Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 18. kapitola

10.02.2013 (15:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3840×

18. kapitola

Tušila jsem, že natáčení pro Cullenovy bude vyčerpávající. Vlastně jsem to netušila, věděla jsem to. Co jsem ale nevěděla, bylo to, že se sesypu takhle rychle. Myslela jsem si, že mě nedokáží rozhodit. Byla jsem připravená na každodenní setkávání se s Edwardem a Emmettem. Smířila jsem se s tím, že budu hrát samu sebe, a zařekla jsem se, že se tím nenechám nijak ovlivnit, že to budu brát jako kterýkoliv jiný film.

Rozhodně jsem ale nečekala Esmé a Carlislea. A zlá předtucha mi našeptávala, že když jsou tu ti dva, tak tu budou i Alice s Jasperem.

Byla jsem z toho unavená a vyděšená. A to to ještě ani pořádně nezačalo.

Ohlédla jsem se přes rameno, zatímco jsem si zuřivě utírala slzy. Nemohla jsem tu zůstávat moc dlouho; vzbudila bych tím nechtěnou pozornost. Ale hlavně jsem nechtěla, aby si něčeho všiml Leon. Už teď mě zaráželo, že mu moje chování nepřišlo podezřelé.

Přecházela jsem pohledem po pracujících postavách, když se můj zrak zastavil na jedné. Nepotřebovala jsem ani zaostřit, abych si byla jistá, že mě Edward sleduje. Stál na asfaltovém plácku, který složil jako provizorní parkoviště, a díval se mým směrem. Hlavně ať nejde za mnou...

Udělal první krok na travnatou plochu a já měla pocit že se udusím. Strachem, hněvem a náhlou touhou ho udeřit. Jak jsi to vůbec představuje?! To si sem nakráčí a dá mi opět jedno z těch svých kázání o tom, jak to všechno záleží jen na mě?! Rázně jsem mu vyšla vstříc. Ne snad proto, že bych s ním chtěla mluvit. Spíš jsem se chtěla vyhnout tomu, že mi rupnou nervy a já na něj začnu křičet. Jeden člověk u plotu je podezřelý, ale dva, kteří na sebou budou řvát (nebo minimálně kdy ten jeden bude řvát na toho druhého), to musí každého trknout, že něco je jinak.

On už bude navždy sedmnáctiletý idealista, který nikdy nedospěje a pro kerého bude svět jen černobílý. A já? Já budu ta, v které tu idealistku zabil.

Čím blíže jsem mu byla, tím více jsem mu dávala najevo, že o žádný rozhovor nemám zájem. Oči jsem upřela na červené auto za jeho levým ramenem. Šla jsem přímo, ramena narovnaná, brada hrdě zvednutá. Skončili jsme, Cullene!

Neobešla jsem ho. Touha mu nějak ublížit mě i přesto, že jsem věděla, že mě to bude bolet, donutila narazit ramenem do toho jeho. Samozřejmě že mě nenechal si ublížit. Ve chvíli, kdy jsme se měli střetnout se mi lehce vyhnul. Nechal mě do něj narazit. Ale ne plnou silou tak, jak jsem měla v plánu. Naštvalo mě to o to víc.

„Bello,“ slyšela jsem ho vydechnout moje jméno. Dřív bych za tohle dala nevím co. Teď jsem měla na mysli jen jedno. Tu Bellu nechal tenkrát v lese prosit na kolenou...

Druhý den to bylo lepší... a horší. Lepší to bylo v tom, že Leon – tak jak jsem čekala – mi najal hlídače. On tomu říkal ochranka. Acarya Mno-něco byl neobvykle vysoký Asiat v tmavém obleku a se slunečními brýlemi. Pozdravil mě špatnou angličtinou, čímž mě utvrdil v tom, že si po cestě na a z natáčení moc povídat nebudeme.

Další překvapení, které na mě čekalo v Leonově kanceláři byl doktor. Omluvně se na mě podíval a požádal mě, abych si vyhrnula rukáv.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho opatrně. „Něco jste mi našel?“ Protože tohle už bylo minimálně podezřelé. Dříve mi bral odběry tak jednou za čtyři týdny a pokud jsem měla natáčení, tak ještě tehdy. Ale nikdy mi nebral krev několikrát za sebou v průběhu ani ne dvou týdnů.   

„Nic to není, Marie,“ pověděl. Jeho rychlý pohled směrem k Leonovi mi neušel „Jen jste měla posledně vyšší hladinu leukocytů. Chci se ujistit, že už to je v pořádku.“ Okamžitě jsem zalistovala myslí, abych si vzpomněla na všechno, co jsem o bílých krvinkách věděla.

„To znamená, že můžu být-“

„Necítila jste se v poslední době špatně?“ Špatně mi je permanentně od té doby, co se tu objevil jistý upír. „Myslím si, že jste měla jen lekou virozu, v tuhle dobu to je běžné, ale chci mít jistotu, takže...“ Významně se podíval na můj rukáv. Bez rozmyslu jsem si sundala svetr, zůstala jsem jen v tílku a ihned vzápětí si uvědomila vlastní chybu. I doktor si toho všimnul. S nečitelným výrazem se mi podíval do očí a pak prohodil:

„Nevěděl jsem, že jste dárce.“ I když nevím, jak na to přišel, oddechla jsem si. S čistým svědomím, že mu nebudu lhát, jsem mu odpověděla.

„Nikdy jste se neptal.“

Horší to bylo v tom, že moje prvotní snaha o ignoraci všeho a všech, se rozplynula po pár hodinách. Bylo těžké nevšímat si těch malých – pro ostatní bezvýznamných – detailů, které dokreslovaly zásadní okamžiky mého života. Tmavě modrý Nissan Sentra, knížka sebraných děl Jane Austenové, houbové raviolly, fialová deka v Ellině ložnici nebo třeba béžové sako, které jsem měla omotané kolem ramen, když jsem seděla v provizorní restauraci u provizorního stolu s mým provizorním Edwardem. 

„Ne, Brade, máš se tvářit starostlivě, ne nadšeně-“

„Ale-“

„Ale nic!“ odsekl Jason, náš režisér, kterého Cullenovi najali, ani nevím kde. Nikdo ho neznal, ale podle toho, jak nás komandoval rozuměl svému řemeslu víc než dobře. „Právě jsi zachránil svou vyvolenou před zlodějem, kterej se nebál na ni namířit zbraň. Logicky, by z toho měla bejt rozklepaná a ty by ses měl strachovat z toho, že se sesype.“

„A to je právě ta blbost!“ hádal se Brad dál. „Konečně ji má jenom pro sebe. Měl by mít radost. Nic se nestalo a navíc se nemusí přetvařovat, že je s ním něco v nepořádku, protože ona už tuší, že-“

Seděla jsem na židli u kulatého stolku a snažila se splynout s okolím a zároveň si nevšímat jednoho páru zlatých očí, který ze mě ještě od samotného rána nespustil pohled. Bylo to frustrující. Ale díky tomu, že jsem se nemusela bát, že se Edward dozví během natáčení pravdu, to bylo spíš nepohodlné než stresující.

„Ale tohle není o tobě,“ prsknul Jason a rázně zagestikuloval rukou. „Edmond zažívá dilema. Na jednu stranu ji miluje a chce ji mít jen pro sebe. Na stranu druhou ví, že jakmile se Ella dozví pravdu, už nikdy nebude její život jako dřív. Nemluvě o tom, že by z něj potom mohla mít strach a chtěla by, aby se jí vyhýbal, čehož on už není vůbec schopný a...“ Jasonovi došel dech. Toho samozřejmě využil Bradley.

„V tom případě je Edmond totální vůl. Právě proto by si měl užít každou chvíli, kdy se s ním ještě baví. Rozhodně by se neměl strachovat, jestli upadne do šoku, nebo ne. Proboha, ta holka přežila vlastní smrt! Z toho by měla být víc v šoku, než z toho, že jí nějakej maník chtěl ukrást kabelku.“ Brad, vysoký, štíhlý, tmavovlasý, modrooký, skoro čtyřicátník, mi, zdá se, rozuměl víc, než bych si dokázala představit.

Když mi ho Marylin představila, nebyla jsem si jistá, proč vybrali právě jeho; s Edwardem neměl už od pohledu nic společného. A i potom co jsme spolu prohodili pár slov, jsem se v tom utvrdila. Jenže ať jsem se na to dívala z jakéhokoliv úhlu, musela jsem si přiznat, že jsem byla ráda, že budu točit právě s ním.

Bradley byl milý. S každým si povídal, jako by toho dotyčného znal od nepaměti a na nikoho se nepovyšoval. Ani na catering ani na uklízečku. Ale co bylo důležité pro mě - v očích neměl ten arogantní pohled, kterým by svému okolí hlásal – já jsem nadsamec. Možná to bylo důležité i pro Edwarda, protože nevěřím tomu, že do výběru Edmonda nemluvil. Možná ho dokonce i sám vybral. Povrtal se mu v hlavě, položil mu pár otázek, kterými odhalil i temnější kouty jeho mysli, a pak mu dal smlouvu.

„V tom se s tebou přít nebudu,“ prohodil Jason a hodil neklidným pohledem po Edwardovi. Ten se zamračil, avšak nijak jinak nereagoval. „Ale zahraješ to tak, jak ti říkám!“ Náš režisér se obrátil na patě a zamířil si to rovnou za kameramanem. Bradley pohodil rameny a pak, jako by se nic nestalo, se na mě vesele usmál a mrknul. Začala jsem ho podezírat že si v těchto šarvátkách libuje.

Horší to bylo i v tom, že jsem se nemohla vyhnout setkání se s Alicí. Ona, byla po Edwardovi, druhá osoba, na kterou jsem byla naštvaná. A nešlo jen o minulost. Když jsem se zpětně probírala tím vším, co jsem věděla o její schopnosti, nedokázala jsem pochopit, proč ještě Edwarda nepřesvědčila, aby celou tuhle záležitost skončil, sbalil si věci a odjel někam hodně daleko. Já své rozhodnutí nezměnila, tím jsem si byla jistá. A podle toho, co jsem věděla, tak Edward na Alici hodně dal. Tedy, kromě té záležitosti, kdy mě viděla jako upírku. Jenže jak řekl sám Edward – budoucnost není předem daná, vše se může změnit. A ono se taky změnilo. Například to, že já už o věčnost nestojím.

Naštěstí měla Alice dost rozumu na to, aby se mi vyhýbala. Všechno oblečení, pro které jsem si měla chodit k ní do kostymérny, mi nechávala v šatně se stručnou poznámkou, ke které scéně, který kostým patří.

Co se týkalo Jaspera, toho jsem první dva dny neviděla. Zlom nastal, až když se točila scéna, kdy se filmoví Cullenovi měli pohádat kvůli tomu, že mě Edward/Edmond zachránil.

Stála jsem co nejblíže za pomyslnou linií, kterou tvořily kamery. Edwarda jsem měla v zádech. Na to, abych to věděla, jsem se nemusela ani otáčet; už jsem to dokázala vycítit. Jenže tentokrát nebyl sám, kdo se přišel na natáčení osobně podívat. Esmé se postavila kousek ode mě, na délku jedné paže. Neoslovila mě, ale to jí samozřejmě nezabránilo tomu, aby se na mě usmála. Já jí úsměv neopětovala. Nedokázala jsem to.

Filmoví Cullenovi se postavili k dlouhému mahagonovémuu stolu. Edmond, Erin a Cameron na jednu stranu. Ruth a Matt na stranu druhou. Stát zůstali jen Alia s Jayem. Jenže poté, co Alia kmitla pohledem po obou táborech, posadila se nakonec k Edmondovi. Jaye to na okamžik zarazilo, ale i tak zůstal stát na místě.

V ten moment jsem vycítila něčí pohled. A nebyl to Edward. Myslela jsem si, že to byla Esmé, ale když jsem se na ni podívala, nebyla tam. Zato tam stál Jasper. Asi tři metry ode mě, ukrytý ve stínu pod osvětlovací lampou, se díval přímo na mě.

A čím déle jsem mu pohled oplácela, tím více ze mě opadával ten šílený stres a tlak. Začínala jsem si uvědomovat, že se mi opět dobře dýchá. Ne že bych snad měla respirační potíže, jen najednou jsem kolem hrudníku neměla tu obruč, kterou mi striktně kolem těla omotal strach.

„Dnes měla radši umřít, Edmonde. Jen to budu považovat za správné.“ V tu chvíli, kdy tato slova zazněla z Jayových úst, sklonil Jasper provinile hlavu a začal neslyšně couvat. Spolu s ním odcházel i ten upokojující klid.

Ztratil se ve dveřích, do kterých nikdo nechodil. Vždycky jsem si myslela, že tam nikdo a nic není. Spletla jsem se.

Když jsem vstoupila do této kanceláře, která byla opět kryta před zraky všech ostatních kovovými žaluziemi, první co mě napadlo, bylo to, že je tam strašná zima. Až pak jsem si všimla okna otevřeného dokořán. Jasper si to snažil ulehčit, jak to jen šlo. Nezazlívala jsem mu to.

„Ahoj,“ špitla jsem, když jsem za sebou zavřela. Jasper seděl v kancelářském křesle. Na stole před sebou měl obrovské množství počítačových monitorů. A na nich v jednotlivých okénkách záběry z dosud natočených scén a další soubory, které neměly vlastní ikonu ale jen název.

„Ahoj, Bello.“ Snažil se mile usmát, ale jeho hlas dával tušit, že se cítí přinejmenším zahanbeně.

„Takže,“ začala jsem nerozhodně, což se okamžitě změnilo ve stoprocentní jistotu. Musela jsem se tomu uchechtnout; Jasper mi očividně chtěl pomoct. „Tys mě chtěl zabít?“ zeptala jsem se přímo, ale tak aby věděl, že mu to nevyčítám.

„A ne jednou,“ přitakal s úsměvem, na který jsem nemohla nereagovat stejně. Bylo to absurdní takhle se bavit o mé vlastní smrti a ještě se tomu smát, ale jinak to nešlo.

„Ale stejně bych se ti měl za to omluvit. To, co se stalo na té oslavě bylo-“

„Přirozené, chceš, doufám říct?!“ Skočila jsem mu do řeči. Celá ta úsměvná nálada byla najednou v čudu. „Protože jestli se mi ty chceš omluvit za to, že jsi jako upír reagoval na kapku krve zahájením lovu, tak pak se ti musím omluvit já za to, že mi jako člověku v žilách koluje krev.“ Nevěděla jsem, jak jinak bych mu to měla podat. Ale tím, že mi na odpověď přikývnul, jsem odhadovala, že to pochopil.

Pomalu mi pomáhal se uklidnit. Jeho schopnost pronikala mým vědomím a odplavovala ten protivný pocit podráždění, když jsem si toho všimla.

„Můžu?“ Hlavou jsem kývla k monitoru uprostřed stolu. Jasper se otočil a když zjistil, o čem mluvím, soubor otevřel. Přidal hlasitost, ale já i přesto udělala těch pár kroků, abych tomu byla blíž. Rukama jsem se opřela o dřevěnou desku, zatímco jsem poslouchala svou ukolébavku. Nebo spíš to, co z ní zbylo.

Tempo bylo rychlejší. A kromě klavíru jsem poznala i housle, flétnu a kytaru. K tomu všemu to prznily i bassy a vokály.

„Edward, udělá cokoliv, aby tě získal zpátky,“ pověděl. Cokoliv? Cokoliv?! Klidně zničí i tu nádhernou skladbu, při které, když mi ji hrál poprvé, jsem se rozbrečela? Při které jsem se mu vyznala, že si vedle něj připadám nicotná?! A on teď udělá tohle?!

Napůl zděšeně, napůl naštvaně jsem se podívala na Jaspera, který opět nelenil a snažil se mi podstrčit trochu svého klidu. Nutno říct, že to vážně pomáhalo. Místo vzteku jsem začala opět čistě přemýšlet a došla jsem jen k jedinému závěru – vždyť já si tu skladbu vlastně ani nezasloužím. Nejsem o nic lepší než-

„Řekl jsem ti to už jednou, Bello, a klidně ti to řeknu i podruhé. Ty za to stojíš.“ Zírala jsem do jeho vážné tváře a upřímných očí. Byl o svých slovech přesvědčený. Jenže pravdou bylo, že ve skutečnosti nevědomky lhal.

„Ne, Jaspere.“ Zakroutila jsem hlavou. „Už ne.“

Horší to bylo také v tom, že čím více scén jsem za sebou měla, tím víc jsem si uvědomovala, že jsem ještě nenatočila nic, při čem bych byla nahá. Proto jsem si prošla scénář a zjistila, že mě čeká jen jedna takováhle scéna, která se navíc bude zabírat jen v náznacích. Bylo to milé překvapení. Aspoň něco, když vezmu v potaz, čím vším jsem si kvůli Edwardovi v poslední době prošla.

Ale všechno to začalo postupně od toho nejlehčího. Tedy, to jsem si alespoň myslela, že to bude nejlehčí.

S Bradleym jsme stáli u dveří mého provizorního domu a dívali se jeden na druhého. Byl to přesně ten moment, kdy se po povedeném rande políbíte. Ne že bych to snad znala z vlastní zkušenosti, ale Ella a spousta jiných postav (a dokonce i normálních lidí) věděla, o co jde.

Kamera na nás byla natlačená tak, jak to jen šlo, aby nebyl její stín vidět v prostoru za námi. A i když jsem se dívala přímo na Brada, cítila jsem Edwardův pohled na své tváři.

Mělo to být snadné. Vlastně jsem ještě nikdy netočila nic tak triviálního.

A přesto jsem to neudělala.

Sklonila jsem hlavu i pohled a čekala, dokud Jason nezastavil kameru. Bylo to tak trapné. Tohle by se mi nemělo stávat. Ne po tom všem, co jsem už zažila.

„V pohodě?“ Bradley se naklonil k mému uchu. Jeho hlas zněl opravdu starostlivě.

„Jo,“ přikývla jsem. „Promiň.“ Podívala jsem se na něj ve chvíli, kdy se mile usmál.

„To nic. Ne vždycky máme svůj den.“ Radši jsem jen přitakala. Sám se pak přesvědčil, že když nemám svůj den, potřebuju čtyři pokusy k tomu, abych ho dokázala políbit.

O to horší to bylo v ten den, kdy jsme měli točit postelovou scénu. Edward na mě to ráno čekal venku. Bylo to poprvé, od té doby, co jsem ho na trávníku odignorovala, kdy se ke mně přiblížil na vzdálenost menší jak dva metry. Následoval mě dovnitř, do mé šatny.

Nebyla to nijak veliká místnost, spíš to byla taková malá komůrka s toaletním stolkem, umyvadlem a dvousedadlovým gaučem. Dnešní kostými visely na ramínkách zaháknutých na věšáku. Nechyběly ani popisky, kdy si je mám obléct. 

Prošla jsem si jeden po druhém a zastavila se u toho s poznámkou první milování. Tady se  rozhodně Edward neinspiroval skutečností. Já měla tenkrát na sobě úzké džíny a triko. Ella na tom byla mnohem lépe. Měla na sobě mít večerní šaty s rozepínáním na zádech a botky na podpatku, které, jak jsem o chvilku později zjistila, mi sami sklouznou z noh, když propnu špičku. Jak vidno, Alice myslela na všechno. Rozhodně nehrozilo, že se s Bradleym zasekneme při mých kalhotách.

„Ty to vážně uděláš?“ Edward stál ve dveřích a pečlivě sledoval každý můj pohyb. Snažila jsem se ho nevnímat.

„Mám snad na vybranou?“ odsekla jsem a stáhla šaty z ramínka. Měla to být jen řečnická otázka. Což mohl snadno poznat z mého hlasu. Ale on to samozřejmě bral jinak.

„Samozřejmě, že máš.“ Udělal ty tři kroky, které nás dělili a zastavil mě ve chvíli, kdy jsem si chtěla svléknout triko. Stud jsem neřešila. Za prvé už mě bez trika viděl a zadruhé mohla jsem si otestovat sebe i svou reakci na něj. Zatím to nevypadalo, že bych měla potřebu zastavit natáčení.

„Bello,“ pověděl. Jeho oči se s upřímnou naléhavostí zapíchly do těch mých. „Stačí říct stop a já to okamžitě všechno zastavím. Jen řekni-“

„Co takhle, kdybys to zastavil sám?“ navrhla jsem dopáleně. Už jsem toho měla dost. Bylo to pořád dokola – Bello, řekni. Bello, udělej... „Co takhle, kdybys ty splnil mou podmínku a tím to všechno zastavil?!“ Už jsem nemínila ustoupit ani o krok. Stačilo, že mě vykolejil při blbým líbání se s Bradleym. Nejen, že jsem se tak ztrapnila sama, protože já bych přece měla něco takovéhlo zvládnout levou zadní, ale samozřejmě se to dozvěděl Leon. A ten to jen tak být nenechal. Neublížil mi, to ne. Jen měl vážně dotěrné otázky a rázně mě varoval, aby se nic podobného už neopakovalo.

Edward se na mě vážně podíval. Možná jsem v jeho očích zahlédla i zklamání.

„Ty vážně chceš, abych ho zabil?“ Jeho hlas zněl smutně a ztrápeně. Jenže to ten můj taky, když mě nemilosrdně opouštěl.

„Ano.“ Nevěřícně zakroutil hlavou.

„Co se to s tebou stalo?“ zeptal se taky řečnicky. Nevesele jsem se uchechtla a oplatila mu stejnou mincí.

„To uvidíš za pár minut.“

 A neviděl to jen on. K téhle scéně se seběhli všichni, kdo mohli. Dokonce i můj manažer se zastavil. Stál vedle Edwarda a snažil se s ním navázat rozhovor. To jsem poznala z toho, jak se vždycky k Edwardovi otočil a něco pověděl. Upír mu odvětil a pak se vždy podíval na druhou stranu od Leonarda. Doufala jsem, že zvažuje všechny možnosti, jak Leona odtud dostat, aby ho mohl nepozorovaně zabít. Vždyť i se mnou ho prý napadla stovka záminek, kterými by mě vylákal pryč z dosahu ostatních lidí, aby si na mě mohl pochutnat.

S Bradleym jsme leželi v posteli. Já dole, on nahoře. Oba jsme měli spodní prádlo a oba jsme předstírali kopulační pohyby. Inkriminovaná místa zakrývala fialová deka.

Nebylo to jak ve filmu. Místo intimního přítmí na nás svítil zářicí reflektor, který mě nepříjemně oslepoval. A místo hudby atmosféru dokreslovaly předstírané steny a šustění přikrývky. Byla jsem si jistá, že Jasper z toho udělá nejromantičtější milování pod sluncem.

Rádoby slastně jsem přivírala oči a nastavovala Bradovi svůj krk. Paradoxně jsem si vzpomněla na tu noc s Edwardem. Jemu jsem krk nenastavovala; nechtěla jsem ho rozptylovat tepající krví.

Nevím, co se Jasonovi nelíbilo, že nás po chvilce zastavil. Byla jsem si jistá, že se s Bradleym tváříme tak, jak máme. Dokonce nám nedělala problém ani rytmická část věci. Někdy se stávalo, že si herci nesedli a zkrátka to pak bylo vidět i na kameře. Ale to nebyl náš případ.

Vážně jsem naslouchala Jasonovým připomínkám a uvažovala nad tím, jestli to byl celou tu dobu Edwardův záměr – ukázat mi náš vztah z jeho úhlu pohledu.

Věděla jsem, že to pro něj tenkrát nebylo jednoduché; kdyby bylo, nepotřeboval by dvakrát oddechový čas k tomu, aby přestal myslet na mou krev. Ale nějak jsem opomněla jeho sílu. Tehdy jsem si myslela, že to všechno bylo pro něj jen těžké. Ale  rozhodně ne nemožné. Jenže když jsem teď slyšela režisérovy pokyny, zdálo se mi to naprosto nereálné. Nedokázala jsem si představit, že bych ho nemohla co nejpevněji obejmout, políbit ho tak silně a vroucně, aby viděl, jak moc ho miluji... Jak moc jsem ho milovala.

A už vůbec jsem si nedokázala představit, jaké to pro něj muselo v tu noc být – dávat pozor, aby mě nezalehl celou vahou, kontrolovat každý dotyk – jeho rychlost i sílu – a pohyb, aby náhodou místo do mě, neprojel skrz mě. Do toho mi oplácet polibky, být něžný a přitom rázný a nenechat se rozptýlit krvinkami a ostatními zvuky, které vydával jak dům tak široké okolí.

Pro člověka nepředstavitelné.

Pro upíra zdánlivě nemožné.

Pro Bradleyho neproveditelné.

Proto, když mi asistentka podala lubrikant, jsem dokázala pochopit Jasonovo rozhodnutí. Pokud se má Brad soustředit na svoje výrazy tváře (které snad poprvé v jeho kariéře nemají být protkané jen chtíčem a vzrušením), rozhodně se nesmí nechat rozptýlit tím, jestli vzdychá v těch správných okamžicích a jestli se mi dostatečně věnuje i ústy. A sex je pudová záležitost, nad kterou žádný chlap (pokud to není zrovna jeden vegetariánský upír) moc nepřemýšlí. Prostě ji dělá.

A tak jsem tam seděla. Na posteli s fialovou dekou, kterou mi koupil Charlie, v rukách jsem držela zvlhčující gel a sledovala Edwarda, který se o něčem zuřivě dohadoval s Alicí. Což by samozřejmě nepoznal nikdo, kdo by neznal tajemství onyxových očí a zostřených rysů. Na jeden krátký okamžik, těsně před tím, než se Alici podařilo Edwarda vystrnadit s hangáru, se do mě tím černým pohledem zapíchl. Neobviňoval. Jen trpěl.

Pak to šlo všechno ráz na ráz. Asistentka mě pobídla, abych si pospíšila. Do výhledu mi vstoupil Leon. Jeho výraz, byl oproti Edwardovu velmi nadšený. Už teď se nemohl dočkat večera... A pak tu byl Bradley, který se mezitím dokázal nachystat k akci.

Začlo mi být zle.

Vážně jsem se právě chystala pošpinit moje – naše – poprvé tímto způsobem. Edward sice zničil všechno to okolo, ale já se chystám zničit noc, kdy jsme počali Renesmé. Definitivně jsem byla horší než on.

Brad na mě nalehl a po mém přikývnutí se do mě vtlačil. Vůbec to nebolelo, jen to zkrátka trvalo, než jsem si na něj zvykla. Snažila jsem se odstřihnout od svých emocí, ale i tak jsem cítila, jak se mi v očích hromadí slzy. Bylo to celé špatně! K tomuhle vůbec nemělo dojít! Neměla jsem chtít plakat, zatímco se Bradley úporně snažil, abychom to natočili na poprvé. A nemělo se to dít naposlech všem těm upírům, co měli být mojí rodinou. A už vůbec se to nemělo odehrávat před očima jednoho bronzovlasého vegetariána, který se tu najednou z ničeho nic zjevil.

„Ne,“ vydechla jsem neslyšně, když se Brad opět zhoupnul v bocích. Tahle to vážně nemělo být. Neměla jsem být v Leonardově pasti. A Renesmé neměla vyrůstat bez otce. A Edward se na mě neměl dívat, zatímco jiný muž se nade mnou skláněl a snažil se mě políbit.

„Ne!“ šeptla jsem bezhlasně před tím, než jsem Bradleymu místo rtů nabídla bradu. Z pod přivřených víček jsem sledovala Edwarda, který se výstražně nahrbil. Jeho postoj a to, jak ohrnul rty, zatímco jeho oči plály predátorským šílenstvím, mě donutily zatajit dech. Pokud tohle nebyl začátek lovu, tak už nevím, co jiného by to mohlo být.

Nikdo jiný si toho však nevšimnul. Nikdo jiný nepostřehl, že za jejich zády stojí bytost tak mocná, že by jim během vteřiny dokázala nepozorovaně vzít život. Všichni byli zaujati sexuální scénou, která se odehrávala přímo před jejich očima.

Edward se přikrčil a připravil se tak ke skoku.

Když začneme lovit, je téměř nemožné přestat...

Já zavřela oči a doufala, že to bude rychlé a bezbolestné.

Ale když se nic nedělo ani po pár vteřinách, zmateně jsem se podívala tam, kde teď nikdo nebyl a kde ještě před chvílí stálo krvežíznivé monstrum.

A i když jsem nevěděla, co se stalo, s úlevou jsem si složila hlavu do měkkého polštáře.

Bradley se na mě povzbudivě usmál. A já mu to oplatila.

Teprve pak se ozval šíleně hlasitý zvuk, jako když se sypou plechy.

Severní část hangáru tam najednou nebyla. Jednotlivé pláty se válely po zemi.

A v tom denním světle, které nás všechny, kdo jsme byli uvnitř, náhle oslnilo, jsem poznala Edwardovu postavu.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 18. kapitola: