Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 2. kapitola

29.05.2012 (08:30) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 5373×

2. kapitola

Opláchla jsem si obličej studenou vodou a podívala se do zrcadla. Oči se mi ještě leskly zadržovanými slzami a moje bledost byla výraznější než obvykle. Na jazyku jsem stále cítila tu ostře kyselou pachuť a čelo jsem měla potažené vrstvou lepkavého potu.

Naprosto nelogicky se mi vybavila hodina biologie, kdy jsme měli určovat krevní skupiny. Tehdy, když mě v náručí nesl na ošetřovnu, jsem ještě neznala jeho tajemství. Tehdy by mě ani v tom nejšílenějším snu nenapadlo, že se do něj zamiluji a že nakonec dopadnu takhle.

A že mu porodím dceru, o které se nikdy nedozví.

Leon mě zamyšleně sledoval, analyzoval můj výraz. Při tom mě stále hladil ve vlasech. Nevěděla jsem, co udělat, co říct, tak jsem radši pohledem uhnula.  

Očekával snad, že budu plakat? Nebo že se budu cítit špinavá, ponížená a zneuctěná?

Protože nic z toho nepřicházelo.  

Uvědomění si toho, že mi přece jen nakonec dal něco, co mi mohlo ublížit, mě oddělilo od jakýchkoliv pocitů. Bylo to jako opona v divadle. Zataženo = zavřeno.

Hlavou mi proplouvala jedna jediná myšlenka - je to za mnou. Už bude všechno jako dřív. Diana bude volná. Já i Vera se budeme moct vrátit. Nessie s Adriankou budou opět chodit do dětského koutku k Adele. Nikdo z nás neskončí na dlažbě. Nikomu z nás neseberou dítě.

Oddychla jsem si úlevou a opřela se o umyvadlo. Bílá keramika mě zastudila do dlaní. Projel mnou malý osten radosti. Už to bude jen dobré. Nezáleželo na tom, co jsem pro to musela udělat. Nezáleželo na tom, jak se budu cítit, až si plně uvědomím, co jsem to vlastně udělala. Nezáleželo vůbec na ničem. Jen na tom, že už je ta noční můra pryč.

„Běž se obléct,“ řekl po chvilce ticha a pohladil mě po tváři. Potlačila jsem tu pudovou snahu ucuknout. Jeho dotyk jsem už moc nevnímala; v myšlenkách jsem byla doma s Nessie. Možná, že když si pospíším, stihnu ji ještě vzhůru. Mohla bych jí tak přečíst další pohádku z té knížky od Jacoba a-

„Pojedeme slavit,“ dodal a políbil mě na rameno.

„Ne,“ vyjekla jsem, dívajíc se na jeho odraz v zrcadle. Byl stále skloněný k mé šíji. Tohle nebylo v plánu, na tomto jsme se nedomluvili. Měla jsem udělat jen tohle a pak mělo být po všem. Žádné závazky, dluhy ani nic podobného. Leon na okamžik strnul. Pak, když vzhlédnul, jeho výraz jsem nedokázala rozluštit. Byl nečitelný. Tak jako před týdnem…

„Vždy dostanu to, co chci,“ řekl mi klidným, vyrovnaným hlasem. Pak se nonšalantně otočil, aby se podíval ke vstupním dveřím. Stáli jsme v hloučku lidí, jejichž tváře jsem povětšinou znala od vidění. Všichni si tiše šeptali a pokukovali po policistech, kteří zrovna vycházeli z budovy. A pak vyšla ona. Ten obrázek mě přinutil zadržet dech. Ta tam byl její za všech okolností rovný postoj. Teď se mírně hrbila mezi dvěma policisty, kteří ji každý z jedné strany drželi za spoutané ruce. Blonďaté vlasy si nechala spadnout do obličeje. I přesto jsem si byla jistá, že každý ví, kdo to je. Ředitelku Afrodités tady znal každý.

„Rozhodnutí je jen na tobě,“ přidal další větu a z kapsy vyndal stříbrné pouzdro, z něhož vybral jednu cigaretu. Periferně jsem zahlédla Adele. Nenávistně se dívala na Leona, stojícího vedle mě. V ruce mačkala kapesník a její zarudlé oči byly důkazem vyplakaných slz. Slz pro její dceru.

Vera k ní přistoupila a objala ji kolem ramen. Něco jí zašeptala a pak se podívala na mě, ve tváři nevyslovenou otázku. Přesto se na mě stále dívala jako na kamarádku. Ale jak dlouho mě bude ještě považovat za svoji přítelkyni? Jak dlouho potrvá, než se dozví, že to kvůli mně jí sociálka vezme Adrianu. Jak dlouho potrvá, než mě začne nenávidět? Jak dlouho potrvá, než se začnu nenávidět já?

Já i on jsme věděli, že mě zahnal do kouta. Obmotal se kolem mě jako had a čekal na správnou příležitost, kdy mě bude moct uštknout. A ta chvíle byla dost blízko. Tak blízko, že jsem ji ještě urychlila.

„Říkal jsi, že pojedeme za Nessie,“ zašeptala jsem a obezřetně sledovala jeho odraz v zrcadle. Netvářil se nijak. Jen jeho ruka sevřela moje vlasy do pěsti a prudce cukla směrem dozadu. Lekla jsem se a bolestně zalapala po dechu.

„Řekl jsem, že pojedeme slavit,“ odvětil mi chladně do tváře. Pak mě rychle pustil, protože se otevřely dveře. Dovnitř nakouknul ten vysoký chlápek, co stál u kamery. Leon se přátelsky usmál.

„Děje se něco, Milesi?“ zeptal se příchozího a mě objal kolem pasu. Dotyčný si nás změřil pohledem, chvilku spočinul na Leonově ruce, která mě u něho majetnicky držela, a pak se zeptal, jestli pojedeme s nimi.

„Ne, přijedeme tam později,“ odpověděl mu Leon a postrčil mě ke dveřím.

V šatně mi beze slova podal tmavou krabici. Byla to jedna z těch, do které vám v drahých buticích zabalí šaty jako dárek. Leon totiž miloval přepych. Nikdy se nespokojil s něčím obyčejným. Vždy musel mít to nejlepší z toho nejlepšího, nejluxusnější z nejluxusnějšího a nejdražší z nejdražšího. A tyhle šaty určitě drahé byly. Tím jsem si byla jistá.

„Za deset minut na chodbě.“ Neptal se, jen mi to prostě oznámil. Pak odešel.

Na pár vteřin jsem zavřela oči, abych se uklidnila. Potřebovala jsem najít ztracenou rovnováhu, proto jsem se v mysli přemístila do okamžiků, v nichž jsem byla nejšťastnějším člověkem na světě, šťastnějším než kdykoliv před tím, šťastná mnohem víc, než když jsem byla s Edwardem.

Už jsem se nedivila tomu, co ho tak fascinovalo na spánku. Představila jsem si Nessie v postýlce, jak tam klidně spinká, ničím nerušená, před vším chráněná.  

Když mě jako dítě Renée ukládala každý večer do postele, brala jsem to jako fakt, jako obyčejnou záležitost. Její hlas, když mi předčítala pohádku před spaním, i to ostatní – pohlazení ve vlasech, pusa na čelo, její úsměv – bylo zkrátka součástí zaběhnuté činnosti. Později, když už jsem byla starší a na pohádky byla velká, jsem tento večerní rituál striktně odmítla. Renée to vzala podezřele dobře. A já jednou v noci pochopila proč. Nespala jsem, jak si zřejmě myslela. Vešla do pokoje, k mojí posteli, a pohladila mě ve vlasech. Pak mi dala pusu na čelo a řekla – mám tě ráda, Bello.

Tehdy jsem netušila, že je to pro ni tak důležité. Ale teď už to vím. Teď už jí rozumím. Když jsem byla v pořádku já, byla i ona. Když jsem byla v bezpečí, i ona se cítila chráněná.

Jenže tohle pro mě a Nessie neplatilo. Všechno to zlé a špatné bylo moc blízko. I když v tuto chvíli byla Renesmé s Dianou. A té jsem věřila.

Duben 2009

„Jé, to je ale pěkná holčička,“ zašvitořila jedna z těch paniček a pohladila Nessie po tvářičce. Mně zatrnulo. Ale podle toho, jak se ta blondýnka nakláněla nad kočárkem, to vypadalo, že je v pořádku. Nessie sice plně chápala, že nemůže jen tak někoho kousnout a sát jeho krev, avšak já byla stále ve střehu. Kdyby náhodou.

A proto jsem rychle spěchala k nim, abych mohla v případě potřeby co nejrychleji zasáhnout. Renesmé už nespinkala, zvědavě koukala na tu ženu a natahovala svou ručku k jejím loknám. Já se opět jen modlila, aby se jí Nessie nedotkla a nepřemítla jí tak svoje přání.

„Ta je vaše?“ optala se mě. Byla to jedna z těch bohatých žen, co sem chodily dvakrát týdně na cvičení aerobicu. Já tu byla od toho, abych jim vygruntovala šatny, sprchy a toalety. Sem tam mě Denis, majitel fitness centra, nechal vytřít i chodbu.

„Ano,“ přikývla jsem a mrkla na svou princeznu. Den ode dne byla větší. Krásnější a rozumnější. Ta paní už nic neřekla, zaraženě si mě prohlížela a já moc dobře věděla, na co myslí.

„Nejsem tak mladá, jak vypadám,“ lhala jsem. Bylo až neuvěřitelné, jak vás někteří lidé – ženy obzvláště – dokážou odsoudit po prvním pohledu. Vypadá maximálně na dvacet a už má dvouleté dítě? Jak k němu asi přišla? A pracuje jako uklízečka, určitě ani nemá maturitu…

Blondýnka se kupodivu křečovitě neusmála a ani neodešla pryč.

„Je to těžké, že?“ Zvědavě se na mě dívala a já nedokázala odhadnout, o čem to mluví.

„Být sama a starat se o dítě,“ dodala. Nic jsem neřekla, na to jsem byla až moc šokovaná.

„Pokud budeš chtít, tak tě zaměstnám. Flexibilní pracovní doba, určitě vyšší plat než máš tady a malou si můžeš samozřejmě brát s sebou.“ Ze stříbrného pouzdra na vizitky vytáhla jednu navštívenku. Položila ji na stříšku kočárku a pak s posledním úsměvem věnovaným Nessie odešla.

Nechtěla jsem pokoušet Leonovu trpělivost ještě víc než doposud. Tak jsem se do toho rudého hedvábí rychle nasoukala, rozhodnutá, že si s ním pokusím promluvit po cestě.

Tou jedinou větou smetl vše, v co jsem doufala. Opět mi potvrdil to, před čím mě Adele i Diana varovali – Leon je zrůda, lidská zrůda, která si veškerá pravidla ohýbá tak, jak mu to vyhovuje. Na okamžik jsem si myslela, že má v sobě špetku citu. Když mi dal tu tabletku, vzala jsem si ji také proto, že jsem věřila, že mi to chce tímto způsobem ulehčit. Že mě chce zbavit nervozity a strachu. Že to chce pro mě udělat schůdnějším, stravitelnějším.

Jenže tak to nebylo. On věděl, že kdyby to ze mě nedostal ven, že by mi to ublížilo. A feťačka by mu pak mohla zkomplikovat život.

Úpravami svého zevnějšku jsem se moc nezdržovala. Vlasy jsem si prohrábla zkřehlými prsty a obula si sandálky, které jsem našla v menší krabici na stole.

Vypadala jsem jako šlapka. Luxusní šlapka bez make-upu.

Opět jsem ztratila snahu vzdorovat. Byla jsem někde, kde jsem to neznala. Všechny ty lidi jsem dnes viděla poprvé. Neměla jsem se, jak odsud dostat. Neměla jsem ani mobil. Neměla jsem nic.

Byl tu jen on.

Tak jak řekl, potkali jsme se na chodbě. Zaujatě si mě prohlédl od hlavy až k patě, pak si kývnul sám pro sebe a jednoduchým gestem ruky mě nasměroval ven k autu.

Jeho Jaguár svítil na míle daleko. Ledově modrý sporťák zablikal světly, když ho odemknul dálkovým ovladačem. Nečekala jsem, že by mi otevřel dveře. Sama jsem nasedla a připoutala se. Leon nebyl upír s dokonalými smysly a reflexy. Jen zbožňoval rychlou jízdu.

Když si sednul na místo řidiče, nastartoval a vyjel z parkoviště. Nemluvil. Nezapnul ani rádio, za což jsem mu byla vděčná. Alespoň se nebude moct vymluvit na to, že mě přes hudbu neslyšel, kdyby se rozhodl neodpovídat.

„Jak dlouho tam budeme?“ Snažila jsem se znít uvolněně, bezstarostně. Možná že když projevím nějakou snahu, nebude trvat na tom, abych se tam, ať už jsme měli namířeno kamkoliv, zdržovala déle, než bude nezbytně nutné.

„Nevím,“ odpověděl neurčitě.

„Víš,“ na chvilku jsem zaváhala. „Já musím za Nessie.“ Ostře se na mě podíval. Teď jsem jeho výraz dokázala rozluštit velmi dobře. Naštvala jsem ho. „Prosím,“ dodala jsem, doufajíc, že tak aspoň trochu zmírním jeho hněv.

Opět neodpověděl tak, jak bych čekala. Prudce, aniž by ode mě odvrátil pohled, zabrzdil. Bezpečnostní pás se mi zařezal do kůže na rameni. To, že za námi mohl někdo jet, ho netrápilo.

„Ještě jednou se zmíníš o tom svým panchartovi, tak si můžeš být jistá, že už ho nikdy neuvidíš,“ zasyčel zlostně.

„Jak to myslíš?“ Nessie byla s Dianou. A ta by nedovolila, aby se jí něco stalo. Byly v mém pronajatém bytě, jehož adresu Leon neznal. Nikdy tam nebyl; vlastně on by do takové čtvrti nikdy nevstoupil. To by bylo pod jeho úroveň...

„Tak jak to myslíš?“ zeptala jsem se znovu. Hlasitěji.

Neodpověděl.

Mlčel celou cestu.

Květen 2009

„Bello, promiň, ale víc peněz nemám. V Port Angeles otevřeli další autoservis, takže teď si tam začali konkurovat a šli s cenami dolů…“ Jacob mi smutně vysvětloval, proč je částka, kterou mi pokaždé při své návštěvě vnutí, o tolik nižší než obvykle. Nechtěla jsem si od něj brát peníze. Nesnášela jsem to.

Ale jako uklízečka jsem jen tak tak dokázala vydělat dostatek k tomu, abych zaplatila nájem. A to ten byt nestál vůbec za nic. Malý pokojíček spojený ještě s menší kuchyňkou. O koupelně nemohla být ani řeč – ta byla společná pro celé patro. K tomu celá ta čtvrť, kde se náš pronajatý domov nacházel, hovořila za vše. Mříže na oknech u přízemních bytů, neprůstřelná skla u obchodů, kterých tu bylo taky pomálu, posprejované omítky činžovních domů a přilehlých garáží. Po setmění tam nikdo nevycházel ven.

„Jakeu,“ povzdychla jsem si. Tohle nebylo správné. Je mu teprve sedmnáct. Měl by být někde venku, bavit se s přáteli a nadávat na střední školu. Určitě neměl ve svém volném čase opravovat auta a vydělávat tak peníze, aby mi pomohl zaplatit účty a nakoupit jídlo. Nemluvě o tom, že jako alfa měl i další povinnosti ke svému kmeni.

„Bello, opovaž se mě zase přemlouvat, že ty peníze nepotřebuješ.“ Znal mě až moc dobře. Tak jako nejlepší přítel může svého nejlepšího přítele jenom znát.

„Já-“ Chtěla jsem se obhájit.

„Prostě ne, Bello! Já najdu jiný způsob, jak se o vás dvě postarám.“ Pokaždé když došlo na tuto diskuzi, obrátil ji Jacob tak, že jsem nedokázala odporovat. Zatáhnul do toho Renesmé. A tím mě prostě vždycky umlčel.

Nebo mě spíš umlčel pocit viny. Co jsem to za matku, že odmítám peníze, které mi pomohou nakrmit moje dítě? Co jsem to za matku, že se o ni nedokážu ani postarat? Jakým právem si tu hraji na netykavku a odmítám polknout vlastní pýchu, abych přijala peníze, které by mi pomohly dopřát Nessie to, co jí sama dát nedokážu?

„No tak, Bells,“ Jake mě vzal konejšivě kolem ramen, „uvidíš, že se to zlepší.“

„Já vím,“ odpověděla jsem a promnula si oči, abych ty proradné slzy zarazila zpátky.

Všechno to bylo strašný. Skutečný život byl strašný. Mnohokrát mě přepadly výčitky, že jsem i s Nessie odešla z La Push. Tam by jí nic nechybělo. Mohla by být s Jacobem prakticky neustále a Sama bych si pohlídala. Ale…

Ale to by můj otec nemohl být šéf forkské policie. Všude po Forks i La Push visely letáčky s mojí fotkou a nápisem – neviděli jste tuto dívku? Znala jsem Charlieho na tolik, abych věděla, že nezůstal jen u toho a že zburcoval i ostatní policejní stanice ve státě… Z toho důvodu jsem nesměla vycházet ze Samova domu. I když o mně věděli starší, ostatní lidé v rezervaci neměli o mojí přítomnosti jediné potuchy.

Ano, odejít do Kanady bylo dobré rozhodnutí. I když jsem každý dolar otáčela v ruce třikrát, než jsem ho někomu vydala.

Z té oslavy se nakonec vyklubal jakýsi večírek, na kterém měl Leon neodkladnou schůzku. Při vstupu mi vtisknul do ruky skleničku šampaňského, které jsem se za celý večer ani nedotkla, pak mě objal a s úsměvem nás vedl středem místnosti. Každý se za námi otáčel. Bylo to nepříjemné. Ale on tuhle pozornost zbožňoval.

V sále bylo docela dost lidí. Překvapeně jsem zjistila, že ty šaty, co mám na sobě, tu nijak nevyčnívají. Byla tu spousta žen v ještě odvážnějších kouscích. Jediný rozdíl mezi nimi a mnou byl ten, že ony tu byly dobrovolně.

„Usmívej se!“ přikázal mi šeptem do ucha a políbil mě na spánek. Pak nás zavedl k nějaké skupince mužů.

Každá minuta se mi neuvěřitelně vlekla. Pokaždé, když s někým dohovořil, jsem se ho pohledem ptala, jestli už půjdeme. Ale on mi vždy přiložil svou dlaň na bedra a směroval mě k dalším svým známým.

Dusil mě a podle toho, jak mě kontroloval pohledem, si toho byl plně vědom. Strach se mě zmocnil zcela bez problému. Všechny moje smysly byly vybičované na maximum, v žilách mi protékaly hektolitry adrenalinu. Jenom ta představa, že by mohl ublížit Renesmé, mě drtila na prach.

Při té myšlence, že by se k ní dostal tak blízko, mi vzduch uváznul v hrdle a nedokázal se pohnout ani dovnitř, ani ven. Bylo to o to horší, že jsem se ho nemohla zeptat, jak to myslel. Vážně by byl schopný ublížit nevinnému dítěti? Neřekl to jen proto, aby mě umlčel? Aby mě ovládl a já tak udělala to, co chtěl?

Ať už to bylo jakkoliv, nechtěla jsem to riskovat. Ta výhružka ze mě učinila krotkého beránka. Následovala jsem ho všude, kam šel. Dokonce, i když šel na toalety, čekala jsem ho na chodbě jako pes, který čeká na svého páníčka.

Těsně po půlnoci, po schůzce s nějakými Francouzi, mě konečně naložil do auta. Myslela jsem, že mě odveze zpátky do studia. Měla jsem tam všechny své věci.

Jenže mě překvapil. Ve chvíli, kdy jsem začala poznávat osvětlené prázdné ulice, jsem zjistila, jak moc naivní jsem byla. Začal se mě zmocňovat nepříjemný pocit, takové to mrazení v zádech, které vám pomalu sjíždí po páteři, až se z toho zachvějete.

On věděl, kde bydlím. A jeho sebevědomý úsměv mi to jen potvrdil. Nebyla jsem schopna ani promluvit. Všechna slova, všechny otázky jsem polkla ještě před tím, než jsem je dokázala vyřknout. Cítila jsem chlad, který mě sbalil do svého objetí. Předtucha toho, co se teď může všechno stát, mě naprosto paralyzovala.

Ale jakmile zastavil, jakoby se ve mně něco semklo a já byla okamžitě schopna vyskočit z auta. Běžela jsem ke dveřím. Byly zamčené.

Leon pobaveně sledoval mou snahu dostat se dovnitř. Pak, když uznal za vhodné, se rozešel ke mně. Ze saka vytáhnul svazek klíčů. Jeden z nich strčil do zámku a odemknul. Nečekala jsem na něj. Vyběhla jsem do druhého poschodí a začala klepat na dveře našeho bytu. Chtěla jsem vzbudit Dianu. Musela jsem ji vzbudit. Ale dveře mi opět odemknul on.

Uvnitř nikdo nebyl. Nebyl tam ani nábytek. Jen prázdné zdi.

„Kde jsou?“ vykřikla jsem, sotva vstoupil do dveří.

„Víš, Marie, dneska si mě vůbec nepotěšila.“ Neodpověděl mi na otázku. Přešel ke mně a opět mě pohladil po tváři. Ucukla jsem a on se zamračil.

„Kde jsou, Leone?!“ Nenechala jsem se odradit.

„Možná by tě mohlo zajímat, že znám pár lidí, kteří by dali cokoliv za tak krásnou holčičku, jako máš ty. A ne, nechtěli by ji adoptovat.“ Vyděšeně jsem zírala do jeho tváře. Mile se usmíval, vyžívaje se v mém utrpení. Jenom ta představa… Jenom to pomyšlení…

„Leone, prosím,“ zaskučela jsem se slzami v očích.

„O co prosíš?“ Shlížel na mě s nevinnou zvědavostí.

„Vrať mi ji,“ zaplakala jsem.

„Co za to?“

„Cokoliv.“ Jeho výraz se změnil. Zvítězil. Pak si rozepnul poklopec.

„Klekni si!“

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 2. kapitola: