Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 11. kapitola

25.06.2013 (19:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3952×

„Nesahejte na mě!“ syčela jsem a snažila se od sebe odehnat zdravotníky. Už jsem zapomněla, jak zblízka vypadají, a jak páchnou. Byl to celkem šok. To vážně takhle smrdí celý můj život, akorát já měla v nose pomyslnou zátku jako medvěd v zadku při hibernaci? Moje víla taky spala, ale teď už byla vzhůru a dávala mi pocítit, co je tenhle svět za odpad. Možná bych už neměla ohrnovat nos nad ekology a hnutí Greenpeace a spol.

„Slečno, vaše jméno?“ ptal se mě a svítil mi do očí otravným světýlkem. Abych mu nezasvítila já. Když to zavrtá Izmaela do zdi, jeho to rozseká na kusy.

Odkdy jsem takhle agresivní a pomýšlím na rozemletí lidských bytostí? Iritovali mě a já netušila proč. Nejvíc mě dráždil jejich pach.

Nemám být náhodou jemná, něžná víla poletující po lese, která nemá na práci nic jiného, než si rozčesávat vlasy, tancovat při měsíčku a splétat květinové věnce?

„Au! Co to, kurva, je?!“ Tak asi ne…

Ječela jsem, protože jsem o něco zavadila hřbetem ruky a pořezala se. Podívala jsem se na ten obrovský, ostrý střep zapíchnutý v mém boku a udělalo se mi mdlo. Byl tak velký. Trčel si ven a já vzpomínala na kurz první pomoci na střední. Nesmím cizí předměty vytahovat z těla sama. To koneckonců ani ty vlastní. Ovšem, jinak bych to udělala z celého srdce ráda.

„Vytáhněte to ze mě ven!“ poručila jsem vyděšeně. Vesele si to krvácelo a pekelně bolelo. Ani jsem nechtěla vidět, jak je na tom zbytek zadní části mého těla. Mám v zádech nejspíš celou skleněnou zahrádku… Drť pro celou sklárnu.

Já toho Izmaela zabiju.

„Vaše jméno?“ ptal se mě záchranář a chytil moje ruce, abych se náhodou ještě nezkusila podřezat, zatímco jeho kolega přikládal sterilní obvazy na rány.

„Emm…,“ vydala jsem ze sebe, jak jsem přemýšlela, jak že se to jmenuju. Ale bolest dosahovala takového vrcholu, že jsem si nebyla schopná vzpomenout ani na své vlastní jméno. Ztráta krve mě otupovala a znemožňovala mi pořádně myslet.

Jen matně jsem vnímala, že mě položili břichem na lehátko a potom, jak mě někam nesou. Taky vyděšené vzdechy davu v centru. Asi jsem slavná.

Snažila jsem se i přes to všechno držet se při vědomí, přestože omdlévat a probouzet se na neznámých místech s neznámými osobami je mé hobby.

Potom jsem ucítila ten příšerný mráz venku včetně sněhu. Už tak mi byla hrozná zima, ale teď se mi rozdrkotaly zuby. Brzo mi upadne nos a jiné, tělesné výčnělky.

„Zdravím, pánové,“ řekl… Jeremiáš? Díky bohu. Jeho hlas mě trochu probral. Chtěla jsem ho vidět a dala všechno do toho, abych na něj zaostřila. Nutno dodat, že to moc nestačilo. Navíc jsem ležela na prsou.

„Můžete uhnout?“ vyštěkl záchranář, jelikož Jeremiáš stál před otevřenými dveřmi od sanitky. Myslím, že byl přesně tak sexy, jak jsem si ho pamatovala.

„Samozřejmě,“ odvětil laskavě a ustoupil mu z cesty. Co to bylo? Izmael by mu za tohle doslova a do písmene vyškrábal oči.

Naložili mě do kabiny plné nepěkně vyhlížejících serepetiček. Jeden u mě zůstal a druhý šel asi za volant. Začínala jsem trochu panikařit. Doufám, že se Jeremiáš jenom nepřišel podívat na to, jak mě odvážejí. Ale jen co se dveře zavřely, zase se hezky otevřely.

„Okamžitě vypadněte z vozu!“ zařval na něj ten zdravotník, co mě začal ošetřovat. Jeremiáš ho chytil za vršek hlavy, kterou mu zvrátil tak, aby koukal do stropu a bez sebemenší stopy námahy ho srazil na kolena.

„Nesnáším váš primitivní druh, ale já sám jí ty střepy nevytáhnu, aniž bych ji nevypil,“ zašeptal bez zabarvení hlasu. Jen mu to chladně oznámil. Izmael ječel, Jeremiáš si tiše povídal. Nevím, co bylo děsivější. Oboje mělo svůj efekt.

Polkla jsem, když řekl, že by mě zabil. Já krvácím jako prase na porážce a zavolám upíra. Bravo, Bello! Brilantní! „Takže uděláme dohodu, člověče. Rychle a svižně ji toho všeho zbavíš a já ti nerozmačkám lebku. Je měkká jako tvaroh a až s tebou skončím, bude tak i vypadat.“ V tu chvíli mi došlo, že je stejně zabije, protože je potom nemůže pustit, aby pobíhali po světě a troubili, že měli v sanitce chlapa, co se jen vzdáleně podobal člověku, a tvrdil o kostech, tvrdších, než ocel, že jsou měkké jako sražené mléko.

„Dohodnuto?“ chtěl to potvrdit Jeremiáš. Vypadal tak mile a jemně, ale teď byl děsivý víc, než prostor pod postelí v noci. Sofistikovaný chlap, co se během vteřiny promění v horor. Ale když se tak nechová ke mně, ať se mění třeba v pterodaktyla.

„Ztrácí spoustu krve…“

„Přežije to, pokud vytáhneš ty střepy teď a zašiješ ji.“ Pustil ho, ale hned popadnul za vestu, aby nepadnul k zemi. Když ho nechal, aby se dal do práce, posadil se Jeremiáš ke mně. „Tohle bude bolet, Bello,“ upozornil mě, už zase jako med.

„To já ráda,“ hlesla jsem ironicky. Ach jo… Vidí mě podruhé a už jsem zase totálně od krve a vypadám děsně. Jak tu má víla někoho sbalit?

„Pokud udržuješ fyzický vztah s mým bratrem, měla bys.“ Ale ne. Znovu jsme si to rozdali a on to teď cítí. Tak ten mě nebude chtít, i kdybych se na hlavu stavěla.

„Ne, ne… To bylo… omylem.“ Tak já jsem mu úplně omylem roztáhla nohy... Radši bych měla mlčet. Moje černé myšlenky, jakože jsme byli s Izmaelem stvořeni proto, abychom spolu měli sex, zavřu do speciální skříňky. I to, že ho vždycky budu chtít.

„To je v pořádku. Chápu to,“ přerušil mě klidně.

„Prosím?“

„Abych to specifikoval, nepřehazujeme si po celá staletí ženy, ale ty jsi víla a on upír. Oba dva zákonitě podléháte kouzlu toho druhého.“ Takže kouzlu? To je ta naše vzájemná přitažlivost a schopnost šukat, i když na sebe řveme?

Ale dá se na půvab upíra a jeho sladký pach hodit i to, že mu odpustím snad cokoliv, a když se usměje, musím se smát taky a v břiše mi přitom poletují motýli a skáčou sarančata? Kéž by.

„Takže ti to neva… Aaah!“ zařvala jsem, když mi evidentně začal záchranář vytahovat střepy ze zad. Jeremiáš popadl moji ruku a nechal mě, abych se mu ji snažila rozdrtit, jak je libo.

„Ne, nevadí mi to, jestli ses chtěla zeptat na tohle,“ odpověděl. Z toho jsem měla velkou radost, ale v tu chvíli to nedokázalo přebít bolest. Začala jsem sebou mrskat a chtěla, aby se mě už nikdo nedotýkal.

„Musíte ji přidržet,“ poprosil nervózně zdravotník. Všechna jeho nebojácnost byla pryč.

„Ne! Ne! Ať mě nechá být!“ ječela jsem a už nemohla snést ani myšlenku na to, že s tím bude pokračovat. Jeremiáš mě ale nevyslyšel. Tentokrát.

Kleknul si k mé hlavě, vzal i moji druhou ruku a obě stáhnul směrem k zemi, abych zůstala přikovaná k lehátku pode mnou. Nemohla jsem se ani hnout a jen bezmocně zatínala nehty do kamene.

Tohle budou horké chvilky, přestože mi dlaně chladí led.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale bylo to nekonečné. Naštěstí jsem brzo upadla ze šoku do bezvědomí a když jsem ho zase nabrala, sanitka už nebyla a já ležela měkké posteli. Ksicht už jsem měla otlačený od toho, jak jsem musela stále ležet na prsou, a záda jsem necítila.

„Jsi na anestetiku. Ty rány byly velmi hluboké. Můžeš mi prozradit, co jste s Izmaelem dělali? Kromě zřejmého,“ zeptal se Jeremiáš vedle mě. Otočila jsem hlavu, abych na něj viděla, jak sedí s rukama založenýma na prsou, opřený o masivní, bílou pelest. Všimla jsem si světlé ložnice. Ten teda neměl vkus jako jeho bratr. Všechno tu bylo zářivé a bělostné, včetně jeho. Dokonale vyvážené a jemné. Izmael měl silnou potřebu mít všechno z kovu a nejlépe ze zlata – aby to přímo praštilo do očí královským luxusem, honosností a okázalostí.

Nevím, proč jsem je dva pořád porovnávala, ale s každým dalším soukromým výzkumem to začínám považovat za zlozvyk.

„Přetahovali jsme se o Daryla a on mě strčil do skleněné vitríny,“ povzdechla jsem si. Měla jsem ho odstřelit první.

„Neměla by ses snažit mezi ně dva vrazit klín, Bello. Jejich vztah je složitější a hlubší, než si asi myslíš,“ radil tiše, ale nevnucoval mi to.

„To určitě,“ zamumlala jsem a opět rozdávala sarkasmus na všechny strany. Ale né! Tohle není Izmael a já chci, abych se mu líbila – aby mezi námi bylo něco jiného, než jen zvrácená chemie, sex a násilí. Musím se začít krotit a neodsekávat mu. Umím být něžná, kultivovaná dáma. Kvůli němu cokoliv.

Tedy, abych to uvedla na pravou míru – nebudu se přetvařovat. Jen jsem kolem sebe do teď neměla nikoho, koho bych si vážila, a kdo by si zasloužil můj respekt a ukázku dobrého vychování. Vedle Jeremiáše jsem si představovala princeznu. Ne živel a Satana, který patřil k Izmaelovi.

„Bello, mohl bych tě vyléčit,“ šeptl po chvilce. Překvapeně jsem vzhlédla.

„Vyléčit?“ Moji duši, anebo tělo?

„Nevím, jestli ti Izmael řekl, že naše tělo je tvořené jedem. Pro člověka je smrtelný, ale pro vílu čistě regenerační.“

„To je skvělé! Na co čekáš?“ Už jsem viděla tolikrát v televizi ty scénky, kdy se hrdinova zranění zatáhnout rychlostí blesku. Bylo to dost cool.

„Skvělé to nepochybně je a oceňuji tvé nadšení, ale je tu problém. Upíří jed pálí. A když říkám pálí, myslím tím, že tvá kůže bude hořet a ty budeš prosit, aby to přestalo. To v té sanitce byla procházka Edenem.“

„Ou…“

„Ano,“ přitakal, když jsem k tomu návrhu viditelně ochladla. Nad sanitkou a její posádkou jsem moc nepřemýšlela. Trochu mě to děsilo – že mě ty lidi nezajímali. Ale zkrátka to tak bylo. Jediné, co mi na tom bylo líto, že mi jich není líto.

Ale zpět k léčení. Na zádech mám desítky ran, které budou pálit tak, jako tak, ale několik týdnů. Navíc budu mít jizvy a když si vzpomenu na ten obrovský střep… Nebo až se budu sprchovat. Pukající strupy… Vždyť jsem se teď ani nemohla hýbat. Prostě na to musím kývnout. Až mi tam ten jed plácne, nebude cesty zpět, já budu mít smůlu a záda jako ze škatulky.

„Chci to. Prosím,“ šeptla jsem nejistě a hlas se mi strachem třásl. Tohle znám – cokoliv, co se týká upírů je velkolepé. Buď horší, anebo ještě lepší, než jsem si kdy dokázala představit.

„Doufám, že i potom se na mě budeš dívat tak, jako teď,“ řekl Jeremiáš, který z mého rozhodnutí očividně neměl radost.

„Jak se na tebe dívám teď?“ zeptala jsem se a podívala se mu ještě do očí, než si nade mně kleknul obkročmo. Potom se mi ztratil z hledáčku. Začínala jsem se pořádně bát. Kéž bych cítila jeho kolena podél svých boků při jiné příležitosti.

„Jako na někoho výjimečného,“ odvětil a pohladil mě po paži hebkou rukou. Vyjel s ní k rukávu šatů a roztrhnul ho. Hned nato i druhý. Stáhnul mi vlasy z krku a… Bože, jemně mě políbil na šíji. Tam jsem to naštěstí cítila. A jak.

„Ty jsi výjimečný,“ šeptla jsem roztřeseně. Ze strachu, ze vzrušení… Z toho, že jsem se při něm cítila bezpečně, i když jsem věděla, že bych neměla.

„Všechny rány ti namažu najednou, protože po první už bys nechtěla pokračovat.“ Ten by nemohl být policejní vyjednavač.

„Jeremiáši, prosím… Už to udělej a neříkej mi, jak příšerné to… O můj bože!“ zařvala jsem. „Kurva, panenko Marie, Ježíši, za co, do prdele, kurva! Do hajzlu, panebože!“ ječela jsem do polštáře. Ty záda se neléčily – rozežírala mi je kyselina. Přísahala bych, že slyším, jak v těch ranách prská a syčí. Nedivila bych se, kdyby mi z nich stoupal i dým.

„Vymyj to! Matko boží, kurva, to bolí!“ A oheň neustupoval. Maso se mi škvařilo a praskalo.

Jeremiáš si strhnul košili a nalehnul na mě tou ledovou hrudí, která to o zlomek utišila. Hlavně mi tím zabránil, abych sebou dál mrskala jako ryba na suchu a snažila se do ran sáhnout. Z očí se mi řinuly slzy proudem. Tohle bylo to nejhorší, co jsem prožila. Ani Jeremiášovy studené rty na mém krku a hlazení na pažích mě neuchlácholilo. Intenzivní pláč se táhnul ještě několik vteřin. Jedna sekunda se teď rovnala hodině. Výheň sice ustoupila – už to nehořelo, ale pořád to pekelně bolelo. Především to bylo šíleně nepříjemné. Měla jsem pocit, že mi ta kůže bublá a kapsičky vzduchu pak praskají. Takhle to bolí, když si strhnu strup. Jen jsem v tenhle moment měla zbytky nashromážděného fibrinu po celých zádech.

„Utěší tě to, že jsem tohle prožíval tři dny, ale s tím rozdílem, že jed proniknul do každé buňky mého těla a začal mě zevnitř doslova a do písmene upalovat zaživa?“

„Ne,“ odsekla jsem, znechucená a vystrašená z té představy. Po těle mi přeběhla husina.

Když upíří jed pověsil mé mučení na hřebík, přišla neskutečná úleva. Záda vychladly a zase jsem v nich měla cit. Ale chtěla jsem, aby se Jeremiáš ani nehnul a dál na mně ležel. Spokojeně jsem přivřela oči a objala polštář. Jako kočka v pelechu.

„Měla by ses vyspat,“ šeptl mi do ucha.

„Spi se mnou,“ odvětila jsem hned bez jediné stopy po studu.

„Víš, že mi tři tisíce let nikdo neřekl, abych s ním spal?“

Srazila jsem obočí, nechápajíc, co to má znamenat. Kdo by s ním nechtěl spát? Která slepá, frigidní, marnotratná žena, která si neváží estetiky?

A on, na rozdíl od Izmaela, nebyl jen sexy. Byl normální. Ble, příčí se mi použít adjektivum normální se substantivem upír. Ani jeden z nich nemohl být normální nebo průměrný.

***

Když jsem se probudila zachumlaná pod dekou a sama, na polštáři ležel tablet. Dneska už totiž dopisy nejsou in pro někoho, kdo střídal hliněné tabulky s pergamenem.

Ťukla jsem do obrazovky v černém rámu a placka se rozsvítila.

Šel jsem pro lidské jídlo, protože je nulová šance, že u mě doma něco takového najdeš. Mimochodem, spalo se mi komfortně na to, že upíři nespí. J.

Jak jako že nespí? Musí přece někdy spát. Kdyby byli živí…

Prohrábla jsem si vlasy, zazívala a rozhlédla se po ložnici. Na lenošce byla složená, černá košile a ponožky. Takže tu vážně nebydlí žádná nesmrtelná sex bomba, ale jen on. Bylo tomu těžké uvěřit.

Izmael bydlí sám, protože toho kreténa by žádná natrvalo nechtěla. Byl jako masožravá rostlina. Krásná, exotická a vyčnívající z řady. Ale nebezpečná, po čase jste se jí chtěli zbavit a z parapetu ji shodili i s květináčem, aby neužírala, co nemá.

Zatímco Jeremiáš byl vznešená, rudá růže.

No, a já jsem zase vznešená blbka, co si prostě nedá pokoj, a stále bude porovnávat bezdůvodně neporovnatelné. Asi mám radost z toho, že se někdo může rovnat s Izmaelem a dokonce ho porazit, a to ve všem.

Našla jsem sprchu a ostrouhala. Ani mililitr sprchového gelu nebo, nedej bože, stopa po zubní pastě a kartáčku. Veškerý povrch, na kterém by měly být vidět vypařené kapky vody, byl dokonale vyleštěný a jako nový. To se upíři ještě navíc nemyjí? Nespí, nejí, nesprchují se… Dělají vůbec něco jiného, než že šukají a vraždí?

Pravda, moje aktivity taky nejsou zrovna do ukázkového harmonogramu… A bude hůř.

Á propos, proč by si taky čistili zuby, když mají v ústech hromadu kyseliny? Ještě teď to zabolí, když si na to vzpomenu.

Svlékla jsem si zkrvavené šaty a otočila se k zrcadlu. Rukou jsem si přejela po hladkých zádech s mapami, tvořenými zaschlou krví, a zkoumala jejich vzhled. Jako nové.

Ale něčím jsem si všechnu tu špínu umýt musela. Jediný prostředek s nějakým čistícím účinkem byla láhev Jaru - nepoužitá stejně jako celá kuchyň, kde byl jen ocelový, jídelní set, ostrůvek a nádherná linka, ale po lednici, mikrovlnce a myčce se zem slehla. Barák upíra.

Vysprchovala jsem se tedy v Jaru sensitiv, co byl citlivý k mým rukám. Jestli i k vlasům, to nevím. Do pusy jsem si ho ovšem už nenalila, takže bych ji neměla moc otvírat. Aspoň, že jsem dneska ještě nic nejedla.

Vzala jsem si Jeremiášovu černou košili, co mi sahala do poloviny stehen, a bílé ponožky nad kotníky. Swag. Přivoněla jsem si k ní, když mi z ní zavál do nosu sladký, svěží pach upíra. To mi dal schválně nošenou košili, abych ho cítila? Mohl mi dát kteroukoliv jinou. Ani nemá pračku, takže víckrát nic nenosí. Ale účel byl splněn – už se mazlím s límečkem.

Ani jsem si nestačila ten světlý, velký dům pořádně prohlédnout, a rozřinčel se zvonek. Nadskočila jsem, protože jinak bylo po celou dobu hrobové ticho, které proťal ten pronikavý cinkot.

To si zapomněl klíče? Nebo nějakou kartu, kterou tenhle palác otvírá?

No, upír to nebude. Ten by vyrazil dveře i s panty, kdyby se chtěl rvát.

Zvědavost mě přemohla. Navíc, jestli mám žít v tomhle světě, nemůžu se zkoušet schovávat za zavřenými dveřmi.

Abych si něco dokázala a zároveň pokročila v mém zocelování, přicupitala jsem k mléčnému sklu po špičkách. Viděla jsem jen obrys malé postavy.

Pro jistotu jsem zdvihla rozevřenou dlaň vedle hlavy. Občas mi v ní zablikalo z nervů na dranc.

Pomalu, pomaloučku jsem vzala za pochromovanou kouli a otáčela s ní až na doraz.

„Dobrý večer,“ pozdravil uctivě opravdu hodně vysoký upír s tmavými, lesklými vlasy po ramena. Na očích měl sice brýle, ale jejich bílá kůže bez chyby a krása je nezaměnitelná. V plachém úsměvu mi ukázal zoubky jako perličky.

„Dobrý,“ odvětila jsem neklidně. Tak jo. Někteří upíři asi zvoní.

„Je… Je pan Jeremiáš Vogler doma?“ zeptal se. I z něho tekla nervozita. Ještě jsem neviděla, aby byl upír nervózní.

„Ne, šel nakoupit. A kdo se ptá?“ zajímalo mě. Celé to bylo divné a nepřirozené. Kdybychom byli lidé, tak by to bylo naprosto normální, ale to nejsme. Něco mi nesedělo.

„Vy jste jeho přítelkyně?“ Ne, ale brzo budu.

„Ne. Jsem… kamarádka jeho bratra.“ Jsem šukací panna sadisty, kterému říká – bratře.

„Pana Izmaela Voglera? Vy ho znáte? Chci říct…“

„Můžeš mi říct, kdo jsi, kámo? Evidentně upír. Já vás poznám. Dokonce tě cítím, takže mi řekni, co chceš, a já to Jeremiášovi vyřídím.“

„Já myslím, že raději půjdu.“ Než jsem stačila něco namítnout nebo souhlasit, převedl klasický, upíří odchod a byl pryč.

Zakroutila jsem nad tím hlavou a zavřela dveře. Vážně zvláštní.

Než se Jeremiáš vrátil, civěla jsem na plazmovku, kterou se mi podařilo zprovoznit. Ty dotykové platformy už dneska naserou do všeho.

Žádná podivná návštěva se už nekonala.

„Ahoj,“ pozdravil mile, když vešel do dveří s papírovými taškami. Vplul si dovnitř jako sám zázrak a já na něm mohla oči nechat. Bude takhle pěkný navždy… A i mně chvíli potrvá, než budu mít vrásky jako důkaz.

„Ahoj,“ opětovala jsem mu pozdrav a vyskočila z pohovky. Uvědomila jsem si, jak moc jsem se na něj těšila.

„Jar?“ zeptal se s chichotáním.

„Máta a jablko,“ přitakala jsem. „Vždyť ty tu nic jiného nemáš.“

„Ale hlavně, že sis poradila,“ pochválil mě a postavil na stůl tašky. Vytáhnul pastu a já se zaradovala. „Napadlo mě, že by se ti to mohlo hodit. A kartáček, který si tu necháš, kdyby ses třeba jednou vrátila, pokud ode mě není taková myšlenka příliš troufalá,“ pronesl s kadencemi jako z minulého století.

„Vrátila? Odkud? Já někam odjíždím?“ vypadlo ze mě zmateně. Jeremiáš sáhnul do další tašky a vyndal balíček z pekárny.

„Tohle jsem ti ještě koupil na cestu. Jsi daleko od domova a v autě možná budeš mít ještě hlad i přes vydatnou večeři, kterou mi pro tebe v restauraci připravili. Doufám, že máš ráda pizzu s ananasem. V opačném případě ti ho sám sundám – to slibuji.“

„Miluju Havaj, ale proč…“

„Proč se vrátíš k mému bratrovi, co si zaslouží dostat po jeho nevymáchaných ústech?“ předběhl mě. Přikývla jsem. „Protože budeš chtít dřív nebo později za Darylem.“ Bože, ten chlap ví lépe, co chci, než já sama.

„Ty jsi dokonalý,“ vydechla jsem zamilovaně.

„Dlouho už jsem nepoznal ženu, které by ke štěstí stačila pizza,“ odvětil, překvapený z mé reakce. Jen jsem si ho měřila a přikyvovala, když rozebíral nákup a třídil ho. Byl z těch potravin nesvůj. Především z baget na pečení. Prohlížel si je ve vakuu jako nějakou kuriozitu. Roztomilé.

„Jo, zapomněla jsem… Někdo tu byl.“

Vzhlédnul se staženým obočím.

„Upír. Ptal se po tobě a pak taky po Izmaelovi… Řekl mi – dobrý večer,“ dodala jsem udiveně.

„Tys mu otevřela?“ optal se ohromeně, ale nevím, jestli v pozitivním slova smyslu.

„No. Vždyť, kdyby chtěl, celé to tu zboří malíčkem, takže…“

„Ty jsi tu sama, venku je tma, dům je na pobřeží, nikde nikdo a ty mu jen tak otevřeš?“

Pokrčila jsem rameny.

„Daryl přesvědčil Izmaela, že mám na vílu neobvyklou odvahu, a že už mě nemá strkat do sklepa,“ vzpomněla jsem si a posadila se zpět na pohovku. Nechtělo se mi od Jeremiáše a už vůbec jsem nepotřebovala vidět Izmaela po tom, co mi ze zad udělal kaši, a pak mě tam nechal, aby mě třeba sežrali supi. Ale Daryla tam s ním samotného nenechám.

Posadila jsem se zpět na pohovku a usmála se pro sebe.

„Máš Daryla opravdu ráda,“ konstatoval a posadil se kousek ode mě, ale přesto moc daleko. Udržoval uctivou vzdálenost. To nemusí.

„Mám. A nebylo to nic, co bych musela pěstovat… Prostě – jsem tvůj bratr a bum. Všechno to bylo tak spontánní. Ještě nikdy jsem nic takového necítila. A už vůbec k mé rodině – tedy, k mé falešné rodině,“ opravila jsem se kysele.

„Vždycky jsi věděla, že jsou to lidé a ty něco víc. Nemohla bys je mít ráda, ani kdybys chtěla. Tvému druhu jsou totiž lidé proti srsti.“

„Hrozně smrdí,“ doplnila jsem ho znechuceně. Zasmál se.

„Ano, vám ano,“ přitakal se smíchem. Když se smál, zjistila jsem, že má hodně výraznou mimiku, pokud ji používá. Rty široce roztáhnul do stran, až křečovitě. Ale ne umělým způsobem – smál se i očima. To Izmael neumí… Ne, už nechci myslet na Izmaela! Izmael, Izmael… To je tak debilní jméno. Jako Iz… rael. Iz… otop.

„Jeremiáši, víš, to mi připomíná… Použila jsem to málo logiky, co mám, když jsem se sprchovala a… Vy toho víte o vílách strašně moc na to, že je to rok, co Daryl začal chodit s Editou. A pak je tu samotný Daryl, který zná lidskou kulturu, jako kdyby žil od narození mezi nimi. Ale nejen, že tu má údajně žít rok, ale ještě s upírem, co nemá s lidskou bytostí společného nic. Možná jim je vzhledově vzdáleně podobný, ale to je asi tak všechno. Tak jak?“ chtěla jsem vědět, rázná až na půdu. Už mě vážně nebavilo být jediná, která neví nic – není to fér. „Jeremiáši, já tě prosím. Buď první, kdo mi řekne pravdu. Jsem toho součástí jako všichni ostatní. Myslím, že si to zasloužím vědět.“ Podíval se stranou a zavadil pohledem o moji pořezanou ruku. Nervózně jsem se ošila a schovala si ji za záda, když jsem viděla, jak na ni zírá. Rána to byla mělká, ale mám dojem, že pro něj celá krevní Amazonka. No, takzvaně léčit si už nic nenechám.

„Edita zemřela před šesti měsíci, dvěma dny, osmi hodinami, dvaatřiceti minutami a přesto nikdo pravdu nezná kromě mě, Izmaela, Daryla a Gaji. Jsi si jistá, že chceš patřit mezi nás?“

„Co s tím má společného Gaja?“ odpověděla jsem otázkou, kterou mu dala jasně najevo, co chci. Srdce mi zběsile bušilo. Jeremiáš zakroutil hlavou a nevesele se usmál.

„Všechno. Za všechno, co se děje – válku, VSV, smrt mojí sestry… Za to může ona a Izmael.“ Srazila jsem obočí a vyvalila oči. „Tváříš se trochu jako kreslená postavička,“ šeptl a zvednul mi bradu, která mi spadla. Tasmánský čert, který nechal oči na silnici.

„Izmael a Gaja?“ zopakovala jsem, znechucená. Izmael a moje biologická matka? Izmael, se kterým spím, a ta divná, anorektická, dvoumetrová žirafa? Izmael a královna víl, která tvrdí, že upír je to nejodpornější, co po zemi chodí?

Pokrytci…

„Ale co s tím máš společného ty?“ zeptala jsem se po otřepání. Jeremiáš vstal a dal si ruce vbok. Vypadal dost nevrle. Vykulila jsem ty oči ještě víc. „Ne? Ne?!“ došlo mi. „Tys s ní spal taky?“ vyštěkla jsem a postavila se na nohy. Ale no tak! „Takže svět je ve sračkách, protože ty a Izmael jste neudrželi ptáky v kalhotách?“ prskla jsem po něm a pozdě si uvědomila, že bych měla ubrat na opovržení.

„Ne, svět je ve sračkách, protože můj bratr je hajzl!“ zavrčel na mě ledově a já z toho padla zpátky na zadek, jak jsem ucukla, když se na mě otočil jako rozzuřený tygr. „Omlouvám se, Bello,“ zklidnil se hned po tom, co viděl můj zaražený výraz. Ani jsem nepípla a do očí mi vstoupily slzy. Zapomněla jsem, jak umí být upíři šíleně děsiví.

Jeremiáš se znovu posadil vedle mě, ale tentokrát dál. Ruce spojil mezi koleny v pěst a skřípal zuby. Trochu, trochu víc mu praskaly nervy, zatímco mně se to rozleželo v hlavě.

„Já se omlouvám. Nemám nejmenší právo tě soudit. Izmael mi udělal příšerné věci a otisky jeho rukou na mých prsou je to nejmenší. A přesto jsem s ním spala i podruhé… Teď bys měl něco říct, protože se před tebou strašně shazuju a ponižuju,“ dodala jsem a nasucho polkla.

„Víly zbořily hranice mezi našimi sférami už před dva a půl tisíci lety. Upíři a dokonce i většina víl si myslí, že Daryl a Edita to začali, ale oni za nic nemohli. Potkal jsem Gaju za druhé světové války. Ona miluje násilí, ale její svět je… utopie. Proto chodila tajně celá ta milénia do naší sféry. Tady totiž válka nikdy nevyhasne. Když jsem ji viděl… Víš, to s těmi kouzly druhu, že upír přitahuje vílu a naopak jsem neřekl jen tak. Stále jsi dost lidská, takže si ještě neuvědomuješ tu obrovskou sílu našeho pachu. Tak neskutečně se přitahujeme, přestože máme být nepřátelé. A Gaja je ještě k tomu královna – je nejsilnější z vás ve všech ohledech. Podívala se na mě těma zářivýma, zelenýma očima a já se poprvé v mé předlouhé existenci cítil bezmocně a zároveň měl všechno. Její krev jsem zvládnul, protože moje výchova… Nechci zabíhat do detailů, ale můj stvořitel mě vychovával v poměrně netradičním duchu.“

„Takže ty si s ní začal chodit už v roce…?“

„1941. Ale ještě ten rok odešla a slíbila, že se vrátí. A vrátila. Za sedmdesát let.“

„To potěší.“

„Ano. Zvláště když se vrátí kvůli tobě, ale ty ji jednou v noci najdeš na podlaze, když má mezi stehny tvého vlastního bratra.“ Položila jsem si ruku na ústa v šoku.

„Izmael by tohle…“

„Co? Neudělal? Jsi si jistá, že se bavíme o tom samém Izmaeli Voglerovi?“ optal se mě skepticky.

Samozřejmě, že Izmael by to udělal. Jen… Já nevím. Myslela jsem, že je sice zlý a sadistický, ale tohle byla jiná liga. Nemělo to nic společného s vraždami a mučením – nic z jeho kvalit. Tohle bylo prostě jen odporné. Dokonce mě to zklamalo.

Já jsem od toho kreténa snad něco čekala? Něco jiného? A konkrétně co, kurva? Vždyť mi to sám řekl, kdo je. Nikdy se to nesnažil popírat. Tak proč mě to bolí?

„Co bylo dál?“ hlesla jsem, abych se už dál netopila ve zklamání a vyvíjela i jinou činnost.

„Málem mě zabil, když jsme se poprali. Nerad to přiznávám, ale Izmael je v boji… nepřekonatelný. Ovšem, mě nechal žít. Asi abych si užíval existence, kterou mi výrazně okořenil. Gaje jsem řekl, že už ji nikdy nechci vidět a bylo by lepší, kdyby odešla a už se nikdy nevrátila. Jenže ona se do Izmaela zamilovala,“ vzpomínal hořce. Blbka. Kdo by se zamiloval do Izmaela? Mentálně narušená osoba, co ráda sado maso? Já určitě ne. Zvlášť, když teď vidím jeho roztomilou osobnost v černém na bílém.

Už jsem se někdy zmínila, že si s oblibou lžu do kapsy?

Ne… Když tohle vím, zničí to všechny rodící se city.

„Ale Izmael do ní ne. Není mi známo, jak přesně se to mezi nimi odehrálo, ale Izmael ji poslal s grácií sobě vlastní do hajzlu hned po našem rozchodu. Dovedeš si to určitě představit.“

„Totálně ji oddělal pro potěšení a stvořil zbraň hromadného ničení. Chtěla pomstu,“ vydedukovala jsem nepochybně správně.

„Chtěla. A pomstila se na tom, co bylo Izmaelovi nejdražší. To jediné, co miloval. Edita. Jenže to byla i moje sestra, ale to nikoho nezajímalo,“ dodal trpkým tónem a sklopil hlavu. Váhavě jsem ho pohladila po zádech. Možná jsem to z něj neměla tahat. Nebo spíš rozhodně. Jen jsem přisypala sůl do hlubokých, zhnisaných ran. Ale už je pozdě. „Podřízla před ní hrdlo nakaženému elfovi.“ Gaja a Izmael byl evidentně pár k pohledání. Jeden lepší, než druhý.

„Izmael ti ji sebral. Tak proč ale on tolik nenávidí tebe? Má to být naopak.“

„Protože jsem udělal něco mnohem horšího.“

„Co může být horšího, než že ti vlastní bratr, se kterým jsi tři tisíce let, klátil přítelkyni? Přejel si mu psa nebo fretku?“

Zakroutil hlavou a odvrátil zrak, jakoby se na mě ani nechtěl podívat. Natáhla jsem ruku a položila mu ji na tvář – snažila se ho zase otočit ke mně, ale ten kámen se ani nehnul.

„Já tě nebudu soudit. Už nikdy. Slibuju,“ přísahala jsem. Kdo jsem, abych na to měla právo? Já, která mám morálky, co se za nehet mého miniaturního malíčku u nohy vejde. Vyslyšel a podíval se do mých očí svýma karmínovýma.

„Když Edita umírala, prosila Izmaela, aby mě přitáhnul. Přijel za mnou do Číny a žádal mě, abych se vrátil a byl s ní, protože to potřebuje. Ale i po tom, co mě sám začal prosit, jsem nepřišel. Izmael, vzor zla, s ní byl a já ne, protože jsem se bál toho, co uvidím, a že mě to položí. Tak moc jsem se chtěl vyhnout té bolesti, že jsem nepřišel. A s tím budu žít navždy – s tím, že on s ní byl do poslední chvíle a já ne. Tenkrát jsem se uzavřel a nejspíš si myslel, že ji nakonec zachrání.“

„Utíkání od bolesti není zločin. Lidé se heroicky staví tváří v tvář bolesti a jsou děsní hrdinové. Já prosazuju pud sebezáchovy. Netvrdím, že to není špatné, co jsi udělal… Ale děláme to všichni dnes a denně. Někdo na to prostě nemá a schová se. Myslíš, že jsi první, co nepřišel? Můj nevlastní bratr miloval babičku a strávil u ní víc času, než doma, ale když ležela v nemocnici a doktoři řekli, že to je konečná a máme se rozloučit, on utekl.“

„Ale… to jsou lidé,“ zavrhnul to.

„A vy upíři. O to je to snad horší, ne?“ uhodila jsem hřebíček na hlavičku. Izmael u mě skončil, chlapeček. A Daryl mě taky vytočil. Pořád ten jejich vztah nechápu. Proč se sebou nechá zametat? Dobře, nevzpamatoval se z Edity, ale utápět se v sebelítosti může i jinde, než zrovna v domě největšího zmrda pod sluncem. „Poslyš, nemohla bych si tu pizzu sníst tady a zůstat ještě přes noc? Ve zcela počestném úmyslu,“ dodala jsem se zvednutýma rukama na obranu, aby si nemyslel, že ho budu chtít přetáhnout ještě v den, kdy jsem spala i s tou blonďatou hvězdou. „Ještě se mi nechce zpátky.“

Vyhnul jsem se flašce whisky, co po mně Daryl hodil. Evidentně mu na té Amálce přece jen záleželo. Víc, než jsem si myslel. Jeho emoční stránka nebyla mrtvá, jak s oblibou tvrdil.

„Ty jsi kokot! Jak si ji tam mohl nechat?!“

„Jak? Zcela normálně. Otočil jsem se a šel pryč,“ odvětil jsem nevzrušeně. Už zase na mě řve kvůli ní. Ona se šíří jako plevel, ale mnohem rychleji. Epidemie.

„Hele, na mě to nehraj. Já vím, že ji máš nějakým svým zvráceným způsobem rád. Tak co ti, kurva, udělala, že ji málem zabiješ a necháš krvácet uprostřed obchodního centra plného lidí?“

„Víš, co mě na ní sere? I to, jak se jí roztahují a kontrahují plíce při dýchání,“ zasyčel jsem a naznačil rukama expandování a smršťování jejich otravných, živých plic. „Nemůžu ji vystát!“

„Jo, vy oba pořád melete, jak se nenávidíte. Poslouchám to od rána do večera. Ale potom spolu zase skončíte v posteli a vesele si tokáte. Navíc, já taky miloval a vidím, jak se na tebe Bella dívá.“ Zhrozil jsem se, když tohle řekl.

„Tak si to ujasníme, kamaráde. Jsem teď v manželské poradně, anebo stále ve společnosti mého věčně nasraného, nejlepšího přítele? To si kvůli ní změkl jako marshmallow?“ vyčetl jsem mu. Daryl mluví o citech? Ne.

Bella na něj má velmi negativní vliv.

„Kdybys ji nemohl vystát, jak říkáš, už dávno bys jí vyrval páteř z těla a neptal se dvakrát. Uděláš to i tomu, kdo se na tebe špatně podívá. Tak proč moje sestra pořád žije?“

„Tvoje sestra? Tvoje sestra?! Odkdy?“

„Můžeš mi, kurva, odpovědět a nevyhýbat se tomu?“

„Ne,“ odsekl jsem s vyceněnými zuby.

„Fajn. Takže teď hned začneš obvolávat nemocnice, jestli tam někde neleží a modli se, aby byla ještě naživu, protože to bych ti nikdy neodpustil.“ Podával mi mobil a já výstražně zavrčel, abych mu dal najevo, že s tím má přestat a okamžitě ruku stáhnout.

„Nebudu nikam volat.“

„To teda budeš.“

„Ne!“ Praštil jsem do toho telefonu, který mu z dlaně odlítnul a zapadnul za bar.

„Chováš se jako malý fakan!“

„Já jsem Izmael Vogler a je mi dvacet osm století. Nikdo mi nebude říkat, co mám nebo nemám. Ani ty, Daryle. Jedu do Buenos Aires za smysluplnějšími záležitostmi, jako třeba zjistit, proč se tu množí tvůj zatracený druh jako kobylky, nebo jak ukončit válku dřív, než to začne nabývat epicky zasraných rozměrů.“ Otočil jsem se na patě a dupal ke dveřím. Když jsem je otevřel, stál za nimi dva metry vysoký, tmavovlasý upír nasáklý vílím pachem od hlavy až k patě.

„Pan Izmael Vogler?“ začal nadšeně.

„To jsem já a jestli si vychlastal vílu, tak teď nemám čas to za tebe řešit. Nahlas se támhle u bojovníka za práva kurev,“ ukázal jsem na Daryla, „anebo vystřel od mého prahu.“ Úsměv mu pohasnul.

„Ale já…“

„Ale mně je absolutně jedno, co ty. To ani po třech miléniích nechápete, že nejsem dalajláma, ale hajzl, který miluje jen sám sebe? To si to mám napsat na čelo?!“ zavrčel jsem a ukázal si na horní část obličeje. Moje nervy byly na okraji propasti. „Co je?“ zasyčel jsem, když na mě dál civěl. Jeho černé brýle mě rozčilovaly. Asi mu je brzo narvu do krku.

„Jen… Čekal jsem, že budete… jiný.“

„A ty jsi kdo, že neznáš moji zářnou pověst?“ chtěl jsem vědět. Moje jméno je přece značka. Tolik let si buduju hroznou reputaci, ale i přesto přicházejí velezrady, vraždy, ženy a necitlivost vniveč? To se všichni domnívají, že je to jen přetvářka, anebo se nudím? Ne! Miluju jednoduché, ale nádherné věci jako jsou potoky čerstvé krve, výkřiky bolesti a sténání. Ovšem, nepohrdnu ani rozpadající se duší, většími destrukcemi a katastrofami.Takový jsem byl a budu a na to jsem, kurva, pyšný. Hajzl s hrdostí.

„Nikdo,“ odpověděl.

„Tak zmiz. A budu ti vděčný, pokud se tu už neukážeš,“ doplnil jsem a šel pryč. Jižní Amerika a dávná přítelkyně, kterou budu štvát jako lovnou zvěř, dokud nepojde, čeká.

„Jste vždycky takhle nepříjemný?“ zeptal se ještě. Otočil jsem se a zapnul si sako.

„Já jsem Izmael Vogler a i Nikdo by měl vědět, co to znamená.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 11. kapitola: