. Pomsta dovedená k dokonalosti musí být trpělivá, ale setrvat činorodá. Efektivní. Pomsta může být klikatá, anebo přímá – cíl totiž zůstane stejný.

Já zvolil tu klikatou. Komplikovanější a zdlouhavou, protože nic jiného, než čas, mi nezbylo.

„Izmaeli,“ vydechla Amanda ve smrtelném šoku, když jsem dopadnul před ni ze střechy domu naproti hotelu, ze kterého si moje kořist udělala útočiště. Gaja potřebuje luxus stejně jako kyslík.

Narovnal jsem se a uhladil si vlasy, které se mi větrem pocuchaly.

„Královnin nohsled číslo jedna,“ opětoval jsem jí tiše pozdrav a popadnul ji za ruku, abych ji políbil na její hřbet.

„Doufala jsem, že už tě nikdy neuvidím,“ přiznala. Strachem se jí třásly kolena.

„Každý, kdo mě pozná, v to jednoho dne začne doufat, Amando,“ odvětil jsem poklidně. „A teď mě zaveď za tvojí matkou dřív, než ti rozmrdám tvoje kolena na želé. Mimochodem, víš, že tě k tomu nepotřebuji. Je v sedmém patře. Ale chci být uveden ve stylu, jaký jejímu veličenstvu náleží.“ Poslušně přikývla a otočila se na podpatku. Po mramorových schodech mě vedla do útrob budovy k výtahu. Nic nezkoušela. Zase tak hloupá nebyla evidentně.

„Stojíš před hotelem jako pes. Vidím, že na žebříčku vaší hierarchie si držíš pevné místo,“ nezapomněl jsem ji srazit ve volném čase, když sledovala digitální displej, který jí ukazoval, na kterém poschodí se nacházíme. Upínala na něj zrak, nedočkavá, až ode mě bude co nejdál.

„Všichni se narodíme pro nějaký účel,“ hlesla přiškrceně, aniž by ke mně zvedla své obrovské, modré oči. Sehnul jsem se k jejímu profilu tak, aby mě periferně dokonale viděla, a dlaň opřel o ocelovou stěnu výtahu před ní. Chtěla uskočit, ale neměla kam.

„Tvá matka si ale bohužel pro tebe nemůže porodit někoho, kdo ji přede mnou zachrání. Všechny vás zabiju,“ zašeptal jsem pomalu a procítěně každé slovo, ledový vzduch jí přitom vydechoval na líci. Ještě chvíli vypadala, že se skácí, ale pak se na mě otočila. Stáhnul jsem se.

„Prosím, Izmaeli, nech ji být. Já tě prosím,“ začala plakat a padla na kolena. „Nezabíjej ji. My ji potřebujeme. Je to naše matka… Vím, co udělala, ale už zaplatila,“ vzlykala hystericky a držela mě za zápěstí. Zvednul jsem ji pod loktem ze země a zavrčel.

„Ty jsi kompletně nesnesitelná, Amando. Zoufalá a směšná. O tři důvody víc, proč ti vyrvat míchu z těla,“ umlčel jsem ji a táhnul ji z výtahu, který zacinkal a otevřel dvojité dveře. Gaja k nám seděla zády v černém overalu u klavíru, ohnutá v pase s čelem položeným na klávesách. Po tak dlouhé době jsem spatřil její bledá, nahá záda ve výstřihu, kde se dal spočítat každý obratel a žebro. Přes rameno jí visel metr dlouhý, černý, lesklý cop.

Okamžitě mě ucítila a vystřelila z židličky. Ve svém prolhaném ksichtu, který bych jí nejradši hned rozjebal, měla vepsanou nechuť a strach. Díval jsem se do jejích nepřirozeně zářivých, zelených očí a moje nitro, rozervané na kusy, tím znovu dostávalo zabrat. Podcenil jsem, jak mě tohle zasáhne. Musel jsem se koncentrovat, abych se stal zase pánem situace.

„Má královno,“ pronesl jsem s falešnou úctou a teatrálně se jí poklonil – aspoň na chvíli se na ni nemusel dívat.

„Jak si věděl, že jsem tady?“ zasyčela svým hlubokým, podmanivým hlasem. Hřál jsem si kdysi hada na prsou. Měřil jsem si její dlouhou, extrémně štíhlou postavu ověšenou zlatými šperky. Byla přesně můj typ, i když mě se svými dvěma metry přesahovala o patnáct centimetrů.

„Tvoje mrzká, odporná rasa je loajální asi jako moje ponožky… Zkrátka jste zasrané skety,“ vysvětlil jsem a vrazil roztřesenou Amandu na vínovou pohovku vedle výtahu, abych měl volné obě ruce.

„Chce vás zabít, matko!“ vykřikla a chtěla proklouznout kolem mě. Mrsknul jsem ji zase zpátky.

„Ani se nehni!“ prskla po ní Gaja autoritativně. Než stihla udělat něco víc, srazil jsem ji k zemi a obě ruce jí spoutal nad hlavou. Naprosto se pode mnou uvolnila.

„Přesně jako kdysi. Já pod tebou… Kdyby to tak mohl vidět Jeremiáš.“ Ignoroval jsem ji, ale zvýšenou intenzitu vrčení a vyceněné zuby jsem ovládnout nedokázal. „Bože, skoro jsem zapomněla, jak jsi sexy,“ vzdychla roztouženě a skousla si nachový ret. Jedna moje část ji chtěla rozmělnit na kaši a pak se v tom vykoupat a ta druhá ošukat tak, aby na to nikdy nezapomněla. Ale takových epizod máme za sebou už dost. Jednou se bez toho obejdu.

„Nedávnou jsem si poklábosil s Reynou. Pěkná víla. I potom, co ji roztrhal upír na kusy, a vyrval jí přitom všechny ty její dlouhé, krásné vlasy. Ale než se tak stalo, stihla mi něco pošeptat do ouška. Řekla – už všichni známe to vaše malé, nechutné tajemství. Přišel jsem se přesvědčit, že tím myslela jen to, že ses kurvila s upíry, protože to je ve vašem světě velezrada, královno,“ dodal jsem ironicky a trochu zesílil sevření jejích zápěstí. Bolestivě zasyčela.

„Bojíš se, že někdo přijde na to, co jsme spolu stvořili?“ došlo jí a zlomyslně protáhla koutky úst.

„A jelikož jsi ta kurva, nikdo neví, s kým si to stvořila. Modlím se za to, aby tohle bylo na bratrových ramenech.“

„Ať už na tvých nebo Jeremiášových, bál ses oprávněně. Přišli na to.“ Zavrčel jsem oči a zhluboka dýchal – snažil se uklidnit. Pustil jsem ji a vstal, protože mě začal pohlcovat vztek. To je průser.

„Gajo,“ začal jsem šeptem, ale pak se už neudržel a začal řvát. „Měla si na starost jednu jedinou věc, do hajzlu!“ Vyškrábala se taky na svoje pavoučí nohy a postavila se do obezřetné vzdálenosti.

„Stálo mě to říši, ale udělala bych to znova a ráda. Copak to nevidíš? Byl to osud, že na to přijdou. Ten zázrak musel spatřit světlo našich světů a dostat na nich místo, jaké mu právem náleží!“

„Před rokem jsme takhle stáli naproti sobě a ty jsi mi přísahala na jejich život, že tohle zůstane mezi námi, a proto jsem je nezabil. Ale jak jsem, já kokot, mohl uzavřít dohodu s tebou?“

„Já se o prozrazení nezasloužila o nic víc, než ty. Nezvládala jsem je!“

„Měl jsem to zabít ještě, než se to narodilo…“

„Dej si pozor na jazyk, Izmaeli. Možná jsou to i tvoje děti.“

„Ani jeden z nich není můj. Nikdy nebude. Jsem upír a pro mě rodinu geny nedělají – to si zapamatuj. Jestli se mi někdy na tomhle světě dostanou pod ruku, oba dva přijdou o hlavu.“ Gaja se mi vysmála.

„Nedokážeš je zabít. Ne protože bys měl ve svém těle nějaký kousek citu…“

„To říká to pravá.“

„Ale jsou silnější, než jakýkoliv upír nebo víla. Oni jsou vrcholem evoluce. Mohli by vládnout oběma našim rasám,“ rozněžnila se rozechvěle, když si představila tu obrovskou moc. Militantní, prolhaná, imperialistická kráva. „Tabitha a Gavriel znamenají budoucnost.“

„Dala jsi jim židovská jména? Milé. Někdy si říkám, že je škoda, že neumím z nechuti zvracet, abych ti jasně demonstroval, co si o tobě myslím, Gajo. “

„Spíš s Bellou Swanovou?“ změnila téma znenadání. Takže už jsme i u momentálních, sexuálních partnerů.

„Ano. Šukám tu Amálku a pár dalších, ale ona stojí za to zmínit, protože to už dvakrát přežila.“

„Cítím ji z tebe… Je v posteli lepší, než já?“

„Gajo, nebudeme si tu navzájem poměřovat ptáky, doufám. Oběma nám na to je dost tisíc let,“ odbyl jsem ji otráveně. Posadil jsem se na tu židli u klavíru a položil prsty na klávesy, jemně je přetřel, a pak rozehrál temnou skladbu na pozadí, abych zaměstnal ruce. Už jsem se na ni nechtěl dál dívat, ale potřeboval jsem ještě něco vědět. „Vykázali tě z tvého světa jako Daryla, ale musela si udělat mnohem horší věc, než on, protože jsi královna. Ne se jen do upíra zamilovat, ale zplodit s ním potomky. Napůl upír, napůl víla. To je kacířství,“ okomentoval jsem to tak, co by o tom prohlásil elf. Znesvěcení posvátné vílí krve a znesvěcení rasy s pekelným tvorem. „Ale dělej si, co chceš. Zatím. Já chci teď vědět jediné – proč po Belle stříleli, a jestli je Larinna vaším dílem.“

„Larinna?“

„Nelži mi, jinak obrátím tenhle hotel vzhůru nohama a všechny tvoje poskoky stáhnu z kůže. Začnu od kotníků a nepotrhám ani centimetr. Naučil jsem se to v Mongolsku. Krásná země. Plná šílenství. Byla bys tam jako doma za jejích nejdrsnějších časů.“

„Nenařídila jsem střílet po tvojí štětce! A ani nemám čas vyrábět zbraně nové generace proti upírům. Můj lid se rozdělil na dva tábory. Ti, co mi zůstali věrní, a ti, kteří mě chtějí zničit a se mnou i Tabithu a Gavriela.“

„Amálka není jen moje štětka. Má ctnosti, o které se ty nikdy ani neotřeš. Odvaha, bezelstnost a schopnost milovat a nic za to nechtít na oplátku. Ta se ti celkem povedla, protože jinak z tebe lezou pokrytci, děvky a patolízalové bez důvtipu a statečnosti.“

Rozšířila nozdry a začala zvedat ruce. Chtěla mě sestřelit a od samotné královny to byly rány daleko silnější, ničivější kategorie. V dlaních se jí tvořila koryta slunečního světla, když jsem se k ní mihnul a vyťal jí políček. To bylo za Editu – otisk mého zlatého prstenu s Ra – hebrejsky zlo – co jí zůstal na tváři. Překonala vzdušnou čarou celou místnost, zády narazila do zdi a sklouzla se po ní k zemi. Z úst vyprskla krev na podlahu a nenávistně ke mně zvedla pohled. Nedýchal jsem, protože zatímco lidé voněli jako nebe, víly jako peklo – to, co rozpoutávaly v našich tělech svým aromatem, byla tak šílená bolest, že už to ani nebylo dobré či chutné. Satanové v nedělních kloboucích. Za dvě věci jsem svému stvořiteli vděčný – za to, že mi dal existenci a za prozření ohledně vílí vůně.

„Matko!“ zaječela Amanda a nedbaje nadále jejího rozkazu se rozběhla k ní. Rozevřenou dlaní jsem ji popadnul za vršek hlavy a donutil ji klesnout na kolena – čelem ke Gaje, aby se jí královna mohla dívat do očí, až ji rozsekám.

Gaja protáhla nevraživě obličej. Někdo by viděl v té krásné tváři nebezpečí a příslib smrti. Ale já cítil jen její strach, který se do mě vsakoval. Přinášelo mi to nekonečný pocit uspokojení.

„Ty nemáš tušení, čeho jsem schopná, Izmaeli. Zkřivíš jí vlásek na hlavě a já ti udělám z tohohle světa tvoje osobní inferno,“ slíbila mi. Milé.

„Nikdo neví lépe, než já, čeho jsi schopná, ty pokrytecká svině. Lžeš, kradeš, podvádíš, zabíjíš svůj vlastní druh, vyžíváš se v utrpení, ale nikdy si sama ruce od krve neušpiníš. Celá milénia chceš, aby se ti klaněli a považovali tě za bohyni. Ale tady na tom světě nejsi ani odraz modly. Jsem tisíckrát silnější a rychlejší, než ty. Nebo si snad myslíš, že jsi větší svině a skrz na skrz prožraná zlem? Ne, ne, ne… Nemůžeš se se mnou rovnat ani v tom. To ty nemáš tušení, čeho jsem schopný. Měla si rok na to, aby ses připravila na odplatu. Čas vypršel.“ Amandě praskla lebka, jako kdyby byla jen dutá, vánoční figurka z čokolády. Necelou sekundu na to už mi její mozek protékal skrz prsty – na krku nezbylo nic, než krvavá, zmačkaná sračka.

„Nee!“ zakřičela Gaja konečně. Její vnímání je stejně pomalé jako lidské. Tělo jí ochromila fyzická bolest - byla s každým svým potomkem propojená.

Pustil jsem zbytek Amandy na zem a vytáhnul si kapesníček ze saka. Na královnu se ale pořád díval, protože ten, mému oku lahodící, žal v jejích očích jsem si musel vychutnat.

„Zapamatuj si jedno, má drahá Gajo,“ řekl jsem, když jsem si decentně čistil ruku od nežádoucí krve, která mi z ní kapala na podlahu a dráždila tak všechny moje smysly. „Já tě zničím. Bude to kurevsky pomalé a bolestivé. Rozbiju každou tvoji vizi, sny a ideály zašlapu do země. Budu tě mučit a zabíjet tvoje potomky. Smrt je totiž pro vás smrtelné něco tak neuvěřitelně dobrého a milostivého. Až potom, co skončíš na kolenou, ti místo Cartiera daruju na krk oprátku. A ty ji s vděčností a pokorou přijmeš.“

Už tolikrát jsem slyšela větu – vyspi se na to. Nebo – druhý den všechno vypadá jinak. Podcenila jsem sílu dlouhého, výživného spánku po boku upíra, který voní jako máta a cukrová vata. Dýchala jsem ten sladký ledový pach celou noc a udělalo se mi lépe. Navíc… Izmael a všechno to haló okolo něj mi připadalo tak strašně daleko. Jako bych byla jen já a Jeremiáš v tomhle domě, kde není válka ani bolest.

Do nového dne jsem se poprvé neprobudila v mizérii a osamění, ale šťastná v kamenném objetí, které nefungovalo jen jako náruč, ale i jako štít – přes něj se nikdo nedostane. Cítila jsem se chráněná a opatrovaná. Pocit k nezaplacení.

„Dobré ráno, krásko,“ šeptl Jeremiáš, když jsem otevřela oči. Usmála jsem se a zvedla ruku k jeho perfektní, alabastrové tváři nad mou. Upíři kůže je typ materiálu, který musíte pořád hladit a žasnout nad tou neopakovatelnou texturou.

„Od tebe je to velký kompliment,“ hlesla jsem a celým svým srdcem ho toužila políbit.

„Jsi víla. Stvořená z krásy, inspirovaná přírodou. Surová a dokonalá. Hištalmut…“

„Řekni mi ještě něco hebrejsky,“ poprosila jsem. Chvíli přemýšlel a já se nechala rentgenovat jeho karmínovýma očima. Od něj mi to zírání až někam na moje pánevní dno nevadilo.

„Titpašti, bvakaša,“ zašeptal. Tušila jsem, že nebude nic nevinného a naskočila mi husí kůže.

„A to znamená?“ hlesla jsem bez dechu. Palcem mi opatrně přejel po dolním rtu.

„Svlékni se, prosím.“

„Není ještě moc brzo? Teda, já chci. Vážně chci… Ale nepotřebuju, aby sis z toho o mně udělal obrázek.“

„Bello, ty jsi tak roztomilá, když předvídáš, co si i tobě budu myslet podle vzoru lidského muže. Nejsem člověk a ani nejmladší. Sex už dávno není relevantní, ale prostě jen skvělý a osvobozující.“

„Jsi si jistý? Ještě včera jsem byla s Izmaelem a…“

„Kdybych nemohl navázat kontakt s každou ženou, se kterou byl ve spojení bratr, můj výběr by byl značně omezený. Ale je opravdu jedna věc, kterou nevyžaduji. Neříkej jeho jméno po tom, co tě požádám, aby ses svlékla. Už nikdy. Toda raba.“ Pozvedla jsem tázavě obočí. „Děkuji pěkně.“ Sehnul se konečně ke mně a jemně mě políbil. Začínalo to nežnou, mořskou vlnkou a najednou přišlo tsunami, co mě smetlo. Ne jako Izmael, který mi rovnou vrazil jazyk do krku a hned nato dodal hematomy.

Ale u tohohle na toho Jidáše myslet nebudu. Mám tu chlapa, který je afrodiziakum už jen tím, jak se mnou mluví. Nemusím přemýšlet nad tím, co bylo. Čeká mě něco lepšího.

„Líbáte nadprůměrně, pane Voglere,“ ohodnotila jsem ho a olízla si rty.

„Měl jsem přece jenom pár let na to, abych to dovedl na uspokojivou úroveň, slečno Swanová.“ Položila jsem mu dlaně na hruď a pustila do něj minimum světla – dost ale na to, abych ho povalila na záda. Když jsem si na něj sedla obkročmo, oči mu postupně zčernaly.

Knoflík po knoflíku jsem si rozepnula pomalu jeho košili, ale nechala si ji provokativně na sobě.

„Bello, chci, abys mi přesně řekla, jak to chceš,“ požádal mě vážně, když mi položil ruku na obnažené břicho, které se mi zachvělo. Odtud mi proudil jeho dotek do celého těla.

„Já chci všechno.“ Hodlala jsem se sehnout k jeho krku, ale zastavil mě. Stáhnul mi košili z levého prsu, pod kterým nedaleko bilo srdce jako o život, a pohladil purpurovou modřinu na něm. Přesný záznam toho, jak mě Izmael držel.

„To si nemyslím,“ odvětil a já shlédla ze svého hrudníku do jeho očí.

„Chci, aby to tak zkurveně nebolelo. Chci, abych pro jednou byla úplně vlhká, než mi někdo roztáhne nohy a nebude se ptát dvakrát. Chci, aby to bylo zase v posteli. A chci, abych ale pořád věděla, že to dělám s upírem.“ Sotva jsem to dořekla, ležela jsem na zádech s jeho hlavou mezi stehny. Ani jednou se nemusel nadechnout a byl přesný jako břitva – definitivně jsem cítila, že mi to dělá upír. Tichý a pokorný muž teď odhalil svoje skutečné já. Přímo řval – v tomhle jsem, kurva, skvělý a ty si ještě užiješ.

Nikde nikdo. Jen my dva. Mohla jsem křičet, jak bylo libo. A jestliže bych se to snažila udržet, musela bych si do úst narvat pěst a skousnout.

„Nepřestávej,“ vydechla jsem to jediné, na co jsem se zmohla. V extázi jsem se protahovala do výšky a zkoušela, jak daleko rukama v křeči dosáhnu. Tahle péče mi chyběla.

V té chvíli se mi chtělo zpívat, tancovat a ječet na celé kolo, jak mi bylo neúnosně dobře.

Odjakživa jsem byla dost citlivá a s dosažením vyvrcholení neměla nejmenší problém, díkybohu, a když jsem měla mezi nohama mistra svého oboru, vážně nechybělo moc. Ještě párkrát mi projel špičkou jazyka po klitorisu a vybuchla jsem jako Etna. Ruce mi začaly zářit bez mého vědomého příkazu a strop se třpytil, když se mi zatmívalo před očima. Tohle byl nejsilnější orgasmus za poslední dobu. Stehny jsem mu sevřela hlavu, aby přestal a už mě nedráždil, protože teď jsem byla dole víc, než přecitlivělá a přepadávalo to přes hranu únosnosti.

„Jeremiáši, přestaň,“ sykla jsem, když jsem si uvědomila, že hlavu se mu vlastně snažím rozdrtit už dlouho a ten signál nepochopí.

„Jsi v pořádku?“ chtěl vědět. Trhaně jsem přikývla a otřela si krůpěje potu na čele a pak i v důlku na krku. Ten mi dal, a to doslova. Lehnul si vedle mě a pozoroval, jak chytám vzduch do plic. Vyžadovala jsem spoustu kyslíku.

„Jen potřebuju dole trochu vychladnout.“

„Už jsem vílu dlouho neuspokojoval. Jste úplně jiné, než ženy mého druhu. Ale nezapomínám, že musíte odpočívat.“ No, já nechtěla odpočívat. Sáhla jsem si na kontrolně na nejcitlivější místo, abych zjistila stav a usoudila po krátkém prozkoumání, že už je to dobré.

„Můžu,“ ohlásila jsem a svlékla si tu košili z ramen.

„Ne. Ty chceš,“ prohlédnul mě.

„Chci a můžu. Ideální.“

„Fajn. Tak prošukáme celé ráno a dopoledne,“ souhlasil. K tomu ho očividně nebudu muset nutit. Zatrnulo mi a chytila jsem ho za bradu.

„Řekni to ještě jednou!“

„Specifikuj to,“ vyzval mě.

„Co budeme dělat?“

„Prošukáme celé ráno a dopoledne,“ zopakoval a kladl důraz na to první slovo. Došlo mu to.

„Miluju, když jsi vulgární. Zdvořilý chlapec se dává na cestu smilstva a špatností,“ rozplývala jsem se. Přetočil se nade mě a vsunul ruku pod moje záda.

„Chceš vidět, jak zdvořilý chlapec kráčí po cestě hanebností?“

„Nechci to vidět. Chci po ní kráčet s tebou.“

Z mojí říše nezbylo nic. Jen zbytky lidu z celého království. Měli ale za mnou stát do posledního. Místo toho se snaží obsadit to, co je mé, protože jsem podle nich znesvětila a dehonestovala naši rasu.

Já jsem nejstarší žijící víla. Čistá, nezkažená, královská krev. Vím stokrát víc o tom, co to znamená být vílou. Kdo jsou, aby se mi vzbouřili a vykázali mě z mého vlastního světa…?

Místo mého trůnu tvořeného slunečním světlem mám dřevěnou kulatou židličku v lidském světě a z mé slávy je stín. Z šatů utkané elfy ze stříbrné příze mi zbyla obyčejná bavlna.

„Sextusi, odnes si sestru,“ přikázala jsem a mávla na něj, aby tělo Amandy konečně zmizelo z podlahy.

„Pohřbíme ji při východu slunce,“ zašeptal s tváří na její hrudi.

„Na to nemám čas,“ hlesla jsem bez zájmu.

„Prosím, má královno?“ optal se a zvedl ke mně uslzené oči. Na hlasu se mu to ale k jeho štěstí neodráželo. Věděl, že pláč nestrpím.

„Izmael Vogler si myslí, že mě zničí. Ale já pohnu i s horami, aby tomu bylo naopak. Bude velmi hořce litovat dne, kdy zkřížil zbraně se mnou. Můj malý, krásný, sladký Izmael ani po tom všem nemá nejmenší tušení, co dokážu, když si někdo hraje s mými hračkami.“

„Při vší úctě, matko, Izmael je mocný upír, který dýchá nenávist od okamžiku, kdy byl stvořen a ani neví proč. Přísahal na násilí. Je to silný a nebezpečný protivník, který nezná hranic,“ zamumlal a krátce se uklonil, aby vyvážel to, že mi odporuje.

„Znám Izmaela lépe, než se zná on sám. Je zlo, ale ne neposkvrněné. Neuvědomuje si, kolik, k jeho smůle, dobra se v něm dá najít. Ale má pravdu v jedné věci – fyzicky se mu nevyrovnám ani já. Dobře, že se přišel se mnou poradit o tom, jak vést útok proti němu. Dal mi užitečné rady. I královna někdy potřebuje rádce.“ Usmála jsem se. Dal mi víc rad, než je pro něj zdrávo. Především v dobách našeho poměru. On a Jeremiáš mi jedinkrát pohlédnou do zelených očí a sdělí mi všechno, co kdy měli na svém mrtvém, kamenném srdci. Patetické.

„Chtějí se mstít za to, že jsem podala otrávené jablko jejich hladové, slabé sestře. Ale jejich vinou padla moje říše. Jejich vinou jsem přišla o svoji korunu. Jsem tak moc rozhněvaná, Sextusi,“ zašeptala jsem rozmrzele a unaveně.

„Máte plán, jak se bránit, výsosti?“

„Já se nebudu bránit. Pořád jsem královna a ta útočí. Slíbila jsem Izmaelovi, že pokud Amandě zkřiví vlásek na hlavě, udělám z tohohle světa jeho osobní inferno. Na jeho troskách si postavím nové impérium. Můj lid se vrátí. Beze mě nejsou nic. Jsem esence a tvůrce naší rasy.“

„Ale jak…“

„Upír by nikdy neměl věřit víle. Jeho vyřčené tajemství mu pak bodne do zad. Takové jsme.“ Shlédla jsem ze stropu na Sextuse, který na mě stále zíral. „Řekla jsem ti, že to máš odnést!“ křikla jsem po něm. Okamžitě sklopil zrak a začal ji sbírat. „Využiju největší zranitelnost upíří rasy. Nepřístojné a neovladatelné emoce, kterým jsou absolutně podřízení. S jejich tělem nepohne nic, ale emočně je můžeš rozmačkat. V Izraeli se ti bude líbit, Sextusi.“

Můj nový, opravdový, živý – jak se to vezme – přítel odešel na lov, protože to prý zase není taková legrace mít sex s vílou. Opět nutno dodat, že mi bylo úplně jedno, co bude lovit. Jde to se mnou s kopce. Anebo obráceně. Přijímám to, čím jsem. I když to moc horké taky nebude, jelikož odmítám ještě někdy z někoho udělat cedník. Pistoli mi k ruce leda přiletují.

Usoudila jsem, že je možná načase zavolat Darylovi, když se ještě zpátky nehrnu. Jeremiáš mi dal mobil, takže možnost byla. Pochybuju, že mu nějak zvlášť scházím. Nedělám si plané naděje, že umírá strachem kvůli tomu, kde jsem, nebo jestli ještě vůbec naživu.

„Co ode mě chceš?“ vyštěkl do telefonu, než jsem stačila říct slovo. Zněl střízlivě, mimochodem. To je dobře. Bude si pamatovat, že jsem mu volala.

„Vážně bys na něj mohl být milejší.“

„Bello?“ zarazil se a já se usmála.

„V celé své kráse.“

„Proč máš mobil toho zmrda?“ spustil. To ho nadšení rychle opustilo.

„S tím zmrdem já chodím, když dovolíš. A volám ti z jeho mobilu, protože tvůj povedený kamarád, se kterým bys měl ukončit veškeré kontakty, mě skoro zabil a nechal krvácet v obchodním centru plném lidí,“ odpálkovala jsem ho vážně skvělými argumenty. Nastala chvíle ticha.

„Izmael toho lituje. Dokonce sám obvolal všechny nemocnice…“

„Fakt?“

„No… Ne. Ale určitě ho to někde hluboko… velmi hluboko,“ zdůraznil a já protočila oči, „mrzí.“

„Hele, Daryle, Jeremiáš mi všechno řekl. O Gaje a Editě…“

„To je teda hrdina.“

„A chápu, že neobrátíš list a neodpustíš mu, když si neodpustil ještě ani sám sobě.“

„Bello, nech si to. Kdybych chtěl psychologa, někam zavolám.“

„A sestru taky nechceš?“ zeptala jsem se s malou duší. Takový rozhovor jsem ještě nikdy nevedla. S mými nevlastními sourozenci určitě ne. „Au!“ vyjekla jsem, když mě známá, ledová dlaň chytla za zápěstí. Teda, jediné, co na ní bylo známého, byla ta teplota a tvrdost, ale jinak jsem tu obrovskou pracku s dlouhými prsty nikdy neviděla. Zvedla jsem oči upírovi s černým kulichem na hlavě. Zpod ní mu lezly zrzavé vlasy. Na bílém ksichtu měl černé brýle, takže jsem z něj moc nespatřila. Vypadal, že tu je inkognito. To upíři jsou… Všichni do jednoho děsně nenápadní.

„Kdo, kurva, jsi?“ zasyčela jsem skrz zuby, protože ten stisk dost bolel. Mobil mi z ruky vypadnul.

„Ty půjdeš se mnou.“

Děkuju za umístění, jsem ráda, že jste na mě ještě nezapomněli.

Vim, že byly v týhle kapitole v podstatě čtyři pohledy, ale to je nevyhnutelnost. Merci. :)

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 12. kapitola: