Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 3. kapitola

08.06.2012 (07:30) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 5232×

3. kapitola

Ten pohled jsem znala. Už jednou se mi stalo, že jsem hleděla do těch očí plných škodolibé radosti a hladového chtíče. Jejich majitel totiž věděl, že neprohraje. Tak jako tenkrát James, upír, co chtěl mou krev. Upír, pro něhož jsem nebyla ničím jiným, než jen vybranou pochoutkou, jejíž chuť podtrhovalo to zvrácené vzrušení, zapříčiněné Edwardovou snahou mě ochránit.

Jenže tady, v této situaci, jsem nebyla jídlem. A taky tu nebyl nikdo, kdo by mě chránil.

James se mi to tenkrát v tom studiu pokusil vysvětlit – ty jsi jenom ubohý člověk, který se bohužel ocitl na špatném místě ve špatnou dobu.

Ale Leon se k žádnému vysvětlení neměl. Potěšeně sledoval, jak před ním pomalu poklekávám a zavírám oči. Na mysl mi vytanula krátká vzpomínka.

„Uznávám, že jestli někdo nemá žádné zkušenosti s milostnými vztahy, pak jsem to já,“ řekla jsem. „Ale prostě mi připadá logické… že by si muž a žena měli být tak nějak rovni…, tedy, že jeden z nich se nemůže pořád vrhat střemhlav do nebezpečí a zachraňovat toho druhého. Musejí se zachraňovat navzájem.“

„Ty jsi mě zachránila,“ řekl tiše.

„Nemůžu být pořád Lois Laneová,“ stála jsem na svém. „Já chci být taky Superman.“

„Nevíš, o co žádáš.“

Kdybych byla jako on, kdybych měla jeho sílu a schopnost omámit člověka jen pouhým pohledem, určitě bych tu teď neklečela. A nedostala se do takovéto situace. Byla bych divoká, lačná po krvi a nezvladatelná.

Ale neohrožovala bych Renesmé. Cullenovi by mi určitě nedovolili jí nějak ublížit.

Zato lidi, jako jsou Leon, bych oslňovala svým zjevem, podmanivým hlasem a vábivou vůní. Avšak zároveň bych byla silnější a mocnější než oni.

Nestydím se za to, že bych plně využila všeho, co upíří podstata nabízí. Mám k tomu pádný důvod, který potřebuje být ochráněn od všeho zlého a nehezkého, od všeho, co by se mu mohlo stát.

Jenže já nejsem ani upír, ani Superman. Jsem jen zoufalá strachy - lehce ovladatelná.

„Neboj se,“ konejšil mě tichým hlasem. Jeho ruka se octla na mé tváři. Pohladil mě a palcem přejel po spodním rtu.

„Až to tady dokončíme, vezmu tě za ní.“ Třáslo se mi celé tělo. To, že pláču, jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy mi setřel rukou první slzy. Pak mě tlakem prstů donutil otevřít ústa…

Červen 2009

„Takže se ti ta práce líbí?“ zeptal se Jacob. Nemohla jsem před ním utajit, že mě Denis vyhodil, protože uklízečka zaměstnaná na černo už nebyla tak výhodná jako profesionální služby, které nabízely velké úklidové firmy.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Žádnou finanční rezervu jsem neměla, žily jsme od výplaty k výplatě. Nájem byl uhrazený jen do konce měsíce a majitel bytu nechtěl o pozdější platbě ani slyšet. Pokud nezaplatíš, nechám tě vystěhovat!

Do toho jsem neměla moc na výběr – kdo dá práci svobodné matce, která nemá hlídání a navíc potřebuje práci bez smlouvy?

Tak jsem zavolala na to číslo. Diana Krugerová byla nadšená, já její entuziasmus nesdílela. Pro mě to byla jen dočasná záležitost, než si najdu něco jiného.

„No,“ zaváhala jsem. Moc dobře jsem věděla, že si pod pojmem telefonistka představil někoho, kdo věčně otravuje normální lidi s různými výzkumy a novými nabídkami mobilních operátorů. Určitě se mu nevybavilo to, co dělám doopravdy. „Je to práce.“ Pokrčila jsem rameny.

„A Nessie? Je to-“

„Sám jsi to viděl,“ přerušila jsem ho. Nessie byla z hlídacího koutku celá unešená a tak to svému vlkovi ukázala, sotva se za ním zaklaply dveře auta. Sama mi každý večer přehrávala, co s Adrianou dělaly. Jednou si hrály s panenkami, pak stavěly zámek ze stavebnice, malovaly obrázky pastelkami i barvami, obtiskovaly razítka, vařily v dětské kuchyňce, učily se básničky, zpívaly písničky a tancovaly. A dělaly prostě vše, co by děvčátko v jejich „věku“ dělat mělo.

Renesmé byla šťastná a spokojená. Nechtěla jsem ani jen pomyslet na to, že bych jí ten koutek zakázala. Proto jsem Adele i všem ostatním nalhala, že má Nessie tři roky a ne dva, na které vypadá. Potřebovala jsem získat čas. A takhle tam Nessie mohla chodit, aniž by někomu přišlo podezřelé, že se tak rychle mění a že je tak inteligentní.

„A krev? Co když se někdo zraní?“ Jacob si vedl svou.

„Jakeu,“ povzdychla jsem si. „Věř jí trochu. Ona ví, že nesmí nikoho-“

„O tom nemluvím, Bello!“ přerušil mě rázně. „Vím, že by Nessie nikomu neublížila. Ale co když dostane žízeň, když tam nebudeš?“ Probodával mě svýma očima, až jsem se přikrčila. Nessiein hlad po krvi se objevoval zcela nepravidelně. Někdy vydržela týden bez jediné kapky. Jindy během jediného dne vypila i tři hrníčky.

„Nebude mít žízeň,“ pípla jsem neochotně.

„Jak to myslíš?“ Pohlédla jsem do jeho obličeje. Raději jsem vyčkávala, než mu to dojde samo.

„To – nemyslíš - vážně!?“ odsekával každé slovo zvlášť. Jacobovi se nelíbila představa, že bych Nessie dávala to, co potřebuje, každý den, aniž by si o to řekla. Já ten názor neměla. Když dostávala krev pravidelně, její teplota se stabilizovala na 34 stupních. Už jí nestoupala, ani neklesala podle toho, kdy dostala další dávku. Dokonce i její únava, která se objevila po každé, když byla déle bez krve, se už neukázala.

Mlčela jsem a koukala do hrnku s čajem. U Jacoba se mi osvědčilo být ticho a nechat ho, aby se s tím vyrovnal po svém. Moc dobře věděl, že se mnou nemůže vyhrát. Nessie je moje dítě, s tím nenadělal nic ani jeho otisk.

Leon se zdál spokojený. Měl zavřené oči, uvolněnou tvář a jemný úsměv na rtech. Jednou rukou mě stále držel ve vlasech. Já naopak stále klečela na kolenou, v ústech jeho chuť a v očích už žádné slzy. Ty přestaly téct někde mezi jeho šestým zasténáním a mým druhým pokusem se odtáhnout. Nikdy mi to nedovolil. Vždy mi sevřel vlasy do pěsti a přitáhl si mě ještě blíž k sobě. Až nadoraz.

Polkla jsem jeho zbytky a doufala, že je nevyvrátím ven. Nemohla jsem si dovolit rozčílit ho; ještě mě nezavedl za Nessie.

„Měla by ses dát do pořádku,“ promluvil, zatímco si upravoval kalhoty. „Přece nechceš, aby tě viděla takhle.“ Rukou pokynul k mojí osobě. Nevím, co viděl. Ale pokud se můj zjev alespoň podobal tomu, co jsem cítila uvnitř, moc pěkná podívaná to být nemohla. Měl pravdu, takhle mě Renesmé nesmí vidět.

Vstala jsem, nohy jsem měla celé zdřevěnělé, tak jsem klopýtla. Leon mě však rychle zachytil.

„Počkám v autě,“ oznámil mi, a, když se ujistil, že dokážu sama normálně stát, odešel.

Červen 2009

Na práci v call centru, jak jsem tohle místo nazvala před Jacobem, jsem si svým způsobem zvykla. Docházet pravidelně do zaměstnání, ve kterém jsem mohla mít Nessie s sebou, a ze které jsem si každý večer odnášela vydělanou denní mzdu, bylo překvapivě příjemné. K tomu jsem se nemusela děsit, že by mě vyhodily. Podle Very i Diany mi to šlo velmi dobře. Já si to nemyslela. Při každém telefonátu jsem byla stále nervózní a nevěděla jsem co dělat. Když mi muž na druhé straně vzdychal do telefonu, rozpaky jsem se červenala.

Ale i přesto jsem dokázala vydržet, překousnout v sobě ten stud a dál zvedat telefony a komunikovat se zákazníky. Stále jsem se utěšovala tou jedinou větou, kterou mi řekla Vera, těsně před mým prvním telefonátem.

Někdo prodává své tělo, někdo jiný jen svůj hlas.

A v tomhle měla pravdu. Nebyla jsem o nic horší, než obyčejní pracovníci call center. Jediný rozdíl mezi námi byl ten, že mě by nikdo nezavěsil, ani neodmítnul. Byla jsem tam pro to, abych toho, kdo mi vydělá peníze, udržela na lince co nejdéle a navnadila ho tak, aby zavolal i příště.

Jenže pak, během pár dnů, se vše začalo sypat. Odešla mi lednice a Jacob nemohl přijet, aby mi ji opravil. Renesmé navíc začínala mít nepříjemné otázky. Tedy, pro mě nepříjemné, pro ni byly zcela obyčejné. A logické, musela jsem si přiznat.

„Mami, kde mám tatínka?“ Na okamžik jsem se zarazila a hledala nějakou vhodnou odpověď, kterou bych ji neranila. Říct jí, že Edward musel odejít, bylo ještě jednoduché…

„A proč odešel?“ Protože jsem jen člověk. Ale to jsem jí říct nemohla. Dlouho nám s Jacobem trvalo, než jsme jí vysvětlili, proč ona krev potřebuje a my ne. Takže povídání o upírech a vlkodlacích jsme se nevyhnuli. K mému překvapení to vzala docela dobře.

„On musel odejít Nessie,“ snažila jsem se to zaobalit a hlavně celou tuto debatu ukončit.

„Ale proč?“ stála si tvrdohlavě za svým. Všechny argumenty, které mě napadly, byly tak lživé a lehce vyvratitelné. Nemohla jsem podcenit její intelekt.

Kvůli škole – blbost.

Kvůli práci – blbost.

Už mě nemiloval – pravda. I když bolestná.

„Odešel, protože jsem se měla narodit?“

„Ne!“ vykřikla jsem a dřepla si tak, abych jí viděla do očí. Tašky jsem položila na zem a chytila ji za ruce. „Ne, Nessie. Neodešel kvůli tobě.“ Nevěřila mi. Jen na mě smutně koukala, přesvědčená, že má pravdu.

„Mami, nemusíš mi lhát. Adrianu její táta taky nechce.“ Nebyla jsem schopna slova. Říct jí pravdu, že Edwardovi vadila moje lidskost, křehkost a smrtelnost, by pro ni byla další rána. Adrianin otec byl hajzl. Byl s Verou, dokud nezjistil, že je těhotná. Pak si náhle uvědomil, že na to být otcem, je ještě mladý. Tak to vysvětlil i Veře. Řekl jí, ať si vybere. Buď on, nebo dítě. A Vera si vybrala.

„Nessie, tak to ale vůbec není. Tvůj táta o tobě neví.“ Zamračila se. Pak se jí zablýsklo v očích.

„Tys mu o mně neřekla?!“ Sledovala mě se zrazeným výrazem. Zakroutila jsem hlavou.

„Už byl pryč, když jsem zjistila, že jsem těhotná.“

„Proč jsi mu nezavolala?“

„Protože si zrušil číslo.“

„A-“ zarazila se. Dlouze vydechla a našpulila rtíky. „Tak proč tedy odešel?“ zauvažovala.

„Protože,“ zaváhala jsem. Nechtěla jsem z Edwarda udělat toho špatného, protože on nic špatného doopravdy neudělal. Jen mě už prostě nemiloval. „Protože už mě neměl rád.“ Přiznat to bylo kruté, bolestné. A takhle řečené nahlas to bylo i definitivní. To se přece stává, že jeden miluje a druhý ne.

Nessie mě objala, hlavičku si položila na mé rameno. „Ale já tě ráda mám.“

Cesta mi trvala docela dlouho. Poté, co jsem se pokusila trochu sebrat, jsem šla za Leonem. Jak řekl, čekal na mě v autě. Když jsem nastoupila, mile se na mě usmál a pohladil mě na stehně, jako by se mě pokoušel uklidnit. Já o to nestála. Chtěla jsem mít svou holčičku v náručí.

Naštěstí to už neprotahoval. Nastartoval a odvážel nás pryč, směrem víc k centru. Neuvažovala jsem nad tím, že mě třeba v tu chvíli odváží ještě dál od Renesmé. Nezbylo mi nic jiného než mu věřit.

Když zastavil před jedním z nově vystavených domů v moderní části města, zmateně jsem se na něj podívala.

„Co to má být?“ zeptala jsem se. Neodpověděl; tajemně se usmál a vystoupil. Následovala jsem ho.

„Leone?!“ snažila jsem se ho zastavit. Jenže on šel dál, blíž ke vchodovým dveřím, které vzápětí odemknul.

„Snad sis nemyslela, že bych vás nechal bydlet v té díře,“ houknul na mě přes rameno a ztratil se uvnitř.

Červenec 2009   

Dianina nabídka mi přišla vhod. Kromě lednice, která za dva dny nadobro odešla, jsem potřebovala koupit Nessie i boty. A nová bundička by se jí taky hodila. Přeci jen, už si všimla, že všechny věci co má, jsou po Samových dvojčatech. Takže, když si mě Diana zavolala do kanceláře a oznámila mi, že se jí podařilo uzavřít smlouvu o spolupráci s nějakým prestižním časopisem, neváhala jsem moc dlouho. Měla to být jen jednorázová záležitost, přivýdělek.

Studio, do kterého jsem měla přijít, nebylo daleko od call centra. Přijela jsem tam linkovým autobusem půl hodiny před oficiálním začátkem. Nessie jsem nechala u Adele, jakoby to byl můj další normální den.

Renesmé se v koutku líbilo. Jedním z důvodů byli kamarádi, děti mých „kolegyň“, se kterými se nikdy před tím víc nesblížila. V La Push znala jen kluky Uleyových, kteří měli nakázáno se jí raději vyhýbat, takže si teď pozornost svých „vrstevníků“ užívala naplno. Sam mě tím svým příkazem hrozně štval, ale nemohla jsem nic říct; byla jsem mu vděčná, že mě nechal bydlet ve svém domě.

Tím druhým důvodem bylo to ohromné množství hraček, kterým školička disponovala. Doma jsme měly jen dvě panenky, pár plyšových zvířátek – většinou různě barevných psů, které Nessie pojmenovala po Jacobovi a dalších členech smečky - a jedny skládací kostky, které pro ni v dlouhé chvíli vyřezal Billy.  

Vstupní dveře byly otevřené dokořán. Na ulici se nepohybovalo nijak moc lidí a mě začaly přepadat nervozita a stud. Do této chvíle, dokud jsem neviděla tu budovu, byla celá ta představa focení, jen pouhou… představou. Byl to nekonkrétní způsob, jakým jsem mohla vydělat konkrétní sumu peněz, abych tak zabezpečila Renesmé. A i přesto, že jsem zhruba věděla, co mě čeká, bylo celé to focení ode mě na míle daleko. Nebylo skutečné, hmatatelné.

Ale teď, když jsem spatřila okna zahalená žaluziemi a obrovskou ceduli se jménem nějakého muže a černým obrysem ženské postavy, se mi rozklepaly ruce. Mluvit se značně vzrušeným podtónem o tom, co bych dělala, kdybych byla s dotyčným mužem v posteli, jsem se už nestyděla. Ne navenek. Moje rozpaky se už neprojevovaly na mých tvářích, avšak uvnitř sebe jsem byla stále tou ženou, která se v celém svém životě milovala jen s jedním mužem…

„Jdete dovnitř?“ zeptal se mě blonďatý muž. Vypadal tak na třicet a jeho oblek rozhodně nevypadal, že by pocházel z obyčejné konfekce. Vůbec se do této čtvrti nehodil.

„Já… jo,“ přikývla jsem a prošla dveřmi, ve kterých mi dal gentlemansky přednost.

Moc jsem se kolem sebe nerozhlížela. Koutkem oka jsem zaznamenala, že za recepčním pultem nikdo nesedí a že na zdech visí fotografie mořských zálivů a temných kanadských lesů. Žádná známka toho, že by se tu mělo fotit pro pánský časopis.

„Jdete za někým konkrétním?“ zeptal se mě ten muž z ulice, když jsi svlékl sako a pohodil ho na pult.

„Ano. Já mám tady dneska fotit… ehm…“ Jak to mám říct? Hanbaté fotky? Pousmál se nad mým zaváháním.

„Pro M&S?“ nabídl.

„Jo,“ vydechla jsem a rozpačitě pohlédla ke dveřím. To byla moje jediná cesta k úniku.

„V tom případě jdete za mým bratrem. Běžte tou chodbou stále dozadu. Ateliér rozhodně neminete,“ ukázal na úzkou chodbičku vedoucí za recepci.

Dvě stě dolarů. Nová lednice. Nové boty pro Nessie. Opakovala jsem si v duchu dokola a procházela tou uličkou. Nebylo mi vůbec dobře. Potila jsem se a objímal mě chlad.

Z ateliéru se ozývalo pár hlasů. Dva ženské a dva mužské. Když jsem vstoupila do toho zšeřelého prostoru, jejich majitelé na mě upřeli svůj zrak.

„Já…“ začala jsem.

„Jsi od Diany?“ zeptal se mě jeden z těch mužů. V ruce držel foťák a byl oblečený v obyčejných džínách a triku. Jeho vlasy trčely do všech stran pomocí tužidla, protože jinak jsem si tu jejich ztuhlost nedokázala vysvětlit.

„Jo,“ přikývla jsem.

„V tom případě se jdi převléct. Kostým najdeš támhle,“ ukázal do rohu místnosti. Pak se otočil zpět k ostatním, aby pokračoval v předešlé konverzaci.

Ten kostým, jak ho ten bezejmenný fotograf nazval, bylo titěrné spodní prádlo. Vlastně se tomu ani prádlo říkat nedalo, protože kdybych byla nahá, pořád bych vypadala zahaleně, zatímco tyto kousky ještě zvýrazňovaly jisté tělesné partie.

Než jsem sem šla, Diana mě taktně upozornila na to, kde a jak se mám oholit. Taky mi vysvětlila, jak by to celé focení mělo teoreticky probíhat. Ale celá ta příprava přišla naprosto v niveč. Já totiž vůbec nevěděla, jak se mám do toho prádla nasoukat. Ať jsem si ho prohlížela z jakékoliv strany, nedokázala jsem najít ten správný způsob, jak se do toho obléct bez cizí pomoci.

„Nějaký problém?“ Ten muž z ulice si mě nestydatě prohlížel skrz malý otvor odhrnutého závěsu. Instinktivně jsem se natáhla, abych mu zabránila ve výhledu na moje nahé tělo.

„Ne,“ řekla jsem přiškrceným hlasem. Samozřejmě že jsem lhala.

„Já jen, že jsi vypadala docela bezradně.“ Neodpověděla jsem. Co jsem mu tak měla říct – není k tomu návod k použití? Pečlivě jsem zkontrolovala, jestli se ten závěs opět někde nerozhrnul a pak jsem opět chytla ten kus krajky do ruky. Bylo to černé nic s několika šňůrkami na vrchním i spodním díle.

„Jestli chceš pomoct, stačí říct.“ On tam ještě pořád byl? Měla bych ho poslat pryč. Nebo spíš jinak – vůbec bych tu neměla být. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Nová lednice. Nové botičky pro Nessie.

„Dobře,“ odpověděla jsem a rukama se snažila zakrýt, když vešel ke mně do toho titěrného prostoru. 

 
Příště už Edward... Teda snad.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 3. kapitola: