Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 19. kapitola

10.03.2013 (11:30) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 3861×

Na krátký okamžik nastalo absoutní ticho. Teprve pak, po dvou  dunivých úderech srdce, se začaly ozývat panické výkřiky – Proboha! Co se to stalo?! Statika, panebože statika! Ven! Všichni ven! -, následované zběsilými kroky všech těch nevinných lidí, kteří právě utíkali před možným zraněním, nebo hůř – smrtí.

„Musíme odsud,“ zamumlal Brad a postavil mě na nohy. Já stále zírala do míst, kde ještě před chvílí stála vysoká postava a kde teď už nikdo nestál. Netuším, proč mě překvapilo, že dokázal urvat plechovou stěnu, kterou by normálně musel strhnout stavební stroj, nebo minimálně sto silných chlapů. Viděla jsem ho přece zastavit auto holýma rukama! Ale i přesto jsem zděšeně zírala na ten zmatek a chaos, který svým jednáním způsobil. 

„Marie!“ syknul Brad. Nevím, kdy se mu podařilo na mě hodit fialovou deku, ale docela jsem ji uvítala. Omotola jsem si ji kolem těla a rukama si ji pro jistotu přidržovala. Bradley odněkud sebral kalhoty, které si rychle zapnul a pak mě chňapl za ruku. Táhl mě na druhou stranu, pryč od plechových trosek.

Možná jsem byla v šoku právě proto, že ohrozil spoustu nevinných lidí. A možná to ani tak nebyl šok, ale zdrcující vina, protože to já jsem souhlasila s tímto natáčením. Měla jsem se víc snažit, měla jsem být víc převědčivá a možná jsem měla Leonardovi nabídnout něco, co by ho donutilo odmítnout celé tohle natáčení. Jenže ono nebylo co. Ale to stále nic neměnilo na tom, že jsem se měla víc snažit.

A nebo jsem neměla Edwarda žádat, aby Leonarda zabil. Měla jsem to udělat sama. A to už hned po té noci, co mi sebral Nessie a donutil mě se s ní odstěhovat do jeho domu. Už tehdy mi mělo dojít, že čím déle bude Leon naživu, tím víc budu zabředávat do tohoto bahna. Měla jsem si sehnat nějakou zbraň; bůhví, že Vancouver je plný překupníků drog a dalších podobných individuí. Určitě by se našel někdo, kdo by mi prodal pistoli. A určitě by za ni nechtěl nijak obrovskou částku, kterou bych po prvním natáčení nedokázala dát dohromady. Leon byl tehdy velmi štědrý; za můj debut mi dal dokonce pětitisícový bonus.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal mi Bradley do ucha a odtáhl se ode mě. Nevím, kdy jsem skončila v jeho objetí, ale teď když mě držel od sebe na délku jedné paže, mi jeho teplá náruč chyběla.

„Jo,“ přikývla jsem a nepohodlně přešlápla. Sice jsem kolem sebe měla omotanou deku, ale nohy jsem měla bosé. A asfaltové parkoviště nebylo zrovna čistě zametené; malinké kamínky mě nepříjemně bodaly do chodidel.

„Pláčeš,“ pověděl a prstem mi setřel slzu, kterou jsem do teď necítila. Nevěděla jsem co na to říct, tak jsem opět jen přikývla. Bradley se smutně usmál a opět mě vtáhl do objetí. „Neboj, Marie. Jsi jen v šoku,“ zamumlal a pohladil mě po vlasech.

Chvíli mě takhle držel a já se snažila nebrečet. Jenže to nešlo. Edward neohrozil jen ty nevinné, ohrozil i mě. A kdyby se mi něco stalo, Nessie ani Rachel by se nic nedozvěděli. A kdybych náhodou umřela, Renesmé by byla bez matky. A já jí tohle přece nemůžu udělat.

„Půjdu nám sehnat boty,“ pověděl Bradley a pohledem se ujistil, že to tu chvilku zvládnu sama. Až teď jsem si všimla, že i on tu přešlapuje bosky. Přikývla jsem, objala se rukama a pokusila se usmát. Ale Bradley mi mou falešnou odvahu nezbaštil.

„Jsem v pohodě,“ přesvědčovala jsem ho. Popravdě jsem se ale v pohodě vůbec necítila. A Bradley to věděl. „Běž,“ popohnal jsem ho. Nemůžu ho tu přece držet jen proto, že mi není nejlép.

„Za chvilku jsem zpátky,“ slíbil a ač nerad, odešel.

Sledovala jsem ho, jak se ztrácí v chumlu lidí, kteří se navzájem ujišťovali, že jsou v pořádku a obezřetným pohledem sledovali plechovou budovu. Byla to jen otázka času, kdy se ta hala zřítí na zem. Tedy, pokud ji jistí upíři už nějak nezabezpečili. Čímž jsem si byla téměř stoprocentně jistá. Nedokázala jsem si totiž představit, že by třeba Carlisle neudělal nic, co by mohlo pomoci k předejití úrazu. To se ale o jeho synovi, který se přede mnou náhle zčista jasna zjevil, říct nedalo.

„Jsi v pořádku?“ Edward stál čelem ke mně. A nevypadal nijak otřeseně. Čekala jsem, že potom, co předvedl, se bude cítit minimálně zahanbeně, nebo, já nevím, třeba trochu zdešeně. Ale on se zdál být naprosto v pořádku. Jako by bylo normální, že vlastníma rukama zdemoluje půl plechové haly.

„Cos to provedl?“ zeptala jsem se a ignorovala jeho otázku. „Uvědomuješ si, že jsi ohrozil všechny ty lidi?! Žes je mohl zabít?! Žes-“

„Moment!“ zastavil mou počínající hysterii. „Není to náhodou přesně to, co jsi po mě chtěla?“ zeptal se trochu popuzeně. „Abych ho zabil?“

„Ano,“ přitakala jsem. „Chtěla jsem, aby jsi ho zabil. Ale jenom jeho, ne všechny ty lidi, kteří za nic nemůžou,“ opáčila jsem. Rozhodně mu nedovolím, aby celou vinu hodil jen na mě.

„Ale on je taky člověk, Bello.“ Nevesele jsem se uchechtla. Tohle vážně znělo absurdně. Hlavně když to říkal někdo, kdo si ještě před pár lety na takových jako je Leon pochutnával.

„To byl Hitler taky,“ odvětila jsem a snažila se zhodnotit situaci. Edward Leona nezabije, protože je člověk. Sice zlý člověk, ale stále člověk Na druhou stranu mu ale nedělá problém ohrozit nevinné kvůli... Kvůli čemu vůbec?

„Proč jsi to vůbec udělal? Proč jsi strhl tu stěnu?!“ Teď to byl on, kdo se uchechtnul.

 „Víš, jaké to pro mě je, Bello?!“ zeptal se dopáleně. Nemohla jsem si nevšimnout, že mi neodpověděl na otázku. A taky jsem si nemohla nevšimnout, že konečně projevil nějakou emoci. I když to nebyla ta, kterou jsem čekala; vina přece jen vypadá jinak.  

„Dívat se na to, jak se tě Bradley dotýká, jak tě líbá, jak se s tebou miluje?!“ ptal se, pohled pevně upřený do mých očí.

„Žárlíš na Brada?“ Rázně přikývnul.

„Na všechny ty muže, kteří se tě kdy takhle dotkli,“ dodal a mně tím utvrdil v další věci, o které jsem v souvislosti s Edwardem nikdy nepřemýšlela. Možná jsem tehdy byla stejná a proto jsem si toho nikdy nevšimla, ale na rozdíl od něj, já jsem z té dětinskosti vyrostla. On vůbec nevyjádřil jediné slovo lítosti za to, co se stalo. Protože mu to bylo fuk. Sledoval jen svůj vlastní záměr. Jen svou vlastní hračku, kterou odhodil a kterou chce zpět, jen proto, že si s ní hrají ostatní. Dokonce i jeho vlastní dcera má tohle období za sebou. A to jí jsou necelé dva.

„Ty vážně nikdy nedospěješ, že?“ zeptala jsem se. Edward se zarazil, nestíhal sledovat moje myšlenkové pochody. Ale to mi bylo jedno; já s ním jako s dítětem jednat nehodlám. „Uvědomuješ si, že kdybys mě tenkrát neopustil, mohl jsi být na Bradově místě ty? A že by kolem nemusely postávat kamery a desítky lidí?“ pověděla jsem a on se zatvářil, jako bych ho kopla do břicha. „Smiř se s důsledky svých rozhodnutí, Edwarde!“ nakázala jsem mu. „A nedoufej v zázraky, protože ty se mě už takhle nikdy nedotkneš. Ale v jednom ti ulevím - tu žádost beru zpět. Postarám se o to...“ sama, „...jinak.“

S tím jsem se otočila na patě, rozhodnutá najít Bradleyho. Jenže místo na Brada jsem narazila na Leona. Stál u svého auta a s někým telefonoval. To mu ale nebránilo ve výhledu na mě a Edwarda, jak jsem záhy zjistila.

„Co ti Cullen chtěl?“ zeptal se spěšně. Kdybych ho neznala, řekla bych, že se snažil jen navázat rozhovor.

„Jen se chtěl ujistit, že mi nic není,“ odpověděla jsem. Ani jsem se nad tou polopravdou moc nezamýšlela.

Potřebovala jsem okamžitě odsud. Nejlepší by bylo, kdyby mě Leon ohnul hned v autě, pak bych se domů a tím pádem k mému telefonu dostala rychleji. Potřebovala jsem mluvit s Dianou. Sice jsem s ní nemluvila už nějakou dobu, ale předpokládala jsem, že mi bude umět poradit. Případně, že mě odkáže na někoho, kdo to bude umět.

„A je?“další zdvořilá otázka, která skrývala jiný motiv. Jaký, to jsem nevěděla.

„Jsem v pohodě,“ ujistila jsem ho a posadila se na místo spolujezdce. Pokud se mi podaří sehnat zbraň budu muset mít nějaký plán. Nemůžu si to jen tak nakráčet k Leonovi do kanceláře a tam ho zastřelit. Existovala totiž minimálně jedna osoba, která by pojala podezření, že jsem ho zabila zrovna já. A budu muset poslat Nessie někam do bezpečí. A Rachel taky. Jenže La Push nepřipadalo v úvahu; to bylo moc blízko Forks, kam by se Elisa vydala asi v první řadě. Taky budu muset varovat Charlieho. Možná bych se mu měla ozvat ještě před Leonardovou smrtí. Měla bych mu zavolat a říct mu o všem, pak by se snad dal přesvědčit k tomu, aby na nějaký čas odjel. A pak tu byla ještě máma... Jeden by nevěřil, jak těžké je naplánovat jednu vraždu.   

Ale nejdřív jedno po druhém. V prvé řadě musím sehnat zbraň, od toho se odvíjí to ostatní. A pokud žádnou pistoli neseženu, tak celý ten plán padá, protože žádný jiný způsob než zastřelení, nepřicházelo do úvahy. Nůž vyžadoval moc blízký kontakt, díky kterému by se to mohlo celé zvrtnout a nakonec bych to byla já, kdo by skončil v hrobě. A jed hozený do pití, tomu jsem zkrátka nevěřila. Navíc při něm existovalo vysoké riziko, že by se z té skleničky napil někdo jiný. 

„Vypadalo to, že se spolu hádáte,“ nadhodil a vyjel z parkoviště, po kterém stále ještě pobíhali ostatní lidé. Nevím, co tímto výslechem sledoval, ale bylo mi to vážně fuk. V mých myšlenkách jsem mu zrovna vystřelila mozek z hlavy.

„Nehádali jsem se,“ řekla jsem. „Cullen byl jen rozčilený, že to spadlo. Chce tu stavební firmu zažalovat,“ vymýšlela jsem si a v duchu si představovala Leonardovo mrtvé tělo.

„S tím bych mu mohl pomoct.“ Samozřejmě, každý ví, že Leonard Chester vlastní nejprestižnější právnickou kancelář ve Vancouveru.

„Zkus to,“ pobídla jsem ho a zavřela oči. Jakmile Leona zabiju, budeme muset s Nessie rychle zmizet. S tím souvisí i nové doklady totožnosti. Takže kromě překupníka zbraní musím také najít padělatele dokladů...

Pak bychom s Renesmé mohly odletět třeba do jižní Ameriky. Vždycky jsem se chtěla podívat do Brazílie. Uděláme si takové malé rodinné prázdniny. Možná bych to mohla naplánovat tak, že se tam setkáme s mámou, Philem a tátou. A Jacob by za námi přiletěl, až by vyřešil záležitosti se smečkou...

Když Leon zastavil v přístavu, překvapilo mě to. Měli jsme jet k němu, aby si se mnou užil a pak mě propustil domů.

„Co tady děláme?“ zeptala jsem se a pořádně se kolem sebe rozhlédla. Na pravo byla voda, na níž plavaly obrovské tankery a dopravní lodě. I takhle z dálky vypadaly docela monstrozně. „Mám tu nějakou práci,“ odpověděl a odbočil vlevo. Před námi se tak otevřela betonová cesta lemovaná dopravními kontejnery. Vypadaly jako obrovské dětské kostky, které stavíte na sebe. Jedny byly modré, druhé zelené a další rezavě červené. Mezi nimi se tyčily vysoké jeřáby, které je přendávaly z lodí na pevninu a zpátky.

Leon pokračoval rovně a pak zahnul doprava a následně doleva. Bylo to jedno velké bludiště, ze kterého bych zřejmě nedokázala najít cestu ven.

Nedělala jsem si starosti s jeho prací; bylo mi jasné, že mi přikáže zůstat v autě. Nutno říct, že mi to plně vyhovovalo. Opravdu jsem neměla zájem tu pobíhat jen tak zabalená v dece.   

„Bude to na dlouho?“ zeptala jsem se, když konečně zastavil u tmavě modré buňky.

„Nevím, odpověděl. „Ale doufám že ne.“ Vystoupil a odešel k plechovým dveřím, které byly do poloviny otevřené. Doufala jsem, že to vyřídí tak rychle, jak to jen půjde. Nebyla jsem naivní, žádné legální obchody se přece v loděnicích neuzavírají. A nechat se zatknout v rouše Evině jsem vskutku nechtěla.

Jenže v té rychlosti jsem se spletla. V autě jsem seděla skoro hodinu a půl během níž, jsem si v hlavě neustále přehrávala ranní události včetně těch rozhovorů, nebo spíš hádek, s Edwardem. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mu dokázala v něčem odporovat. Ale jak se zdálo, bylo to mnohem lehčí, než jsem si myslela. Avšak musela jsem si přiznat, že to tak bylo jen díky vzteku. Kdybych na něj nebyla tak naštvaná, nikdy bych na něm nehledala jeho chyby. Jenže teď jsem jich našla víc než dost. Tvrdohlavost, dětinskost, neschopnost dohodnout se na kompromisu, jistá zabedněnost... Najednou to byl úplně jiný Edward než ten, ke kterému jsem kdysi vzhlížela.

Minuty v autě se táhly čím dál tím pomaleji.V dece mi začínala být zima. A jídlem bych taky nepohrdla. Nemluvě o tom, že jsem nutně potřebovala mluvit s Dianou Krugerovou. Určitě bude překvapená, že jí volám. A až jí povím, kvůli čemu, tak ji určitě přivedu do šoku. Jenže jsem jí věřila a byla jsem vnitřně přesvědčená, že ona to na mě nikdy nikomu nepoví. Koneckonců – Leonard ji taky pokořil.

Myslela jsem si, že na mě Leon zapomněl, když se najednou objevil ve dveřích. Začala jsem se těšit na teplo a na to, že do dvou hodin budu doma, když otevřel moje dveře.

„Vystup,“ přikázal mi.

„Proč?“ zeptala jsem se podezíravě. Tohle nebylo dobré.

„Potřebuju tě uvnitř,“ pověděl a vytáhnul mě za ruku ven z auta. Pak mě dotáhl k tmavému kontejneru.

Uvnitř byla tma, ze které se ozývaly tlumené hlasy. Ve vzduchu byly cítit výkaly a močovina; musela jsem si rukou přikrýt nos, jinak hrozilo, že se pozvracím. Leon odhrnul silnou látku, kterou jsem před tím neviděla a mně se tak naskytl  hororový výhled.

Na zemi ležela mladá žena asijského původu. Kvůli sporému osvětlení, které poskytovaly pouze dvě malé kulaté lampy, jsem nedokázala odhadnout její věk. Mohlo jí být přes dvacet, ale stejně tak jí mohlo být teprve patnáct. Špína a pot jí slepily vlasy, o jejím oblečení nemohla být řeč, měla na sobě jen po kolena dlouhé šaty, které mi připomínaly pytlovinu, a měla pevně zavřené oči. Byla strašně droboučká a zkroucená do klubíčka, rukama si objímala kolena. Dva kroky od ní stál doktor. Ten stejný, který mi vždycky bere krev kvůli testům.

„Potřebuji, abys ji uklidnila. Musím jí zavést kanilu,“ pověděl a sehnul se do svého kufříku, ze kterého vytáhnul bílý sáček. Tázavě jem se podívala na Leona – Co je to za ženu? Proč tu je? Co se jí stalo? Proč má-

„Nenechá na sebe šáhnout,“ odpověděl na můj pohled, nikoliv na mé otázky. Podívala jsem se zpátky na tu dívku, která mě obezřetně ale zvědavě sledovala. Už kvůli tomu pohledu jsem se rozhodla, že si to nechám vysvětlit později. Samozřejmě, pokud se Leon s nějakým vysvětlením bude obtěžovat.

„Ahoj,“ nevěděla jsem jak jinak začít. „Já jsem Bella.“ Její obočí se zmateně stáhlo a mně tak došlo, že mi asi nerozumí. Proto jsem na sebe ukázala rukou a zopakovala svoje jméno.

„A ty? Jak se jmenuješ?“ Ruku jsem natáhla jejím směrem.

„Raylai,“ odpověděla tiše a opět pevně semkla víčka k sobě. Mezi rty jí uniklo bolestné zaskučení. Udělala jsem těch pět kroků, co nás dělilo a dřepla si k ní. Teprve tehdy jsem si všimla, že to, co si objímá, nejsou kolena. Pod malými rukami a drsnou pytlovinou schovávala těhotenské břicho.

„Ona rodí.“ Realita do mě narazila jako beranidlo. „Musí do nemocnice!“ vykřikla jsem a přitom se dívala na doktora, který si na hlavu nasazoval čelovou lampu. „Musíte ji odvézt, jinak porodí tady! Potřebuje doktora a léky a-“

„Ne.“ Leon to pověděl tak klidně, až mě z toho zamrazilo. „Nemá doklady, musí porodit tady.“ Myslela jsem, že se udusím. A tentokrát za to nemohl ten pach, na který jsem si už pomalu zvykala. Rozhlédla jsem se po to malém chladném prostoru. Nebylo tam vůbec nic, jen holé zdi a podlaha složená z dřevěných podlážek. Dokonce i já jsem rodila v lepších podmínkách, uvědomila jsem si.

Dívka vedle mě opět zaplakala. Zlehka jsem ji pohladila po vlasech a rozhodla se jí pomoct. Já tam tenkrát neměla nikoho, kdo by mě držel za ruku. Byla jsem tam jen já a krvelačná Victorie, která čekala na můj poslední výdech.

„Ray,“ zašeptala jsem to, co jsem si z jejího jména zapamatovala. Naštěstí to fungovalo a ona otevřela oči zalité slzami. „Nesmíš zadržet dech,“ řekla jsem jí. „Musíš to prodýchat. Musíš se-“

„Arai?“přerušila mě a já se tak ocitla v koncích. Rychle jsem uvažovala, jak jinak jí to vysvětlit, ale nic  mě nenapadalo. Ona na mě stále koukala těma tmavýma očima, ve kterých se už kromě bolesti a strachu z neznámého leskla i špetka naděje. Ona mi věřila.

Teprve pak mě napadl způsob, jakým můžeme komunikovat. Pomalu, abych ji nijak nevyděsila, jsem zvedla ruku, kterou jsem položila na tu její, jíž objímala své nenarozené miminko. Uchopila jsem ji a přenesla naše spojené ruce na moje břicho. Ruku jsem jí trochu zmáčkla, aby pochopila, že tím značím kontrakci, a pak jsem se hlasitě nadechla nosem, při čemž jsem vzduch vtáhla do břicha a ne do plic. Tím se naše ruce nazvedly a já pak opět vzduch vydechla. Celé jsem to zopakovala ještě dvakrát.

„Marie,“ doktor mě jemně oslovil a zoufale se podíval na věci ve svých rukou. Transfůzní set jem poznala okamžitě. „Jsou v tom analgetika, které trošku zjemní kontrakce.“

Podívala jsem se na Ray a zjistila, že dýchá tak, jak jsem jí řekla. I když o něco rychleji, než by měla.

„Ray, ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Musíš dýchat pomaleji, jinka tě začnou brnět prsty,“ mluvila jsem na ni a ona mi pohled bezmocně oplácela. Sakra, sakra, sakra!

Zhluboka a pomalu jsem se nadechla s ní. Ona už vydechovala a nabírala další várku vzduchu. Oči ze mě nespustila. Zvedla jsem ruku tak, aby na ni viděla a nedechla se znovu. U toho jsem jí prsty odpočítávala čas nádechu a výdechu. Pomalý nádech. Jedna... dvě... tři... Pomalý výdech... Jedna... dvě... tři...

Za chviličku se chytila mého rytmu a jakmile kontrakce odezněla, vděčně se na mě usmála.

„Ray,“ upoutala jsem si její pozornost, dokud se na mě mohla lépe soustředit. „Doktor ti píchne do žíly něco proti bolesti,“ řekla jsem jí a přitom se prstem jedné ruky jakože napíchla do loketní jamky. „Bude to v pořádku, pomůže ti to,“ přesvědčovala jsem ji. „Bude ti lépe.“ Chvilku sledovala můj výraz a pak pomalu přikývla. Doktor jí okamžitě vyhrnul rukáv a udělal to, co potřeboval. Pak mi do ruky vrazil bílou podložku.

„Dej to pod ní,“ přikázal mi a já tak udělala, když Ray prodýchavala další kontrakci. Doktor si nasadil gumové rukavice a pak řekl: „Musím ji zkontrolovat.“ Ruce držel před sebou, aby se ničeho nedotkl a netrpělivě vyčkával. Když jsem se podívala na Ray, pochopila jsem, že tohle bude problém. Zoufale tiskla kolena k sobě, v obličeji měla vepsanou čirou hrůzu. Neviděla jsem jinou možnost, než s ní opět komunikovat tak, jak jsem to dělala dosud.

„Zkontrolujte nejdřív mě,“ pověděla jsem a lehla si na záda. Kolena jsem roztáhla od sebe a poprvé za celý den byla ráda, že mám na sobě jen tu deku. Doktor nejdříve váhal, ale pak pochopil, že to jinak nepůjde. Teprve potom se Ray odhodlala vyhrnout šaty.

Celou tu dobu jsem ji držela za ruku a hladila ve vlasech. S každou další kontrakcí jsme byli blíž k samotnému porodu a já se neubránila vzpomínkám.

Přesně jsem si pamatovala na tu bolest, která mi teď připadala tak nicotná v porovnání s tím, co jsem za ni dostala. Jenže tenkrát mě to opravdu strašně bolelo. Jediný rozdíl mezi touto bolestí a třeba tou, kterou jsem zažila, po Jamesově útoku, byl v tom, že tahle bolest byla vítaná. Bez ní by se Renesmé nikdy nenarodila. A to jsem si s každou kontrakcí v duchu připomínala.

„Je to tady,“ pověděl doktor, když se Ray otočila z boku na záda a prohla se pod tíhou bolesti. Snažila se tlačit, ale chyběl jí vzduch, tak jen marně lapala po vzduchu.¨

„Ne, Ray, takhle ne!“ křičela jsem na ni. Nahla jsem se nad ní, aby mi viděla do obličeje a zhluboka se nadechla. Pak jsem se bradou přitiskla k hrudníku a jakože zatlačila. Ray byla chytrá holka; rychle se nadechla, i když to bylo přes to nutkavé tlačení velmi těžké, a nechala mě pomoct jí s hlavou.

Dětský křik se ozval o čtyři zatlačení později.

Doktor miminko položil na zem k Rayiným nohám, aby ho zkontroloval, takže jsme z něj nic neviděly. Ale pro tu chvíli nám to nevadilo; stačilo ho jen slyšet a obě jsme se šťastně usmívaly.

„Gratuluju, Ray,“ řekla jsem a utřela jí zbytky potu z čela.

„Dhěkhju,“ odpověděla velmi špatnou angličtinou a pak pohled opět stočila k místům, kde křičelo její miminko. Doktor dokončil prohlídku a zabalil mrňouska do deky. Přistihla jsem se, jak se dychtivě nakláním, abych zahlédla alespoň něco z toho malého tělíčka.

Jenže doktor se i s tím malým uzlíčkem otočil směrem k Leonovi a předal mu ho. Ray vedle mě začala něco vykřikovat, máchala při tom rukama a já zjistila, že se snaží vstát.

„Leone,“ vydechla jsem, když se k nám otočil zády s úmyslem odejít. „Leone!“ křičela jsem za ním, zatímco mě Ray překřikovala zoufalým prosebným hlasem.

„Karuna! Karuna! Sng klab ma hai! Karuna...“

„Leone, to přece nemůžeš!“ křičela jsem a stavěla se na zdřevěnělé nohy. Ray vedle mě už hystericky plakala. Zalykala se a u toho stále prosila. „Leone!“ Rozběhla jsem se za ním, protože zmizel za látkovou clonou, která tu sloužila jako chabá ochrana před chladem.

Když jsem vyběhla ven, zjistila jsem, že už byla tma. Přístav osvětlovaly jen pouliční lampy. Leon stál u nějakého auta, které tu před tím nestálo, a předával Rayino miminko nějakému muži. Ten ho předal někomu v autě a pak zabouchnul dveře. To ticho, které tím nastalo, bylo hrozné. Hrozné a definitivní.

Leon si s tím mužem podali ruce, aby se rozloučili. Teprve pak nastoupil do vozu, nastartoval a odjel. Mě začaly v očích štípat slzy.

„Proč?“ zeptala jsem se, když došel ke mně.

„Byla to naše dohoda,“ pohodil rameny. „Chtěla do svbodné země a já nejsem charita, abych to dělal zadarmo.“ Pak mě obešel a nasedl do svého sporťáku. Já se ohlédla po kontejneru, z kterého se už neozývalo vůbec nic. Žádný pláč, žádné prosby, žádné zalykavé vzlyky. Chtěla jsem se jít podívat, proč tomu tak je, ale Leon netrpělivě zatroubil.

Když jsem nastoupila, rozjel se s námi pryč z přístavu.

„Co s ní teď bude?“ zeptala jsem se. Doufala jsem, že doktor neudělal nic, co by se neshodovalo s jeho lékařským slibem.

„Nevím,“ odpověděl Leon. „Až se probere, rozhodne se sama.“
„Proč jsi mě tam vzal?“ zeptala jsem se, když jsme vjeli do centra. Přemýšlela jsem nad tím celou cestu, ale napřišla jsem na nic, kvůli čemu by mě měl tímto nechat projít.

„Neplánoval jsem to,“ pověděl. „Ale nakonec nebylo na škodu ti připomenout, že se ti může taky něco takového stát.“ Zděšeně jsem se na něj podívala.

„Máme dohodu,“ bránila jsem se. Leon souhlasně přikývnul.

„To máme,“ přitakal s povzdechem a zaparkoval v uličce vedle kanceláře. „A její součástí je i jistý akt.“ S tím se po mě natáhnul a přesunul si mě na klín.

-oOo-

Tak tohle už překročilo všechny meze! Jak si mohli dovolit udělat něco takového?! A bez mého vědomí?!! Ale teď tomu bude konec. Teď si to odnesou. A Edward nejvíc, protože nebýt jeho, tak by se to nikdy nestalo!

To si vážně mysleli, že na to nepřijdu?! Zřejmě ne, protože jinak by Emmett nenechal ten scénář se jen tak povalovat u nás v ložnici.

Ruth?!

Nikdy jsem jim nedala svolení k tomu, aby mě do toho zatáhli. Rázně jsem se od té celé situace s Isabellou distancovala a oni to měli respektovat. Rozhodně si neměli dovolit použít mou osobu v tom... v tom... Ani nevím, jak to nazvat!

Stála jsem před naším domem a čekala, až se ostatní vrátí domů. Musela jsem krotit svůj vztek, protože jinak bych ty papíry roztrhala na malinkaté kousky. A že jsem měla obrovskou chuť trhat. Ale to si nechám pro toho hlaního aktéra.

Konečně jsem zaslechla zvuk motoru našich aut. Netrpělivě jsem čekala, až dojedou k domu. Esmé měla štěstí, že naší přirozeností je nehybnost, protože jinak bych jí botou produpala verandu.

Byla jsem připravená to na ně vytáhnout hned teď. Už se nenechám odbýt tím jejich – teď ne, Rosalie! Dokonce nebudu ani čekat na jejich rekapitulaci toho, co se za ten den stalo. To jejich věčné rozebírání a teoretizování, co by kdyby, mě už nebavily. Na jméno Bella jsem měla alergii.

Tak jsem tu stála s tím scénářem a už jsem se nadechovala k tomu, že odstartuji další hádku, když najednou kolem mě Edward proběhnul dovnitř. Carlisle ho rychle následoval, zatímco ostatní se pomalu ploužili k domu.

„Edwarde!“ začal Carlisle zuřivě a mně tím naprosto vyrazil dech. Tenhle tón nepoužil už nějakou dobu. „To, co se dneska stalo, se stalo naposledy, je ti to jasné?! Teď hned obvoláš všechny ty lidi a oznámíš jim, že je konec! Klidně každého z nich vyplať nějakou finanční sumou, ale...“ Tázavě jsem se podívala na svého manžela, ale ten jen zakroutil hlavou. Ostatní se dívali do země a vstoupili do domu.

Následovala jsem je, abych viděla Edwarda s Carlislem, jak stojí naproti sobě. Náš otec dál udával příkazy, zatímco ho Edward sledoval s kamenným výrazem. Kdybych neviděla, jak tmavé má oči a jak pevně zatíná čelist, nevěděla bych, že s ním cloumají velmi silné emoce. Copak se asi stalo, že je Edward takhle rozčilený? Nebo jinak – co rozčílilo Edwarda natolik, že provedl něco, co rozčílilo Carlislea? Nemůže to být až tak težké uhodnout. Jediná věc, která dokáže s Edwardem jakkoliv pohnout je naše milovaná Bellinka. Ale pokud Edward udělal něco, co pak rozhněvalo Carlislea, znamená to, že tohle nebyla jen nějaká slovní přestřelka mezi mým bratrem a Isabellou. Muselo to být něco mnohem-

Panebože! Málem jsem se rozesmála nahlas, ale v duchu jsem to nevydržela. Takže naše milá, hodná a křehká Bella roztáhla nohy někomu jinýmu a to přímo před mým do ní zblázněním bratrem... Na to Edward zavrčel mým směrem. A mně zacukaly koutky.

Tak tady to máš, Edwarde! Chtěl jsi natáčení, tak tady máš výsledky, posmívala jsem se mu v duchu.

„... Uvědomuješ si vůbec, že jsi ohrozil lidské životy?! Nebýt Jaspera a Alice, tak by někdo mohl přijít k úhoně a to jen proto, že ses nedokázal ovládat! Je mi líto, že ti to takhle musím říct, ale s tím, že se tohle stane, jsi měl počítat už od začátku. Moc dobře jsi-“

„Carlisle,“ zaprosila zoufale Esmé a chytila ho za rameno. „To stačí.“

„Ne, Esmé,“ pověděl rázně její manžel. „Dneska kvůli němu mohli zemřít nevinní lidé. Pokud chce získat Bellu zpátky, tak prosím, ale natáčení dnešním dnem skončilo!“ Tu poslední větu opět určil Edwardovi, který se dokázal jakž takž uklidnit. Jeho oči sice ještě nebyly úplně světlé, ale to nebyly už dlouho. Vlastně od té doby, co začali s tímhle natáčecím nesmyslem.

„Dobře,“ přikývnul Edward a tím nás pěkně překvapil. To to rychle vzdal. Čekala jsem hádku a další velké rodinné drama, které se pro naši rodinu stalo poslední dobou denním chlebem. Tahle rezignace byla celkem velká změna.

Carlisle přikývnul a zřejmě chtěl odejít, když se ozvala Alice.

„Nedělejte to,“ zašeptala. Smutně se dívala na Edwarda, ale ten jí pohled odhodlaně oplácel. Tak proto ta náhlá rezignace; měl záložní plán.

„Není jiná možnost, Alice. Carlisle má pravdu – dnes mohli kvůli mně zemřít nevinní.“

„Najdeme jiné řešení,“ přemlouvala ho. „Něco, co tě...“ ztěžka se nadechla a já tak poznala, že pláče, „...nezničí.“ Edward se  něžně pousmál a zakroutil hlavou.

„Není jiná možnost, Alice. A ty to víš,“ pověděl shovívavě.

„O čem to mluvíte?“ zeptala se Esmé a tím se ptala za nás všechny. Pokud to, co měl Edward v plánu, mělo nějak ohrozit naši rodinu, tak mu to rozhodně nedovolím. A myslím, že jsem v tom nebyla sama. Minimálně Alice by zřejmě protentokrát stála na mé straně.

„Bella požádala Edwarda, aby zabil Leonarda Chestera,“ pověděla a připravila nám tak další překvapení. „Teprve pak přijme Edwardovu nabídku na nový život.“ Všichni jsme hleděli na Edwarda s obrovským šokem. S tímto se nikomu nepochlubil.

„Kdy tě o to požádala?“ Carlisle se vzpamatoval jako první.

„Minulý týden,“ odpověděl Edward a zahanbeně sklopil oči. Minulý týden?! Takže celé tohle natáčení se vlastně vůbec nemuselo rozjet?!

„Proč jsi nám to neřekl?“ zeptala se Esmé. Náš bratr se nevesele uchechtl a pak se naší matce podíval do očí.

„Protože bych si pak musel přiznat, že už ke mně nic necítí.“ Sobec! Hlupák! Arogantní idiot! Jenom proto, že si nechtěl přiznat něco, co si vlastně úplně prvně, když ji opouštěl, přál, nechal naši rodinu projít si tímto peklem. Takže všechny ty hádky, které máme s Emmettem kvůli tomuto za sebou, byly zbytečné! Nemluvě o tom, že nechal ostatní, aby mu pomáhali, i když věděl, že je ta pomoc úplně k ničemu!

„Nejde jen o tohle,“ řekla Alice. „Kdyby Edward Chestera opravdu zabil, Bella by sice přijala Edwardovu pomoc, ale pak by ho požádala, aby se jí už nikdy nepletl do života.“ Jedno jsem musela Isabelle přiznat – měla to pěkně promyšlené. Když nedostala nesmrtelnost, tak z toho chtěla vytřískat alespoň peníze. Ale tak ať! Nás by těch pár milionů, které by si vyžádala nijak nezruinovalo a pak bychom všichni měli klid. Edward by věděl, že je v pořádku, ona by si užívala bohatství a my bychom se mohli vrátit k našemu předchozímu životu.

„Tak ho zabij,“ řekla jsem. Všichni se na mě podívali, jako bych jim právě oznámila, že Volturiovi padli a že nastala upíří anarchie. Jen Edward se netvářil nijak. 

„Jak tohle můžeš-“

„Co, Esmé? Říct?“ přerušila jsem ji. Zdráhavě přikývla a já se rozhodla nebrat si žádné servítky. „Když Edward Chestera zabije, Isabella přijme jeho pomoc. Bude dál žít svůj lidský život, což je přesně to, co pro ni Edward už od začátku chtěl. Navíc, bude mít jistotu, že bude žít pohodlně a nikdy nebude strádat... Ale pokud to neudělá a dál si bude hrát na chudáčka, tak si může být jistý, že ona toho nikdy nenechá. Zabít Chestera je jediným řešením.“ Každému z nich jsem se podívala pevně do očí. Na Emmettovi i Esmé jsem viděla, že sice nechtějí, ale souhlasí se mnou. Carlisle a Alice můj pohled nevydrželi. Jediný Jasper se ale rozhodl reagovat nahlas.

„Pěkný pokus, Rosalie,“ prohlásil. „Ale uvědomuješ si, co to udělá s Edwardem? Úkladná vražda je něco úplně jiného než zabíjet z hladu.“

„Ty tomu říkáš vražda. Já to nazývám řešením.“

„Řešení, které zanechá na Edwardových rukou krev,“ odporoval.

„Řešení, které zajistí jeho lásce šťastný a spokojený život.“

„Vužíváš jeho lásku jako prostředek k dosažení vlastních cílů,“ odhalil mě.

„No a? Důležité je, že už budeme mít všichni klid.“

„Edward nebude.“

„Za to si ale může sám.“

„Rosalie?!“ Emmett, Esmé a Carlisle vyjekli moje jméno ve stejnou chvíli. Dívali se na mě nejdřív šokovaně a pak s lehkým opovržením. A opět jen kvůli tomu, že chci, abychom byli všichni v pořádku.

„Probuďte se!“ zavrčela jsem. „Po tom všem, čím si Isabella prošla, se k Edwardovi nevrátí. Ani bych se nedivila, kdyby ho za všechno, co se jí dosud stalo, vinila. Je jen na Edwardovi, jestli to nechá takhle, nebo jestli jí pomůže se z té špíny dostat a tím si to u ní alespoň trochu napravit. Ať se vám to líbí, nebo ne. Edward ho stejně jednou zabije. Je to jen otázka času!“ S tím jsem se otočila a vyběhla z domu. Nemínila jsem jim dát jedinou příležitost k tomu, aby se zase obrátili proti mně. Už jsem měla po krk toho být stále tou špatnou. Chtěla jsem pro nás pro všechny jen klid a trochu normální život. Ale oni to nedokázali ocenit. Plně jsem tak pochopila přísloví za dobrotu na žebrotu.

Proběhla jsem kolem mohutného smrku, když jsem zavětřila stádo losů.

„Rosalie má pravdu,“ slyšela jsem říct Edwarda těsně před tím, než se mi ztratili z doslechu.

Tááákže, nejdříve vám chci strašně moc poděkovat za hlasy, díky kterým mě stále držíte v tabulce v anketě o Nej povídku. Na to, že kapitoly přidávám tak strašně pomalu, to je něco, co mě ohromně těší a povzbuzuje. Takže ještě jednou, opravdu moc děkuji.

Jinak tahle kapitola v sobě skrývá tu noční můru, která tuhle povídku strhla jiným - tím víc brutálním - směrem. Pamatuji si naprosto přesně, jak jsem se tři týdny před druhým porodem v noci probudila s bušícím srdcem, naprosto strašným pocitem bezmoci a slzami v očích. Ano, jedná se o tu scénu s Ray. Jen místo ní jsem tam ležela já a místo Leona tam byl můj vlastní manžel. Když jsem to druhý den Tomovi (mému manželovi) vyprávěla, ťukal si na čelo. Když jsem se u toho zase rozbrečela, ťukat přestal a místo toho mě začal uklidňovat. Díky tomu snu jsem si uvědomila, že být rodičem znamená žít v permanentím strachu. A taky, že hormony jsou opravdu velký svinstvo. Ty těhotenský obzvlášť. :D

Příští kapitola bude zlomová. A ta další taky. Proto se je pokusím napsat co nejrychleji, abyste opět nemuseli čekat čtyři týdny... I když já moc slibovat nemůžu - v posledních šesti týdnech se nám domá točí viroza. A kdo jiný než maminka všechny opečovává, že?

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 19. kapitola: